Krev draka 10. kapitola: Tanec s ohněm a splněná přání

„Konohamaru,“ zděsila se dívka, když viděla, jak přitáhli už modřinami poznamenaného chlapce. Vypadal prostě hrozně, měl rozražený ret a pomalu se mu rýsovali monokly kolem obou očí. Měl zvláštně zkroucenou ruku, asi mu vykloubili zápěstí.
„Pust ho, ty parchante,“ zaječela na Peina a ten se jen pobaveně ušklíbl. Muž držící chlapce ho znovu praštil pěstí do břicha. Konohamaru se skácel k zemi. Ale přes to všechno, co mu udělali, se na Elizabeth podíval a usmál se. Jakoby se chtěl rozloučit. Jakoby už byl smířený se smrtí a odevzdaně kráčel za světlem na konci tunelu. Elizabeth při tom napadla jediná slova: Nesmíš to vzdát. Ale ani ona se nechtěla vzdát, jenže tím, svou resignací, by ho zachránila…možná. Nevěděla, jakou přesně sílu má drak v ní, ale tušila, co by s ním byl schopen ten člověk provést. A jak by mohl ohrozit ostatní. Ne, ona to nehodlala vzdát, nehodlala říct: Tenhle boj končím a jdu dál. Protože věděla, že konec tohohle boje, téhle války, by mohl ovlivnit úplně každého. A za všechno, to dobré i to špatné, by mohla ona. Dokud budu dýchat, budu bojovat. Nechtěla nikoho zklamat, a rozhodně ne Konohamara. Jemu, který jí tolik věřil, věří, a snad vždycky věřit bude, by to udělat prostě nemohla. Dříve neměla žádné velké přání, které by pro ni bylo vším. Ale teď se tu jedno objevilo, největší přání, které kdy sdílela se všemi kolem ní. A pro jehož splnění se musí odevzdat síle draka. Celá, nejen její části. Celou svou duši musí nechat splynout s tou jeho. Znovu se podívala na chlapce ležícího na zemi a pak obrátila svůj zrak k Peinovi. Odhodlaně a bojovně se mu podívala do očí. Pak v ní převládly pochybnosti, proč by ona musela nést zodpovědnost za životy tolika lidí. Bůh, ať už existuje či nikoli, přeci musí vidět, že to nezvládnu a musel to předtím vědět, protože…protože je to Bůh, a Bůh ví vše. Ale kdyby věděl, že to nezvládnu, tak by na moje místo postavil někoho jiného, a ten by bojoval za mě. Rozhlédla se okolo sebe, nikdo jiný, kdo by snad mohl vybojovat tuhle bitvu, tu není. Musím tedy bojovat já a to za všechny, i za ty, jenž tu schází. Dodala si potřebnou odvahu.
„Já nesouhlasím,“ řekla a její zrak znovu ulpěl na Konohamarovi, „A nikdy souhlasit nebudu, tuším, co ta síla v plné moci dokáže, a vím, že v tvých rukou by to nebylo nic dobrého.“ Její slova jí vehnala do plic vzduch, ne vlhký ani zatuchlý, jako ten zde. Nový, svěží vzduch přivátý až z dalekých luk plných rozkvetlých květů, přivátý z bujných, zelených lesů kolem vesnice ukryté v listí, z horských hřebenů stále pokrytých sněhem, z rozlehlých moří na východě i z rozsáhlých pouští na jihu, prostě k ní mířil kyslík s celého světa. A ona se po dlouhé době konečně pořádně nadechla.
„Vážně?“ zeptal se pochybovačně, „ Já myslím, že si to ještě rozmyslíš.“
„Já vím, že ne,“ řekla a její duše odevzdaně klesala do proudu řeky ohně. Tam kde se spojuje vše, co doposud znala. Mysl, tělo i srdce, všechny tři části člověka. Celý její svět se objevil na jediném místě, v její mysli a v jediný okamžik, právě teď.
Kdy jsem se změnila s té malé ubrečené holky do toho, co jsem nyní? Ptala se sama sebe. Tuhle větu obvykle přenechávají děti svým rodičům, kteří nevidí jejich pravou skutečnost a pak najednou procitnou, ale ona si tu otázku musela položit sama a nyní. Nevěděla, kdy se to stalo. Možná, když tenkrát vyplavala v té fontáně, možná, že to bylo za jejího posledního setkání s dětmi s ulice, možná, že to byl okamžik, kdy poprvé spatřila Konohamara, všechny ty chvíle znamenaly jistá rozhodnutí a rozhodnutí nám dávají zodpovědnost, se kterou jde ruku v ruce další malý kousek dospělosti. A když se ty kousky spojí do jednoho velkého celku, přestáváme být dětmi, už jsme schopni nést na ramenou břemeno zodpovědnosti. Ano, nebyla úplně dospělá, ale stačilo k tomu už jen velice málo. A nyní bylo její rozhodnutí konečné, bylo to nejtěžší rozhodnutí, které v životě udělala. Těžší než kterékoli jiné. A ovlivnilo také nejvíce lidí. No tak, pomož mi! Nabádala stéle tu neznámou sílu, jenž ji již tolikrát navštívila. A nyní přišla také. Narůstala v jejím srdci a proudila jejími chakrovody do každé části jejího těla. Cítila to, jak se jí zrychluje tep, jak jí srdce bije jako na poplach, jak nabývá pocitu, že dokáže cokoli, o čem kdy pouze snila, že překoná jakoukoli překážku. Že čas jejích činů nastal. Využila oheň, svůj živel, a roztavila jeden z článků řetězu až dosud poutajícího její ruku ke zdi. Rychle se postavila a odhodlaně se podívala Peinovi do očí.
„Rozmysli si, co chceš dělat. Pokud se jen hneš, ten kluk zemře,“ řekl a na důkaz jeho slov, muž držící Konohamara chlapci přitisknul kunai ke krku. Před dívkou stálo další možná ještě těžší rozhodnutí. Překážka, kterou bylo třeba překonat a ona nevěděla, jak na to. Protože ať se rozhodne jakkoli, něčí život skončí. Nenáviděla tenhle pocit, nazýval se zoufalství nebo možná beznaděj. Ale úplně nejlépe by to vystihovalo slovo: bezmoc. Nemohla totiž udělat nic, aniž by někoho zklamala, někoho zranila. Co teď, teď, když je život hořký a rozhodnutí jsou těžká? Netušila, co by měla udělat.
„Aby ses nemýlil,“ zazněl odkud si ženský hlas, který Elizabeth velmi dobře znala. Muž, který dříve držel Konohamara, nyní letěl vzduchem někam do závratných výšin a dívka, stojící u chlapce, si popotahovala svoje rukavice. Za ní se tyčil muž, jehož obličej byl schovaný ve stínu.
„Tamiko!“ zakřičela dívka a radostně se usmála.
„Je to v suchu,“ řekla Tamika a na jejím obličeji se jako vždy zračil hřejivý a odhodlaný úsměv.
„Saizu, vem ho,“ ukázala na Konohamara, „Ona už to zvládne,“ řekla a s oběma se vytratila za dveří. Pein se naštval. Nikdy nepotkal nikoho, snad s výjimkou Madari, který o tomhle neměl ani zdání, kdo by si dovolil zmařit jeho plány. Ta dívka, Elizabeth, ho vytáčela a on se začínal rozpalovat. Dívka vypadal zvláštně, začaly jí povlávat vlasy, i když v jeskyni nebyl žádný vítr ani průvan. Měla zavřené oči a toho se Pein pokusil využít. Přivolal si dvě svá další těla. Dívka se na něj podívala a nevypadala na to, že by ji další dvě podoby nějak moc překvapily. Takže jsou tři, konstatovala a vyfoukla menší ohnivou kouli. Jedna z podob, ta prostorově nejvýraznější, si stoupla před ostatní a její oheň spolkla. Druhá z podob, ta s dlouhými vlasy, začala vytvářet pečetě. Pak se v prostoru mezi Peiny a Elizabeth objevilo něco na způsob psa. Byl obrovský; na výšku mohl měřit bez mála 6 metrů. Dívka by se možná i lekla, kdyby jí k tomu prapodivné stvoření dalo příležitost. Pes na ni rychle zaútočil a ona se tak tak vyhnula. Tuhle ránu následovala série útoků, z nichž ani jeden nebyl úspěšný. Přičemž ostatní Peinovy podoby vypadaly, jakoby je souboj vůbec nezajímal. Dívka najednou vydechla další nezměrnou masu ohně a pes se rozplynul v dýmu. Pein zpozorněl a jedno jeho Já vyvolalo ty tři, kteří tu ještě nebyli.Takže šest. Budu je muset zabít všechny najednou jinak se tu objeví nový (chápejte, ona neví, že je jich “jen“ šest).
„Můžu ti pomoct,“ ozvalo se jí v hlavě.
„Drak?“
„Ano. Pokud ti pomůžu, už ti nikdy nepůjčím sílu.“
„To už pak nebude potřeba.“
„Takže souhlasíš?“
„Ano.“ Dívka naposledy vydechla plameny, ale tyhle byly jiné než ty předchozí. Pohltily celou místnost a občas, když se člověk díval pozorněji, se v nich objevovaly nefritové (já musela xD) záblesky šupin. Elizabeth zavřela oči. Když je otevřela místnost, byla prázdná, jen na šesti místech se objevily hromádky popele. Dívka se cítila podivně neúplná a strašně unavená, ale vyšla ven z místnosti a podívala se na Tamiku.
„Je po všem. Vracíme se zpět.“

Dorazili do Konohy. Kam taky jinam? Pro většinu Elizabetiných nových známých se po krátké době stala domovem. Už se tu zdržela dlouho a po pár dnech zjistila, že bude muset odejít. Loučení je vždy těžké, ale některé z nich ještě složitější než ty ostatní. Nejjednodušší pro mne bude odejít bez rozloučení. Možná to zabolí, ale alespoň se mě naučí nenávidět a tak to bude lepší. Šla ztichlými ulicemi, nikdo nebyl venku, protože před pár minutami se strhla průtrž mračen a i ti nejpomalejší z obyvatel se dokázali někde schovat. Všimla si dvou na sobě přilepených milenců líbajících se v průchodu a rychle odvrátila oči. Jí byl déšť ukradený, jen se musela dostat k bráně a chvíli čekat. Tsunade, od které se právě vracela, jí slíbila, že za půl hodiny ji bude u brány čekat odvoz. Neji už to věděl a rozhodl se jí na posledních pár minut dát pokoj. Šel trénovat. To mu tak žeru, sem zvědavá jestli se Tenten neurazila potom, co jsme ho našli uprostřed cesty ke Konoze. Byl hrozně překvapenej a ještě půl hodiny po tom nebyl schopen pochopit, jak jsem si mohla dovolit zachránit se sama….Skoro. Dívka se usmála a pronásledovaná kapkami deště došla k bráně. Ani si neuvědomovala, co dala téhle vesnici a co, dala ona jí. Přivedla sem tři skvělé ninji, Tamiku, odvážnou, silnou a věčně usměvavou konoichi, která i za toho nejhoršího počasí vidí za mraky ostatním ukryté slunce, Haoriho, který by Tamiku byl ochoten následovat kamkoli, Saiza…Z počátku se zdál být nepřítelem, ale pak se stal nejlepším spojencem. A pak tahle dívka, jediná stojící uprostřed ulice a bouřce, pomohla dvěma lidem, kteří tu byli ještě dávno před tím, než přišla, poznat lásku. Tenten a Neji. A nakonec poslední člověk, kterého tu poznala…Konohamaru, rozjívený, patnáctiletý kluk. Neustále se choval tak bezstarostně, ale když o něco šlo, dokázal se chovat tak zodpovědně, že by se i většina dospělých mohla učit. Dokázal by obětovat svůj život, aby ostatní mohli dál žít. Aby ona mohla dál žít.
A když už to skutečně vypadalo tak, že odjede a nezpůsobí příliš bolesti, objevil se na rohu ulice Konohamaru a tázavě se na ní podíval.
„Čus, co tu děláš?“ zeptal se a zamířil k ní.
„Ale nic, jen…“
„Ty děláš nic venku v týdle bouřce? To ti tak žeru,“ přerušil ji.
„Na někoho tu čekám,“ zalhala.
„A to na koho?“
„Hele, to sme na výslechu, nebo co? To je moje věc.“
„Ha, bojíš se odpovědět. Já věděl, že kecáš!“ řekl vítězoslavně, „Tak co tu děláš?“
„Nutim tě tu stát, aby ses konečně vysprchoval.“
„Nech toho a řikej.“
„Bodře, ale nejdřív, co tu děláš ty?“ zeptala se.
„No byl sem doma a pak tě vidim, jak si to štráduješ po ulici. A bez ochranky. Tak sem tě sledoval. A teda holka, chodíš jako šnek,“ odpověděl, „A teď ty.“
„Jak to jen říct?“ protahovala to.
„Leze to s tebe jak s chlupatý deky,“ poznamenal.
„no…“
„No?“
„Sakra nech mě to říct!“ vypěnila najednou.
„Ty se nedokážeš vymáčknout!“ oplatil jí stejným tónem.
„Ale ty to chceš vědět, tak mě nech bejt,“ zaječela na něj.
„Ó ta naše princeznička zase ukazuje svoje manýry.“
„Ty malej vypelichanej smrade!“
„Hnusná, blbá, protekční princezničko!!!“
„Neschopnej, rádoby vtipnej, debile, co se pořád schovává za dětskými sny. Nedokážeš přijmout realitu!“
„Tak mi sakra řekni, co tu děláš!“
„Odcházím!“ zaječela, „Sokojenej?“ Bylo to zvláštní. Ona na něj pořád křičela něco jako: Konečně máš, cos chtěl. A on jen stál a nezmohl se k odporu. Elizabeth si toho všimla a radši zmlkla.
„Jak to myslíš? Kam odcházíš?“ zeptal se klidně, i když možná s malým náznakem hysterie v hlasu.
„Jedu do hlavního města. Vyřídit věci kolem správy země.“
„A kdy se vrátíš?“
„Už nikdy,“ řekla a nastal dlouhá chvíle zvláštního ticha rušeného pouze kapky deště.
„To přece nemůžeš!“ přerušil jejich mlčení.
„Já musím,“ odvětila klidně.
„A chceš?“ zeptal se.
„Je jedno, jaká jsou má přání.“
„Není.“
„Víš…já…měla jsem hodně přání. Aniž bych si to uvědomovala. Přála jsem si být obyčejná, prostá holka. Ale můj otec měl pravdu; nikdy jsem nebyla obyčejná.
Snila jsem o tom, že až můj nejstarší bratr nastoupí na trůn, já se budu moct odebrat do ústraní a někde si spokojeně žít. Ale můj bratr zemřel a já musím přijmout jeho úděl.
Vždycky jsem chtěla, aby všichni lidé byli šťastní, ale oni nebudou.
Bláhově jsem si přála znát všechna jména hvězd ve všech vesmírech, ale ani všechny ze Země nevidím.
Toužila jsem po tom, aby má první láska byla i tou poslední, ale ona nebude.
Přála jsem si vidět všechny zázraky světa, ale už jsem ji příliš mnoho propásla.
Chtěla jsem, aby každý konec, ať už čehokoli, byl šťastný, ale zjistila jsem, že těch opravdu krásných je velice málo.
Žádné z mích přání se zatím nesplnilo a já si teď z celého srdce přeju zůstat tu s tebou. Ale, jak už to v mém životě bývá, ani tohle přání se nesplní…Je mi to líto.“
„Ale…mohl bych jít s tebou.“
„Sám víš až moc dobře, že to nejde.“ U brány se objevili dva ninjové. Ani Elizabeth ani Konohamaru jim nevěnovali příliš mnoho pozornosti.
„Je čas jít,“ ozval se jeden z nich a dívka kývla hlavou na souhlas. Odvrátila se od Konohamara a vyrazila na cestu. Dlouhou cestu, která rvala srdce a přinášela slzy, ale ona si nikdy nemyslela, že bude jednoduché odejít a on ve skrytu duše věděl, že už ji neuvidí. Ale jsou to krásné vzpomínky, uvědomili si oba.