Papačka aneb Terukiho příběh

Byl podzim, listí se pozvolna snášelo k zemi, slunce pomalu zapadalo za obzor. Červené, hřejivé slunce... zapadlo a vše zčernalo... všechno dostalo temnou barvu... zlou, temnou barvu...

Na špinavých ulicích Kamenné vesnice plné louží a špíny, kterou osvětlovala jen pouliční lampa, bylo na tuto noční dobu velmi živo. Po ulicích se proháněly čtyři postavy v hábitech, čtyři bezcitní lidé, kterým se přezdívalo Lovci. Jediná věc, která je zajímala, byly peníze. A bez ohledu na cokoliv jiného se hnali za každou vidinou bohatství. A zrovna teď se hnali za pátou postavou v roztrhaném triku s taškou okolo ramen, která se vyhýbala kunaiům a shurikenům s hbitostí veverky. Skočil na lampu a rozhlédl se za sebe. Nikde nikdo. Chtěl se tedy vrátit zpět odkud přišel, ale jakmile se otočil, zastavila ho bolest ruky. Měl ji probodnutou kunaiem. Za druhou ho rychle popadla ruka v černé rukavici.
„Když budeš hodný kluk, nic se ti nestane,“ řekl Lovec a zkroutil mu ruku za záda.
„Nápodobně!“ vykřikl a praštil Lovce loktem do břicha.
„Jak... mě mohl praštit?! Vždyť jsem mu držel ruku a ta druhá byla probodená kunaiem!“ pomyslel si Lovec, ležící na zemi, a chytil se za břicho. Už jenom sledoval postavu, jak se od něho pomalu vzdaluje. A najednou na ni zasvítilo měsíční světlo a Lovec si všiml... že ta postava měla... čtyři ruce...

Čtyřruké stvoření vběhlo do lesa, kam se za ním pro špatnou pověst temných hvozdů Lovci neodvážili. Vběhlo na malou mýtinku, zapadanou listím a začalo z ukradeného chleba trhat kousky a hladově je polykat. Podíval se na oblohu, modrou jako jeho oči a zasnil se. Ale nesnil ve slovech, on neuměl příliš mluvit a jen těžko rozuměl ostatním. Nakonec vyhrabal z listí kousek leštěného stříbra a podíval se na sebe. Když se uviděl, rychle seběhl k malé studánce, kde si ze svých dlouhých blonďatých vlasů začal smývat bahno a špínu města. Města, které se ho pokouší zabít; města, které mu dává život i hrozí smrtí; města, kam nesmí a zároveň musí. A on jen seděl na kamenech a koukal se na proud řeky, nikomu nic nedělal, nic nezabíjel, nic nemučil a přesto byl pro všechny zrůda... ale on to dokonce ani nevěděl! On si nic nepamatoval, v jeho hlavě bylo cosi, co mu v tom bránilo. Ale i přesto si něco pamatoval... často se mu zdávala jedna a ta samá noční můra... jen pohled do očí té bestie ho děsil a on nemohl utéct... byl to netopýr, velký černý netopýr, pomalu se snášel k zemi a měnil ve člověka, jestli se to tak dalo nazvat. Měl vlasy černé od krve dětí, které vraždil; velká, hrůzu nahánějící černá křídla; bílé, poškrábané tváře, nohy rudé od krve, protože chodil bos po střepech a ostrém kamení; ale nejhorší byly ty oči... celé černé... oči, ve kterých viděl odraz své zesinalé tváře, propalovaly duši a zároveň zmrazily všechny naděje v každém, na koho se dívaly. A tohle byl jeho Pán... Nahok Karashi...
Ale měl i jednu hezkou vzpomínku... vzpomínku na svoje jméno... jméno, které mu jeho Pán dal... Teruki... Teruki Sokaru... v Démonickém jazyce, kterým jeho Pán mluvil ''První výtvor''...

„Bílá? Bílá, vstávej,“ probudil mě Černý, „Ještě si nesplnila svůj úkol!“
„Ano, ano! Už běžím!“ křikla jsem a rychle se za ním rozběhla. V hlavě mi ale šrotovalo, co to bylo za podivný sen?