Krev draka 9. kapitola: Podívat se pravdě do očí

Byla noc a kolem ní jen tma. Nikdy se jí nebála a nehodlala s tím začínat. Vlastně nebála se skoro ničeho, nikoho. Neměla v povaze ustrašeně sedět v koutku a litovat sama sebe. Raději by přešla doprostřed místnosti a na celý svět zaječela, že nemá strach, aby všem ukázala, že nemají navrch. Jedna strana bedny se odklopila a dovnitř vnikl ledový vítr. Otřásla se chladem.
„Tak pojď, maličká,“ ozval se temný hlas a její srdce se sevřelo strachem. Silné ruce ji vytáhly z bedny a vlekly ji k ohromné skále. Rychle se vzpamatovala z počátečního šoku a snažila se vyprostit. Kousla útočníka do ruky.
„Au, dě*ko,“ zaječel na ní a držel se za poraněnou ruku. Dívka rychle utíkala pryč. Druhý z mužů se okamžitě pustil za ní. Ohlédla se. Přiložil něco k ústům a ona po chvíli cítila, jak jí tenká jehla zajela pod kůži. Skoro okamžitě ztratila vědomí.

„Dáme pauzu?“ zeptala se běžící dívka a muž v těsném závěsu za ní chvíli přemýšlel.
„No, může. Ale docela to tu znám a asi tak pět kilometrů před náma je ubytovna, mohli bychom se prospat,“ řekl nakonec a dívka souhlasila. S jejich kroky ninjů se na místo určení dostali velice rychle a ona se nemohla dočkat, až si lehne do postele a konečně se pořádně vyspí. Její společník platil pokoje a ona chodila po místnosti sem a tam. Pak se se zájmem podívala na mladíka sedícího v rohu. Byl jí zvláštně povědomí, ale ona nevěděla, odkud by mohla jeho obličej znát. Chlapec jejím pohled opětoval a hned zamířil jejím směrem. Ona se k němu otočila zády a kývla na svého společníka: „Jdi napřed dohoním tě,“ řekla a on se vydal ke svému pokoji. Mezitím záhadný chlapec došel až k ní.
„Tamiko,“ řekl s otazníky v očích.
„My se známe?“
„J-jak si ne mě mohla zapomenout,“ ptal se nevěřícně a upřímně se na ní podíval.
„Já nevím,“ vysvětlovala a zaskočeně vydechla, když ji objal.
„Tamiko, no tak, to jsem já, Haori,“ řekl, ale ona stále nechápala, „Miluju tě.“
„Ne,“ rozhodně se od něj odtáhla, „Já si nevzpomenu, v nemocnici říkali, že mám výpadek paměti.“
„Ale…“ evidentně byl překvapený, „To nemůže být pravda.“
„Je to pravda…Já si tě prostě nepamatuju,“ skoro ho až litovala, ona sama sice nebyla schopná přijmout, že jí někdo, o kom neví, miluje, ale on to, zdá se, bral ještě hůř než ona. „Ale mohl bys mi říct, jaká jsem byla, co sme spolu prožili a tak různě.“ Haori zamířil ke křeslům v druhém koutě místnosti a posadil se na jedno z nich. Tamika si přisedla k němu.
„No, já nevím, kde bych měl začít,“ řekl a nervózně se poškrábal na krku.
„Co takhle na začátku?“

„Neji, ale ty tem nesmíš jít!“ řekla hnědovlasá dívka a upřímně a odhodlaně se mu podívala do tváře.
„Já musím,“ odvětil s klidem a složil ruce na prsou.
„Ne, musíš zůstat……Vždyť, něco se ti stane a já si to neodpustím…a navíc, jak si říkal, ona se o sebe umí postarat a ještě je tam Konohamaru a ta další.“
„Ale je to moje poslání…nemůžu jí tam jen tak nechat, je to kamarádka,“ byl stále neoblomný, „Já prostě půjdu.“
„A sám,“ dodal, když už se smažila něco namítnout. Rychle vyběhl k bráně vesnice. A jsem zase sama, řekla si v duchu dívka a se sklopenou hlavou se vydala domů, zatímco se Neji svou rychlostí dostal až k severnímu východu z města, neměl sice tušení, kde jsou, ale hodlal začít rozpoznáváním stop od místa jejich únosu. Je zvláštní, že se kvůli té dívce dokáže řídit pravidly náhody. Nebo to byl snad osud?

Bylo to už dlouho, co se Elizabeth probudila v chladné a nechutně zatuchlé cele s ocelovými mřížemi. Ve vedlejší, podobné byl uvězněný Konohamaru, na kterého se zálibou házela zhnusené pohledy. Krčila se v rohu, byla jí zima.
„Je ti zima?“ zeptal se kluk za mříží a ona se svými, prochlazenými, modrými rty trochu pousmála.
„To je dobrý,“ řekla a měla co dělat, aby jí chvění jejího těla neovlivnilo hlas. Konohamaru si sundal mikinu a protáhnul její kus mezi mřížemi.
„Na, vem si jí,“ řekl a Elizabeth za prostrčenou část vytáhla ten zbytek. Rychle si jí hodila přes sebe.
„Díky,“ pípla a usmála se, „Ale, nebude teď zima tobě?“
„Já to přežiju,“ řekl rychle a hodil po ní radostný pohled. Nakonec bude ležet přesně mezi námi a budeme se navzájem přesvědčovat, ať si ji vezme tan druhý, ušklíbl se v duchu. Elizabeth se pomalu zahřívala a spolu s teplem ji zastihl pocit viny. To budu mít jeho mikinu a on tu bude mezitím mrznout? Tak to teda ne.
„Nech si jí, vždyť já jí nepotřebuju,“ začala protestovat.
„Vždyť vypadáš jak rampouch.“
„Ale…“
„Neměj starost,“ umlčel ji. Ale ona si mikinu stejně sundala a ruku s ní natáhla k mřížím. Konohamaru svou dlaní přikryl hřbet její ruky. A najednou jakoby se zastavil čas. Dívali si navzájem do očí a oběma trochu zčervenaly tváře. On stisk její ruku, jako znamení, že je její.
„Nech si jí ty,“ řekl a náhle vniklo do místnosti až nepřirozené množství světla. Kanohamaru zaslechl cinkání klíčů a okamžitě chytil Elizabeth za předloktí. Dost pevně na to, aby se mu nevysmekla, ale přesto tak jemně, aby ji to nebolelo. Začaly se otevírat dveře její cely. Smířeně se mu podívala do očí a on do jejích zase ochranitelsky. Nehodlal, nechtěl se těch očí vzdát. Dívka si rychle sundala mikinu a podala mu ji. Oba věděli, že je to možná naposledy. Pak někdo Elizabeth chytil za druhou ruku a táhnul ji směrem k východu. Ale on ji stále držel a odmítal ji pustit. Pak jeho ruka sklouzla k její dlani. A oba se pevně chytili toho druhého. Věnovala mu poslední pohled do očí a pustila se, Konohamaru ji ale držel dál.
„Věř mi,“ řekla a on ji pustil. Za dívkou se rychle zavřely dveře a on osaměl.

„Přísahám, že všechno to je pravda,“ ospravedlňoval se Haori, když už se mu Tamika snažila jednu vpálit. Možná, že mi ale vážně říká pravdu. Zastavila svůj útok a chvíli opařeně stála na jednom místě. Když se někdo dozví nějakou zásadní a nepřijatelnou pravdu jako ona, tak ji není schopen přijmout, i kdyby snad pravdou byla. Pravda. Mnohdy se po ní pídíme do konce života, a když se s ní konečně seznámíme, zjistíme, že lež, která byla do teď naše kamarádka, byla daleko lepší a chceme se k ní vrátit, ale už to nejde. Tamika by se ale nejraději vrátila ke svým skutečným vzpomínkám. Ale možná, že když přijme tohle, podívá se mu bez zášti do očí, podívá se pravdě do očí, tak se její paměť samovolně objeví. Tak tedy hrdě zvedla hlavu a zahleděla se do jeho temných, naprosto upřímných očí. A pak najednou…

„Ahoj,“ řekla jsem a natáhla jsem k tomu chlapci ruku, „Jsem Tamika a ty?“ Nechápavě se na mě podíval.
„Haori,“ odpověděl rozklepaně a já mu stiskla ruku.
„Budeme kamarádi?“ zeptala jsem se.
„No já nevím.“
„Ty jsi tu nový, viď?“
„Ano.“
„Takže tě tu můžu provést?“ zeptala jsem se a on kývnul.
„Tak to je úžasné. Já ti ukážu nejlepší hřiště ve vesnici a taky cukrárnu. No a až uvidíš můj dům...To budeš koukat. Vsadím se, že si takový ještě nikdy neviděl. Kde máš rodiče? Půjdeme jim to říct.“
„Víš, oni přijedou až zítra.“
„Ty jsi tu sám? Super to ti můžu ukázat úplně všecičko.“
Vzpomínám si…až později jsem se dozvěděla, že je sirotek. Vždycky jsem se o něj starala a on říkal: „promiň“
„Za co?“ ptala jsem se.
„Přidělávám ti moc starostí.“
„Ale vůbec ne…Vždyť sme nejlepší kamarádi.“
A pak jsem ho naučila říkat místo „promiň“ „děkuju“ a učila jsem ho se usmívat na každý okamžik dne. A vždycky, když se usmál, jsem mu říkala: „Vidíš? Úsměv tě zahřeje u srdce…mnohem ví než cokoli jiného.“ A pak jsem se na něj usmála. A on byl šťastný…bylo to na něm tolik vidět. Najednou jakoby se mu rozzářily oči. Ty jeho krásné temné oči, krásnější než kterékoli jiné.

„Jak sem na tede mohla zapomenout?“ Na nejlepšího kamaráda, možná i něco víc. Vždyť šel se mnou, i když nemusel. Vždyť já…
„Miluju tě,“ řekla a skočila mu okolo krku. Všichni kolem sice nic nechápali, ale tohle jim připadalo nad míru romantické. Obětí, shledání, při východu slunce a oni byli tak mladí.

Elizabeth kráčela v rozsáhlém podzemním komplexu těsně za mužem, který ji odtáhl z věznice. Rozhlížela se na všechny strany a pečlivě odpočítávala každou odbočku, kterou minuli, aby se později mohla pro Konohamara vrátit. Měla plán a doufala, že vyjde přesně tak, jak ho zamýšlela uskutečnit. Byla tu jen jedna malá drobnost; nebyla schopná ovlivnit, kdy se objeví ta zvláštní síla, o které zatím nic moc neví. Zamířili do sedmé odbočky zprava, jestli dobře počítala. Prošli krátkou chodbou a její “průvodce“ se zastavil u masivních, ocelových, dveří. Byly dvoukřídlé a na každé straně byl napsán jiný nápis. Ona ale stačila postřehnout jen toto: "Osud váže nás všechny…"
Co maj dveře společnýho s osudem? Ptala se sama sebe. Pak se nad tou myšlenkou musela ironicky ušklíbnout. Je možné, že právě osud celého světa závisí na ní a ona myslí na nějaký pitomý dveře. Prošla jimi tedy do místnosti. Ten prostor, do kterého vstoupila, byl velkolepí. Byly tu dvě vyhlazené stěny a dvě zbývající setrvaly ve své přirozené kráse, tak jako strop, který tvořily překrásné krápníkové útvary. Když se nad tím tak zamyslela, byla to napůl jeskyně a napůl místnost. Podlaha byla taky opracovaná do rovna, jinak by se tu nedalo moc chodit. Přesto atmosféra toho sálu byla velkolepá. Muž, který ji sem přivedl, dívku dotáhl k jedné z hladkých stěn a na pravé zápěstí ji přicvaknul jeden ze dvou kovových “náramků“ připojených k řetězu. Ten druhý pevně držel na oku přibitém do zdi. Tak a je to v h*jzlu, pomyslela si Elizabeth a zachrastila řetězem.
„Nemá to smysl,“ ozvalo se z opačného rohu místnosti. Byla tam tma, takže ona neviděla, kdo to řekl. To vypadá na “hodně milou“ společnost, zašklebila se. Muž, jak poznala podle hlasu, vystoupil z místnosti. Byl zvláštní. Ano, to bylo asi tak vše, co se o něm dalo říci. Prostě zvláštní. Nejen, že měl až nepřirozeně oranžové vlasy, ale dokonce jeho vzhled psychopata podtrhovaly piercingy všude po obličeji. A navíc ty oči. Prostě divné. A k tomu ten krvelačný výraz. Tenhle chlap byl vše, jen né normální. Abnormální, pomyslela si Elizabeth. Ano to se k němu dokonale hodilo. Abnormální.
„Jsem Pein,“ představil se.
„Atai Shinjitsu,“ řekla.
„Hezké jméno. Znamená “cena upřímnosti“, že?“ Elizabeth kývla hlavou.
„Ale bohužel není vaše, Elizabeth Nagamasa Tokigeshi Minamoto princezno země ohně a poslední dědičko krve draka.“
„Čeho že?“ zeptala se vykuleně.
„Krve draka.“
„Co to je?....A asi byste mi neměl lhát,“ dodala. Možná, že to ví a jen mě zkouší, napadlo Peina, raději jí tedy řeknu pravdu.
„Klíč od velké moci.“ Moci? Asi myslí TU moc, domyslela si a pozorně poslouchala dál.
„Vy víte, co tím myslím, že?
„Asi ano,“ přiznala.
„Váže se k tomu jedna legenda. Chcete ji slyšet?“
„Velmi ráda.“

„Tamiko, přestaň ho oblizovat. Musíme jít,“ zaječel Saizu a dívka se odlepila od svého přítele.
„Vždyť už du,“ řekla s klidem a otočila se na Haoriho, „Já…musím něco dokončit, takže ahoj.“
„Počkej, půjdu s tebou.“
„To nejde. Je to jen náš úkol, jen můj a Saiza. Ty do tohohle úkolu bohužel nepatříš,“ řekla a přešla ke dveřím. Otevřela je a vyšla ven.
„V pořádku?“ ptal se Saizu ledabyle se opírajíc o stěnu. Ona jen kývla hlavou.
„Tak tedy jdeme,“ řekl a oba vyrazili vstříc svému poslednímu společnému úkolu. Zachránit dědičku krve draka.

„…A ty jsi s ní pokrevně spřízněná,“ dokončil svůj proslov Pein.
„Milí pane Peine, a co s tím máte společného Vy?“ zeptala se dívka naprosto nevině. Ano jeho příběh byl skutečně věrohodný, ale stále se jí něco nezdálo. Jak může znát tak starou legendu naspaměť? A vůbec, je divnej. Prostě se jí stále něco nezdálo. Měla v tom příběhu hrát zásadní roli nebo je pouze okrajovou postavou, která jen jedinkrát vstoupí na scénu?
„Mám pro Vás nabídku,“ konečně se vyslovil.
„A?“
„A myslím, že se Vám bude líbit.“
„Mohl byste se konečně vymáčknout!?! Je tu totiž určitá pravděpodobnost, že do té doby sejdu věkem.“ Zvláštní, hodně zvláštní. Jakoby se ho ta holka ani nebála nebo možná si už uvědomila svou důležitost a snaží se svého postavení využít. Je vůbec možné, aby bylo nějaké patnáctileté dítě takhle vypočítavé? Asi ano. A pokud ne, rozhodně to tak vypadalo.
„Někde, je jedno kde, jsem se dočetl, že pomocí jednoho malého rituálu můžeš svou schopnost, svůj dar, předat někomu jinému.“
„A co za to?“
„Jednoduché, pustím tebe i tvého malého kamaráda.“
„Ne,“ řekla rozhodně.
„Třeba si to zítra rozmyslíš,“ řekl a pokynul svým pochopům, ať ji odvedou.
„Ani dnes, ani zítra. Nikdy,“ řekla a on je mávnutím ruky zastavil.
„Jsi rozhodnutá?“
„Jako nikdy a v ničem.“
„Máš silnou vůli, líbíš se mi.“ Ale já už tě zlomím.
„Přiveďte ho,“ poručil a dívka se staženým žaludkem čekala, co si pro ni připravil. Ale přesto byla stále rozhodnutá svůj názor na věc nezměnit. Jeden z mužů otevřel dveře a dovnitř přitáhl něco, co vypadalo jako…
„Konohamaru.“