Tři pohledy od války-1. část

------Ledabyle v ni zalovila rukou a vytáhla kulatou láhev. Odlesky plamínků se roztančily na tmavém skle. Její pohled se změnil. Nezájem v očích zmizel a nahradila ho touha. S úsměvem na tváři zabouchla dvířka skříňky a došourala se doprostřed pokoje. Láhev hodila na stůl, přistrčila si židli a usedla.
------Oči se usídlily na láhvi, přitahovala je jako magnet. Ne, tahle to přece nemůže řešit. Tvář si schovala v dlaních, ale neposedné prsty se roztáhly dál od sebe a pohled se znovu usadil na láhvi. Měla by s tím bojovat. Jenže už tolikrát prohrála, tak proč to hrotit dnes? Přihne si, uleví se jí a bude. Jednoduchá rovnice.
------Ruka protnula vzduch, jak rychle vystřelila, ale nic nechytila. Hmátla jen do prázdna vedle plné láhve. Zase jí bude špatně. Vždyť je to fuk. Tak hrozný jako TAM, to být nemůže. Už zažila jinou bolest než jen kocovinu.
------Ani se nemusela moc namáhat a láhev se ocitla v její moci. Pomůže jí, udělá svět krásnější. Alespoň na pár minut. Jen minut. Další problém z mnoha. Jedna láhev ji nedokáže udělat šťastnější. I když... to by nedovedly ani všechny flašky světa.
------ Ruka ji stiskla ještě pevněji. Nikdy předtím nepila tak moc, ale ještě nikdy to tak nepotřebovala... Nepotřebovala zapomenout. Prsty se jemně dotýkaly tmavě zeleného skla a hladily ho jako matka tišící své dítě. Jen ji nikdo neutěšil.
------Pít se vlastně naučila TAM. Dlouho nechtěla ač ji přemlouvali, ale nakonec byla její vůle zlomena. Zprvu jen sklenička na kuráž, pak už víc na zármutek a dnes... Nemohla se překonat, byla jako topící se v hlubokém oceánu. Teprve když její rozechvělé ruce objaly tu chladnou láhev, třes pomalu ustával.
------Nedočkavě z hrdla vytáhla korkovou zátku a slastně přivřela oči, když se ozval ten známý zvuk. Rty se přiblížily, až se dotknuly skla a ona se zhluboka napila. Hladově spolykala několik doušků, postavila láhev na stůl, která zaduněla o dřevěnou desku a hřbetem ruky si utřela ústa.
------Řasy se jí zachvěly. Jak nenáviděla ten čirý mok, který se líně převaloval v zaprášené láhvi. Nenáviděla, ale zároveň milovala. Milovala ve chvílích, kdy chtěla zapomenout, kdy byla zoufalá. Právě jako teď.

------Za nic na světě by nepřiznala svou slabost, ale teď, tady... tady si mohla dovolit na chvíli odložit masku lhostejnosti a nezájmu. Mohla si dovoli na chvíli projevit strach. Ten, který se ukrýval v roztrhaných peřinách, vrzající posteli, malém pokojíku a tmě. Ve snech. Dala by vše za to, aby už znovu nemusela prožívat tu hrůzu před několika lety. V těch chvílích se proti svému přesvědčení stávala zbabělcem.
------Hořce se usmála. Sama sobě nalepila tuhle nálepku, s kterou potají žila. Tajemství, o kterém věděli téměř všichni. Ubohost. Zastyděla se za své chování, ale pak jí zrak znovu padl na otevřenou láhev. Lákala ji, křičela. Nemusela se tak namáhat, věděla, že nakonec zvítězí.
------Napila se. Snad aby z mysli zahnala bledé tváře padlých. Tenkrát, když spolu s ostatními šla do boje, připadalo jí, že se rozhodla pro správnou věc. Bláhová. Oni byly jen loutky v rukou těch nahoře. Těch, kteří usilovali o větší území, lepší zisk, výhodnou investici. Nezajímalo je, kolik lidí padne, zajímalo je jen vítězství.
------Když poprvé zabila, zhrozila se svého činu. Pak ale pochopila. S heslem 'Nepřežiješ, pokud zaváháš' si prosekávala cestu nepřátelskými vojsky, barvila zem doruda, rozsévala zkázu a plenila. Válka lidi změní.
------Hltavě vypila dalších pár loků tvrdého pití. Žíznivě si olízla rty a rozkošnicky převalila hořkou příchuť na jazyku. Ani nevěděla, proč jí tak chutná. Její jedinou jistotou bylo, že na chvíli pomůže zapomenout a že se znovu přihlásí o slovo až bude čas.

------Po tváři jí přeběhl ironický úsměv, když si vzpomněla na své mládí. Tenkrát nechápala slovo válka, netušila, jaká jsou rána opilcova. Byla tak naivní... Dnes už by si nedokázala představit den bez láhve na dobrou noc. I když je to jen flaška. Pro ní teď znamená celý svět.
------Zvedla si jí do úrovně očí a trochu s ní zatřepetala. Málo, tak málo už toho zbývá. Všeho zbývá... Znechuceně si odfrkla a naráz vypila poslední doušek. Konec. Tlumeně se zasmála. Bere to moc dramaticky. Přesto lahví udeřila o stůl. Nepovolila. Sklo vydrželo a teď se jí potajmu vysmívalo. Ono je přece pevnější než ona... Jeho obrana nepovolí tak snadno jako její.
------„Jsi jen hloupá flaška. Co víš o životě.“ Promluvila. Poprvé za tu dobu, co seděla u podepřeného dřevěného stolu s jednou kratší nohou, promluvila. Byl to jen šepot, pár letmých slov do větru, ale dala se z nich vyčíst prázdnota. Samota.
------Plamínky na láhvi se daly do tance jako škodolibá odpověď na její otázku. Všechno ví. I když je jen hloupá flaška. Nadarmo se neříká, že ve vínu je ukrytá pravda. A možná proto se lidé často radují, že nalezli odpovědi na své otázky. Jenže ona nejásala. Ona brečela.
------Slzy jí stékaly po tváři a padaly na popraskanou desku stolu, na špinavé oblečení, na prošlapaný koberec. Kapka po kapce, slza po slze. „Prokletý vzpomínky!“ zasyčela nenávistně a štíhlou rukou sáhla po zmuchlané utěrce. Co z toho, že nebyla čistá. Svůj účel splní.
------Brečela. Její slzy byly vzpomínkou na padlé. Brečela. Za ty, které milovala, za ty, které nenáviděla. Za ty, které neznala... ale zůstali tam jako ostatní. Jako ona. Ano, i ona tam kdesi zapomněla svoji víru, svoji naději, svoji budoucnost... svoji duši.
------Dost! Zbytečnost prolívat slzy za tyhle věci... Koho to zajímá? Nikoho. Dneska už nikoho. Vztekle odhodila utěrku dál na stůl. Pak však poraženecky sklonila hlavu. Ubohou dělá leda tak sama ze sebe. Sama sobě je k smíchu, sama sobě je k pláči. A sama sobě je...

------V chodbě práskly dveře a domem se rozlehl nepříjemný hlas. „Hotaru, co tam sedíš tak na prázdno? Hejbni sebou, kůže líná. Hromadí se ti tam nádobí.“ Ironicky se usmála. Koho zajímalo, že byla kunoichi, která prožila krutou válku. To ona viděla kráčet Smrt po bojišti, kde se krev vsakovala do země. Do země, která jí byla přesycená. To ona viděla hrůzy války, oni ne.
------„Tak na co čekáš? Chceš pomoct?“ ozval se znovu hrubý hlas.
„Trhni si,“ zasyčela, ale zvedla se z nepohodlné židle. Co jí zbývalo. Ona tu válku nevyhrála. Nevyhrála tenhle boj. Jen jedno jí zůstalo. Život, který teď připadal stejně zbytečný jako to prázdná láhev na stole. Ne, vlastně i ta láhev je užitečná. Znovu ji můžou naplnit a použít. Zato ona je jen dobrá k mytí nádobí.
------Neochotně sáhla po utěrce hozené na stole. Byla vlhká od jejích slz. Nevěřícně zakroutila hlavou. Slzy, marná to věc. Nenakrmí, neohřejí. Dají jen pocit prázdnoty a možná chvilkovou úlevu. To už se radši napije, než aby znovu zbytečně brečela. Už dávno si zvykla, že jí pak bolí hlava. Za všechno se platí.
------„Bude to, nebo si mám pro tebe dojít?“
------„Zkus si,“ odpověděla hlasitě a postavila se k umyvadlu.
------„Děvenka je zase nějaká drzá. Buď ráda, že tady můžeš bejt. Taky tě můžu vyrazit.“ Jen něco zavrčela, ale to už voda padala na ušpiněné talíře.
------„Pochopilas, co je pro tebe dobrý,“ usmál se škodolibě a utáhl si opasek na kalhotách.
------Mlčela. I mlčení je souhlas a to ji neskutečně štvalo. Její temperament byl však už dávno vyhaslý jako ohniště po dešti. Zlomila se jako strom v bouři a dál už nerostla. To dřevo hnilo, rozkládalo se a podléhalo zkáze. Bez naděje na záchranu. Jako ona.