Krev draka 8. kapitola: Poslední mise za maskou

„Já to teda platit nebudu, to tys nás sem dotáh,“ argumentovala Tamika ve sporu s Konohamarem o to, kdo z nich zaplatí Narutovo jídlo, protože ten se záhadně a samozřejmě bez zaplacení vytratil po své osmé misce ramenu.
„No tak Tamiko, to ty ses s nim tak nádherně bavila celej večer,“ podotkl mile s lišácky se na ní usmál. Dívka jen na prázdno otevírala pusu a tvářila se přinejmenším překvapeně.
„Buďte už oba sticha,“ zaječela na ně Elizabeth, která se pro zatím do jejich hádky nezapojovala, ale už to nešlo poslouchat, „Já to zaplatim, koneckonců peněz mám dost, takže za všechny.“ Tamika se už připravovala k protestu, jenže byla přerušená.
„Tamiko, nechci nic slyšet. Na druhou stranu, kdyby se ozval Koný byla bych docela ráda,“ řekla a pozorovala Konohamarovy reakce. Nevěřícně vypoulil oči.
„??KONÝ??“ zaječel na ní, „Jak si mě mohla nazvat KONÝ?“
„Jednoduše,“ řekla klidně, „A buď rád že sem ti neřekla Konožičička nebo Konoženka. Řekla bych, že ve srovnání s tim je Koný docela ucházející. Nemyslíš?“ Nevěřícně na ní koukal a jeho horní rad až neuvěřitelnou rychlostí cukal směrem k obloze.
„Co je?“ útočila na něj dál, „Chytil si snad vzteklinu?“
„Si střihlá,“ konstatoval a protočil oči.
„Jak se to vezme,“ odpověděla a strčila do něj.
„To nebyla otázka, to byla čistá pravda.“
„Umřeš,“ řekla s vážnou tváří a podívala se na něj neprostupným pohledem, „Jednou to příde.“
Tamika vyprskla smíchy. Konohamaru se na ni pobaveně podíval a jen s námahou se nerozesmál. Elizabeth je nechala svému osudu a zaplatila jejich i Narutovo jídlo. Pak se s nimi v patách vydala zpět uličkami Konohy k jejich sídlu. Prošli několika bloky a náhle na Elizabeth spadla kapka vody.
„Prší,“ řekla s útrpným výrazem a povzdychla si. A skutečně na obloze se spustila průtrž mračen.
„Nepovídej,“ rýpnul si Konohamaru a potichu se uchechtl.
„Miluju letní bouřky,“ zajásala Tamika a natočila dlaně k obloze. Pak se protáhla a s rozpaženýma rukama se zatočila. Sledovala rozmazaný svět a užívala si kouzlo okamžiku i kapky padající na její odhalená ramena. Všimla si dvou stínů na střeše. Nenápadně se naklonila k Elizabeth.
„Jsou tu,“ pošeptala, ale dívka nechápala. Významně se na ní podívala a ona konečně pochopila. Kývla hlavou směrem na Konohamara a Elizabeth mu něco pošeptala do ucha.
„Cože? Děláš si srandu?“ zeptal se vyjeveně.
„Ne. Neprskej,“ neodpustila si kousavou poznámku. Konohamaru se na ní zmateně podíval, ale hned pochopil, když uviděl několik shurikenů mířících k Elizabeth. Rychle srazil dívku na zem.
„Dí-ky,“ vykoktala zmateně. Svižně se postavila a přitiskla se zády ke zdi. Zmateně sledoval oba své společníky, jak systematicky odráží útoky ninjů. Elizabeth netušila kam se dívat, tak obrátila oči k nebesům. Ledové kapky padající z vysokých, černých mraků nad její hlavou ji nesnesitelně bodaly do očí, ale ona je pořád neodvracela. Sepjala ruce. Ne k pečeti, ty přeci neumí, k modlitbě, něčemu víc. Ke slovům mířeným na své už zesnulé rodině.

Na okamžik by se mohlo zdát, že se zastavil čas, jen aby mohla říct, vypovědět všechno, co by se v tak krátkou chvíli, v ten zlomek vteřiny, nedalo stihnout. Pak obrátila svůj zrak zpět na ulici před sebou. Konohamaru měl zřejmě potíže. Klečel na zemi a u krku se mu leskla čepel kunaie. Elizabeth se k němu rozběhla. Někdo ji zezadu praštil do spánku. Klesla na kolena, ale neomdlela, jak by správně měla. Ten člověk jen zažehl oheň v jejím nitru. Dal jí víc síly, než ji vzal. Dívka vstala. S odhodláním v očích a rozběhla se za svým cílem. Někdo ji ale předběhl, a nakopl kolenem do břicha. Dívka vykašlala trochu krve, nicméně stále stála na svých vlastních nohách. Ten ninja ji vzal pod krkem a ona se nedokázala vyprostit. Vyhodil ji do vzduchu. Jak letěla, všimla si jeho otočky, a hned co se dostalo její tělo do správné výšky, odkopl ji na zeď protější budovy. Dívka skoro prorazila stěnu. Spadla na zem. A jako mávnutím kouzelné hůlky v nesprávných rukou ztratila svoji sílu, svůj oheň. Vše, co ji drželo při vědomí, bylo pryč. Upadla do temnoty.

Hnědovlasá dívka tiše zamručela a plácla se pravou rukou do obličeje, jakoby chtěla odehnat imaginární mouchu létající před jejím obličejem. Náhle otevřela oči, naprosto nečekaně se probudila z hlubokého spánku. Posadila se a překvapeně si prohlížela své nejbližší okolí. Byla na travnaté mýtině uprostřed lesa. Mezi stíny listů vysoko ve větvích na její kůži padaly sluneční paprsky. Vedle ní se rozkládalo vyhaslého ohniště, už dávno zbavené posledních zbytků kdysi bílého dýmu. Přesto by ve sněti popela našla pár žhavých uhlíků. Vstala. A okamžitě si zase sedla, protože jí neuvěřitelným způsobem rozbolela hlava. Asi sem toho vypila moc, uvědomila si, Jak…jak sem se sem vůbec dostala? Vlastně ji to ani moc nezajímalo. Chtěla jen co nejrychleji zmizet. Chtěla být jinde…daleko odsud. Znovu se postavila na vlastní nohy. V hlavě ji stále hučelo, ale už to nebyla ta nesnesitelná bolest. Pomalu s váháním udělala několik kroků.
„Mně už neutečeš,“ ozvalo se těsně za ní. Unaveně přivřela oči a pozvolna se otočila.
„Já vím,“ byla smířená s tím, že bude muset zpět do vesnice. Před ní stál Neji Hyuuga, důvod jejího odchodu.
„Proč si odešla?“ ptal se se svou obvyklou chladnou maskou na obličeji. Mezi jejich obličeji byla jen malá mezera, a přes to byli tak vzdálení. Jakoby se mezi nimi rozkládala nekonečná propast, prostor zaplněný pouze prázdnotou a mlčením. A přes to všechno pokusila skočit, políbila ho, a bylo jen na něm, zda ji chytí nebo i nechá spadnout do hlubin. A on jí podal svou ruku, vrátil jí její polibek.

Konohamaru seděl v temné dřevěné bedně. Do které pronikalo světlo, malé štěrbinky kdysi všeobjímajících slunečních paprsků, jen většími spárami mezi prkny ztrouchnivělého dřeva. Chlapec si povzdechl. Byl tu již příliš dlouho na to, aby si vystačil pouze s vlastními myšlenkami. Zkrátka se nudil. Znovu kopnul do jedné ze stěn bedny v domnění, že se mu snad podaří dostat se ven. Ale všechno dřevo stále drželo na svém místě. Vůz, na kterém byla zřejmě připevněna, se nebezpečně zapotácel. Konohamaru se podíval na Elizabeth spící v druhém rohu bedny. Jeho oči si již navykly na temnotu, takže mohl bez potíží rozeznat rysy jejího obličeje, kontury jejích rtů i temné linky poukazující na její zavřené oči. Vlasy jí překrývaly skoro polovinu tváře a on ji chtěl vidět celou. Chvíli zaváhal. Vždyť přeci spí. Natáhnul se k jejímu obličeji a rukou stáhnul černé vlasy z její líce. Elizabeth trochu zamručela, tak se rychle stáhnul zpět na své místo. Bedna se nepříjemně zakymácela a dívka se probudila. Unaveně promnula ospalé oči a překvapeně se podívala na chlapce před sebou.
„Ahoj,“ řekla dost nepřítomně.
„Čus…konečně ses probrala.“ Do jedné ze stran narazilo několik kunaiů a pohyb vozu se zastavil.
„Co to je?“ zeptala se dívka a přilepila své oči na jednu ze škvír v bedně.
„Nevim,“ odsekl Konohamaru a pozoroval ji.
„Hele, civ,“ zakřičela najednou a on se díky své zvědavosti musel podívat. V lese, ve kterém se nacházeli, bojovalo několik ninjů. Vlastně tam byl jeden soupeřící s přesilou. Elizabeth bylo divné, že by je hlídal pouze jeden ninja, takže jejich “ochranka“ musela být ta skupina. Jejich protivník jí byl ale známí. Ano, byl jí až nepříjemně povědomí. No jasně ten s ledem. Ano, byl to ten muž, který ji a hlavně Nejiho napadl. Kenruko Saizu. Dívala se na něj ledovým pohledem, přesto to vypadalo, že jim chce pomoct. Nechápala to, nejdřív se ji pokusí zabít a potom, když si už myslí, že od něj má pokoj, se jí snad pokouší zachránit.
„Ten je hustej,“ zavýskal Konohamaru, když uviděl jedno z jeho vodních jutsu.
„Neni,“ podotkla Elizabeth jenom tak mimochodem a on se na ni překvapeně podíval.
„Proč myslíš? Vždyť ty bys měla být ještě víc ohromená jak já. Určitě si ještě pořádná jutsu neviděla.“
„Já ho porazila….“
„Cože?“
„Říkám, že…“
„Ale vždyť to je blbost!“
„Není….Nic o mně nevíš a já nic nevím o tobě,“ řekla, „I když…ty si vlastně viděl, co dokážu.“
„To je fakt…měla bys být mrtvá.“
„Ale nejsem,“ konstatovala, „Víš, nevim, jak to vysvětlit…Spíš ti teda řeknu, co se mi stalo.“

Tamika pozorovala škvírou v dřevě děj venku. Byla v jiné bedně než Konohamaru a Elizabeth. Byla přilepená na stěně a s napětím pozorovala, jak souboj před jejíma očima dopadne. Najednou těsně vedle její hlavy prolétl kunai a vytvořil v bedně dost velkou díru. Mohla se v ní protáhnou a potom vymyslet, proč vlastně nemůže používat chakru. Rychle vylezla ven a běžela co nejdál od souboje, který z nepochopitelných důvodů ustal. Tamika se ohlédla. Za ní pospíchal ten muž…Ten, který se je zřejmě pokusil zachránit. Ten zdánlivě na jejich straně…Nebudu tady stát, abych zjistila, jestli je to pravda.

Neji zatlačil na dřevěné dveře vedoucí na místo, kam se mu teda rozhodně nechtělo…na kobereček…k Tsunade…Vešel do místnosti, bolestně připomínající nesplněné povinnosti. Tsunade se nadechla…Vypadalo to na dlouhý rozhovor.
„Co mi k tomu řekneš?“ Zvláštní…řekla to naprosto smířeně s tím, co se stalo.
„Nic…budu mlčet a poslouchat, jak mi nadáváš…Budu v klidu a budu si stát za tím, že, kdyby se to stalo znovu, udělám totéž.“
„Já na tebe ječet nebudu, nemělo by to smysl. Ale sesazuju tě z funkce velitele jednotky. Budeš jen řadový ninja. Vracíš se ke svému týmu. Pod mistra Gaie.“ Neji sklopil hlavu. Vyrazil ke dveřím a ještě než odešel, řekl: „Darujte tu pozici Sajuury byla z toho týmu nejlepší.“
Vyšel ven. Bylo to docela rychlé.
„Tak?“ otázala se ho Tenten. Celou dobu na něj čekala.
„Vracím se k vám do týmu.“
„To je úžasné,“ vykřikla radostně a navěsila se mu kolem krku. Ale na jeho obličeji nebyl znát ani náznak emocí.
„Nemáš radost?“ ptala se a trochu se odtáhla.
„Já…nevím. Bude mi to chybět.“
„A my jsme ti nechyběli?“
„Ty jsi mi chyběla,“ řekl, „ale teď, teď budu muset dokončit svou poslední misi za maskou.“

„Počkej!“ zaznělo ze zadu, ale dívka utíkající lesem se nezastavila. Běžela dál cestou, kterou si vybírala a kterou jí i z části určoval terén a její vlastní možnosti. Nemohla použít chakru. Nevěděla proč, ale bylo to tak. Její nohy se jen chabě odrážely od promočené země a ninja za jejími zády ji rychle doháněl.
„Nech mě být,“ zaječela na něj. Kam se poděla její zranitelnost její optimismus, její naděje v nové začátky, kam zmizela ta dívka? Možná byla uvězněna někde hluboko v její mysli, spolu s jejími vzpomínkami.
„Ne. Musím zjistit, kdo jsi a proč jsi tam kde měla být ta holka s krví draka.“
„Já nevím a ta holka tam byla,“ řekla a on zbystřel.
„Musíme pro ní jít.“
„Ne… už je pozdě,“ zadržela ho, „chytí tě a co potom? Mimochodem jsem Hideharu Tamika.“
„Hideharu? Jedna s ochránců?“ ptal se hned. Přišlo jí to zvláštní, proč by se měl na tohle hned ptát?
„Stejně jako ty,“ došlo jí, že musí být taky ochráncem, protože jinak by o tom nic nevěděl.
„Jo, jsem Kenruko Saizu,“ podal jí ruku. A ona ji přijala.
„Myslím, že náš nový cíl je jasný. Najít ji a zachránit.“ Tak si nově nalezení přátelé určili další cestu a její cíl. Snad dokáží vytrvat a uspět, protože na jejich konání by mohl záviset osud celého světa ninjů. Jelikož nikdo neví, co by mohla dokázat síla draka v těch nesprávných rukou.

Byla noc a kolem ní jen tma. Nikdy se jí nebála a nehodlala s tím začínat. Vlastně nebála se skoro ničeho, nikoho. Neměla v povaze ustrašeně sedět v koutku a litovat sama sebe. Raději by přešla doprostřed místnosti a na celý svět zaječela, že nemá strach, aby všem ukázala, že nemají navrch. Jedna strana bedny se odklopila a dovnitř vnikl ledový vítr. Otřásla se chladem.
„Tak pojď, maličká,“ ozval se temný hlas a její srdce se sevřelo strachem.