Ona jediná, díl třetí

Mých sto dvanáct kilo svalů a sto devadesát osm centimetrů se svalilo na lavičku před nemocnicí. Bylo nádherné ráno, foukal vlahý větřík, který vedle mne sedící Sakuře čechral vlasy, čerstvě vylíhnuté sluníčko vesele svítilo na ranní shon v Konoze a já si ze všech sil a celou duší užíval první vycházku. Však mě to taky stálo práci přemluvit přísnou a nekompromisní vysoce postavenou ošetřovatelku, aby mne pustila na první vycházku už po týdnu. Neochotně souhlasila, ale vymínila si, že mne bude Sakura doprovázet, aby se mi náhodou něco nestalo – asi třeba kdyby mne někdo přepadnul, tak aby mne ochránila, cha cha. Šestnáctiletá holka jako ochranka dvoumetrového, skvěle vycvičeného vojáka elitního útvaru americké armády. To mi rovnou mohli dát jako ochranku hejno holubů nebo učitelku z mateřské školky. Ale prý umí nějaká jutsu a má nějakou chakru nebo o čem to mluvili. Vtipálci – zjevně neví, co to čakry jsou.
Ale to nemohlo pokazit mou skvělou náladu. Zavřel jsem oči, rozvalil se na lavičce a vyhříval se na sluníčku jako ještěrka.
„Sakura-chan!“ ozvalo se poblíž. Rozlepil jsem oči a pohlédl na drzého vetřelce, který rušil můj klid.
Rozcuchané blonďaté vlasy. Oranžovo-černá kombinéza. Ruce v kapsách, PKČ (Pitomou Kovovou Čelenku) na hlavě. A díval se na mě.
„Naruto,“ opáčila (ne nepotěšeně) Sakura. Usmála se na něj.
„Tak tohle je ten z jiného světa, o kterém jsi mi vyprávěla?“ popošel k nám a prohlížel si mne (značně neomaleně) jako exponát v muzeu. Oplatil jsem mu stejnou mincí, ale nic zajímavého na něm nebylo. Byl totiž stejně divný jako všichni ostatní v tomhle zvláštním světě.
Sakura v odpověď něco zavrčela, zřejmě se jí taky nelíbila Narutova.... no, říkejme tomu „bezprostřednost“.
„Ano. To je on.“
Naruto, aniž ze mne spustil oči, se na mě široce usmál. „Já jsem Uzumaki Naruto. A ty?“
„Dave. Dave Sabreman, První výsadková jednotka speciálních operací SOCOM vzdušných sil Armády Spojených států, když to už musíš vědět.“
„Jů! Takže speciální jounin? A s chakrou vzduchu?“ vyzvídal se zájmem. „Já patřím do teamu Kakashi,“ dodal.
Ne že bych věděl, o čem to sakra mluví, ale už si na to začínám zvykat.
„Kakashi... To byl ten voják s tím modrým hadrem přes obličej, co u mne byl tenkrát s tou s těma velkejma... eh, v té zelené blůze?“ zeptal jsem se Sakury. Dostalo se mi pohledu, který si hrozivostí nezadal s pohledem do ústí velkorážního kulometu.
„Ano, to byl ten ninja, co u tebe byl s Pátou Hokage Tsunade-sama,“ procedila skrze zaťaté zuby, zatímco mne pomalu a bolestivě vraždila pohledem.
„Budu si to už pamatovat,“ slíbil jsem. Její oči trochu (ne moc, ale trochu) změkly.
„Už jsi viděl moje jutsu?“ zeptal se mne dychtivě Naruto. Zavrtěl jsem hlavou. To by mne zajímalo, co je to to „jutsu“, o kterém všichni mluví.
Sakura náhle zpozorněla. Pak se jí rozšířily oči, jako by si něco uvědomila. Prudce se obrátila na postavu v oranžovém, nadechla se a vykřikla:
„Naruto, ať tě ani...“
Dotyčný několikrát zvláštním způsobem k sobě přiložil ruce. Docela rychle, musím uznat.
„Oiroke no Jutsu!“
Obláček kouře.
Tam kde stál Naruto...
… nádherná.
Nádherná, mladá holka, úplně nahá. Svůdně na mne mrkla, pohnula štíhlým ukazováčkem v gestu „pojď ke mě“...
Nevěřil jsem svým očím. Můj náhle zrychlený dech se snažil držet krok se zběsile uhánějícím tepem srdce. Něčí erotický sen se přede mnou zhmotnil a chce se mnou...
Plam!
Znovu obláček kouře...
Přede mnou stál opět Naruto, ukazoval na mne a z plných plic se chechtal.
Občas mi to asi myslí opravdu pomalu, protože jsem nic nechápal.
Pak se vzduchem mihlo cosi červeného s růžovými vlasy, srazilo to Naruta k zemi a začalo to do něj bušit.
No, bušit. Slabé slovo. Můj nový známý nebyl v tu chvíli o mnoho více než pouhý boxovací pytel, se kterým cvičí dva boxeři najednou. Síla dopadajících úderů smýkala s jeho nebohým tělem hned vlevo, hned vpravo...
Hm. Tahle Sakura je vážně milá slečna, žádná puťka. To se mi líbí.
Ale nechápu, kde se v té křehce vypadající dívence bere taková síla.
Bitka skončila a Sakura, stále ještě zahalená oblakem zbytkové zuřivosti, odpochodovala zpět na lavičku, posadila se a ostentativně dávala celému světu na odiv svůj uražený vztek.
Ach jo. Ženské.
„To bylo dobrý, to s tou holkou,“ prohodil jsem ke vstávajícímu Narutovi. Pracně se hrabal na nohy a marně se pokoušel urovnat si pocuchanou fasádu. Teď přestal a podíval se na mne s očima plnýma naděje.
„Tobě se to líbilo?“
„Jo, fakt dobrý. Krásná holka.“
Zprava, od Sakury, na mne opět mířilo ústí velkorážního kulometu.
„Ale řekni mi, jak jsi to udělal? Obláček kouře, pak holka, pak obláček kouře a pak zase ty...“
Naruto pokrčil rameny. „Obyčejná transformace. Neříkej, že to neznáš! Ty, speciální jounin!“
Ne, to teda fakt neznám a nejsem žádný jounin. Ale tohle mne zaujalo.
„Jak to děláš? Ukaž mi ještě něco!“
Naruto opět složil prsty.
„Henge no jutsu!“
Několik zášlehů čehosi modrého, obláček kouře...
Přede mnou stál...
… jsem stál já. Vysoký, svalnatý, nijak zvlášť hezká tvář, která na mne civěla každé ráno ze zrcadla při holení, křivý, dvakrát zlomený nos, ošklivé nemocniční šaty...
To předtím mne opravdu zaujalo, ale tohle, tohle mne zaujalo daleko víc. Toto umění změnit se v kohokoliv by se dalo tak krásně použít při maskování a infiltracích...
„Hele, jak to děláš? Naučíš mě to?“
Znovu obláček prachu.
„Opravdu to neznáš?“ Takhle krásně upřímný údiv se vidí jen málokdy. Naruto, již ve své původní (tedy alespoň doufám) podobě na mne zíral, jako kdybych mu řekl, že jsem přiletěl z Marsu.
„Ne, nezná.“ Zasyčení odkudsi zprava, od uražené, pozapomenuté a přehlížené slečny. „Je z jiného světa, takže nezná chakru ani jutsu. Ty jsi opravdu idiot, Uzumaki Naruto!“
Idiot se zatvářil schlíple.
„Hmmm... vysvětlí mi to prosím někdo? Jak jsi udělal tu změnu sebe sama, co to má společného s čakrama a co je to to „jutsu“? Nerad vypadám jako blbec, v tomhle světě je spousta divných věcí, a myslím, že čím dříve porozumím tomu, co je pro vás samozřejmé, tím lépe.“
Sakura se usmála. Její uraženost byla ta tam.
„A čím bych měla začít? Třeba pečetěmi? Nebo druhy jutsu... nebo... ne, začnu raději chakrou...“
Vzdychla.
„Něco jiného je vysvětlovat principy někomu, kdo je odmalička vychováván v prostředí ninjů, takže zná základy. Ani nevím, kde pořádně začít, když jsi naprostý cizinec a neznáš vůbec nic... To bude na dlouho... Ach jo. Tak začneme třeba chakrou. Je to energie, kterou ninjové používají pro svoje techniky. Skládá se z...“
„Sakura-chan?“ ozval se Naruto.
„Naruto, nepřerušuj mě, když...“
„Ehm.. nebylo by lepší nechat to vysvětlit někoho, kdo se vysvětlováním živí?“
Sakuře zmizel z tváře rozzlobený výraz téměř okamžitě a nahradil jej úsměv. Úžasné, jak ženy rychle střídají emoce.
„Máš pravdu. Zkusíme někde sehnat Iruku-senseie a...“
„Zkuste, ale až zítra.“
Nemilosrdný hlas přísné ošetřovatelky za námi zazněl jako gong, oznamující konec zábavy. Prudce jsem se ohlédl - a bodlo mě alespoň v pěti žebrech naráz. Proti své vůli jsem zasykl a ošetřovatelka si toho všimla.
„Pacient si musí odpočinout. Zítra je taky den.“
„Ale já ještě nepotřebuju...“ zkoušel jsem protestovat, i když mi bylo jasné, že snadněji přemluvím kámen, aby se poměnil ve vodu.
Oba moji přátelé sklopili oči. Dokonce i neomalený Naruto.
Oči ošetřovatelky byly černé a nemilosrdné jako spálená krajina po stepním požáru a přísně sevřené rty nepřipouštěly žádnou neposlušnost.
„No tak dobře,“ vzdal jsem se. „Ale zítra...“
„Zítra podrobně prozkoumám stav tvých zranění a rozhodnu se, jestli ti povolím návštěvu Iruky-senseie. Ale teď – Sakuro, vezmi pana Sabremana na jeho pokoj.“
„Hai, Shizune-san.“
A já šel, Sakura vedle mne a Naruto za námi, všichni tři sledovaní ostřížím zrakem...