A.S.P. 12 - FIN

„To, cos udělala je příšerné! Bojovala si na stranách Akatsuki proti Listové!“
„Ale Kankuro-sensei…“
„Žádné ale, Honestaryo! Je to neomluvitelné, uvrhla si na celou Písečnou hanbu… Budeš samozřejmě potrestána…“
„Hai…“ hlesla tiše Tarya a dívala se do země.
„Ale nejdřív…“ Kankuro se krapet ušklíbnul a vydal se k Tarye. Ta vytřeštila oči, ale než stačila něco udělat, loutkář ji chytil za bradu a přitáhl si jí k sobě, načež ji políbil.

„Itachi?“
„Namiko?“
„Mohl bys prosím tě semnou někam jít?“
„Kam?“
„Řeknu ti to, ale nejdřív mi musíš slíbit, že půjdeš.“
„Slibuju.“

Pokračování má návaznost na povídku Nenaplněná láska…
„N-Namiko?“ Deidara překvapeně zíral na osobu před sebou.
„Deidaro? To jsi ty?“
„Jak jsi se tu objevila?“ Zrzavá kunoichi překvapeně zahýbala prsty na pravé ruce.
„J-já nevím… Nejdnou bylo světlo aa… objevila jsem se tady…“
„Namiko…“ hlesl potichu Deidara.
„Cože?“
„Nic… Jen… je to zvláštní, viď?“ Namiko přikývla. Mezi oběma na chvíli zavládlo ticho, ale pak oba uniso vykřikli:
„Gomen!“
„Chci říct… Však ty víš… Gomenasai…“ omluvila se Namiko a Deidara se slabě pousmál.
„Gomenasai taktéž…“
„Víš Deidaro… Když jsem byla mrtvá, měla jsem spoustu času na přemýšlení… A uvědomila jsem si… No… že tě prostě miluju.“ Vylétlo z Namiko. Blonďák na ní tupě za zíral a pomalu vstřebával onu informaci. Když to pochopil, přemýšlel znova. Namiko už stejně nezíská, ta je se Sasorim… tak pro ne?
Naklonil se k zrzce a rychle přitiskl své rty na ty její.

Tuhle dojemnou scénku z křoví pozorovaly dvě žhnoucí černé oči.
„Opravdu si myslíš, že je to to nejlepší?“
„Ne, snad?“
„Kdo ví… Každopádně já ne.“
„Já to vím. Ano je to pro něj nejlepší.“
„Ale ne pro tebe.“
„Itachi! Já jsem možná slepá, ale ne blbá!“ broukla kousavě Nami.

Po dlooouhé době… Dvou rocích:
„No né, Namiko, ty ses na nás přišla podívat?“
„Představ si, že jo… Jak se máš?“ opáčila jmenovaná, skrytá ve stínu rohu.
„Papírovatě…“
„Bába Konan zlobí?“
„Namiko! Nemluv takhle o ní!“
„Nagátko se nám zamiloval?“ posměšně se ušklíbla Nami.
„…“
„Mimochodem, už se Itachi vzpamatoval z toho odchodu Kioko?“
„Ne… Myslím, že ne.“
„A jak… Jak se má Deidara?“
„Myslím, že výborně… Čeká s tou jeho zrzkou dítě.“

FIN! THE END!