Jak jsme vyháněli Naruťáky - 12. kapitola - Nové kunoichi

Lenura se toulá po Konoze v Genmově jouninské uniformě

Stále nepřišla na způsob, jak si obstarat náhradní oblečení. Bylo nemyslitelné, že by v Listové vesnici běhala v pyžamu. Už jen to pomyšlení je… absurdní a směšné.
Snažila se procházet jen místy, kde se objevovalo co nejméně lidí. Ovšem nikdy by ji nenapadlo, že v jedné takové čtvrti bude hlídkovat právě Genma, který své oblečení okamžitě poznal.
„Stůj!“ Začal stíhat prchající Lenuru.
„Já trubka! Kam teď?“ Dvakrát se mu úspěšně vyhnula, ale potřetí už by se to nemuselo povést. V dálce před sebou spatřila nemocniční areál. Že by se schovala tam?

Rika otevřela dokořán okno nemocničního pokoje

Po včerejší Tsunadině návštěvě jí nebylo ještě moc dobře. Stála u okenního
parapetu a nasávala do nosu čerstvý vzduch. Náhle zděšeně vyjekla, protože něco, co nestačila identifikovat, zajelo právě do křoví pod jejím oknem. Přikrčila se u stěny a nepřestávala číhat. Vetřelec? Kdo by se chtěl vloupat do nemocnice? Nebo je to snad ta obluda, co si usmyslela, že ji přiběhne dorazit? Ať je to, jak chce, hodlá se bránit! Rychle se rozhlížela po něčem, čím by mohla na narušitele zaútočit, v té chvíli to však v křoví zašustilo a do pokoje nahlédla čísi kaštanově hnědá hlava, človíček ve špinavě zelené vestě.
„Riko!“ vypískla a rychle zajela zpátky do houští.
„Co?“ Rika ztuhla, když se před ní mihla uniforma, kterou v seriálu nosili Jouninové. „Kdo je tam?“ Naklonila se z okna, zachovávala přitom tu největší opatrnost.
„Já,“ špitl někdo v křoví.
„Kdo já?“ zlobila se Rika. Neznámý človíček se jí odvážil ukázat. „Ty? Kde se tu bereš? A co to máš na sobě?“
„To je dlouhý vyprávění.“ Lenura si otřela čelo a pak vlezla k Rice do pokoje.
„Tak si sedni a vyprávěj. Hrozně ráda si to poslechnu.“ Modrovlasá dívčina se už opět usmívala.

Sorafay a Naruto kráčí spolu po ulici

„Mali by sme sa rozlúčiť. Ďakujem ti za všetko,“ usmála se na blonďatého ninju půvabná cizinka.
„Škoda, že se nechceš zdržet,“ posmutněl Naruto.
„V rodnej dedine ma už určite hľadajú. Zatúlala som sa a stratila... Zvyšok už poznáš.“ Tu věrohodnou výmluvu vymyslela předchozího večera a byla za to na sebe náležitě pyšná.
„A kam ideš vlastne ty?“ zeptala se ho náhle.
„Ále, Tlusté obočí už to zas přehnalo s tréninkem!“ mávl rukou Naruto.
„Možno by som ťa mohla odprevadiť.“
Blonďatý ninja ji popadl za ruku, zazubil se a rozběhl se směrem, kde tušil nemocniční pavilon.

Characterless potkává Shina

Dívka s červeným melírem ve vlasech přecházela ulici, bloudila. Zpoza nejbližšího stromu se nečekaně vynořila zahalená mužská postava. Fuj, to jsem se lekla! Co chce? „Často takhle děsíš lidi?“ O krok ucouvla. Neznámý k ní natáhl ruce a kolem ní se začali shromažďovat brouci. Pche! Já se tě nebojím! Snažila se zachovat si chladnou hlavu, avšak nohy se jí malinko třásly.
„Trochu silná slova na někoho, kdo nedokáže zakrýt strach!“ prohlásil a odvolal své hmyzí společníky.
„Kdyby na tebe zničehonic vybafl chlap od hlavy až k patě zahalenej, taky by ses lek! Vypadáš jak nějakej terorista!“ opáčila vztekle.
Udělal první věc, která ho napadla… prostě nešťastnou Characterless ignoroval a šel slídit zas jinam. „Prevíte!“ sykla. „Zatracenej Shino. Jsem z něj málem dostala infarkt! Plíží se to jako duch a ještě má tu drzost se divit.“ Přidala do kroku a za chvíli už uháněla kamsi do středu města.
Běh Konohou nebyl zrovna dobrý nápad, ale to jí došlo až ve chvíli, kdy srazila na zem nějakou holku.
„Moja, nie si nejaká splašená?“ Sorafay se vzpamatovávala ze srážky, zatímco Characterless na ni poulila oči.
„Hej, já tě znám! Ty jsi ta editorka fanfiction sekce! Viděla jsem tě na fotce.“
„Takže ty si tiež od nás?“ podivilo se přepadené děvče, které se zatím ze země ještě nezvedlo.
„Jo, rozhodně. Sice jsem zatím ještě nic nepřidala, ale…“
V té chvíli oběma došlo, že se tu děje něco podezřelého. Naruto je zvědavě poslouchal.

Chvíli bylo naprosté ticho. Jak první promluvila Characterless. „Myslíš, že tu máme nějaké zvláštní poslání?“
„Možno je to len niečí rozmar,“ mínila sorafay.
„A… není nás tu třeba víc?“

„I to je možné.“
Naruto zavolal na přicházejícího Kibu. Pozdravili se. „Kam máš namířeno?“
„Tlustoobočnatec se zranil. Jdu za ním.“
„Tak to můžeme jít spolu. Já totiž před pár dny našel… teda vlastně spíš Akamaru…“ Kiba malinko znervózněl a podrbal se na hlavě. „Zkrátka byla tam holka, cizí.“ Pokoušel se vzpomenout na detaily. Sorafay a Characterless zpozorněly. „Řek jsem si, že bych se za ní mohl zastavit. Ségra si ze mě utahuje, ale já přece vím, co je povinností Shinobiho.“ Pak si všiml obou děvčat. „Ehm, Naruto, nepředstavíš nás?“
„Sorafay.“ Podávala mu ruku.
„Inuzuka Kiba. Vítej.“
„Je tu cizí, zabloudila.“ Blonďáček se zatvářil důležitě.
„Mně říkají Characterless. A tu holku, o který nevíte, bysme rádi navštívili. Mám totiž takovej dojem, že ji znám.“
„Tak na co ještě čekáme? Jdeme!“ zavelel Kiba a čtveřice se vydala do nemocnice.

Dveře Ričina pokoje se pomalu otevíraly. „Nech to na mně!“ špitla Lenura a stoupla si před ni. Do dveří nakoukl nejdříve Naruto. Když uviděl Jounina, okamžitě se stáhl. Sorafay ho jemně odstrčila a sama vešla dovnitř.
„Sorinko! Jsi to ty?“
„No jasné. Ako by si si ma mohla pomýliť, Rikuško?“
Zbytek výpravy vešel do dveří. Dívky okamžitě začaly vysvětlovat, Lenura se držela stranou. Náhle však promluvila: „Tak pánové! Tohle je soukromej rozhovor. Dejte si odchod!“ Naruto a Kiba chvíli mručeli, ale pak skutečně odešli pryč.
„Se mrkněte, jakýho mám bodyguarda!“ prohlásila Rika pyšně.
„Nepřeháněj!“ ohradila se se smíchem Lenura.
„Dievčatá, čo sme to len urobili?“ posmutněla sorafay.
„No, každopádně jsme vůbec nezačaly dobře,“ shrnula to Rika. „Mě pokousalo nějaké divné zvíře, Charakterless honí Tsunade, Lenuru pro změnu Genma…“ Oči všech se obrátily k hnědovlásce v uniformě.
„Akorát ty zřejmě nemáš žádný vroubek, Sorinko.“
„Tak to bych netvrdila,“ uchechtla se dívka s melírem. „Mám takový dojem, že se nám do ní zakoukal Uzumaki.“
„Ale čo to vravíš? Taký nezmysel!“ namítala sorafay.
„Jo, jasně. Hodně velkej nesmysl, když tě úplně svlíkal pohledem!“ Characterless kula železo, dokud bylo pořád ještě žhavé. Ostatní dívky se hlasitě rozchechtaly.

Pein vyslechl návrh od Akatsuki, který mu tlumočil Sasori

„Nepřichází v úvahu! Koho jen mohla napadnout taková pitomost?“
„Nejsem si jistý, ale odsouhlasili to pak všichni,“ odvětil loutkář.
„Něco ti řeknu, Sasori. Tentokrát tvé přesvědčovací argumenty neprojdou!“ zatvrdil se Pein.
„Jen zkoušíme novou taktiku. Nepromluví, pokud je budeme nutit. Vědí o nás tolik věcí, že je nebezpečné je dráždit. Kdyby se jim podařilo utéct, měli bychom možná hodně velké nepříjemnosti.“
Vůdce se zamračil. „Stále jsi mě nepřesvědčil!“ Klepal prsty o stůl.
„Když si budou myslet, že nebezpečí od nás jim nehrozí, budou vstřícnější, snáz z nich dostaneme informace. A když už nám k ničemu neposlouží, jednoduše se jich zbavíme.“
„Hm, to nezní až tak špatně… Ne! Řekl jsem ne!“ Vůdce zakoulel očima a vykázal Sasovo z pracovny.
„Rozmyslete si to dobře, Šéfe,“ byla jeho poslední slova, než zmizel v chodbě.