Densetsu no Kunoichi II - 13. Kapitola

KAPITOLA 13 – VYHLÍDKY NA LEPŠÍ ZÍTŘKY?

Vidím ten krásný úsměv, který vždycky všechno prozáří. Bílé oči se na mě něžně dívají. Nemůžu se toho pohledu zbavit… a vlastně ani nechci. Je toho tolik, co bych chtěl říct…
„Hanabi…“ zašeptal jsem.
Slyším šumění větru ve větvích. A podle všeho ležím v měkké posteli.
Chci otevřít oči, ale nemůžu. Celé tělo mám těžké. Konečně se mi po chvíli povedlo zvednout ruku a sáhl jsem si na obličej. Přes oči mám obvaz.
„Už jsem si říkala, kdy se probereš,“ ozval se známý hlas.
Prsty ztuhlými dlouhou nečinností jsem se snažil sundat obvaz.
„Počkej,“ řekla Akira, „pomůžu ti.“ Jemné ženské ruce mi pomalu začaly obvaz rozvazovat. „Chvíli vydrž. Zatáhnu závěsy.“
Za pár vteřin jsem uslyšel známý šoupavý zvuk. Pomalu jsem otevřel oči. Narudlé světlo mě i přes tmavě červené závěsy praštilo do očí, které jsem zase rychle zavřel.
„Tss… zbrklý jako obvykle,“ poznamenala Akira.
Dotlačila mě, abych se posadila a nasměrovala mě zády k oknu. „Teď otevři oči,“ rozkázala.
Poslechl jsem. Už to nebylo tak strašné. Hokage jsem ale viděl silně rozmazaně.
„Zavři pravé oko a sleduj můj prst,“ řekla a bedlivě pozorovala reakce levého oka. Sám jsem věděl, že levé oko je na tom lépe.
„Teď druhé,“ zašeptala. Ano… díky amaterasu je na tom tohle oko podstatně hůř. Akira se změnila v bílo červenou šmouhu.
Když skončila vyšetřování, ztěžka si povzdechla: „Tuhle techniku už nesmíš používat.“
„To není tím,“ namítl jsem.
„Rodinné prokletí, co?“ nadhodila s hořkým výrazem. Beze slova jsem kývl. „Neřekla bych ale, že tvým očím amaterasu prospívá… Budu se snažit tvé oči uzdravit,“ řekla, „musíš mi ale slíbit, že se do té doby amaterasu vyvaruješ, pokud to jen bude možné.“
„Ale Hokage-sama,“ chtěl jsem protestovat. Jen zavrtěla hlavou.
„Sasuke-san, jen díky tvému zásahu jsem ještě na živu. Já jsem si sice vzala protijed, ale i tak jsem byla v takovém stavu, že bych se tomu brýlatému zmetkovi asi nejspíš neubránila. Děkuji…“ řekla a sklopila pohled.
„Rokudaime-sama…“ zakoktal jsem se. Nestává se mi často, že bych nevěděl, co říct. Děkující Akira mě ale dokonale odzbrojila. Pomalu mě obešla a posadila se na druhou postel v pokoji. Až teď mi došlo, že tu je také jako pacient.
„To, jak jsi mi přišel na pomoc mě utvrdilo v tom, že jsem se rozhodla správně, když jsem tě vybrala jako nového velitele policie. Splnil jsi svou povinnost i přesto, že jsem ti vyšetřování nijak neusnadnila… za to se ti znovu omlouvám… a především… už vždycky budu důvěřovat tvému úsudku… a tobě samému…“

Odcházela jsem z náročného tréninku svých tří studentek. Byla jsem nadmíru spokojená, protože všechny už pochopily princip uvolňování chakry do pohybů. Hinata se zdála být sebevědomější než dříve. Také byla z celé trojice nejnadanější.
Udělala jsem si menší procházku, protože jsem naprosto jasně viděla tu horu papírů, která na mě v pracovně čeká. Rozhodla jsem se to vzít oklikou kolem tréninkového stanoviště policejních jednotek. I přes pozdní večerní hodinu byl trénink v plném proudu. Všichni se uklonili, hned jak mě uviděli.
„Co to zase...“ zavrčel Sasuke a otočil se. „Á... Hokage-sama,“ řekl a také se uklonil.
„Omlouvám se za vyrušení,“ usmála jsem se s mírnou úklonou hlavy, „ale chtěla jsem tě požádat, aby ses po skončení tréninku stavil u mně v pracovně.“
„Budu tam,“ přikývl a unaveně si promnul oteklé oči.
Tiše jsem policii opustila a s těžkým srdcem jsem zamířila do práce. Cestou jsem přemítala o zdraví mého kapitána policie. Jeho oči se nepochybně zhoršily od té doby, co naposledy použil amaterasu. Bylo jasné, že Sasuke pomalu upadá do temnoty. Toto prokletí mangekyou sharinganu u něj nebylo možné zvrátit. I přes to jsem ale ve svém volném čase pátrala po technice, kterou bych tuto kletbu mohla zlomit.

Ležela jsem nešťastně na hromadě papírů a toužebně jsem doufala v požár, který by zachvátil mou pracovnu.
Ozvalo se zaklepání na dveře.
„Dále,“ zaúpěla jsem. Do dveří vstoupil Sasuke následovaný čtyřmi dalšími shinobi v uniformách policie, což mě velice překvapilo.
Rychle jsem pohlédla do Sasukeho očí a hledala jsem vysvětlení.
„To v žádném případě,“ zamítla jsem rezolutně.
Sasuke zdvihl ruku a lehce s ní mávl. Policisté se beze slova odebrali za dveře.
„Tak proč ne?“ podíval se na mě vyčkávavě a založil si ruce na hrudi.
„Protože nepotřebuju mít za zadkem ochranku,“ řekla jsem. „Nebo mě považuješ za tak nemohoucí.“
„Dobře, tak se na to podíváme,“ usmál se, zvedl ruku a začal na prstech vypočítávat důvody. „Pamatuji si správně, že jste mi řekla, že mi jako veliteli policie věříte?“ zeptal se.
Souhlasně jsem přikývla: „Jo.“
„Pamatuji si správě,“ pokračoval, „že Yakushi Kabuto uprchl?“
„Jo,“ souhlasila jsem znovu.
„A pamatuji si správně, že vás otrávil?“
„Částečně,“ zavrčela jsem na svou obranu.
„Jistě,“ přikývl, „předem jste si vzala protilátku. To ale nic nemění na tom, že vás otrávil.“
„Ale to...“ začala jsem se bránit. Nevím, kdy se to stalo, ale nějak jsem nad tímhle rozhovorem ztratila kontrolu.
„Žádné ale,“ řekl rezolutně Sasuke, takže jsem nemohla nic namítat. „Bezpečnost Konohy je moje starost. Stejně tak bezpečnost jejích představitelů. Vím o tom, že velmi nebezpečný ninja uprchl těsně poté, co na vás zaútočil. Také vím, že se svého poslání hned tak nevzdá. Proto je mou povinností vám přidělit shinobi, kteří vám budou v případě nouze nápomocni. Jsou to lidé, kterým naprosto důvěřuji.“
„Ale Sasuke-san,“ namítala jsem chabě. V jeho očích jsem četla odhodlání, které nepřipouštělo odporu. Můj velitel policie se prostě rozhodl, že neodejde, pokud na jeho plán nekývnu.
„Řekla jste přeci, že mi věříte,“ poznamenal.
„Dobrá tedy,“ sklonila jsem zničeně hlavu. „Doufám ale, že Kabuta co nejrychleji vypátráte,“ podmínila jsem svou spolupráci.
„Samozřejmě, Hokage-sama,“ kývl Sasuke. Viděla jsem, jak moc se ovládá, aby se vítězně nerozesmál. A čím veselejší byl on, tím vzteklejší jsem byla já. Dvacet čtyři hodin denně mi za zadkem budou běhat čtyři ninjové jako pejsci… Jestli tohle přežiju…

Poznámky: 

Tak, tohle byla poslední kapitola druhého dílu...

Abych někomu nezkazila překvapení, kdyby někdo náhodou četl poznámky dřív než kapitolu...

Akira-sama přežila, Sasuke se nám, zdá se, zamiloval, Ayame-sama v tom je až po uši... druhý díl měl celkem vzato velmi napínavý děj ;-)

Ptáte-li se na další pokračování, pak ano, máme ho v plánu... Kdy je ale úplně jiná otázka. Času teď opravdu nemáme nazbyt a povinnosti nejen ve škole se nás valí neuvěřitelným tempem...
Jakmile ale bude čas, hned se k našim (a snad i vašim) oblíbeným postavám vrátíme
Vaše Ayame-sama a Akira-sama

EDIT: Akira-sama přidala další ilustrace. porozházela jsem je po kapitolách, kam sedly, ale tenhle obrázek se nějak nikam nevešel, tak je tady :-)
Akira and Ayame tribute