Noriko 002: Anbu začátek.

Zavřela jsem oči a na chvíli jsem zůstala stát u okna. Potom jsem oči znovu otevřela a otočila jsem se do místnosti. Stáhla jsem ze sebe oblečení a oblékla jsem se do pyžama. Pak jsem si lehla do postele a ve vteřině jsem usnula. Ráno mě probudil nastavený budík. Unaveně jsem s ním flákla o zeď. Další budík zničený. Vyštrachala jsem se z postele a vešla jsem do koupelny. Omyla jsem si obličej, učesala jsem si vlasy a natáhla na sebe oblečení. Nezapomněla jsem si nasadit masku a oknem jsem opustila pokoj aby mě nikdo neviděl. Potichu jsem se ploužila ještě tichou Konohou k budově Hokage. Tam už někdo stál. Přišla jsem blíž a poznala jsem podle postavy, že je to muž.
„Dark?“ zeptal se. Kývla jsem hlavou a usmála jsem se i když to nebylo vidět. „Pojď za mnou.“ Kývl hlavou a vydal se po střechách někam pryč. Rychle jsem běžela za ním a nadávala jsem na svou slabou kondici. Zastavil se v místě, kde už jsem někdy byla. Už jsi vzpomínám Itachi mě sem vzal.
„Jsme tady?“ zeptala jsem se.
„Ano, jdi rovně a při první odbočce zahni doleva a jsi tam.“ Mrkl na mě a zmizel. No dobrý no tady je strašně moc chodeb, ještě se potom ztratím. Vlasy mi plály kolem obličeje a to mě štvalo, proto jsem si je stáhla do culíku. Chvíli jsem šla rovně a potom jsem odbočila doleva jak říkal ten chlápek. Došla jsem k nějakým dveřím a tak jsem zaklepala.
„Dále!“ ozvalo se zevnitř a já tedy vstoupila.
„Dobrý den.“ Pozdravila jsem slušně. Seděl tam ten muž co byl u Hokage-sama.
„Dobrý.“ Kývl hlavou. „Posaď se.“ Sedla jsem si naproti němu. „Když jsi tu sundej si masku.“ Poslechla jsem ho a sundala si jí.
„O čem budeme mluvit?“ zeptala jsem se zvědavě.
„O tvém tréninku.“ Kývl hlavou. Tréninku? Blesklo mi hlavou. S nikým jsem o tréninku nemluvila.
„Tréninku?“ vyhrkla jsem zmateně.
„Ano…jako jedna z Anbu jednotek potřebuješ mít taky vlastnosti Anbu, které už z části máš a proto tu také jsi.“ Kývl hlavou.
„Kdo mě bude trénovat?“ zajímala jsem se.
„Říkáme mu Tenzou.“ V okamžiku se vedle mě na židli objevil ten samí muž co mě sem dovedl.
„Co potřebujete pane?“ zeptal se formálně.
„Tuto dívku budeš trénovat.“ Kývl na mně. Usmála jsem se na něj.
„Aha ty jsi ta dívka co jsem sem vedl.“ Usmál se na mě. „Těší mě jsem Tenzou, ale to už asi víš co?“ kývl hlavou.
„Doveď jí na její pokoj a potom jí vysvětli trénink.“ Kývl hlavou ke mně. Tenzou se usmál a postavil se.

„Jak jsi se dostala k Anbu ty?“ zeptal se mě Tenzou.
„Přes Třetího.“ Usmála jsem se. „A ty?“
„Víš, že ani nevím? Jednou si pro mě přišli když jsem trénoval za domem.“ Usmál se.
„Jsi jediný koho tu znám.“ Usmála jsem se. „Můj přítel byl Anbu.“ Pokývala jsem hlavou.
„Jo a kdo to byl? Já tu znal všechny.“ Usmála se.
„Uchiha, Itachi.“ Odvětila jsem. On na mě vyvalil oči.
„Ty ses znala nějak blíž s Uchihou?“podivil se.
„No ano proč ne?“ zeptala jsem se ho zmateně.
„On si právě nikoho k tělu nepouštěl, tak mi to přišlo divné.“ Pokrčil rameny.
„Aha…on nebyl ten typ člověka, který si k tělu pustí kohokoliv i mě si prvně nechtěl pustit k tělu, ale nakonec přeci jen ano.“ Zazubila jsem se na něj.
„Vidím, že jsi přesvědčivá. A asi jediná Anbu dívka. Tedy kromě Yugao.“ Usmál se.
„Jo… myslím, že ji znám přes Hayateho.“ Usmála jsem se.
„Jo Hayaté je její přítel.“ Kývl hlavou. „Jak znáš jeho?“ podivil se.
„Byl to můj týmový partner.“ Usmála jsem se. „Byli jsme tým do té doby dokud jsem nesložila jouninské zkoušky.“ Usmála jsem se.
„Kolikže ti vlastně je?“ podivil se. „Přijdeš mi mladě.“
„Bude mi 14.“ Kývla jsem hlavou. „Jo některým přijdu mladší než jsem a mě to vadí.“ Zašklebila jsem se.
„No a? Náhodou je výhoda vypadat mladší.“ Mrkl na mě.
„To si budu pamatovat.“ Zaculila jsem se.