Ona jediná, díl pátý - Rekrut

„Sabreman Dave,“ řekla unaveně Tsunade a opřela se ještě pohodlněji do svého křesla.
Zpod stolu na mě přívětivým okem hledělo malé, spokojeně dřímající růžové prasátko. Výběr domácího mazlíčka je tedy překvapivý,ale proti gustu žádný dišputát.
Stál jsem v její pracovně jako u odvodní komise. Kakashi, Iruka, Sakura, Shizune, několik jouninů a několik vojáků, soudě podle výstroje pravděpodobně speciálů – byli zjevně ozbrojeni a měli masky, což jsou propriety buď teroristů, extremistů, anebo bezpečnostních složek.
Tady se speciálům říkalo ANBU. Co to asi tak znamená? Advanced Battle Unit? To asi ne, to je název jak ze sci-fi o bojových robotech a navíc to N mi tam nesedělo. No – ale to teď opravdu není důležité.
„Dnes jste byl oficiálně propuštěn z nemocničního ošetřování. Standardní postup je, že propuštěný se vrací zpět do místa, odkud pochází, za svou rodinou, prostě do míst svého předchozího pobytu. To u vás se zřejmých důvodů nejde.
Chtěla jsem se zeptat: Uvažoval jste, kam půjdete?“
Ano, uvažoval. Několik posledních dní a nocí, pokud jsem si nepovídal se spoustou různých návštěv, kteří ze mne tahali rozumy. Neoficiálmí přijímací pohovor. Můj svět je tolik nezajímal, spíše se snažili zjistit, co všechno umím a znám.
„Ano. Uvažoval.“
„A?“
„A napadlo mne, že se zkusím zeptat vás. S vašimi shinobi se zřejmě měřit nemohu, ale ostrahu osob, eskorta, člen ochrany konvojů a kolon, zabezpečení budov proti vniknutí, výuka boje zblízka – to umím. Vnikání do týlu nepřítele, přežití, diverze. To byla náplň mé práce. Jsem voják celý život a nerad bych to měnil, i když bych se uživil i jinak.
A ačkoliv mne porazilo patnáctileté dítě, nejsem zas až tak neschopný, jak to může vypadat.“
Při zmínce o mé porážce několika shinobiům zacukaly koutky, ale ovládli se.
Tsunade se předklonila a opřela se lokty o desku stolu.
„Pane Sabremane, to, že vás, obyčejného člověka bez ninjovského výcviku a bez chakry porazil jeden z našich expertů na taijutsu - to se dalo očekávat. Stejný osud by potkal leckterého shinobiho. Jenže vy máte jiné schopnosti, kvůli kterým bychom vás rádi přivítali v Konoze.“
Kakashi převzal slovo.
„Pečlivě jsem si vás všímal při tom cvičném boji.“ Jeho normální oko mne pozorně sledovalo.
„Většina obyčejných lidí by skončila první ranou. Vy jste ale dokázal jednomu útoku uhnout a jeden vykrýt. Máte podivuhodné reflexy. I po dvou zásazích jste byl stále schopen bojovat. I když jste byl sražen k zemi, vstal jste a znovu jste zaútočil. Byl jste schopen okamžitě reagovat na vzniklou situaci a ignorovat bolest.
Stručně řečeno, máte srdce bojovníka, pravého ninji – a to je věc, která se nedá naučit. Navíc váš styl boje, který zjevně využívá výhod vaší tělesné konstituce byl velmi zajímavý a naše experty na taijutsu opravdu zaujal.“
„Vaše znalost lidské anatomie a medicíny je obdivuhodná.“ Teď mluvila Sakura. „Naši medičtí ninjové dokážou oproti vám zázraky, ale na misích může nastat jakákoliv situace. Chakra může dojít, medický ninja může být zabit či vyřazen nebo prostě nebude poblíž a vaše znalosti polní medicíny by nám moc pomohly, kdyby je znal každý shinobi.“
Hm. Čím to bude, že jsem dobrý medik? Není to tím, že mám v naší jednotce specializaci paramedik a měl jsem rok praxe u rychlé záchranné služby v Seattlu?
Znovu Tsunade.
„Navíc znalosti a zkušenosti, které musí mladí ninjové teprve získávat – strategické myšlení, schopnost skrývání se a maskování, vymýšlení pastí, přežití, a spousty ostatních znalostí vy už máte. A to nemluvím o vaší naprosté imunitě na genjutsu – jste jediný člověk, kterého známe, s touto vlastností.
Rovněž váš neotřelý pohled na boj, taktiku a strategii nás může obohatit. My všichni jsme byli vycvičeni ve stejné škole, takže styl uvažování je do jisté míry podobný. Vaše znalosti a váš způsob uvažování mohou být neobyčejně osvěžující a přínosné.
Pane Sabremane, můžete být pro nás velmi užitečný. Pokud hledáte práci jako bojovník, nebo po vašem – jako voják, místo se pro vás najde.“
Pohledy všech očí se do mne zarývaly. Napětí ve vzduchu by se dalo vytrhávat z prostoru a prodávat jako plastelína.
Vzdychl jsem.
„Zní to hrozně lákavě. Jenže já už jsem přísahal věrnost Armádě Spojených států. Nemohu být k vám loajální, pokud někdy budete bojovat proti mé zemi.“
Ve všech tvářích okolo se objevil výraz úlevy.
„Budeme si to pamatovat, kdybychom někdy šli proti vaší armádě z vašeho světa.“ Tsunade se uvolněně zasmála, ale hned zase zvážněla.
„Něco mě napadlo:
Zakazuje vám vaše armáda působit v jiných ozbrojených složkách?“
Náhle mi to došlo. Tuto ženu jsem podvědomě podcenil. Od prsaté blondýny jsem tedy takovou hbitost myšlení rozhodně neočekával – což byla chyba. Ne nadarmo je Tsunade Pátá Hokage. Zapsal jsem si to za uši pro případ dalšího jednání – je to nebezpečný protivník.
„Ne, pokud je to výměnný pobyt nebo cíl mise. A ty nám zadává vyšší hodnost. Jenže jelikož nejvyšší hodnost mé armády v tomto světě jsem já...“
Tsunade se opřela dlaněmi o desku stolu, vstala a napřáhla ke mně ruku.
„Vítejte v Konoze, pane Sabremane. Takže vaše první mise – nastoupíte do Akademie. Projdete zrychleným kursem, který vám připraví sensei Iruka“ – oslovený kývl a usmál se na mne - „a vy se začnete učit. Ukážeme vám, kde budete bydlet po dobu studia. Zároveň budete vy učit naše lidi. Časový rozvrh sestavíme až podle vašich výsledků na Akademii.“

* * *

A tak jsem začal chodit do školy.
Samozřejmě. Zpočátku bylo nepříjemné trčet do výšky mezi chichotajícími se dětičkami ve stejné lavici. Jakákoliv sebemenší chybička, přeřeknutí, zaváhání – vše bylo důvodem k záplavě chichotání, která se valila napříč lavicemi.
Pak jsem přestal být něco nového a zvykly si na mě.
A žasnul jsem.
Pořád.
Protože jejich svět byl o tolik, tolik odlišný.
Protože jsem sice něco o čakrách a meditacích věděl, něco jsem věděl i o chakře, ale nikdy by mě nenapadlo, co všechno je s chakrou možné.
Protože jsem pod vedením Iruky pomalu začínal překračovat fyzické limity, které byly považovány v mém světě za hraniční.
Protože mi nic jiného nezbývalo. Musel jsem žasnout. Musel jsem nějak zaměstnat svou mysl, aby se neutápěla ve vzpomínkách na svůj svět.
Protože jsem byl sám mezi spoustou lidí.
Stesk. Taková hloupost – ale mě rozežíral zevnitř jako rakovina. Nikdo pro mne nebyl problém odjet na půl roku do hlubokých lesů v Kanadě, do nepřátelské džungle v Kongu nebo do bezútěšné a pusté tundry na Sibiři a cvičit tam dlouhodobé přežití a skrývání se. Jenže to jsem byl stále v našem světě a s vidinou návratu do Fort Bragg, výcvikového tábora, mého domova.
Ale tady...
A ještě několik myšlenek mě tížilo.
Přežilo moje bojové dvojče? Nikdo o něm nevěděl, nikdo nenašel jeho tělo.
Co způsobilo ten výbuch, který zničil vesnici? Exploze kufříkové jaderné bomby rozhodně ne – to by z ní nezůstaly ruiny, ale hluboký kráter se stěnou z deset centimetrů tlusté taveniny podobné sklu a já bych už dávno zemřel na nemoc z ozáření.
A hlavně – jak jsem se sem dostal? Dimenzionální brána? Teleport? Červí díra?
Všechno to jsou pitomosti, já vím – ale je tu jeden bezvýznamný fakt. Jsem v jiném světě. Takže to nějak jít muselo.
Občas jsem si vzpomněl na Eritaka. Bylo tu něco, co mě na jeho slovech trochu vadilo a tahalo za uši, něco jako bych jezdil prsty po hladkém povrchu a na jednom místě se skrýval malý, okem neviditelný, ale zřetelný hrbolek. Něco, co jsem přehlížel a bylo to celkem důležité. Ale nemohl jsem přijít na to, co konkrétně to bylo a tak jsem se věnoval spíše nevzpomínání.