Tajemství (naruhina)
"Ino, já už se na to nemůžu dívat, musíme s tím něco udělat!“
„Ale co chceš dělat Sakuro?“
„Mám plán, pomůžeš mi?“
„Jasná věc, tak povídej.“
„Naruto!! Naruto! Počkej!“ Naruto se zastavil a otočil se.
„Ahoj Sakuro, co se děje?“
„Pojď se mnou! Kakashi-sensei na nás čeká za lesem na louce.“ Chytla ho za předloktí a táhla ho směrem k lesu.
„Ahoj Hinato, víš, chtěla bych si s tebou zatrénovat, šla bys?“
„Dobře Ino, pojďme,“ usmála se na ni a v duchu přemýšlela, jak blondýnu porazí.
Mezitím Naruto se Sakurou procházeli malým lesíkem. Už se jim mezi stromy objevovala rozkvetlá louka. Sakura se pořád rozhlížela, přidala do kroku. Vyšli z lesa a posadili se do trávy.
„Kde je zas ten Kakashi-sensei??“
„Znáš ho, zas přijde pozdě,“ trhla hlavou a vyvalila oči, „Sakra, zapomněla jsem vyzvednout nějaké dokumenty pro Tsunade-sama, musím tam rychle zajít, počkej tu, hned se vrátim!“
Naruto nasadil úšklebek ala Shikamaru při větě „To je otrava“ a lehnul si mezi rozkvetlé květiny.
„Ino, kam až jdeme? Cvičiště jsou támhle.“
„Ještě kousek, na cvičišti někdo může být, nechci, aby nás někdo rušil. Nebo ty chceš, aby se na nás někdo díval?“ zvedla tázavě obočí a pokračovala dál.
„Ne, to nechci,“ Hinata se začervenala, sklopila oči a následovala Ino.
„Tak a jsme tu!“ roztáhla ruce, zatočila se kolem dokola a vítězoslavně se na Hinatu podívala,
„Můžem začít?“
„Hai,“ postavila se do útočného postoje svého klanu a čekala na útok.
„A hele, Naruto!“ křikla blondýna.
Hinata vypnula Byakugan a celá roztřesená se rozhlížela kolem. Ino se mezitím nenápadně vypařila.
„Vždyť tu není a kde je Ino??“ Šla dál po louce, ale pořád nemohla Ino najít, zapla Byakugan.
„Támhle je schovaná v trávě! Jen počkej!“ Rozeběhla se k ležící osobě v trávě.
„Kde je ta Sakura? Už je jako Kakashi-sensei! Jak dlouho tu budu ještě čekat!“ Zavřel oči a jen tak odpočíval. Po chvíli je ale musel otevřít, slyšel, jak k němu někdo běží.
„Nu konečně, už jsou tady.“ Postavil se.
„Mám tě! Ale co to…? To je ….“
„Naruto-kun??“
„Hinato?“
„C-co tady děláš?“ Hinata zaskočená Narutovou přítomností celá zrudla a aby zas neomdlela, tak si sedla do trávy.
„Měl jsem se tu sejít s Kakashim a Sakurou, ale nějak nejdou, co tu děláš ty?“ Sedl si naproti ní.
„Měla jsem trénovat s Ino, ale zmizela.“
„Tak tu můžem čekat spolu, jestli ti to nevadí.“ Usmál se na ni.
„Dobře Naruto-kun.“
Nastalo ticho, to trapné ticho, které je tolik nepříjemné. Oba chtěli něco říct, ale když už to měli na jazyku, tak jim to přišlo příliš nudné.
Mlčeli.
Pokukovali po sobě.
Když se jejich pohledy konečně střetly, neucukli, ani jeden z nich neodvrátil zrak od toho druhého. Dívali si do očí a snažili se v nich vyčíst, na co ten druhý myslí. Bylo ticho. Ticho, ale už ne to trapné a nepříjemné, ale ticho, které dávalo jejich myšlenkám volný průchod, ticho, které najednou oba chtěli.
Co asi viděl v těch lehounce nafialovělých očích?
Co asi viděla v těch blankytně modrých?
To se nikdo nedozví, je to jejich společné tajemství. Tajemství, které každý znal.
Ale v těchto dvou párech očí je mohli spatřit jen oni. Tajemství, které dodává sílu, ale také ji bere, tajemství, které dělá lidi šťastnými, ale i smutnými. Tajemství, které se dá popsat tolika slovy, ale to nejvýstižnější je láska.
Pohnul se, stále se jí díval do očí. Pomalu se k ní přibližoval. Byl jako zhypnotizovaný. Mozek ho neposlouchal, ruce i nohy se hýbali na povel jeho
srdce.
Už byl těsně u ní, své ruce položil na její, cítil její hebkou kůže. Pohladil jí.
Stále si dívali do očí.
Naskočila jí husí kůže, ne z chladu, ale z toho vzrušení, které jí proběhlo celým tělem. Byl tak blízko. Tak blizoučko, že se stačilo jen trochu naklonit a jejich rty by se spojily. Toužila po tom, ale nemohla se pohnout. Byla odsouzena k čekání.
Jednu ruku sundal z její a pomalu jí zvedal k tomu krásnému obličeji, který měl na dosah ruky. Něžně ji pohladil.
Rozhodl se přerušit čtení jejich myšlenek, už toho věděl dost. Začal přivírat oči. Přibližoval se k jejím rtům, nemohl se dočkat, až je políbí.
Stále seděla jak zkoprnělá, ani se nehla, dál čekala.
Zavírá oči? Na tuhle chvíli čekala celý život. Zavřela je také. Už byl u ní, už škrtnul svými rty o její. Zas ta vlna vzrušení a nedočkavosti.
Zatočila se mu hlava. Z čeho? Z nečekaného návalu emocí, které zaplavily jeho tělo po letmém dotyku jejich rtů. Přitiskl se blíž a lehce jí políbil. Trochu se odtáhl, lehce se usmál.
Znovu jí políbil, zas ten nával pocitů, to šimrání v břiše.
Dala mu ruce kolem krku. Stud byl pryč, přitiskla se k němu co nejvíc to šlo, cítila, jak mu buší srdce, cítila teplo jeho těla. Horko se jí rozlévalo po celém těle. Nevnímala okolí, jen jeho. Toho kluka, kterého tak moc miluje, který jí přivádí k šílenství.
Vnímal každý její nepatrný pohyb, dával do jejich polibku všechny jeho pocity, které se v něm právě mísily. Pocity, které dosud neznal. Pocity, které se mu líbily. Byl jimi naplněn a potřeboval je uvolnit.
Srdce se mu rozbušilo radostí, když ji cítil přitisklou na svém těle.
Na nic nemyslel, jen na ni. Nic nebylo v tuto chvíli důležité, jen ona.
Před očima se mu objevovali momenty, kdy byli spolu.
Až teď konečně prohlédl. Konečně viděl, jak se ho pokaždé zastala, pomohla mu a nikdy se mu naposmívala. Nikdy v jejích očích neviděl opovržení či nenávist, vždy jen vlídnost a něhu.
Odtáhli se od sebe. Pomalu, chtěli si tuto chvíli co nejvíc užít.
Zas se jí podíval do očí, musel to ze sebe dostat...
„Hin, asi jsem se do tebe zamiloval.“ Koukl na ní s vyvalenýma očima, pořád rozrušený z jejich polibku.
Usmála se. Malý úsměv přešel do upřímného a nanuceného smíchu. Jak tyhle slova toužila slyšet. Byla šťastná, tak moc, že se štěstím rozplakala.
Rozesmál se taky. Už nebyl sám. Měl jí.
Lehl si zpátky mezi květiny, ona k němu. Objal ji, zavřeli oči. Vychutnávali si tu chvíli, jako by měla být poslední.
Políbil ji do vlasů, zavrtěl hlavou, usmál se.
Nemohl uvěřit, že svou lásku měl tak blízko u sebe.
V nedalekém křoví se krčila blonďatá a růžová hlava.
„Vyšlo to! Sakuro, nerada to přiznávam, ale ty v tý tvý hlavě přece jenom něco máš!“
„Konečně mě Naruto nechá být, hurá!“ špitla růžovláska.
"Mám od něj pokoj. Jsem ráda, tak proč mě tak bolí u srdce, když ho vidím v objetí s Hinatou?"
Tak je tu moje další jednorázovka na můj nejoblíbenější pár. Doufám, že se bude líbit.
Za komenty se vůbec nebudu zlobit.
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
moc,moc pekny
vzdycky mi takove povidky zvednou naladu
Páči, páči a moc
Vážne skvelá poviedka
Autori poviedok čítajte Pravidlá FF!!
Inak vaše poviedky skončia na našom externom blogu ^^
A takisto čítajte aj Důležitá sdělení pro spisovatele a čtenáře FanFiction!!!
Ak si nie ste istí písaním, nájdite si nejakú betu - Inzertní FF nástěnka.
----
Čiarka, taká maličkosť, ale dokáže úplne zmeniť význam vety.
Nezabúdajte na to.