Pan chůva 003-Já..a chůva..ani omylem nebo jo?!

No v dalších dnech to pokračovala ve stejném stylu. Stále jsem si nemohl odpustit to, co jsem udělal Sakuře. Znamenalo to snad, že ji zase čtyři roky neuvidím? No, na přemýšlení nebyl čas. Nejlepší by bylo omluvit se jí. Ale odpustila by mi?
Dnešní ráno bylo tak krásné, přímo svádělo k lenošení. Ale co jiného jsem já tak dělal. Jako každý den jsem vstal tehdy, když mi kocovina dovolila opustit moji postel. Zamířil jsem do koupelny a pak hned do kuchyně, kde už na mě čekali ‘‘kamarádi´´. Otevřel jsem dvířka od ledničky a prohlédl jsem její obsah.
Prázdná! Stejně jako tenkrát, když tu byla Sakura. Už jsem si pomalu začal myslet, že mi někdo dělá naschvály, proto jsem raději prohlédl dům, jestli tu na mě někde nečeká Sakura. Tentokrát ne, tentokrát byl dům prázdný.
Zničeně jsem se zhroutil do křesla a obličej jsem si schoval do dlaní. Bylo mi do breku, ale tyhle chvilky už jsem měl za sebou, abych brečel kvůli každé blbosti.
Klepaní. Pozvedl jsem hlavu. Možná má někdo výčitky svědomí a pití mi hodlá vrátit. Jak střela jsem vyrazil ke dveřím. Ani jsem nevěděl, že dokáži běžet tak rychle. Rozrazil jsem dveře, ale na prahu jsem se zastavil.
Stála tam, ale něco mě zaujalo víc než ona. Za ruku držela malou blonďatou holčičku a druhou rukou si ovíjela zakulacené bříško. Trochu mě to udivilo, posledně na ní nebylo nic poznat.
„No vidím, že dnes jsi při smyslech!‘‘ Osekla jedovatě a sama se pozvala dovnitř. Při pohledu na nepořádek, který v celém domě vládl, založila ruce v bok. Její tón se mi vůbec nelíbil, určitě to nevěstilo nic dobrého.
„Hm… potřebuješ něco?‘‘ Zeptal jsem se jí opatrně . Měl jsem strach, aby ještě něco neudělala.
„Jo, potřebuji něco, ale nejprve tu jak vidím potřebuješ uklidit.“ Oznámila mi a rozhlédla se po domě.
Malá holčička se jí stále pevně držela za ruku, ani o krok se od ní nevzdálila. A mě zvědavě sledovala.
„Nakonec to budu muset dělat já, že?‘‘ pokračovala a přísným pohledem si mě celého přeměřila. Nakonec se dala do toho. Malou holčičku posadila do křesla ke stolu a ona si spokojeně malovala. Cítil jsem se provinile, když jsem viděl, jak poklízí celý můj dům.
„Počkej pomůžu ti.‘‘ Zavolal jsem za ni, když se pokoušela zvednout jednu velkou krabici. Ona však mou pomoc odmítla, ale po několika minutách snažení došla k závěru, že ji sama za žádnou cenu nezvedne. Nakonec mě nechala ji zvednout a odnést.
„Možná bys si měla dát pohov,‘‘ navrhl jsem jí. Trochu se pousmála a posadila se vedle holčičky. Úsměv jsem jí musel oplatit.
Stále jsem nepochopil záměr její návštěvy. Abych to zjistil, posadil jsem se naproti ní a zadíval jsem se na ni. Nejistě se usmála a raději sklopila hlavu. Ale ani tohle mi nepomohlo zjistit záměr její návštěvy.
„Hmm. Stále jsi mi neřekla, co potřebuješ.‘‘ Oslovil jsem ji nejistě. Bál jsem se, že na mě zase vyjede. Tentokrát to však vzala s klidem, dokonce se na mě pousmála. Nejspíš to bylo něco, co by za normálních okolností nepřijal.
„No..já pojedu pryč a Naruto na pár dní taky… Tak bych potřebovala někoho, kdo mi pohlídá malou.‘‘ dořekla. Můj usměv po vyslovení její prosby zmizel. Potřeboval jsem ještě několik minut na to, abych si uvědomil, co vlastně po mně chce. Dalších deset minut nikdo nepromluvil .
„Co…Cože!‘‘ Nechápal jsem. Nebyl jsem snad jediný, kdo je k mání. Sakura nasadila ještě roztomilejší tvář. Při pohledu na ni jsem byl schopný slíbit jí cokoli, ale musel jsem si zachovat vědomí. Pochopil jsem, že to byl záměr. Snažila se mě co nejlépe zmanipulovat, dokonce se i překlonila. Tohle mě vážně dostalo, nemohl jsem odmítnout.
„No, ale já nevím, jak se mám o ni starat.‘‘ Uvědomil jsem si a svůj pohled jsem nasměroval na malou holčičku vedle ní. Ona se na mě usmála a hned se schovala za Sakuřina záda. Byla roztomilá, ale jen když nebrečela. To už by bylo něco jiného.
„No, já nevím.‘‘ Vykrucoval jsem z toho, jak jen to šlo. Ale s ní to bylo mnohem těžší, než jsem si myslel. Jí jsem prostě odmítnout nemohl. Nešlo to.
„Prosím….já to potřebuji.‘‘ Prosila dál. Já jsem si však stál za svým. Nemohl jsem povolit, i kdyby tu běhala nahá. Nevěděl jsem, co jí říct, nakonec mi nezbylo nic jiného, než souhlasit.
Usmála se. Byla šťastná, jako by zapomněla na naše minulé setkání. Jako by se to ani nestalo.
„Děkuji ti moc, jsi moje záchrana.‘‘ Zaradovala se a skočila mi radostí kolem krku. Nějakou tu chvilku jsem nevěděl, co dělat, ale nakonec jsem ji k sobě pevně přitiskl.
„Au,‘‘ zasténala a oddělila se od mě. Zmáčkl jsem ji moc, nemohl jsem si zvyknout na její trošku větší bříško. Ale i tak byla krásná. Takhle jí to slušelo nejvíc.
„Promiň mi to, já jsem na to zapomněl.‘‘ Omluvil jsem se a trochu jsem se od ní odtáhl. Opravdu jií to slušelo.
Doufal jsem v jediné, že ta malá holčička nebude to samé, co Naruto, jinak to asi nepřežiji.
Na něco jsem však zapomněl. Jak dlouho jsem si měl na tu chůvu hrát?
„Počkej a na jak dlouho?‘‘ Dost podstatná otázka. Vypadalo to, jako kdyby chtěla, abych to příjmul dřív, než se dovím podrobnosti. Neodpovídala spíš se trochu zarazila.
„Bude to na tři týdny, minimálně.‘‘ Oznámila mi tu novinku. Mě se zatajil dech. Tři týdny, myslel jsem třeba jen na dva dny , ale tak dlouho.
„To si děláš srandu nebo co?!‘‘ Vyhrkl jsem na ni. Zarazila a nastavila ještě roztomilejší tvář. Nemohl jsem odmítnout, nešlo to. Musel jsem přijmout všechny okolnosti, alespoň se na mě už nezlobila.