Bílý písek 03

Kapitola III - Sedm dní

Ten den se zdvihl vítr od moře. Burácel a hnal se lesy. Řval a proháněl se škvírami. Ječel jako meluzína a přinášel s sebou mračna ztěžklá deštěm.
Ulice Skryté Listové zely prázdnotou. Každý se raději schoval v teple za zdmi domů a těšil se z vzácného klidu. Na celou vesnici dolehla podzimní ospalost.
Na dětském hřišti před akademií si dnes děti nehrály. S houpačkami pohrával jen vánek. Vítr rozfoukal obrázky načmárané barevnými křídami.
A rozcuchal její dlouhé, černé vlasy.
* * *
Starší už dávno odešli ze síně spolu s Tsunade a nechali otce s dcerou a posly, ať si promluví o samotě.
„Bude mi potěšením hostit vás po tento týden," nabídl se formálním tónem Hiashi. Oba poslové se po sobě podívali. Pak přikývli, že přijímají. Uklonili se.
Hinata celou scénu sledovala s pocitem narůstající hysterie. Připadala si jako kus masa, který někdo koupí a někdo prodá. Vrhla poslední zoufalý pohled k otci, ať celé to šílenství zastaví.
Hiashi svou dceru pozoroval a kdesi uvnitř jej nahlodávala provinilost jako nenasytný červ.
Jako otec souhlasit nemohu. Jako shinobi z Listové souhlasit musím, připomněl si.
Ta myšlenka mu dodala sílu odvrátit se od obviňujícího pohledu Hinaty, protože dávala jeho rozhodnutí vyšší smysl. Pevně věřil, že to nakonec pochopí i Hinata.
Ta jen nevěřícně zavrtěla hlavou. Červené rty zašeptaly jen jediné slovo.
„Otče? "
Hinata zprudka vyskočila na nohy. Utekla ven.
Dvoukřídlé dveře se ještě minutu kývaly ze strany na stranu.
* * *
Vyběhla na ulici. Nikdo ji nesledoval, což bylo dobře. Přitáhla si k sobě bundu těsněji, venku bylo totiž dost chladno. Vykročila.
Studený vítr vanoucí Konohou jí pročistil hlavu od děsivého zmatku. Uklidnila se. Byla to zase ona. Hřbetem ruky setřela těch několik uroněných slz.
Přimhouřenýma očima sledovala kapičky podzimního deště. Mrholilo. Šla deštěm, zachumlaná v roláku bundy a dívala se na vesnici, jak se schovává před počasím jako plž do své ulity.
„Co ti chtěl?" ozvalo se vedle Hinaty. Kiba. Koutky úst se stáhly v křečovitý úsměv.
„N- nic, Kiba-kun," řekla nakonec. Kiba se zarazil.
Stávalo se často, že se Hinata po schůzkách s otcem, kdy ji Hiashi zavolal k sobě do pracovny, vracela skleslá jako zpráskaný pes. To bylo celkem... obvyklé. Ale aby Hinata odcházela od Rady bledá jako smrt a s hlasem třesoucím se, jako kdyby měla na krajíčku, už bylo příliš.
„Nevěřím," řekl Kiba, “neumíš lhát."
„To ty taky ne," snažila se Hinata odvést řeč jinam.
„Nezamlouvej to. Něco se stalo."
„N-ne, nic se mi nestalo, Kibo, neboj se." Nezněla příliš přesvědčivě.
„Vypadáš na to," ušklíbl se ironicky.
„Byla bych ráda, kdyby se o této záležitosti nemluvilo, dokud by nebyla definitivně rozhodnuta," řekla Tsunade a rozhlédla se kolem. Všichni souhlasně přikývli. I Hinata, ke které doléhaly její slova v ozvěnách.
„Nemůžu o tom mluvit."
„Tajný?"
„Ano."
„Nejspíš se to týká celé vesnice, že jo?" vyzvídal dál.
Ani netušil, jak se tím Hinaty dotkl. Zaraženě stál a díval se na dívčina záda. Pak se teprve vzpamatoval.
„Počkej na mě!"
* * *
„Neměli bychom jít za ní, Hiashi-san?" zeptala se Temari.
„Ne, nemyslím, že bychom jí byli k čemu platní," povzdechl si muž a posadil se zpátky do křesla. Unaveně si promnul spánky. Dívka ho zamyšleně pozorovala.
„Mohu se vás na něco zeptat, prosím?"
„Ano?"
„Kdyby to bylo ve vaší moci, zastavil byste celé jednání?"
„Ne." Temari tím překvapil. Nemile.
„Proč?"
„Nehledě na to, co si o celé věci myslím, stále se jedná o akt mezi Konohou a Sunou, který má nám všem zajistit ochranu. Nemůžu jednat tak sobecky a myslet jen na své dobro. Ani já, ani Hinata."
„Chápu váš postoj vůči sobě, ale nedokážu pochopit, jak můžete něco takového chtít po vlastním dítěti."
„Necháváme jí přece možnost vlastní volby."
„Můžu mluvit otevřeně?"
„Samozřejmě."
„Možnost vlastní volby, jak ji všichni tak honosně nazýváte, mi přijde jako pěkná fraška."
„Hádám, že máte na mysli, že na Hinatině rozhodnutí vůbec nezáleží."
„Uhodl jste."
„Myslím, že na něm záleží poměrně hodně, Temari."
„Vysvětlete mi to, prosím."
„Pochybuji, že by tak důležitý úkol svěřila Konoha někomu, kdo necítí ani trochu zodpovědnosti ke své vesnici."
„To je pravda."
„A navíc..." Hiashi se odmlčel a zadíval se stranou, oči zastřené. „Hinata už dávno není dítě. Musí se umět rozhodnout sama a nespoléhat se na rozkaz. Pokud přijde Starším dost stará na sňatek, je dost stará i na vlastní úsudek. Nesmím jí upřít zodpovědnost."
Temari na něj chvíli mlčky zírala. Pak se podívala na Kankura, který se zaujetím sledoval jejich rozhovor.
„Omlouvám se, ale - můžeme se jít konečně ubytovat?" ozval se Kankuro. Bylo to dost neurvalé. Hiashi předstíral, že hrubý tón neslyšel.
„Jistě, zavedu vás k nám."
* * *
Domy klanu Hyuuga ležely na severovýchodním cípu vesnice a byly postaveny k sobě navzájem tak, že dohromady tvořily uzavřený celek připomínající hradiště. Stavitelé je navrhli všechny podle vojenského stylu bez zbytečných ozdob. Z celého sídla vyzařovala spartánská odměřenost a strohý sloh staveb celkový dojem jen umocňoval. Jako kdyby se do domů vtisklo i cosi z povahy jejich obyvatel.
Hiashi, Temari a Kankuro procházeli úzkými uličkami směrem k srdci sídla, kde žila hlavní rodina. Kankuro přeskakoval louže od deště a vysloužil si tak podrážděné syknutí od Temari. Protočil panenky, ale sestru poslechl. Hiashi, zdálo se, si Kankurova dětinského počínání nevšímal. Omyl se ukázal vzápětí.
„U vás na poušti déšť moc často nevidíte, že?" zeptal se s úsměškem. Kankuro nervózně přikývl. Cítil se trapně. Hiashi naštěstí dál faux pas nerozváděl. Dovedl je k nejrozlehlejšímu domu uprostřed hyuugského sídla. Vstoupili na upravené nádvoří. Rostl tam strom, podle zežloutlých listů nejspíš magnolie.
Je tu ticho, napadlo Temari. Jediný zvuk, co se zněl sídlem klanu, byl cinkot kovových zvonečků zavěšených nad vchodem. Žádný smích dětí či hovory dospělých. Jen ticho a zvonky.
Jak tu může někdo žít? V Suně byla zvyklá na ruch, o jakém by si tady mohla jen nechat zdát. Žvatlání děcek na hřišti se tam mísilo s hlukem celé vesnice. Ale sídlo Hyuugů jako by bylo z jiného světa, kde jen cinkají ty zatracené zvonky.
Temari zatřásla hlavou. Protivný zvuk jí už lezl na nervy. Kankuro se na ni chápavě usmál.
„Vítejte v mém domě," řekl Hiashi tiše. Odsunul vstupní dveře a nechal je vejít jako první. Sám vstoupil dovnitř až po Kankurovi a zavřel za sebou. Gestem ruky jim pokynul jít dál chodbou až do přijímacího pokoje.
Posadili se tam na pohodlné rohože tatami. Temari se zvědavě rozhlížela kolem. Tradičně zařízený pokoj se jí líbil. V rohu místnosti stála váza s ikebanou a uprostřed byl umístěn nízký, černě lakovaný stolek. Celkový dojem dokresloval svitek s kaligrafií zavěšený na stěně.
Hiashi přišel až o několik minut později. Co ho zdrželo, netušili.
„Pokoje pro vás už chystají," oznámil jim.
„Děkuji," přikývla Temari. „Doufám, že vás naše týdenní přítomnost nebude obtěžovat."
„Vy se nezdržíte?"
„Ne, máme přikázáno vrátit se co nejdřív," odpověděl Kankuro. "Vlastně jsme nepočítali ani s tím, že tu zůstaneme celý týden."
„Jistě," zabručel Hiashi.
Byl čas na čaj. Drobná dívenka s hyuugovskýma očima přinesla konvici a šálky na podnose. Položila tác na stolek a půvabně se uklonila. Cizince si zvědavě prohlížela, až to bylo neslušné. Její jméno se dozvěděli záhy, když ji přísný otec poslal pryč.
„Už tě tu nepotřebujeme, Hanabi. Můžeš jít." Dívka se zatvářila vzdorovitě, ale poslechla.
„Vaše mladší dcera?" zajímalo Kankura. Hiashi přikývl.
Mlčeli. Vlastně si už ani neměli co říct. Sice Hiashi jako hostitel mezi doušky čaje připraveného přesně podle obřadu utrousil zdvořilostní fráze, na které oba sourozenci odpovídali jen na půl úst, ale stále byl mezi nimi chlad a odstup.
Pak, když vypili poslední kapku čaje, odvedl je Hiashi do jejich ložnic v horním patře domu. Zanechal je tam před dveřmi samotné s omluvou, že ho povinnosti volají někde jinde.
Když byl konečně Hiashi pryč, Temari si nahlas oddechla.
„Tak to by bylo."
Kankuro mezitím vešel dovnitř a položil do rohu na zem tornu. Unaveně se protáhl. Ohlédl se po sestře, na její zaprášené šaty a trochu rozcuchané vlasy. Na její podmračenou tvář a bílou, téměř neviditelnou jizvičku na levé tváři.
„Myslím, že nebude vadit, když použiješ koupelnu. Po dvou týdnech pochodu to opravdu potřebuješ," řekl jí. Temari nad tím jen ledabyle mávla rukou a opřela se zády o protější stěnu. Pomalu sklouzla dolů do sedu. Chvíli se ani nehnula.
„Jediné, co teď chci, je nehýbat se," hlesla. Kankuro nad tím jen pokrčil rameny. Přešel k oknu a chvíli shlížel na zahradu. Mezi magnoliemi a borovicí stály dvě známé postavy. Jedna útlá, dívčí a druhá urostlá a mužská.
„Je tam," ozval se Kankuro jen tak mimochodem. „S Kibou."
* * *
Kiba netušil, co říct. Rozpačitě k ní vztáhl ruku a chtěl ji aspoň povzbudivě poplácat po zádech. Nepomohlo to ani v nejmenším. Hinata dál oněměle zírala před sebe, jako by uschlá větvička s šiškou skýtala obzvlášť zajímavý pohled.
„Kdybys mi řekla, co ti je, mohl bych ti třeba pomoct," zkusil nešikovně. Hinata zavrtěla hlavou.
„Nemůžu ti říct nic, Kibo."
„To tě vážně tak rozhodil nějaký úkol?"pochyboval mladík. Žádná odpověď.
„Něco u vás v rodině? A neříkej, že ne. Tvého otce jsem viděl."
„Zakázali mi o tom s tebou mluvit, Kibo. J-já s-se ti vážně o-omlouvám, ale nesmím."
„Co se proboha stane, když mi aspoň napovíš, Hinato?" Kiba ztrácel trpělivost. Hinata jen stáhla koutky úst v pokusu o úsměv.
„Já..." chtěla pokračovat, ale hlas jí selhal. Začala tedy znovu.
„Co bys dělal, kdybys měl splnit něco, o čem víš, že to nezvládneš?"
„Tohle po tobě chtějí?"
„Kdyby nechali na tobě, ať si vybereš, jestli úkol přijmeš nebo ne..." Nic z toho, co Hinata řekla, nedávalo příliš smysl.
„Co je to za otázku? Kdybych o něčem věděl, že na to nemám, tak do toho ani nejdu," vyhrkl Kiba zbrkle.
„Myslíš?" zamumlala Hinata. Posadila se na zem a objala si kolena.
„Hinato, kdybys mi řekla víc-"
„Dobře víš, že nemůžu."
Kiba sklapl. Naléhat dál nemělo cenu. Hinata zarytě mlčela a prsty svírala látku bundy tak pevně, až jí zbělely klouby.
„Kibo?" ozvala se po chvíli.
„No?"
„Díky..."
„Za co?" nechápal. Hinata se kysele pousmála.
„Díky... že se staráš, Kiba-kun."
„Proč bych se nestaral?" svraštil obočí ve snaze pochopit nepochopitelné. O čem to Hinata proboha mluví?
„Chtěla bych být sama," řekla tiše.
Poslechl ji. Co jiného mohl udělat? Rozumná řeč s ní stejně nebyla. Rozloučil se s ní a nechal ji tam samotnou mezi magnolií a borovicí. Naposledy se za ní ohlédl, když procházel brankou.
Zamával jí.
Jenom přikývla.
* * *
Ten večer zůstala Hinata na zahradě v dešti a zimě až do půlnoci. Ani se nehnula ze svého místa mezi stromy, odkud měla stále na očích branku.
Vlastně měl Kiba pravdu, napadlo ji. Proč bych nemohla odmítnout? Já jsem si tu svatbu nevymyslela. Nemůžou mě z ničeho obviňovat. Není to můj problém.
Zavál vítr a křehká větévka se zachvěla. Šiška na ní visící se už neudržela a spadla dolů. Dopad zněl tlumeně a téměř se ztratil v šumu seschlých listů. Vzhlédla k magnolii. I ve tmě jasně viděla její suché větvě čnící k zataženému nebi.
Líbila se jí. Na jaře měla květy krásnější než tolik opěvovaná sakura. Velké a bílé. Ani na podzim neztrácela svou krásu. Široké, dlanité listy jí zezlátly a jemně třepotaly ve vánku jako motýlí křídla.
Přimhouřila oči. Mrholilo.
„Budeš tu sedět ještě dlouho?" ozvalo se ode dveří. Stál tam Hiashi a mračil se jako obvykle. „Prší," dodal už celkem zbytečně.
„Já vím," odsekla.
„Pro tentokrát ti tvoji drzost prominu," řekl mrazivě.
„O-omlouvám se, otče."
„Pojď domů. Okamžitě."
Nemělo smysl stavět si hlavu. Poslušně vstala a vběhla dovnitř. Předtím si to neuvědomovala, ale až teplo v domě jí připomnělo, že je promrzlá na kost. Kýchla.
„Jsi ninja a nevíš, že když budeš trčet venku v dešti, nachladíš se?" posmíval se otec. Hinata se zahryzla do rtu. Na okamžik se jí zazdála možnost odejít natrvalo z Konohy docela lákavá.
„Jdu spát," zamumlala.
Dobrou noc jí nepopřál ani tentokrát.
* * *
Probudily ji hlasy z vedlejšího pokoje. Tenké dřevěné stěny zvuk příliš netěsnily. Ospale zamžourala na vázu s naaranžovanými větvičkami svídy postavenou u protější stěny.
„... myslíš, že dělá teď?" ptala se, soudě podle hlasu, Temari.
„Nejspíš připravuje všechny formality, co já vím?" odpověděl nevrle Kankuro.
Tomu, co řekla Temari, nebylo pořádně rozumět. Nejspíš mumlala.
„Samozřejmě, že to zvládne. Není tupec," nechal se slyšet Kankuro.
„To jsem neřekla!" rozhorlila se sestra. "Jenom si prostě myslím, že se chce stát Kazekagem jen kvůli tomu klukovi."
„A-?"
„Moc se na to upnul. Ale asi si to tak přijde jenom mně."
„Jenom si jde za svým cílem. Co ti na tom může vadit, nechápu."
„Nikdy dřív o něm nemluvil. Pořád je to 'jeho cíl'?"
„Co se mě týče, připadá mi 'jeho cíl' stát se Kazekagem pořád přijatelnější než ten původní."
„Jsem ráda, že se změnil... Ale aby si hrál na něco, co není-"
„Mluvila jsi s ním někdy vůbec?"
„Samozřejmě!"
„To vidím." Úšklebek byl v mladíkově hlase jasně znát. „Kdyby ano, neplácala bys hlouposti."
„Kankuro!"
„Promiň, Temari, ale mám pravdu. Nemusíš se o něj bát. Není malý, ani hloupý. Ví, co dělá."
Hinatě přišlo trapné poslouchat jejich rozhovor jako nějaký špion. Vstala z postele a přehodila přes sebe župan. Vyšla na chodbu a zaklepala na zástěnu jejich pokoje. Hlasy umlkly. Odsunula ji tedy. Nakoukla dovnitř.
Temari a Kankuro seděli v koutku místnosti vedle sebe mezi rozestlanými lůžky. Temari měla rozpuštěné vlasy a zjevně se je snažila učesat, zatímco mluvila s bratrem. Nenalíčeného Kankura nebylo téměř poznat.
„Omlouvám se, jestli ruším, ale..."
„Vzbudili jsme tě?" skočila jí do řeči Temari.
„No, ano, ale to nevadí. Já jen, že je vás dost slyšet..." zamumlala.
„Promiň," řekl Kankuro. "Nějak nám to nedošlo. U nás je rušno pořád, takže hluk už skoro ani nevnímáme."
„Jo. Nějak si na ticho tady nemůžu zvyknout," šeptla Temari.
Hinata se zaposlouchala. Z dolního patra se ozýval cinkot nádobí a švitoření Hanabi.
„Jen co se obléknu, doprovodím vás na snídani."
* * *
O pár minut později už seděli v obývacím pokoji všichni obyvatelé domu. Hanabi se kolem nich motala a obsluhovala je. Nejprve otce, protože byl nejstarší, pak hosty. Poslední nalila čaj sobě samotné.
Jedli mlčky a málo - tedy kromě Hanabi, která se cpala jako každé dítě v jejím věku. Dívenka se nic netušíc ohlížela po sestře a otci a nechápala, proč se na sebe tak mračí. Dusno u snídaně jí vadilo.
Dokonce i když máme hosty, tak s tím nepřestanou, vztekala se v duchu. Aby přerušila trapné ticho, zahrnula je přívalem otázek.
„Jak vlastně vypadá Suna?"
„Máte tu misi?"
„Jak se vám líbí Konoha?"
Kankuro a Temari nestačili odpovídat. Než však stačili uspokojit Hanabinu zvědavost, ujal se slova Hiashi.
„Hanabi, to stačí," zarazil dcerku. Ta se nafoukla a po zbytek rána ani nepromluvila.
„Ale nám to nevadí," chtěla říct Temari, ale Hiashiho nasupený pohled ji odradil. Otráveně se probírala hůlkami v misce s rýží. Vzhlédla od jídla a všimla si, že Hinata se nervózně vyhlíží z okna.
„Je tu Shino a Kiba," ozvala se dívka. „Smím odejít?"
„Jen jdi," zabručel Hiashi.
Hinata vstala. Uklonila se Temari a Kankurovi a vyběhla ven. Hanabi jen nakrčila nosík.
„Proč mě s sebou nikdy neberou?"
* * *
Venku už na Hinatu čekali Kiba, který obkročmo seděl na svém obrovitém psovi, Akamaru se jmenoval, jako na koni, spolu s apaticky vyhlížejícím Shinem. Kiba měl zase spoustu řečí, než se konečně vydali na procházku, narozdíl od tichého Shina.
Dnes jim počasí přálo. Země byla ještě vlhká od včerejšího deště a voněla tlejícím listím a ztrouchnivělým dřevem.
Lesy obklopující Konohu dnes tiše šuměly. Ptáci, co ještě neodletěli na jih do teplých krajin, teď zrána zpívali.
Býval by to byl krásný den. Hinata by sbírala obzvlášť hezké klásky uschlé lesní trávy, Kiba by pobíhal kolem s Akamaru a Shino by je zamyšleně sledoval zpoza clonu černých brýlí.
Jenže okolnosti se změnily. Hinata měla myšlenky jinde a sotva by je kdo nazval veselými. Jako by se i na Kibu přenesla její pochmurná nálada. Jen apaticky házel psovi klacek, jindy by se smál jeho pokusům vzít větev šikovně do tlamy, ale dnes... dnes ne. Shino mlčel a stejně jako obvykle na něm nebylo znát nic.
„Je hezky, že?" ozval se najednou Kiba. Odsouhlasili to ledabylým zabručením.
Šli dál po lesní stezce a mlčeli. Čas od času kolem nich zabzučela moucha. Neměly už zalézt? napadlo Kibu. Možná se měl zeptat Shina, jak je to s hmyzem na podzim, ale nestál o hodinový odborný referát.
„Všiml jsem si, že máte hosty," řekl po chvíli.
„Kdo?" zpozorněl Shino. "Zase všichni ví víc než já," povzdechl si odevzdaně.
„Jsou u nás teprve od včerejška," zamumlala Hinata.
„Má to nějakou souvislost s tvojí misí?" vypálil bezmyšlenkovitě Kiba. Hinata se zarazila v půli kroku. Shino se zamračil.
„Proč jsi nám o tom nic neřekla?"
„Protože nesmím. Nezlobte se, ale nesmím!" S údivem sledovala své bílé dlaně ozdobené krvavými půlměsíci. Ani nevěděla, že vzteky zaťala ruce v pěst tak, až se jí nehty zaryly do masa. Bolest pocítila až o chvíli později.
„Promiň, promiň," omlouval se Kiba a chtěl Hinatu poplácat povzbudivě po zádech, jako to dělával vždycky, když se cítila mizerně. Odehnala ho gestem jako obtížný hmyz.

Proč si na něm vlastně vylévám zlost? ptala se sama sebe v duchu. Odpověď vyvstala vzápětí a byla tak jasná, ale Hinata si ten fakt nechtěla připustit.
Cloumaly jí pochybnosti. Znepokojení nahlodávalo každé její rozhodnutí. Nejradši by na všechno zapomněla.
Jenže realita byla jiná. Čím víc se snažila nemyslet na sňatek, tím víc se k němu v myšlenkách vracela. A čím víc nad ním přemýšlela, tím víc pochybovala o správnosti svého rozhodnutí.
Jako přízrak jí vytanul v paměti obraz plavovlasého chlapce.
On by se rozhodl rychle.
Chtěla bych ho ještě vidět. Musím ho vidět.
Vzpomínka na něj ji utvrdila. Poslechne Kibu. Byla to jediná možnost.
Z dálky slyšeli divoce štěkat Akamarua. Štěkot přešel v hluboké vrčení. Trojice přidala do kroku. Kdoví, co pes našel. Vyběhli kopec, než konečně spatřili psa.

Akamaru stál před velkou, mohutnými tlapami rozhrabanou hromadou hlíny a vztekle na ni vrčel. Teprve při druhém pohledu Kiba poznal mraveniště. Rozzuření mravenčí vojáci se hrnuli ven z útrob svého hnízda a vrhali se proti obrovskému psovi. Kusadly sotva pronikli tlustou kůží zvířete, které je samotné zašláplo po desítkách.
Kiba se snažil přivolat psa zpátky, jenže mravenci doháněli Akamarua k šílenství.
„Akamaru! Pojď sem!"
Zvíře neposlouchalo. Jediné, co vnímalo, byli mravenci a jejich kusadla napuštěná kyselinou. Vrčení přešlo v žalostné zakňučení,
„Jaká dokonalost," promluvil najednou Shino. „Jednotlivci tak slabí a přece se semknou a neváhají položit vlastní životy za rodné mraveniště."
Hinata strnula.
„Kdyby každý obyvatel Konohy byl jako mravenec, žádní Akatsuki ani Orochimaru by nás nedokázali porazit, stejně jako Akamaru nedokázal porazit mraveniště," dokončil Shino.

Nejsi ani tolik, co mravenec, řekl Hinatě Shino, aniž by byl tušil, že něco takového udělal.

„Co se děje?"
„Proč jsi tak najednou zbledla?"
Hlasy jejích přátel, tak něžné a starostlivé. Vůně zeminy. Kňučící Akamaru. A světle šedá obloha.
Shluk vjemů a zmatek v hlavě. Chaos.
Neměla daleko k mdlobám. Opřela se o nejbližší strom. Bylo jí, jako by ztratila všechnu sílu v těle. Připadala si jako loutka, které ustřihli vodící lanka.
Někdo ji podepřel. Čísi ruka jí rozcuchala vlasy na temeni jako štěněti. Vlhký psí čumák se jí otřel o tvář.
Netrvalo dlouho a byla zase jako dřív. Alespoň tak Kibovi připadala. Když se oba její společníci ujistili, že je Hinata v pořádku a může chodit, odvedli ji raději domů.
* * *
Ten den, který začal tak krásně, se pro Hinatu zvrhl v pochmurnou noční můru. Jestliže ráno byla plná klidu a rovnováhy, odpoledne pak obojí ztratila. Teprve teď na ni dolehla celá tíže jejího rozhodování. Až nyní si uvědomila do důsledků, před čím vlastně stojí.
Vždyť je mi teprve šestnáct, opakovala si v duchu stále dokola. Omlouvala tím sama před sebou jiné své myšlenky...
Mohla by přeci odejít a nevrátit se. Kdo by mohl zazlívat mladičké dívce útěk před nechtěným ženichem? Nikdo ji tu neoželí, někteří si snad i oddychnou, že břemeno je pryč.
Zavrtěla hlavou. Ne, ze všech možností byl útěk tou nejhorší. Co na tom, že sotva chuunin jen těžko uprchne mnohem zkušenějším ninjům? Že by ji do vesnice přivedli v řetězech a zahrnuli by ji ponížením, než by ji potrestali? Neměla naději ani v nejmenším.
Krom toho, pomyslela si, nemůžu řešit všechno tím, že uteču.
Kdo jí tehdy řekl ta slova?
Naruto.
„K čertu!" vzlykla a čirým zoufalstvím bouchla pěstí do tatami.
V tuto chvíli seděla Hinata na podlaze svého pokoje a zády se opírala o černě lakovanou skříň. Její bunda světle šedé barvy ležela pohozená kdesi v koutu místnosti. Jindy uklizený pokoj dnes pozbyl mnoho ze své uspořádanosti. Hinatě to bylo jedno.
Zaslechla hlasy. Kankuro a Temari. I teď se spolu bavili na poměry Hyuugů příliš nahlas.
„Viděl's ji, když ji přivedli?" To byla Temari.
„Jo. Vypadala, že na ni sáhla alespoň smrt," zabručel Kankuro. Ozvala se tlumená rána, asi položili na zem něco těžkého. „Prý se jí udělalo špatně. Nevím ale, proč to zmiňuješ."
„Jen jsem si na to vzpomněla... Nech to plavat."
Chvíli bylo ticho.
„Proboha, proč týden. Celý týden. Já tu nevydržím už ani minutu."
„Taky mi přijde, že Hokage dala Hinatě příliš dlouhou lhůtu. Není divu, že ninjové z Konohy v klíčových situacích selhávají, protože přece na rozhodnutí nemají dost času," řekla Temari. Ironie v jejím hlase byla přímo hmatatelná. "Vždyť dělá hlupáka i z té holky. Za dobu, co tady budeme trčet, si celou věc Hinata rozmyslí aspoň dvacetkrát."
„Odhaduješ ji na tak, řekněme, nestálý charakter, Temari?"
„Hádej."
„Zajímalo by mě, kdyby Gaara býval dostal stejnou dobu na rozmyšlenou, jestli by vůbec na sňatek přistoupil."
„Gaara je Kage, Kankuro. Musí se rozhodovat hned a rychle. Vůbec je nemůžeš srovnávat. Myslím, že za daných podmínek by se nezdržoval a jednal by hned. Hrozí nám Akatsuki a Orochimaru, Kankuro. A jestli bude kdokoliv z nás moct zabránit tomu, aby se někde pod hradbami válela další mrtvola, kterou brouci stačili zpola rozkousat, než- "
„To stačí, Temari," zastavil rázně sestru Kankuro. „To stačí," dodal už tišeji a jemněji. Skrz stěnu nebylo dál slyšet nic.
* * *
Počtvrté během noci se Hinata obrátila z boku na bok. Bylo už něco kolem třetí hodiny ranní a ona se s trhnutím probrala ze sna. Zmateně zamrkala. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že hrůza a bolest patřily jen snu. Ale přeci se nemohla zbavit obrazu, který ji už po dva roky strašil v nejhorších nočních můrách.
Byly to děsivé sny a živé, až braly dech. Doslova.
Nikdy si je nepamatovala celé. Možná, že se od sebe něčím lišily, vždy ale končily stejně.
Gaara.
Viděla ho jen jednou v životě. Jedno jediné setkání stačilo, aby její noční můry vzaly na sebe jeho podobu. V neklidných nocích ji pronásledoval jeho přízrak ne nepodobný bestii a ona před ním prchala. Kořist. Vždy ji dohnal. A ukojil svou touhu po krvi.
Nechtěla ho už nikdy potkat. Zdálo se však, že věci se mají jinak.
Můj vlastní otec chce, abych si vzala tu zrůdu.
Nedokážu to. Ne.
Po bledých lících steklo pár slz. Nesetřela je.
Když byla malá, vyprávěl jí otec pohádku. Tehdy ji měl ještě rád. Povídal jí o jednom ninjovi, který se kdysi dávno vydal se svým bratrem a sestrou na cestu světem. Po mnoha dobrodružstvích, které spolu sourozenci zažili, se stala zvláštní věc. Hinata si už nepamatovala, proč musel ninja podstoupit zkoušku. Pětiletému děvčátku přišlo velmi kruté, že si Yuki, jak se jmenoval hrdina, musel vybírat mezi bratrem a sestrou, když jim oběma hrozila jistá smrt a Yuki mohl zachránit jen jednoho z nich.
Teď si připadala jako onen nebohý Yuki. Konoha byla sestra a její mládí spolu s Narutem zastupovalo bratra.
Jak končila pohádka? Přiletěl kouzelný motýl a zachránil bratra, zatímco Yuki sám osvobodil sestru. Jenže Hinata v pohádce nežila. Jí žádná nadpřirozená bytost na pomoc nepřispěchá. Co by dělal Yuki, kdyby věděl, že kouzelný motýl neexistuje?
Co by dělal Naruto?
„Co by dělal?" ptala se sama sebe, než znovu usnula.
* * *
Po celý následující den nevytáhla z pokoje ani patu. Hanabi čas od času nakoukla dovnitř a ptala se, proč se nejde s nimi nasnídat, že ji otec volá. Když k ní vlezla popáté, Hinata se rozčílila. Vyhodila sestřičku ven a zavřela za ní.
Vrátila se zpět ke své posteli. Ustlala si. Posadila se a opřela se zády o polštáře.
Strávila dlouhé hodiny zíráním do zdi a přemýšlením nad tím, co by udělal On.
Bylo to přeci tak samozřejmé.
Prokousla si ret. Nevšímala si bolesti. Vstala a přešla k oknu. Otevřela ho a vyklonila se z něj ven. Studený podzimní vítr jí rozcuchal vlasy.
A pak se setmělo. Unavená a hladová šla spát.
Dnes měla od nočních můr klid.
* * *
„Vstávej, Hinato."
Otcův hlas, klidný a tichý, ji vytrhl ze spánku.
Otevřela oči. Otcova přítomnost ji udivila. A ještě víc ji zmátl tác se sendviči, který přinesl.
„Nemá smysl trucovat," řekl Hiashi a podal jí jeden obležený chléb. "Chováš se hloupě."
Nemusel jí dvakrát pobízet k jídlu. Celý včerejšek nevzala do úst jediné sousto. Měla strašný hlad.
Hiashi ji bez jediného slova sledoval, jak jí. Když z tácu zmizel poslední sendvič, odkašlal si.
Proč jsi se včera zamkla v pokoji?"
„Chtěla jsem být sama," odpověděla prostě. "Potřebovala jsem... klid od všeho."
„Chápu."
Bylo na něm znát, že chce říct ještě něco dalšího, ale netuší jak. Nakonec nad tím mávl rukou.
Hinata si otce prohlížela s narůstající nedůvěrou. Proč najednou taková péče? Kam tím míří? Co tím sleduje? Už jen to, že jí přinesl jídlo až do postele bylo divné. Neměla ponětí, co si má o otcově chování myslet.
„Otče?“
„Ano?“
„Když se vás tam... z-zeptali, kdo z vesnice... je vhodná kandidátka... Ty jsi mě nenavrhl, že ne?“
Hiashi zavrtěl hlavou.
„Tohle si o mně myslíš?“
Hinata nevěřila vlastním očím. Byl to opravdu její otec? Ten muž, co tu seděl vedle její postele, se shrbenými zády, s rukama složenýma v klíně a provinilým výrazem ve tváři?
„Otče?“ ozvala se tiše Hinata. Trhl sebou, jako by se vrátil odkudsi z výšin zpět na zem. Jeho rysy opět ztvrdly v neprostupnou masku. Starý Hiashi byl zpátky.
„Vidím, že jsi dojedla,“ řekl bezbarvým, chladným hlasem, jakým k ní obvykle mluvil. „Až vylezeš z postele, odneseš ten tác do kuchyně.“
Vstal z židle. Přešel ke dveřím. Trochu kulhal, zranění z poslední mise se nejspíš ještě zcela nezahojilo. Musela se usmát. Jako by pohled na poraněného otce dodal na jeho obraze trochu reálnosti. Že to byl stejný smrtelník jako ona. Že nebyl tak dokonalý, jak se vždycky zdál.
Bůhví proč se jí takový Hiashi zamlouval víc.
Najednou byl pryč. V pokoji se rozhostilo ticho. Hinata se zatajeným dechem napínala uši, jen aby zaslechla aspoň něčí kroky, hlasy, smích. Nic. Podívala se na budík na nočním stolku. Ukazoval něco po deváté. Touto dobou Hanabi dávno seděla ve školní lavici. Temari a Kankuro se nejspíš nezdržovali v domě vzhledem k absenci hluku. A otec bude asi v pracovně. Často se tam zavíral po celé dny. Jako hlava klanu měl práce až nad hlavu.
Protáhla se. Bolela ji šíje, ve spánku si ji přeležela. Bolest vystřelovala od lopatek až k zátylku. Jediné, co zabíralo na ztuhlé svaly, byla horká voda. Slezla z postele. Stála tu bosá, v lehké noční košili. Otevřela skříň a vytáhla čisté oblečení – spodní prádlo, vytahaný šedý svetr a kalhoty o něco tmavší barvy. S oblečením v levé ruce tiše vyklouzla ven z pokoje.
Proběhla úzkou chodbou směrem k schodišti, koupelna se totiž nacházela v přízemí. Nedávala pozor. Jen na poslední chvíli se stačila zastavit. Málem srazila ze schodů Kankura, kteý se právě pro něco vracel do pokoje pro hosty. Mladík sice zavrávoral, ale ustál to. Stihl se chytit zábradlí.
„P-promiň!“ vyhrkla Hinata.
„To... nic,“ řekl Kankuro nepřítomně. Upřeně na ni zíral s obočím lehce pozvednutým a s potměšilým úšklebkem na rtech.
Hinata si pod jeho pohledem až příliš uvědomovala, že má na sobě jen tenkou noční košili, sotva zakrývající dmoucí se poprsí, a rozhalený župan.
„J-já ra-raději půjdu,“ zakoktala celá rudá. Co nejrychleji seběhla schody dolů. Za sebou nechala stát konsternovaného Kankura.
Vběhla do koupelny. Práskla dveřmi. Myslela, že se snad propadne hanbou do země.
Díval se!
Zamračila se na sebe do vysokého zrcadla na protější stěně. Věděla přesně, co tak přitáhlo Kankurovu pozornost. Nemohla mu to ale vyčítat, protože reagoval jako každý jiný muž, který by zahlédl nedbale oděnou dívku poněkud ženštějších tvarů.
Děkovala všem bohům, že scéně nepřihlížel otec. Nejspíš by ji za tak nevhodné chování před hosty zabil.
Raději to pustila z hlavy, nemělo smysl dál rozebírat trapný zážitek, když už se stal. Svlékla se. Noční košile lehce sklouzla k zemi. Po zádech jí naskočila husí kůže. Vlezla do sprchového koutu a zatáhla závěsy. Pustila vodu. Horkou.
Těžké kapky dopadaly na její tělo a zanechávaly její kůži červenou a rozcitlivělou. Hinata se požitkářsky natáhla k proudu vody. Poprvé za čtyři dny se cítila... odpočinutá. Pláč a deprese ji vysílily. Teď už nemělo smysl plakat. Ne, když už se téměř rozhodla.
Zatímco si vtírala do vlasů šampon, přemýšlela o Temařiných slovech. Starší dívka měla pravdu. Jen zbytečně trápí sama sebe pochybnostmi. Zbývají jen dva dny a pak bude muset stanout před Tsunade a říct své definitivní rozhodnutí.
Bylo tu ale několik věcí, které jí nedaly klid. Záviselo na nich... vše.
Smyla ze vlasů všechen šampon a z těla mýdlo. Vypla vodu a vylezla ven. Rychle se vydrhla ručníkem. Oblékla se.
Naposledy se na sebe podívala do zrcadla, než vyšla z koupelny. Zhrozila se, když spatřila svou zbědovanou, pobledlou tvář. Zatřásla hlavou.
Zhasla za sebou. A odešla.
* * *
Oba sourozenci seděli na lavičce před akademií a sledovali trénink dětí na hřišti. Učitelem nebyl nikdo jiný než Shikamaru. Když si všiml přihlížející dvojice, ledabyle jim zamával. Nemohl ale odběhnout od svých devítiletých studentů. Ne, když trénovali házení hvězdicemi. Jednou se už díky nepozornosti učitele stala nehoda. To dítě přišlo o oko. Neudálo se to sice v třídě, kterou měl Shikamaru na starosti, ale ten raději neriskoval. Nestál o potíže.
„Řeknu ti, že jestli Hinata svolí ke svatbě, tak si náš bratříček udělá štěstí,“ ozval se najednou Kankuro.
„Cože?“ Temari netušila, o čem bratr mluví.
„Velké štěstí,“ dodal Kankuro a prstem vykreslil ve vzduchu Hinatinu siluetu. Temari zbrunátněla.
„Ty idiote! Říká ti něco 'slušné chování'?“
„Byla to náhoda,“ smál se Kankuro. „Nemůžu za to, že mě polonahá málem zabila na schodech, když jsem se vracel pro dokumenty. Každý normální chlap by si všiml... těch...partií.“
Temari obrátila oči v sloup.
„Kankuro, jsme tu na námluvách, ne v bordelu.“
„Nepřeháněj. Tolik jsem toho zase neviděl.“
Ani se nenadál a schytal pohlavek.
„Hodina skončila!“ zvolal Shikamaru. „Vraťte hvězdice do bedny a běžte na další hodinu!“
Temari se uklidnila. Přestala mlátit bratra a obrátila se k Shikamarovi, který už stál u nich.
„Ahoj.“
„Zdravím,“ protáhl líně Shikamaru. „Ne, že bych tu vás dva viděl nerad, ale většinou přijdete do Konohy, až když nám teče do bot.“
„Neboj, domy nikde nehoří,“ ušklíbla se Temari. „Jenom něco vyřizujeme.“
„Skutečně?“ usmál se Shikamaru. Podíval se na hodinky. „Za chvíli mi začíná další hodina. Musím jít. Mějte se.“
Temari pohledem provázela Shikamara až ke dveřím akademie, než jí zmizel z očí. Najednou jí byla zima. Otřásla se.
* * *
Hinata s přimhouřenýma očima pozorovala oblohu. Vítr hnal mraky jako stádo poslušných ovcí. Nebe překřížilo hejno stěhovavých ptáků. Bylo to pátého dne.
Stála pod svojí oblíbenou magnolií a sledovala zežloutlý list zvolna se snášející k zemi.
Cítila se... prázdná. Vyhaslá. Stačilo jen, aby se o ni vítr opřel větší silou a možná, že by odletěla pryč.
„Hinata-sama,“ ozvalo se za ní. Otočila se k Nejimu. Pozdravila ho lehkým přikývnutím.
„Váš otec mne poslal, abych dnes trénoval s vámi,“ pokračoval její bratranec bezbarvým, suchým tónem.
„Má hodně práce, že?“ zamumlala. Následovala Nejiho k doju na nádvoří jejich domu. Postavila se na protější stranu cvičiště a zaujala bojový postoj stejně jako on.
„Uvidíme, jak jste od posledního cvičení pokročila, Hinata-sama,“ řekl Neji. Pak vyrazil do útoku.
I její otec míval potíže stíhat svého synovce, když spolu trénovali. Neji byl mrštný jako kočka a uměl bezchybně využít výhody své výšky a delších končetin. Jen stěží ho mohl kdokoliv zasáhnout třeba jen konečky prstů. Porazit ho v souboji dokázal z domu Hyuugů jenom Hiashi.
Dnes se Hinata ani nesnažila. Nesoustředěná sotva odrážela útoky. Nejimu po chvíli došla trpělivost.
„Můžete dávat aspoň pozor?“
„Promiň, Neji,“ zamumlala. Mnula si rameno. Snažila se uvolnit zablokovaný meridián.
„Jste schopná pokračovat?“
„Asi... Asi ano,“ přikývla váhavě. Postavili se proti sobě čelem. Žíly kolem očí vystoupily. Znovu se do sebe pustili. Tentokrát ji poslala k zemi třetí rána.
Neji vypadal rozzlobeně. Mařil tu čas.
Díval se na sestřenici, jak leží naznak na zemi, vlasy rozprostřené jako svatozář, bílé oči lhostejně upřené k nebi.
„Proč se nesnažíte? Posloucháte mě vůbec?“
„A mám proč?“ ozvala se tiše. Rty se sotva pohnuly, když promluvila.
„Samozřejmě, že máte. Co je to za otázku?“
„Myslím, Neji, že dnes už nebudeme trénovat.“
„Jste unavená?“ zeptal sel Neji a posadil se na zem vedle její hlavy.
„Ne...“ řekla Hinata. „Chtěla bych... Chtěla bych s tebou mluvit, Neji.“
„Právě se mnou mluvíte,“ podotkl. Nevesele se zasmála.
„Pojďme k magnolii.“
Vrátili se tedy. Posadili se na pařezy. Neji gestem vybídl Hinatu k řeči. Dívka se nejdřív zahleděla ke skalce s netřesky, než se podívala bratranci do tváře.
„Myslíš si, že jsem... sobecká?“
„Co je to za otázku?“ Hinata pokrčila rameny.
„Proč se mne ptáte zrovna na tohle?“
Hinata se musela sama nad sebou smát. To, co neřekla nejlepšímu příteli, vyklopila bratranci, který jí pohrdal.
Neji nejprve neříkal nic. Díval se do země.
„A vy jste se rozhodla jak?“ ozval se pak.
„Jak se asi můžu rozhodnout?“ Znělo to jako vzlyknutí. „Co si můžu tak vybrat, Neji?“
Bylo to venku. Celé její zoufalství. Křehká rovnováha, kterou v sobě nastolila, se zhroutila pod tíhou vědomí, že přes všechno na vybranou neměla.
„Hinata-sama?“
„A-ano?“ Snažila se potlačit deroucí se pláč.
Ucítila, jak ji jeho paže objaly a přitáhly si ji blíž. Držel ji v objetí jako malé děcko. Nechal ji vyplakat se mu na rameni. Jeho ruka ji konejšivě hladila po zádech.
„Proč byste byla sobecká, Hinata-sama?“ zeptal se.
„P-protože to p-první, co mě napadlo, bylo, že uteču, Neji... Nevěděla jsem, co m-mám dělat... Jediné, co j-jsem věděla a vím přesně, je to, že si Gaaru vzít nechci... Ale myslím, ž-že mi asi nic jiného nezbývá. M-musím to udělat, protože je to nejužitečnější, co můžu udělat p-pro vesnici. A j-jsem jediná, k-kdo to může udělat. Ale já... nechci.“
„Je přirozené, že nechceme splnit to, co se nám příčí, Hinata-sama. Ještě to ale neznamená, že jsme sobečtí,“ řekl Neji.
Hinata mlčela.
„Musím se vám omluvit. Nejste rozmazlená, jak jsem si dřív myslel. Máte mou omluvu a obdiv. Musíte se ale vzchopit, jinak oběť vaší osobní svobody bude zbytečná.“
Neji chápal Hinatu lépe, než kdokoliv jiný mohl. Důvod, proč tomu tak bylo, nosil vypálený na čele. Někteří by možná namítli, že stát se Kazekageho manželkou přeci nemůže být tak hrozné. Neji ale věděl, že za svobodu ani tak významný post nestojí.
„N-Neji?“
„Ano?“
„D-děkuju ti.“
Naposledy ji pohladil po zádech, než se zvedl na nohy a pomohl Hinatě vstát.
„Jděte se radeji vyspat, Hinata-sama.“
„P-přestaň mi vykat, Neji. N-nikdy jsem to neměla ráda.“
* * *
Když pak doma Hinata přemýšlela, co jí řekl Neji, musela se i zamyslet nad tím, proč si jeho slov tak cenila.
Neji byl vždycky tím, čím chtěla být ona sama. Síla a sebevědomí – tím, co Hinatě tak scházelo, on překypoval. Vždycky stál v očích jejího otce výš než ona a Hinata ho viděla jako nedostižnou metu. Jestliže od Naruta potřebovala podporu a povzbuzení, od Nejiho pak chtěla prosté uznání. Protože věděla, že jí bratranec řekne pravdu, i kdyby se jí nelíbila. Ostatní ji chlácholili. Neji ji nemilosrdně srážel zpátky na zem.
A dnes ji utěšoval. Pochválil. Povzbudil.
Měla by ho poslechnout. Bylo už pozdě. Šla spát.
* * *
Když otevřela oči, jako gong jí v hlavě zněla skutečnost, že dnešek je poslední den, kdy se ještě nemusí zodpovídat Tsunade. Měla poslední šanci.
Hinatin pohled na okamžik zalétl k oknu. Uteče? Zavrtěla hlavou. Tentokrát nechtěla zklamat. Ne, když ji Neji konečně uznal.
Bylo tu ale ještě něco, co musela vědět s jistotou. Nedalo jí to pokoje už dělší dobu. Vlastně se chtěla zeptat Sakury už dávno, ale teprve dnes sebrala odvahu.
* * *
V domě rodiny Haruno panoval už od rána zmatek. Sakura stačila převrátit celý pokoj naruby. Kde to jen je? Dívala se všude! Byla už zoufalá. Vztekle nakopla do polštáře, který se povaloval na zemi.
„Mami? Neviděla jsi to origami, co jsem měla pro Leeho? Byla to taková volavka z šedého papíru.“
„Ne, neviděla, Sakuro.“
„Sakra! Zítra má Lee-san narozeniny a já tu zatracenou volavku skládala dvacetkrát!“
Její matka stála ve dveřích a ospale sledovala dceru s kouřícím hrnkem čaje v ruce. Rozhlédla se po pokoji, který vypadal, jako by se jím prohnalo vojsko. Koutkem oka zahlédla šedou skládanku zavalenou hromadou lékařských svitků. Ukázala na ni prstem.
„Není támhle?“
Sakura vytáhla origami zpod pergamenů. Pozorně si ji prohlédla. Naštěstí nebyla poškozená.
„Díky, mami!“ zajásala. „Skládat to jednadvacetkrát bych už asi nepřežila.“
Paní Kaori Haruno se jen shovívavě usmála. Někdo zazvonil. Dva krátké, úsečné stisky zvonku.
Sakuru to udivilo. Nemívali návštěvy tak brzy ráno.
„Půjdu otevřít,“ nabídla se matka a odešla do předsíně. K Sakuře jen slabě doléhaly jejich hlasy.
„Dobré ráno, Kaori-san. Je doma Sakura?“
„Dobré ráno, Hinato. Samozřejmě, že je. Chceš jít dál?“
V Sakuře zatrnulo, když k ní vešla Hinata. Styděla se, když si uvědomila, jaký má v pokoji nepořádek. Hinatina ložnice naproti tomu vždycky zářila. Sakura si připadala jako nějaká šmudla.
Hinata chaos nijak nekomentovala. Bez jediné poznámky přendala knihy z křesla na polici a posadila se. Sledovala Sakuru, jak celá v rozpacích uklízí.
„Smím ti s něčím pomoci, Sakura-chan?“nabídla se Hinata. Sakura zavrtěla hlavou.
„Zvládnu to. Potřebovala jsi něco?“
„Chtěla jsem se tě zeptat... Chtěla jsem se tě zeptat na Naruta, Sakuro.“
„Ale?“ Sakura pozvedla obočí a vrátila svitky na jejich místo. „Co je s ním?“
„Zajímalo by mě...“ Hinata se odmlčela. Cítila, jak rudne. „M-mluvil někdy o mně?“ vykoktala nakonec.
Sakura se místo odpovědi zvonivě zasmála. Pochopila, o co Hinatě jde. Nechala nepořádek nepořádkem a sedla si na postel proti Hinatě. Vzala dívku za ruce a pohladila ji.
„Mluvíme o Narutovi Uzumaki, ano?“
„J-jistě.“
„Musím ti říct, Hinato, že ten pitomec je nejspíš jediná bytost v celé Konoze, která neví, že jsi se do něj zakoukala.“
Hinata schovala tvář do dlaní. Znělo to hůř, než čekala.
„J-já vím, Sakuro,“ hlesla.
„Vždycky jsem se divila, proč zrovna Naruto.“
„Ne všechno se točí kolem vzhledu, Sakuro, jestli jsi měla na mysli tohle,“ zamumlala Hinata. „On... on je...“
„Hm?“ pobídla ji Sakura.
„On je... takový... On je prostě on, nedokážu to vysvětlit,“ řekla nakonec Hinata. Tváře jí hořely jasnou červení. „A-ale nepřišla jsem sem... kvůli tomu... co cítím k Narutovi. Chtěla jsem se tě zeptat...“
Hinata se kousla do spodního rtu.
„C-co všechno by udělal pro Konohu?“
Sakura svraštila obočí. Nějak jí unikalo, proč se jí Hinata ptá zrovna na tohle.
„Co já vím? Asi... asi všechno.“
„Kdyby si měl vybrat mezi... třeba mezi Sasukem a Konohou, co by si vybral?“
„Nechápu, kam tím míříš, Hinato.“
„Nemusíš chápat, Sakuro... Ještě nemusíš... Jenom mi ale odpověz, prosím. Musím to vědět.“
Sakura nechápavě sledovala Hinatinu tvář. Ještě nikdy ji neviděla tak... vysílenou.
„Nevím, co by si vybral,“ odpověděla Sakura popravdě.
„A kdyby nebylo Sasukeho? Kdyby si musel vybrat mezi svým životem a Konohou?“
„Co je to za otázky, Hinato?“ rozčílila se Sakura. „Proč se mě ptáš na tohle? Co to má znamenat?“
„Nemůžu ti to říct, Sakuro. Ještě ne, omlouvám se... Ale já potřebuju vědět... Potřebuju si být jistá, Sakuro! Co všechno by udělal Naruto pro Konohu?“
„Co já vím? Všechno, Hinato... Jinak by nemělo jeho ustavičné blekotání, že bude Hokage, přece smysl, ne?“
Hinatu její odpověď uklidnila. Narovnala se v křesle a mlčky se zahleděla k oknu.
„Asi bych se mu sotva mohla podívat do očí, kdybych se nezachovala stejně, že?“
„Cože?“
„Není tu žádná cesta. Ani tudy, ani tam. Prý týden...“ Hinata se nevesele zasmála. „'Máš na výběr,' řekli mi. A vlastně mě jenom zkoušeli...“ Poslední slova se ztratila ve směsici smíchu a vzlykotu. „Mohli mi to rovnou přikázat! Nemusela bych tu šílet jako zvíře!“
Sakura si přisedla blíž a znovu vzala Hinatiny ruce do svých. Všimla si drobných jizviček u obou jejích palců, vypadaly jako rýhy od nehtů.
„Nechceš mi to celé povědět, Hinato? Uleví se ti,“ řekla jemně.
„Nesmím,“ vzlykla Hinata. „Z-zítra ti to vysvětlí sama Tsunade... Já už o tom nedokážu mluvit, Sakuro... Ani přemýšlet. Už ne.“
„Tsunade? Co ti proboha provedla Tsunade?“
„Ona? Nic. Jen ze mě udělala hlupáka. Temari měla pravdu.“
„Zajdu za Tsunade a promluvím si s ní, Hinato. Přece není možné-“
„Nebude to mít smysl, Sakuro. Děkuju,“ skočila jí do čeči. „Ale už nic nemůžeš změnit. Já jsem... pochopila, co ode mě očekávali. Nesnaž se to změnit, Sakuro. Musím- musím udělat to, co po mně chtějí.“
* * *
To se stalo včera.
Dnes, sedmého dne, nebe dokonale zrcadlilo stav Hinatiny mysli. Rozbouřené a vzteklé.
Vítr rval lístky a unášel je s sebou. Hinata se rozesmála, když si uvědomila obraznou symboliku výjevu, který se kolem ní odehrával.
Země Větru. Listová vesnice.
Připadala si právě jako právě utrhlý list z její magnolie, se kterým si vítr zběsile pohrával, než ho upustil do kaluže podél cesty.
Otřásla se. Zimou, nervozitou a strachem. Cítila, jak se jí třesou kolena. Raději se posadila na lavičku před vstupem do akademie.
Houpačky vydávaly protivný vrzavý zvuk, jak se do nich opřel vítr. Poprašek barevných kříd na asfaltovaném povrchu dětského hřiště už dávno netvořil obrázek, který děti nakreslily.
„Tady jsi,“ ozval se za ní mladý, mužský hlas. Kankuro.
„Starší si mě předvolají až za půl hodiny. Ještě mám čas,“ zamumlala Hinata.
„Temari se bála, že uděláš nějakou hloupost.“
„Vy si taky myslíte, že jsem neschopná?“
„Nic takového jsem neřekl.“
Posadil se vedle Hinaty. Chvíli ji beze slova pozoroval.
Bylo slyšet jen meluzínu.
„Mám strach,“ řekla tiše Hinata.
„Hádám, že se bojíš Gaary.“
„Viděla jsem ho jenom jednou v životě. Stačilo mi to. Ještě dnes se mi o tom zdá.“
„Tak ty jsi nás viděla v Lese Smrti,“ dovtípil se Kankuro. „Bráška bývá někdy dost děsivý, že?“
„To ano.“
„Změnil se.“
„Lidé se nemění tak snadno.“
„Snadno?“ Kankuro sykl. „Kdo říkal, že to bylo snadné?“
„Nějak tomu nedokážu uvěřit.“
Kankuro unaveně vzdychl.
„Neublíží ti. Ne, pokud nebude mít důvod to udělat.“
„To mě mělo uklidnit?“ usmála se trpce Hinata. „Nechci si ho vzít. Prostě nechci.“
„V tom případě tedy nechápu, proč tu spolu mluvíme.“
„Protože se za něj koneckonců vdát musím. A ty to víš, Kankuro-san.“
Uběhla minuta, než znovu promluvil.
„Nechci ti lhát. Nebudeš to s ním mít lehké.“
„Ani jsem v to nedoufala.“
Dopadla první kapka deště. Pak další. A další.
„Když jsme tu byli na chuuninských zkouškách, taky pršelo,“ řekl Kankuro. „Pamatuju si, že jsme Gaaru nemohli dostat domů. Stál venku a prohlížel si déšť. Viděl ho poprvé v životě... Samozřejmě, že zmoknul jako slepice.“
Představa děsivého, démonem posedlého Gaary, jak z něj kape voda, byla příliš i na Hinatu. Vyprskla smíchy.
„Takže jestli nechceme dopadnout jako on, chytil totiž chřipku a týden jsme ho nemohli vytáhnout z postele, měli bychom pohnout a jít se někam schovat. Třeba do budovy Hokage, hm?“
* * *
V tu dobu se už shromáždili všichni Starší v čele s Tsunade v jednací hale. U kruhového stolu seděla i Temari, vedle níž bylo prázdné místo pro Kankura. Za Tsunadiným křeslem dnes výjimečně nestála Shizune, nýbrž Sakura. Dívka si totiž na své mistryni vymohla svolení být zde dnes přítomná. Hinata jí dělala starosti. Jestli jí může někde pomoci, pak jedině tady.
Dveře se otevřely a dovnitř vstoupili Kankuro a Hinata, oba promoklí až na kost. Uklonili se.
„Posaď se, Kankuro-san,“ vyzvala ho Tsunade. Když se Hinata rozhlížela po svém místě u stolu, zarazila ji. „Ty pojď blíž, Hinato.“
Polkla. Ztěžka vykročila, připadalo jí, že má nohy z olova. Zastavila se až před Tsunade.
Všichni na ni zírali. Pohledy visely na jejícg rtech a čekali, co z nich vyklouzne.
„Nuže?“ řekla Tsunade. „Všichni čekáme, co nám odpovíš.“
„Co na tom sejde?“ opáčila Hinata. „Vím, že musím.“
„Někdo tě přiměl souhlasit?“ zeptala se Tsunade.
„Ne. Nejsem hloupá, Hokage-sama, ani nezodpovědná vůči své vesnici.“ Nadechla se, aby mohla vyslovit to, co za nic na světě vyslovit nechtěla.
„Nikdo mě nenutil, ani nepřemlouval. Dospěla jsem k tomuto rozhodnutí z vlastní vůle. S-souhlasím, že se provdám za Gaaru. Ale nechci.“
Nastalo hrobové ticho.
Později si Hinata vybavovala něčí štíhlé paže, jak ji objaly a Sakuřin hlas mumlající nesmyslná slova útěchy.
To bylo vše, co si Hinata pamatovala.
* * *
Třebaže tu novinu se měla jako první dozvědět Rada Suny, rozhodli se Temari a Kankuro navštívit nejprve svého bratra. Byl to koneckonců on, koho se celá věc nejvíce týkala.
Oba sourozenci navzdory faktu, že měli za sebou týden dlouhou cestu z Konohy a že jejich svaly ječely únavou, vyběhli po schodech jejich domu a rozrazili dokořán dveře Gaarova pokoje.
Budoucí Kazekage seděl na posteli a něco psal do sešitu. Nevypadalo to, že by jejich příchod vůbec zaznamenal. Byl zcela ponořený do své činnosti.
Ani bratra, ani sestru to nepřekvapilo. Gaara byl prostě takový. Nemělo smysl se rozčilovat nad tím, že se jim nevrhal kolem krku. Kdyby ano, nejednalo by se o Gaaru.
„Bráško?“ ozvala se Temari. Gaara sebou podrážděně škubl. Řekla mu tak schválně, věděla, jak nesnáší zdrobněliny. Konečně vzhlédl od sešitu a věnoval jim jediný unavený pohled.
„Tak jste konečně tady.“
„Ahoj,“ usmála se Temari a posadila se na židli u psacího stolu. Kankuro se posadil na postel vedle bratra.
„Vypadáte... nadšeně,“ řekl Gaara.
„Ani se nezeptáš, koho ti vybrali?“ zeptala se Temari. Bratrova nezúčastněnost ji popuzovala. Jak může být pořád tak klidný?!
„Sejde na tom?“ opáčil Gaara a měl pravdu.
„To tě to ani trochu nezajímá?“
„I kdyby ano, co bych mohl změnit?“ odpověděl otázkou Gaara a otočil stránku. Psal dál.
„Hyuuga Hinata,“ ozval se Kankuro. „Pamatuješ si na ni?“
Pero se zastavilo uprostřed kanji.
„Ano, pamatuji.“ Odložil sešit na noční stolek a slezl z postele. Přešel k oknu a chvíli mlčky sledoval ruch vesnice venku.
„Jsem rád... že jste zpátky,“ zamumlal. „Bylo tu ticho.“