Jak jsme vyháněli Naruťáky - 13. kapitola - Přiznání

Ketsueki slyší za dveřmi hlasitý hovor

Zalezla pod peřinu, vykukovala jí z ní jenom hlava. Copak se to na ni zase chystá? Nerada by zažila další nepříjemnost. Přinutila se zaposlouchat do hluku na chodbě před jejím „pokojem“. Dokázala rozeznat několik slov, ale čím déle poslouchala, tím pro ni byl rozhovor srozumitelnější.

Hlídka se hádala se svým velitelem. „Pane, nemůžete tam jít! Je to příliš nebezpečné!“ protestoval voják sloužící pod Skrytou Písečnou.
„Zapomínáš, že nikdy nejsem sám,“ odvětil jeho nařízený klidně a ukázal na záda, na nichž se houpala pověstná tykev s pískem, smrtící nástroj Gaary z Pouště.
Pokusil se ho ještě několikrát přemluvit, ale Kazekage stál na svém. „Tedy dobrá, pane. Ale zavolejte, kdybyste potřeboval pomoc.“
Kývl na znamení souhlasu a vzal za kliku.

Ketsueki se ještě víc zahalila do peřiny. Dostala trochu strach, protože události nabraly ne příliš dobrý spád. Škvírou mezi peřinou a lůžkem pozorovala pokoj, do nějž skrz okna proudilo sluneční světlo.
„Já klidně počkám, až vylezeš ven,“ prohlásil Gaara a pohodlně se rozvalil v křesle.
„Jak mám vědět, že se mi nic nestane?“ pípla Ketsueki.
„Nestačí mé slovo?“ ohradil se dotčeně.
„Věřit slovům Sabaku no Gaary je hodně nebezpečné!“ zněla dívčina odpověď.
„Sabaku no Gaara je minulost,“ zarazil se. „Musel bych mít skutečně dobrý důvod, abych tě toužil sprovodit ze světa.“
Ketsueki vystrčila zpod peřiny hlavu. „Vážně?“ Vzápětí zděšeně vypískla a zajela zpátky. V jednu chvíli seděl v křesle a v té následující si hleděli do očí.
„Lekla ses?“ pousmál se.
„No aby ne! Já neovládám tyhle ninjovské triky.“
„Víš spoustu věcí, ale kunoichi prokazatelně nejsi. Čím to je?“
Odhodila peřinu. „Snad to bude bráno jako polehčující okolnost u zločinu, kterého jsem se dopustila. Totiž…“
Nechal ji mluvit, slova jí jaksi nechtěla z úst. Potřebovala čas na to, aby si promyslela, co mu řekne.
„Nejsem z Větrné země, dokonce nepatřím ani do tohohle světa. Jak jsem se tu ocitla, je mi záhadou, ale nevím o žádné cestě zpátky. V našem světě jste postavy z kresleného seriálu, proto o vás vím všechno a dokážu se tu docela dobře orientovat.“

To přiznání bylo šokující. Chvíli trvalo, než se z něj Gaara alespoň trochu vzpamatoval. „Je víc takových jako ty?“
Ta otázka ji zmátla. „Nevím… doufám, že ne.“
„Odešlu dopis do Konohy. Tamní Hokage bude vědět.“
Přikývla. Gara vstal a hleděl ven z okna. „Stejně tomu tak úplně nevěřím. Položím ti tři otázky, různě obtížné. Takové, na něž nikdo jiný kromě mě nezná odpovědi.“
„Dobrá.“
Považuje ji za podvodnici, nebo by se rád dozvěděl, že tohle setkání je jen zlý sen. Odkašlal si a sledoval každý její pohyb. Ztrácela se v těch zvláštních modrých očích, ale trpělivě čekala na první dotaz.
Vzdychl. „Co jsem použil při Chuuninské zkoušce při písemném testu?“
„Techniku třetího oka,“ špitla.
„Ano, tak to bylo.“ Upřel na ni zkoumavý pohled. Stále ještě ji podezříval, mohla se to dozvědět v jiné vesnici.
„Kdo do mě zapečetil démona Shukaku?“ Otázka byla záludná, kromě něho a jeho otce o tom nikdo další nevěděl.
Ketsueki zapátrala v paměti. Chvíli trvalo, než nalezla odpověď. „Stará paní Chiyo.“
Vyvalil na ni oči. Byl přesvědčený, že tuhle odpověď neuhodne. Trochu se zastyděla. Uvědomovala si, že právě teď se probírají jeho soukromím.
„Co ta třetí otázka?“
„Přemýšlím nad ní.“
Nakonec se zatvářil vítězoslavně a položil tu nejtěžší otázku ze všech. „Ptám se tě… proč se zrodil Sabaku no Gaara? Mohl jsem být jiný, ale osud zvolil jinou cestu. Proč jsem býval takový? Znáš tu odpověď?“
Musela uhnout před pohledem, kterým ji propaloval a hypnotizoval. Otázka byla skutečně těžká. Vraštila čelo a v duchu si přehrávala všechny okamžiky, kdy se Gaara objevil v anime. A pak si vzpomněla i na pasáž, u které se rozbrečela, když ji spatřila poprvé.
„Protože… protože tě zradil vlastní strýc. Člověk, který tě učil milovat a přitom jen předstíral lásku. A nakonec se tě pokusil zabít, vlastní strýček, tolik jsi mu důvěřoval... strýci Yashamaruovi.“
„Přestaň!“ Ohnal se po ní rukou.
Zalitovala, že se dotkla tak bolestivé vzpomínky. „Omlouvám se ti.“
„Není to tvá vina. Ale teď už ti věřím. Řekneš mi své jméno?“
„Ketsueki. A… moc mě těší.“ Opětovala jeho stisk.

Vtom kdosi zabušil na dveře. „Nechoďte tam!“ Voják teď pro změnu odháněl někoho dalšího.
„Co mi zabrání vejít dovnitř?“ rozčilovala se Temari.
„Prosím, pochopte to, Temari-san. Kazekage-sama je právě teď uvnitř s tím cizím děvčetem.“
„Gaaro! Otevři a hned!“ Kankurou znovu zabušil na dveře.
„Nedělej cavyky a pusť je dovnitř!“ ozval se Gaarův hlas a mladík v uniformě okamžitě poodstoupil od dveří.
„No to je dost! Zavře se tu s cizinkou,“ odfrkla si Temari.
„Tohle je Ketsueki. Není z našeho světa.“ Vypověděl jim celou historii, oba to ohromilo.
„Je to jisté?“ zapochybovala blondýna se střapatými vlasy.
„Naprosto,“ přisvědčil Gaara. „Prosím, buď naším hostem, dokud nezjistíme víc.“
„Ani nevím, jak ti mám za to poděkovat,“ usmála se Ketsueki.
„No, hlavně tu nic nerozbij.“
„Kankurou! Tvé žerty se sem momentálně nehodí!“
„A dusno, které děláš ty, Temari, taky ne,“ okřikl ji bratr.
Společně se vydali na snídani, jakmile se cizinka převlékla do čistých šatů, které pro ni připravili.

Háďátko přišlo vyzvídat

Orochimaru se přikrčil u dveří. T.a.r.a.n.e.e stále ještě nepřešel vztek, občas si do nich pořádně kopla.
„Jsi nebezpečná. Musím se přeci chránit!“
„Neospravedlňuj se. Nic ti nedává právo někam zavírat nevinnou bytost!“ odsekla.
Z té věty dostal záchvat smíchu, načež prohlásil, že pokud si toho stačila všimnout… všechny jeho oběti jsou vlastně jen nevinné bytosti.
„Fajn! Tak odsud vypadni, než zas nějakou schytáš, Háďátko!“
Uslyšela vzdalující se kroky. Orochimaru odcházel a kroutil přitom hlavou. Buď je ta dívka velice statečná, nebo neskutečně pošetilá. Copak takhle se mluví s obávaným legendárním Sanninem? Začala ho zajímat.

„Orochimaru-sama, to opravdu není dobrý nápad. Pomyslete, jak silní mohou být jedinci z jiného světa! A co teprve odlišnosti a schopnosti, které možná ani neznáme.“ Jen tím ale přiléval olej do ohně.
„Právě proto je to vynikající nápad, můj věrný Kabuto. Pomysli na svět, který se nám otevírá. Na nová jutsu a schopnosti, které přesahují veškeré naše vědění. A až budeme schopni ovládnout tu cizí planetu, vtrhneme tam a brzy ji budeme mít pod kontrolou. A to děvče nám bude nápomocné.“
Kabuto nesouhlasil. „Odpusťte mi tu troufalost, Orochimaru-sama, ale to je naprosto šílené! I kdybyste provedl nekonečně mnoho experimentů, nebude to stačit na dobytí jednoho celého světa. Každý z těch lidí tam může být nadán jinou mocí. Ani celé století by vám nestačilo k tomu, abyste tu zemi plně ovládl. Žádám vás po dobrém, upusťte od toho!“

T.a.r.a.n.e.e nenapadal žádný způsob, jak se osvobodit. Zlobivé háďátko, tohle se nedělá dívce, která si ho v povídkách tak hýčká. A dost! Bude na něj hnusná, protože si to zaslouží. Na něho i na toho brýlatého zmetka.
Ozvalo se jemné zaťukání. V tom bude nějaká levárna! Přikrčila se u dveří. „Otevřu dveře. Vyjdi ven,“ zavolal na ni Kabuto.
„S rukama nad hlavou. Jo, to známe! Jestli neseš jídlo, tak ho sem strč a dej si odchod!“
Nezapůsobilo to na něj. „Orochimaru-sama by s tebou chtěl na chvíli mluvit,“ domlouval jí.
„Dobře. Tak ale otevři ty dveře.“
Škvírou mezi zdí a panty od dveří postřehla injekční stříkačku. Tak to ne! Tohle si bude Oro žehlit ještě hodně dlouho. Měla pocit, že vypění. Ztichla a čekala, co udělá Kabuto. Ten se vší opatrností vešel dovnitř a hledal ji ve tmě. Nechápal, proč se neozývá. Pak dostal pořádnou ránu pěstí do hlavy a skácel se k zemi. T.a.r.a.n.e.e zmizela v nejbližší chodbě.

Před Mirindiným a Aleyným pokojem

Deidara a Kisame stáli před dívčím pokojem. „Můžem dovnitř?“ Dožadovali se vstupu.
„Pustíme je sem?“ pohlédla Mirinda na Aleu.
„Zkusit to můžem,“ přikývla. „Ale pro jistotu si vem něco do ruky, kdyby to zas byla nějaká past.“ Ještě se úplně nevzpamatovaly z toho podivného včerejšího tréninku. Mirinda popadla jednu z objemných knih, které zůstaly ležet na stole.
„Tak teda vstupte,“ prohlásila boďatá dívčina.
Dva členové Akatsuki vešli do pokoje. „Něco pro vás máme.“ Deidara podával překvapeným děvčatům Akatsuki pláště. „Zkuste si je, ať ověříme velikost.“
„To je… pro nás?“ zajíkla se Mirinda.
„Vůdce vás před deseti minutami oficiálně přijal za členy Akatsuki. Včerejší zkouškou jste prošly.“
„Wow! To je fakt neuvěřitelný!“ zaradovala se Alea.
„Nezdá se nám to?“ Černovláska si ohmatala černý plášť s vyšitými rudými mraky.

Šéf si nechal obě dívky zvolat. „Od založení Akatsuki se ještě nikdy nestalo, abychom mezi sebe přijali někoho tak mladého. Važte si toho a nezklamte mou důvěru. Do večera vás dvě už nechci vidět!“
„Rozkaz!“ uchechtla se Alea a vyběhla ven z pracovny, Mirinda ji následovala.

Kakuzu si připravoval nitě, protože se ukázalo, že pláště jsou pro děvčata příliš velké. Hidan přeměřoval Aleu, s Mirindou pomáhal Sasori. Teď se právě bělovlasý pokoušel zjistit objem dívčina pasu.
„Nech toho, to lechtá!“ Ohnala se po něm. „Řeklo se měřit, ne mačkat! Tak laskavě neharaš!“
Hidan se uchechtl. „Na to, jak je mladá, je docela dost všímavá.“
„Tak naměřeno?“ houkl na něho Kakuzu.
„No že váháš! Pěkně narostla!“ ušklíbl se nesmrtelný ninja. Alea bohužel neměla po ruce nic, čím by mohla Hidana ztrestat za tu drzost. Vypískla, když jí pro změnu zmáčkl pas ninja s maskou. „Ííí, ty máš hrozně studený ruce!“
Mirinda se začal hlasitě smát, div nespadla ze stolu, na kterém právě stála. „Nevrť se tolik!“ napomenul ji Sasori. „Doteď to šlo hladce! Ta vaše divoška mi ji rozptyluje!“
Kisame už také propukl v neovladatelný řehot. „Škoda, že to nemůže vidět Itachi! Ten by zíral!“

Konečně dívkám padly jejich nové oděvy. „No a teď už zbývá vás jen k někomu přiřadit.“ Ninjové promýšleli situaci. „Tak… Alea zůstane s Kisamem a na Mirindu zbývá Zetsu.“
„Né! Proč zrovna on? Já zase omdlím, až na mě bude pouštět hrůzu.“ Postěžovala si černovláska.
„Ostatní už své týmy mají. A Kisame k sobě potřebuje někoho průbojnějšího.“
„No tak jo. Ale proč má být v týmu taky Tobi?“ zakňourala Mirinda.
„Protože když si Zetsu poradil s jedním nemehlem, s přehledem zvládne i druhé.“ Odpověď přišla tentokrát od Hidana.
„Sprosťáku!“ prskla zlostně černovlasá dívčina.
„Jen si zvykej, tady si žádný servítky nebereme,“ přidal se Sasori. „ A když zklameš, nikdo tě zachraňovat nebude.“
Nervózně polkla. Zdá se, že potíže teprve začínají.