Ona jediná, díl šestý

Ocel nože chladila do dlaně.
Stál jsem v postoji, který mi Iruka ukázal – a pak jedním máchnutím poslal čepel do středu cvičného terče k ostatním nožům - tedy vlastně kunaiům. Na to, že trénuju teprve tři týdny...
„Dobrý,“ ozvalo se za mnou.
Ohlédl jsem se.
Stála za mnou jakási nepříliš hezká žena. Neposlušné a nepoddajné tmavě fialové vlasy vzadu sepnuté v marné snaze vyrobit něco jako účes. Dlouhý, béžový, rozepnutý kabát a pod ním přiléhavý síťovinový obleček, naštěstí neprůhledný – pochopil jsem, že to mělo vypadat sexy. Krátká sukně ze světlé kůže a nějaký podivný náhrdelník jen dokreslovaly dojem velmi účinného nástroje biologické ochrany potravinářské výroby – postavit se na pole, neodváží se tam ani jeden špaček.
„Jestli na tebe někdy zaútočí na kůlu uvázaný nabarvený kus dřeva, máš vítězství v kapse,“ dodala a pohrdavě si mě prohlížela.
„Co jseš zač, strašáku do zelí?“ otázal jsem se zase já. Despekt v mém hlase zazněl jako zvon. Stál jsem k ní čelem a vyčkával.
Dotyčná mě pozorovala s úsměškem na tváři.
„Mitarashi Anko. A nemusíš se obtěžovat představováním se, vím kdo jsi.“
Další milá slečna. Ale despekt v jejím hlase byl skoro stejně tak silný jako v tom mém. A to chce trénink.
„Hm. Takže když jsme se tak krásně představili, mohu se vrátit ke svému tréninku? Nebo mi chceš dál dokazovat, že jsi svůj titul Nejblbější a nejošklivější žena Konohy získala oprávněně?“
Nebyl jsem milý, ale tahle hastroška mě začínala štvát. A mimoto zdržovala od tréninku.
Rozkejhala se smíchem, za který by se nemusela stydět ani nachlazená hyena v záchvatu psotníku. Z nedalekého stromu se poplašeně zvedlo hejno ptáků.
„Kecy ti jdou,“ řekla uznale a...
Moje ruka zablokovala její pěst těsně předtím, než dopadla na můj nos a udělala z něj váček rozdrcených chrupavek.
Hm. Irukův tréninkový program má úspěchy, takhle rychlé reakce jsem předtím neměl.
„Ještě něco?“ zeptal jsem se potichu se zlověstným, varovným podtónem, který napovídal, že nemám zábrany praštit ženu.
Jen vycenila zuby ještě víc, jako když se žralok chystá schramstnout neopatrnou rybu.
Pak se něco stalo...
… a já se válel na zemi v prachu a snažil se nadechnout. Solar plexus mi pulsoval bolestí.
„Ani taijutsu ti moc nejde,“ konstatovala pobaveně s pohrdavým podtónem.
Vyškrábal jsem se na nohy, v obličeji výraz zuřivosti.
„Za to zaplatíš!“ Napřáhl jsem pěst k úderu...
Dlouhý kabát pleskl do prachu. Pomalu se zvedala ze země a dívala se na mě se směsicí úžasu a zvědavosti.
„Jak?“
Usmál jsem se.
„Taková prima užitečná zákeřnost. Neznáš?
Věděl jsem, že mě podceňuješ, tak jsem zahrál vztek, aby sis myslela, že se neovládám a obrana bude snadná, napřáhl jsem pěst, takže ses koncentrovala na to, abys uhnula ráně pěstí od někoho, kým pohrdáš a kdo je o tolik horší, a nepovažovala jsi za důležité mě brát alespoň trochu vážně. Takže jsi vůbec nedávala pozor na moje nohy.“
Jen uznale kývla a já věděl, že příště už me nepodcení. Její hluboké, nehezké oči ztratily něco z té ohromné hory despektu a pohrdání, co se v nich zračila.
„Jo, abych nezapomněla,“ řekla po chvíli vzájemného vyčkávání. „Přišla jsem ti vyřídit, že se máš dostavit za Pátou Hokage. Hned.“
„Dík. Nevíš, co mi chce?“ Vydal jsem se k terči, abych vytahal nože.
„Ne. Ale být tebou, přichvátnu si.“
Kývl jsem hlavou a s plnými dlaněmi nožů jsem se obrátil se odchodu.
„Dík. Měj se a pozdravuj špačky, strašáku.“ Zády k ní jsem se cítil nepříjemně, ale statečně jsem šel dál.
„Budu. A taky budu přemýšlet, proč jsem tě za tuhle větu nezabila.“
Hm. Moje nevymáchaná huba mě už dostala do mnoha malérů, ale nic, co by moje pěsti a kopy nevyřešily k mé spokojenosti. V tomto případě mi cosi říkalo, že by bylo dobré se trochu, maličko krotit.
Možná.
Občas...

* * *

„Sabreman Dave,“ řekla (opět) unaveným hlasem Tsunade. „Mám pro vás dobrou zprávu. Naši výzkumníci dali dohormady zbytky vašeho majetku a pokud to šlo, opravili ho, pokud to nešlo, pokusili se vytvořit kopii. A u čeho nebylo možné ani jedno, to vracíme v původní podobě.“
Nával radosti mě zaplavil jako tsunami a srdce se mi rychleji rozbušilo, navenek jsem však zachoval chladnou tvář.
Ale asi mě zradily oči, zřejmě rozzářené jako oči dítěte o Štědrém dnu. Pátá Hokage se usmála a sáhla pod stůl. Vytáhla jakýsi ranec, hodila jej na desku a jedním pohybem rozbalila.
Nemyslím si, že by se na světě někdy nějaké dítě tak těšilo na dárky, jako já na tyhle zbytky výstroje.
Uvnitř byla moje uniforma s digitálním maskovacím vzorem, velmi zručně vyspravená na zjevně propálených místech, moje boty, můj útočný nůž (juchůůůů! Tohle je zbraň, ne ty vaše kunaie!) pár drobností, psí známka a...
Zklamání mne zaplavilo stejně jako předtím radost. Kus roztrhaného kovu, co kdysi býval můj samopal MP5. Předtím, než v něm vybuchla munice...
Smutně jsem položil kus kovu zpět do rance.
„Tohle byla moje zbraň. Téměř všechna bojová taktika a výcvik, co mám, byl spojen právě s ní.“
Nebylo by možné spolu s těmi jejich výzkumníky... Hm... Asi ne.
Tsunade nakrčila obočí. „Nebylo by možné spolu s výzkumníky...“
„Nebylo. Mechanismus je poměrně složitý na výrobu, neznám jej do úplných detailů, potřebných pro zhotovení kopie a navíc by byl problém s municí. Ale dík za ten zbytek.“
„Za málo. Mimochodem, váš kunai je daleko více podobný obyčejnému noži než vrhací zbrani. Na jakou vzdálenost jste s ním házeli?“
Vzdychl jsem. „Tenhle nůž se házel jen výjimečně. Byla to zbraň na boj muže proti muži a zároveň nástroj. Na boj na dálku jsme měli jiné, vhodnější zbraně.“
Ach jo! Já jsem sice tak nějak tušil, že moje hlavní zbraň mi nebude osudem dopřána, ale stejně mě to mrzí, zatraceně mrzí.
No. Alespoň mám zbytek. Těšil jsem se, až se obléknu do svého BDU, který mi někdo krásně zrenovoval, blůzu i kalhoty. Dokonce i nylonový opasek dali dohromady...
„Vyřiďte prosím výzkumníkům moje díky. Je vidět, že pro vás pracují opravdu schopní lidé. Ještě jednou díky. Mohu odejít?“
„Vyřídím. Odchod!“
Dveře za mnou zaklaply.

* * *

Loudal jsem se ulicí plnou lidí, ruce v kapsách. Jen tak z nudy – sluníčko zapadalo a já jsem měl pro dnešek tréninku plné zuby.
Blýskavé sklo výlohy jakéhosi krámku. Podíval jsem se skrz, aniž jsem pořádně vnímal, co vlastně vidím. Čekal mě další večer strávený o samotě, protože jsem se zatím ještě za ten měsíc a půl, co tu jsem, nestihl s nikým spřátelit. Moji známí – Naruto, Kakashi a Sakura – byli rozptýlení kdesi po misích a já...
„Dave-san!“ ozvalo se za mnou.
Známý hlas.
Ohlédl jsem se. Sakura s několika mě neznámými, mladými shinobi, zjevně namířeno do víru večera.
„Slyšela jsem, že trénink ti jde dobře,“ usmála se na mne.
„Ale jo, nestěžuju si,“ zašklebil jsem se. Hm. Když člověk vyskočí snožmo do výšky tří metrů, dá se to pro člověka z mého světa považovat za drobný úspěch, řekl bych.
„Jdeme na barbecue, nechceš jít s námi?“ Tři mladíci a dvě dívky mne s úsměvem pozorovali.
„Proč ne?“ V kapse mne hřála výplata z první mise (pár šupů za triviální misi) a poškrábané ruce ještě trochu pálily. Kdybych chytal teroristy, nebudu mít ani škrábnutí. Ale chytat zatoulanou kočku...
Ale co, jednou jsem voják a voják plní rozkazy.
„Nepředstavíš nás?“ připojil jsem se k nim.
„Ach, promiň. Tohle je Nara Shikamaru,“ štíhlý kluk s dozadu svázaným ohonem střapatých vlasů a s pronikavě inteligentníma očima mě se zájmem pozoroval, ruce v kapsách, „tohle je Akamichi Chouji,“ obtloustlý, ale mohutný a dobromyslný ninja v červeném oděvu a hřívě podobnými hnědými vlasy na mne přátelsky kývl, „tohle je Ten-ten,“ krásná dívka s dvěma drdoly po stranách hlavy se na mne příjemně usmála, „a tohle je Rock Lee.“ Mladík v zelené kombinéze a s ulízlými vlasy mi podal ruku...
...a já ho poznal.
„Ty jsi ten, co mne porazil tenkrát u těch testů,“ konstatoval jsem bez náznaku nepřátelství v hlase, ale ostatní stejně zpozorněli.
Lee se tvářil, jako by seděl na jehlách.
„Sabreman Dave-san, omlou...“ začal, ale já jsem ho přerušil.
„Proč se mi omlouváš? Za to, že jsi lepší? To snad nemyslíš vážně. To je spíš moje chyba, že jsem horší, nemyslíš?“
Napětí ve tvářích ostatních povolilo. I Lee si dovolil usmát se.
„Dave-san, budu se těšit na náš další cvičný souboj.“
Usmál jsem se.
„Já taky,“ přitakal jsem a myslel to opravdu upřímně. Hodně jsem se zlepšil a ten kluk má talent na boj zblízka.
Podíval jsem se na Sakuru.
„Jdem?“
Místo odpovědi se na mne znovu usmála a společně jsme se vydali dál ulicí.
Byl jsem Sakuře vděčný, že zaplašila mou samotu. Hrozně moc vděčný...
Ale nedal jsem to na sobě znát.