Pan chůva 001-Svatba?! Pití pro všechny..muhhaha..

Co to je to vlastně nuda? No, je to pocit, při kterém má člověk dojem, že vše, co měl, už udělal. Dokonce už toho udělal tolik, až mu nezbylo nic jiného, než chytat lelky. Takový pocit jsem zažíval denně. Já, na rozdíl od ostatních, jsem našel něco, co mě zabavilo na několik dlouhých hodin, které mi připadaly jako kratičké minuty. Tou užasnou věcičkou se stal alkohol. Strávil jsem dlouhé hodiny nad přemýšlením nad tím, zda bude lepší pít flašku před dvacátou hodinou nebo po, v každém případě to ráno končilo kocovinou. Ale i tak jsem se cítil jako v ráji.
Dnes tomu bylo tak. Ale tentokrát mě z mé obvyklé činnosti vymanil zvonek. Řinčel jak šílený a já neměl sílu..hm… spíš náladu otevřít. A tak jsem dál spokojeně ležel, nevnímal jsem ten hrozný zvuk. Přestal, alespoň něco. Co jsem si však neuvědomil, bylo to, že jsem čistě náhodou po svém nočním návratu zapomněl zamknout. Zanedlouho se ozvaly kroky, vztekle jsem se otočil na bok, hlavou ke dveřím a čekal jsem.
„Sasuke..kde jsi?‘‘ Ozval se za dveřmi líbezný hlásek. Pootevřel jsem oči a čekal, kdy konečně vejde. Dlouho jsem nečekal, jen jsem otevřel oči, už stála na prahu. Zlobila se, ale to jí slušelo nejvíc.
„Co to zas vyvádíš?‘‘ kárala mě, ale já neměl sílu jí nic namítnout, jen jsem dál poslouchal její nekonečnou přednášku o tom, že bych neměl tolik pít, a tak dál. Prostě pro mě samé nepodstatné věci.
„Sasuke.. něco jsi mi slíbil.‘‘ Změní najednou téma a já jsem ucítil, jak se postel mírně prohne pod její vahou. Sedla si vedle mě na postel a pohladila mě po vlasech. Škoda, že nemám sílu podívat se na ni, určitě by to stálo za to.
„Slib mi, že zítra přijdeš střízlivý..ano.‘‘ Pohladila mě znovu po vlasech a zmizela z mého domu.
Zavřel jsem oči, stále jsem cítil její dotyky, pořád…..

Druhý den mě zas postihla kocovina. Ale slíbil jsem, že se dám do pořádku. Opravdu stačila jen koupel a čerstvý vzduch a mé hlavě se ulevilo. Nějakou dobu jsem přemýšlel, zda i uklidit, ale přece se ke mně ani nepůjde. Nepořádek se totiž začal zvětšovat. Oblékl jsem a vyrazil jsem. Na místě byl celkem ruch, já však hned vyrazil za ní. Dlouho jsem ji nehledal, byla ve svém pokoji. A byla tam sama. Zavřel jsem tedy za sebou dveře, aby nás nikdo nerušil. Jakmile zacvakly, jako by se probudila z tranzu. Otočila se ke mně a mile se na mě usmála.
„Přišel jsi.‘‘ Zaradovala se a skočila mi kolem krku. Musel jsem ji obejmout.
Měla na sobě krásné svatební šaty, mě však bolelo, že k oltáři nepůjde se mnou. Přišel jsem pozdě.
Ovšem kde je svatba, tam je i spousta pití a zase pití, alespoň nějaká příznivá zpráva. Ne, něco jsem jí slíbil, ale co, však já se v davu nějak ztratím.
„Sakuro…moc ti to sluší.‘‘ Vytrousil jsem ze sebe po chvilce přemýšlení. Ona se po mých slovech mírně začervenala. Ale moje tvář posmutněla, moc jsem Narutovi záviděl, měl jsem pocit, že mi vzal kus mě. Ale pití to spraví, to si můžu být jistý.
Jak jsem myslel, stalo se. Jen co skončil obřad, který jsem z poloviny prospal. Ale vážně, nic zajímavého se nedělo, někteří utírali slzy a já jsem pro změnu spal.
První, co jsem udělal, když jsme došli všichni konečně do jídelny, bylo t, že jsem si po dlouhé době otevřel flašku. Po té hodince bez alkoholu jsem začal mít absťák, že jsem si málem okousal nehty. Jakmile jsem do sebe vyklopil jednu flašku, zázrakem se mi ulevilo. Jediné štěstí bylo, že zanedlouho se přidali další a další, až jsme nakonec utvořili malou skupinky lidí, kteří se stále jen nalévali.

„No to snad nemyslíš vážně!‘‘ ozval se za námi hlas. Otočili jsme se. Při počtu flašek, které jsem do sebe naházel, jsem nebyl schopný odhadnout, kdo na nás vlastně mluví, ale jediný, kdo tu měl dlouhé bílé šaty, byla Sakura. Jak jsme si ale náhle všiml, zlověstný pohled nesměřoval na mě, nýbrž na Naruta, který se k pití také přidal. Naruto nasadil přihlouplou tvář a za pomoci židle se postavil. Sakura si stále vztekle podupávala s rukama v bok.
„Ale, neber to ta tragicky, tohle se musí oslavit.‘‘ Pokusil se jí alespoň nějak zlepšit náladu. Já to však bral za ztracené, ale mýlil jsem se, nakonec se k němu přivinula a sladce ho políbila. Při tomhle jsem se stejně jako Naruto za pomocí židle postavil. Nemohl jsem se na ně dívat raději jsem se odklidil domů, stejně mě nikdo hledat nebude. Stejně už nikoho nezajímám.
Doma se už nedělo nic zajímavého, tentokrát jsem ani nepřemýšlel, zda otevřít flašku před dvanáctou nebo po. Důvodem ale bylo, že ručička na hodinách už ukazovala tři ráno. Uf.. nějak se to tam protáhlo. Ale ani to mi nezabránilo, dát si další flašku. A za ní přišla další a další.
Znovu kroky, vztekle jsem odhodil flašku do rohu místnosti a raději jsem šel tomu otrapovi naproti, ať už to byl kdokoli.
„Sasuke, jatkože jsi tu?!" vyhrkla na mě Sakura. Docela jsem se lekl, najednou mi skočila do cesty a k tomu ještě v naprosté tmě. Jednou rukou jsem si protřel oči, neměl jsem sem ani tušení, co jí vlastně říct. Nejspíš to bylo tím alkoholem.
„Já ani nevím, připadal jsem si tam navíc.‘‘ Prohlásil jsem samolibě. Její pohled se změnil, možná už pochopila co jsem tím myslel.
„Ty jsi zase pil, co!‘‘ Nebylo to ani otázka, bylo to dost jasně poznat. Byla docela vytočená, jen jsem čekal, kdy konečně vybuchne. Nic, jen krátce vydechla.
„Proč??“ Položila mi najednou tuhle otázku. Rozpoznal jsem při zbytku svého vědomí slzy, které jí stékaly po tvářích. Nemohl jsem na ni podívat, v tohle případě jsem spíš měl brečet já nad tím, kolik bolesti mi způsobila.
„Proč? Chceš opravdu vědět proč?‘‘ Vysmál jsem se jí do očí, ale tím to nekončilo, můj vtek dosáhl vrcholu.
„To kvůli tobě.‘‘ dodal jsem. Byly to jen tři slova, ale pro ni jako by se zastavil svět. Několik minut jen tak bezmyšlenkovitě stála a hleděla na mě. Možná jsem jí to neměl říkat, hlavně ne teď. Ale dál jsem to v sobě dusit nemohl. Když už tam stála dlouho, neměl jsem na výběr.
„Táhni si za ním, tady už tě nechci vidět!‘‘ zakřičel jsem na ni a chytil jsem ji za ruku. Vztekle jsem ji vyvedl ven, a pak jsem jí zavřel dveře před nosem. Nejspíš tam ještě stála a brečela, to mě však nezajímalo. Nic mě nezajímalo, jen jsem se s klidem vrátil ke své oblíbené činnosti.

Další den jsem ji neviděl, a tak to pokračovala dál a dál, až jsem zapomněl, že vlastně existuje. Měl jsem jedině sám sebe. A to mi stačilo. Sakura vzala moje slova vážně, ale alespoň jsem se dál netrápil.