Densetsu no Kunoichi II - 12. Kapitola

KAPITOLA 12 – SASUKEHO PROTIÚDER

Od místa útoku trvala cesta do Konohy dva dny pomalé jízdy s karavanou, ve které byly ženy, děti a staří lidé. Ninjům by to mělo trvat necelý den.
Třetí den ráno se objevil Naruto. Vyhledal mě hned po svém návratu. Byl jsem zrovna na cvičišti s uchazeči o členství v jednotkách policie.
„Sasuke-san,“ pozdravil lehkou úklonou. „Sogekihei-sama, Hanabi-san a Iruka-sensei se vydali po stopě té kunoichi. Sogekihei-sama mě vyslal napřed. Podle něj se nás snaží zmást, ale s velkou pravděpodobností směřuje do Konohy.“
„Výborně,“ zachmuřil jsem se. „Mohu tě ještě požádat, abys zašel ke všem branám a informoval je, že neznámá útočnice se chce dostat do Konohy? Řekni jim, že je pravděpodobné, že se bude chtít vmísit do davu. Ať zavedou kontroly a každého podezřelého hlásí.“
„Hai,“ kývl Naruto rozhodně a rychle zmizel splnit mou žádost.
Tak, řekl jsem si. Nejvyšší čas jít se podívat za radními.
Oba dny, co byli zatím ve vězení, jsem se tam byl podívat. Radní jsem o své přítomnosti samozřejmě neinformoval. Mluvil jsem pouze se strážnými, kteří je měli na starost. Oba si stěžovali na zacházení a neustále něco namítali proti svému zatčení.
Rychle jsem došel do vězení. „Předveďte mi Kame k výslechu,“ rozkázal jsem jednomu z dozorců. Ten se rychle vydal rozkaz splnit.
Ve výslechové místnosti jsem se úmyslně postavil do stíněného rohu. Čím nepříjemnější to pro ně bude, tím rychleji informace získám.
Kame brzy přivedli. Ne zrovna jemně je ji usadili, svázali a místnost opustili.
„Kam jdete?!“ volala za nimi vyděšená. „Co se mnou bude?“
„Teď budete podrobena výslechu,“ řekl jsem a vystoupil ze stínu. Kame sebou cukla přesně, jak jsem očekával. Rychle se začala rozhížet, co jí jen pouta dovolila. Viditelně se jí ulevilo, když spatřila mě.
„Kde je Ibiki Morino?“ zeptala se s potlačovanou hrůzou v hlase.
„Vyslýchat vás budu já,“ řekl jsem. V očích jí probleskla naděje. To bylo velice hloupé. Se jménem výslechového experta z Konohy je hrůza spojená oprávněně, ale Kame netuší, co dokážou způsobit genjutsu techniky spojené s sharinganem.
„Plánovali jste komplot proti Hokage?“ udeřil jsem na ni.
„Ne,“ odsekla, ale do očí se mi nepodívala. Dobrá…
„O čem jste vy a Masahiro mluvili s Yakushi Kabutem?“ položil jsem jinou otázku.
„Nikoho takového neznám!“ vykřikla. Ještě jsem výslech ani nezačal a už křičí. To by mělo být rychlé.
„Lžete,“ namítl jsem tiše. „Moc dobře víte, že Yakushi Kabuto byl Orochimarova pravá ruka. O čem jste s ním mluvili, když vás nedávno navštívil?“
„Nenavštívil,“ řekla.
Vytrvalá je dost.
Aktivoval jsem sharingan a donutil ji, aby se mi podívala do očí. Postoupil jsem na úroveň mangekyou sharinganu. Panenky se jí děsem rozšířili. Byla chycena v genjutsu technice, kterou mi předal Itachi krátce před tím, než zemřel.
Celé tělo se jí stáhlo křečí. Mozek jí právě říkal, že prodělává neuvěřitelnou bolest. Nechal jsem ji v iluzi půl hodinu. Jí to připadalo jako týden. Týden krutého mučení. Pět minut vydržela bez jekotu, pak se ale poddala instinktům a rozkřičela se. Nejprve volala o pomoc, pak prosila o smilování.
Nakonec zašeptala: „Všechno řeknu… všechno řeknu…“
Odvolal jsem genjutsu a Kame se vrátila do skutečnosti. Po chvilce procitla a zoufale se na mě podívala. Záměrně jsem si ponechal sharingan. Rudé oči ji budou děsit a budou jí připomínat, kam se může vrátit.
„Plánovali jste s Masahirem komplot proti Konoze?“ zeptal jsem se.
„Ano,“ hlesla slabě.
„Proč?“
„Protože nás odstavila na vedlejší kolej… za naše věrné služby… byli jsme to my, kdo na proradné Uchihy, kteří vesnici chtěli zničit, poslali Itachiho…a on se pak ukázal stejný jako oni… a přidal se k… k… Akatsuki,“ sípala a zhluboka dýchala.
Měl jsem co dělat, abych ovládl zuřivost, když si tahle mrcha dovolila mluvit o mém bratrovi.
„S kým?“ poračoval jsem dál. Kame nemusela zabřehávat do nepříjemných detailů.
„Kabuto,“ šeptla.
„Proč Kabuto?“ zajímal jsem se.
„Ten má nevyřízené účty s vámi…“ vysvětlila slabým hlasem.
Přesně, jak jsem čekal. Kabuto mi neodpustil, že jsem zabil Orochimaru.
„Co byl váš cíl?“ zeptal jsem se.
„Za…,“ vydechla ztěžka. „Za… bít… Ho… okage.“
Také žádná novinka. Ze všech věcí je to smrt vůdce, co vesnici destabilizuje nejvíc. Už jsem se dozvěděl všechno.
„Je vám jasné, co se stane, pokud přijdu na to, že jste lhala,“ zeptal jsem se jí ledově.
Vyděšeně se na mě podívala a rychle kývla hlavou.
„Všechno to je pravda,“ pokusila se vykřiknout. Vyšlo z toho ale jen slabé zasípání.
Poodstoupil jsem od vyslýchané ženy a dvakát jsem zabouchal na dveře. Ty byly rychle otevřeny.
„Odvést,“ rozkázal jsem a mávl jsem rukou k radní, „a přivést Masahira.“
„Hai,“ kývli dozorci.
Během několika minut seděl radní na stejné židli jako jeho dlouholetá spolupracovnice.
„Nic nepřiznám,“ odsekával zatvrzele na všechny moje zdvořilé dotazy.
Však ty ještě zazpíváš…
Rychle jsem ho uvěznil ve svém genjutsu. Během několika vteřin se začaly ozývat výkřiky, kterými jeho mučená mysl dávala nejevo nevýslovnou bolest. Nechal jsem ho pořádně vydusit. Stařec ale po deseti minutách vypadal, že brzy omdlí. Zrušil jsem tedy iluzi a začal ho znovu vyslýchat.
„Proč jste jednali s Yakushi Kabutem?“ zeptal jsem se.
„Aby… aby… dojed… nal zabití Ho-okage,“ zasípal a rozkašlal se.
„Kdo měl Hokage zabít?“ zeptal jsem se, když se trochu uklidnil.
„Nevíme… ty… nin-ji měl zajistit on…“ vydechl rychle, než se znovu rozkašlal.
„Byl v tom namočený ještě někdo?“ zajímal jsem se.
Masahiro zavrtěl hlavou. „Jen on a… a ti tři ANBU, které… které ta…mrcha pop..pravila…“ zašeptal.
Jeho odpovědi se shodovaly s tím, co mi řekla Kame. Neřekl bych, že si to připravili dopředu. Oba si byli svým jednáním velmi jistí a mysleli si, že na ně nikdo nemůže. Pokud jsem se v tomhle úsudku zmýli, tak se to stejně brzy dozvím.
Masahira jsem poslal zpět do cely a vydal jsem se za Hokage, abych ji informoval o výsledcích výslechu.
Shizune mě za Akirou hned pustila.
„Hokage-sama,“ uklonil jsem se.
„Á, vítej Sasuke-san,“ uvítala mě zpoza stolu unaveně.
„Právě jsem vyslechl Kame a Masahira,“ řekl jsem.
„Slyšela jsem, žes je pěkně vydusil,“ usmála se poťouchle. Místo odpovědi jsem jen pokrčil rameny. Podle mého si za své jednání nic jiného nezasloužili. A bylo mi jasné, že v tomhle se mnou Akira souhlasí.
„Co ses dozvěděl?“ vybídla mě.
„Oba se dopustili velezrady tím, že plánovali atentát na Hokage. Za tímto účelem se spojili s Yakushi Kabutem – shinobi, který je klasifikovaný jako vysoce nebezpečný ninja úrovně S. Také je v oficiálním seznamu nepřátel Konohagakure no Sato…“
„Takže vše přiznali?“ skočila mi do řeči.
„Ano,“ přikývl jsem. „Je tu ale jedna věc, která mi dělá starosti. Vaši smrt měl zařídit Kabuto. Tedy, ninji, kteří by to udělali. Domnívám se, že to je stejná skupina, která napadla klan Tsurugi. Ti ninjové byli čtyři. O třech z nich bezpečně víme a jedna nám uniká. Dnes se vrátil Naruto se vzkazem od Sogekihei-sama. Čtvrtý útočník byla kunoichi. Pravděpodobně se brzy objeví v Konoze. Na všech bránách je pohotovost. Všichni se kontrolují. Dovolte mi ale přidělit vám ochranku. Můžete si ji vybrat sama. Nevím, s kým se ta útočnice může spojit. Jde o vaši bezpečnost.“
Akira jen bezstarostně mávla rukou. „Já se o sebe umím postarat, Sasuke-san.“
„To já přeci vím. Jde mi o můj vlastní klid. Chci vědět, že jsem udělal všechno…“ naléhal jsem.
„A to jsi udělal. Informoval jsi mě a vyhlásil jsi pohotovost. Teď už to záleží jen na tom, zda se tu dotyčná útočnice objeví. Děkuji, můžeš odejít,“ vypoklonkovala mě.
Udržel jsem si tvář a klidně jsem odešel. Jakmile jsem byl ale chráněn zdmi mé kanceláře, neudržel jsem se a jedna polička skončila na prach.

Celý den se nic nestalo. Od bran pravidelně chodily zprávy o nově příchozích a nikdo nevypadal podezřele.
Navečer ale do mé kanceláře vběhl Kotetsu. „Taii-san! Z věznice přišla zpráva, že Yakushi Kabuto uprchl. Prý měl nějakého komplice!“
„Kuso!!“ zaklel jsem a rychle jsem vyběhl za svým podřízeným. Vydal jsem potřebné rozkazy na uzavření bran a zpřísnění kontrol. Poslal jsem zprávu ANBU a rozeběhl jsem se do sídla Hokage. Doufám, že už nejdu pozdě. Zbývá jen jedna žena, se kterou se je potřeba vypořádat. Bohužel ale je nejsilnějším článkem celé skupiny. Nesmím jí podcenit. Měl jsem jistou představu o jejích schopnostech, protože jsem včera mluvil s hlavou klanu Tsurugi. Nebylo pochyb o tom, kdo hodil smrtící kunai na bývalého vůdce. Když ani Ayame-sama nedokázala tak rychle zareagovat a zabránit útoku, předpokládám, že to bude hlavně rychlost v čem útočnice vyniká.
„Kuso!“ zaklel jsem znovu nahlas. Doufám, že policisté v utajení, které jsem kolem sídla Hokage rozmístil, budou dostatečně ostražití. Snad si něčeho všimnou a zvládnou Kabuta s tou kunoichi. S každým krokem, kterým jsem se blížil k Hokage mě sužovaly větší a větší obavy, které mě nutily zrychlovat.
Vzhledem k tomu, že spolupracuje s Kabutem... Hokage-sama je ve velkém ohrožení. Nikdy by jí otevřeně nenapadli. V přímém boji by je oba najednou porazila během prvních vteřin. Sám jsem její taneční umění zažil na vlastní kůži a vím jak smrtelné následky má.
Doběhl jsem pod soukromou část budovy, kde jsem tušil ložnici. V jednom z pokojů se svítilo. Jak znám Kabuta, bude se snažit svého protivníka nejprve oslabit. Je expert na nepřeberné množství jedů a paralyzujících přípravků.
Vyskočil jsem na strom, jehož větve téměř dosahovaly k rozsvícenému oknu. Naskytl se mi pohled přímo do Akiřiny ložnice. Klečela na lůžku a rukama si držela obličej. Po rukou jí stékala krev. Na nic jsem nečekal a skočil do otevřeného okna.
„Ale, ale... to jsou k nám hosti,“ zazněl Kabutův úlisný hlas z protějšího rohu místnosti. Přiklekl jsem k Akiře a donutil jí dát ruce z obličeje. Na to, co jsem spatřil jsem nebyl ani trochu připravený. Krev, kterou měla úplně všude jí vytékala z očí. V první chvíli jsem se zhrozil, že ji Kabuto oslepil, ale když jsem se podíval pořádně, zjistil jsem, že jí tečou krvavé slzy, ale oči že má v pořádku. Akira na mě upřela prosebný pohled a zašeptala: „Zabij ho.“
Otočil jsem se na Kabuta a on se rozesmál.
„Sasuke-san, velký oblíbenec mého mistra. Jaké potěšení, že se s tebou mohu zase shledat.“
„Za to, cos udělal Hokage zemřeš,“ řekl jsem se zaťatými zuby.
„Ale, no tak, Sasuke. Tys asi nečetl rodinné kroniky svého klanu, že ne? To bys totiž jinak věděl, jak Uchihové vymazali z historie proslulý klan Saibankan. Vlastně se divím, že tě ta mrcha támhle už dávno nezabila. Myslím, že zrovna nejsi její oblíbený druh,“ zasmál se.
Otočil jsem se na zbídačenou Akiru. Neuniklo jí jediné slovo. Hleděla na mě podlitýma očima a zdálo se, že chce něco říct, ale jen co pootevřela rty, začala se jí z nich řinout krev. Snažila se ji zastavit a nevěřícně se dívala na množství životodárné tekutiny která jí ulpěla na rukou. Začínala ztrácet vědomí a sesouvat se na lůžko. Nesmí zemřít, napadlo mě.
„Žádný férový boj, žádné násilí, pouze mocná síla jedu, takoví byli někteří z tvého klanu. Víš, je to zvláštní… tento jed není vůbec jednoduché získat. Rostlina, ze které se vyrábí, je velmi vzácná. Shodou okolností roste za zdmi Konohy. Nevěděl jsem, že se tvůj rod zabýval také zahradničením,“ provokoval.
„Zemřeš,“ procedil jsem znovu se zaťatými zuby.
„Jistě, jistě, to už si říkal. Jednou určitě ano, ale dnes to nebude,“ řekl líně a zvolal: „Thao!“ a s hlasitým blaf zmizel.
„Kuso!“ zaklel jsem už nevím po kolikáte za ten večer. Otočil jsem se ke zhroucené Akiře a snažil se jí probrat k vědomí. Kdyby tu tak byla Sakura, zalitoval jsem. Zná nepřeberné množství protijedů. Vypadalo to, že chce něco říct, a tak jsem se k ní naklonil.
„Já to přežiju,“ zachroptěla. Vytřeštil jsem oči, protože situace byla celkem vzato dost beznadějná.
„Běž za ním, idiote!“ pokračovala. „Mám v sobě protilátku... vzala jsem… si protijed…“ zavřela oči a ztratila vědomí. Aspoň, že byla natolik obezřetná, oddechl jsem si. Teď jenom doufám, že Kabuto nevytvořil nějaký nový jed.
V ten moment mi něco zasvištělo kolem ucha a kunai se zabodla do protější zdi.
„Ta byla varovná, hezoune,“ ozvalo se mi za zády a já se prudce otočil za zvukem hlasu. Na okně seděla žena. Nikdy před tím jsem ji neviděl. Měla tmavě rudé vlasy s šedým pramenem a stejně divně šedé oči. Oblečena byla do podivné kožené kombinézy odhalující ramena. Na předloktích měla kožené návleky. Luskla oběma rukama naráz a během mrknutí oka se v nich objevily vrhací hvězdice. Přestal jsem se zajímat o zhroucenou Akiru a rozeběhl jsem se proti ženě v oknu. To byla zřejmě ta poslední reakce, kterou čekala. Narazil jsem do ní, než stihla jakkoli uhnout, a společně jsme vypadli z okna.
Ve vzduchu udělala ladný přemet a jako kočka dopadla na všechny čtyři. Já dopadl o dva metry vedle a můj dopad už tak ladný určitě nebyl. Rychle se zvedla a obrátila se na mě.
„Sasuke Uchiha! Ještě jsem neměla tu čest,“ pronesla sarkasticky a teatrálně se uklonila. „Jmenuji se Thao a mým úkolem je tě pouze přizabít. To potěšení si přeje mít Kabuto-sama,“ řekla s respektem a já měl nutkání se jí vysmát.
„Na můj vkus až moc žvaníš,“ setřel jsem ji kysele a tasil katanu. „Chidori,“ zašeptal jsem a aktivoval chakru po celém těle, které mi vzápětí začalo jiskřit.
„Ó, jak impozantní!“ hrála překvapenou. Fakt mi začínala lézt na nervy. Rozhodl jsem se pro rychlý výpad. Útok jsem mířil k jejímu rameni. Kalkuloval jsem, že její síla je především v přesnosti rukou a rozhodl jsem se je vyřadit z provozu. Ani jsem nepostřehl pohyb jejího předloktí, které mi nastavila do rány. K mému obrovskému překvapení se katana o její ruku zastavila s velmi nepřirozeným zvukem. Byl to takové to staré a dobře známé nepříjemné skřípění rány kov na kov. Překvapeně jsem vytřeštil oči. Tohle asi nebude tak jednoduché, jak jsem si zprvu myslel.
„Co to sakra?“ vypadlo ze mě, když hbitě vzala jiskřící katanu do dlaně a ohnula ji do nepřirozeného oblouku. Následoval dobře mířený kopanec přímo do mých slabin. Mírně se mi zatmělo před očima, ale zakázal jsem si projevit sebemenší náznak slabosti. Vztekle jsem odhodil ohnutou katanu. Nyní jsem ztratil veškeré zbytky trpělivosti.
Soustředil jsem se a aktivoval mangekayou sharingan. Uvěznil jsem jí v přeludu a dal jsem si záležet, aby to bylo dost děsivé a bolestivé. Měl jsem takový vztek, že jsem chtěl vidět tuto kunoichi slintat si na vlastní rameno následkem mého psychického mučení. Vnukl jsem jí představu ohně a simuloval bolest spálené kůže. Řvala a začala se svíjet na zemi. Měl jsem v plánu ji v tom nechat tak dlouho, dokud bude křičet a hýbat se, ale uslyšel jsem za sebou šelest plíživých kroků.
Prudkým pohybem jsem se otočil právě včas, abych zabránil Kabutovi vrazit mi kunai do zad. Popadl jsem ho a odhodil deset metrů od sebe. Sakra, a zrovna jsem si začal užívat převahu.
Chtěl jsem protivníky znevýhodnit, a tak jsem se rozhodl pro ústup do tmy. Bude snadnější, když ztratí pevnou půdu pod nohama tím, že nepřítele neuvidí. Vytvořil jsem tři stínové klony a poslal je různými směry. Sám jsem si vylezl na nejbližší strom a čekal, až se oba vzpamatují.
Mezitím jsem vysílačkou kontaktoval velitelství, kde jsem předal informace o nynějším stavu a rozdal příkazy. Hanabi měla za úkol zalarmovat Sakuru, aby přišla Akiře podat protijed a dát jí dohromady. Jen jsem doufal, že nebude příliš pozdě. Dále jsem dal příkaz aby poslali posily. Nechtěl jsem riskovat únik Kabuta, natož té podivné nájemné vražedkyně. Rozloučil jsem se do vysílačky s Hanabi a na chvíli si představil její odzbrojující úsměv, který vykouzlí pokaždé, když přijdu na stanici. Pomalu jsem si začal přiznávat, že mé city k ní nebudou zcela profesionálního charakteru.
„Sakra! Na co to myslíš ty změkčilej blázne?“ zašeptal jsem a zatřepal hlavou, abych si jí pročistil.
„Vylez!“ zavolal Kabuto zespoda. „Myslíš, že mě tvoje stínové klony oklamou?!“
Místo toho, abych odpovídal, jsem přeskočil na jinou větev. Naskytl se mi tak pohled na volnou plochu pod stromem. Rudovlasá vražedkyně udělala salto a zároveň vyhodila tři kunaie, které si neomylně našly cíl v hrudích mých tří klonů. Byl to fascinující pohled.
„Myslíš, že ti mohu přenechat volné pole působnosti, Thao?“ zeptal se Kabuto s lehkým úsměvem.
„Samozřejmě, Kabuto-sama. Bude mi potěšením,“ uklonila se bojovnice.
V duchu jsem zaklel. Kabuto nesmí utéct!
„Neschovávej se, zbabělče!“ vykřikla kunoichi.
Jen to dořekla, hodila mým směrem kunai s výbušnou pečetí. Rychle jsem se přesunul na jinou větev a pak jsem seskočil a objevil se za jejími zády.
„Jsi rychlý,“ řekla uznale, když hbitě hozeným shurikenem vykryla můj útok na svůj zátylek. „Bude tě škoda,“ dodala škodolibě.
„Sklapni,“ zavrčel jsem a rychleji než stihla postřehnout jsem vytáhl kunaie, které jsem po ní hodil už v běhu. Hbitě jsem vytáhl další kunai, kterou jsem vedl útok na její rameno s úmyslem jí ruku useknout. Rychlostí blesku švihla rukama. Ze zápěstí jí vyjely dlouhé čepele. Začal bych brzdit, kdyby to šlo, ale nabral jsem takovou rychlost, že ústup už nebyl možný.
Místo útoku na ruku jsem ho přesměroval přímo k srdci. I tak ale zvládla útok vykrýt zkřížením předloktí. Obrátil jsem pozornost k čepelím trčícím z jejích rukávů. Nebylo pochyb, že byly součástí jejího těla.
„Copak krasavče, nemáš rád nebezpečné ženy?“ zasyčela přes námahou vyceněné zuby. Zamračil jsem se a volnou ruku jí vrazil pěst do břicha. Aby aspoň trochu zmírnila bolest, která jí vystřelovala do celého těla, předklonila se. Tím mi poskytla možnost pro další útok. Odrazil jsem se a saltem dozadu vykopl nohy přímo do jejího obličeje. Zasáhl jsem cíl, ale i ona bohužel ve stejný moment zaútočila. Rychle švihla křížem rukama ve snaze mě rozpůlit vedví. Naštěstí mě zasáhly pouze špičky čepelí. Z dlouhých ran na hrudníku mi vytékala krev.
„Kuso!“ uniklo mi.
„Na konci s dechem?“ zeptala se škodolibě a odplivla spršku krvavých slin.
„Asi bych to měl začít brát vážně,“ řekl jsem a aktivoval mangekyou sharingan. K její velké smůle se mi v ten moment dívala přímo do očí. Soustředil jsem všechnu svou zbývající sílu do útoku a poslední, co jsem viděl, byl její nechápavý výraz.
Z jejího těla vyšlehly černé plameny nejsilnější techniky, kterou mohu použít s pomocí mangekyou sharinganu. Zaječela a v bolestné agonii dopadla na zem. Ztěžka jsem oddechoval a silou vůle jsem se držel při vědomí. Musím plameny amaterasu ještě zapečetit, jinak bude hořet sedm dní. Její křik brzy zanikl a tělo se přestalo škubat bolestí.
Pečlivě jsem si přikryl pravé oko. Cítil jsem, jak mi po tváři stéká krev. Mám obavy, že za tohle budu pykat…
Ve chvíli, kdy bylo jasné, že se už Thao neprobudí, jsem zapečetil plameny amaterasu. Rozmazaný pohled na pečetící svitek je to poslední, co si pamatuji. Poté jsem vyčerpáním ztratil vědomí.