A.S.P. 11 - Tma jak...

„Namiko!“ Deidara se k ní vrhl a prudce s ní zatřásl.
„Prosím tě, otevři oči…“ hles tiše a zkontroloval jí tep, načež hlasitě a peprně zaklel. Znovu s ní pokusil zatřepat a pak se koukl na její díru v hrudi a následně od toho rychle odskočil.
„Ona má vyříznutý srdce…“

Tma jak v ř**i, měsíc svítí… Tma je všude… Sakra fix, proč nic nevidím?! Měla bych být v Království smrti, tam ale světlo je! Snad nejsem…!? No to mi ještě scházelo… Dvakrát mrtvá, hezký to titul…

„Haló, probééér se!!!“ Sasori začal naprosto nesmyslně Namiko fackovat a Dei se k němu přidal. Kio a Naru pořád bojovali, Itachi se Sakurou buleli nad Sasuovým tělem, Tarya… Tarya se zapovídala se zbytkem Konohy… Idylka jak vyšitá.

Ty hlasy znám… Deidaro! Sasori! Já jsem tady! Vidíte mě?! Asi ne…

„Ty hajzle mrňavej, špinavej, blonďatej, liščatej, modrovokej!“ následně zaječel Deidei a s hrdinným křikem indiánských bojovníků na Naruta zaútočil těma svýma bombičkama… Sasori radši stál v povzdálí, koneckonců loutek už moc neměl…

Tádadýdatádadá… Slyšííí mě někdo? Bylo by to jako fajne… Kdyby mě někdo bral na vědomí… Ale asi ne… No to je úděl nás mrtvých… Fuj, ošklivá tma, ošklivá… Připadá mi to jako, kdybych zase byla ve svém starém těle, kde jsem neměla oči, srdce… A bůh ví, co mi ještě vyřízli… Jazyk? Prst u nohy? Chlupy? Z toho kouká průšvih…

Sakura zamrkala, koukla na Deidaru, koukla na Sasoriho, koukla na Kiu, koukla na Naruta a pak koukla na Namiko. Proti své vůli se zvedla a jakoby na kolečkách dojela k jejímu tělu. Nahnula se a, ikdyž nechtěla, začala jí léčit tu díru.

Deset, devět, osm, sedm, šest… Hele, světlo na konci tunelu! Klinická smrt! Žiju, žiju! Ale nesmím ke světlu, vlastně… O jéje… Co jen budu dělat… Slepá, blbá a ještě mrtvá… hihihi…

„DEIDARO, TY DEBILE!“ Blonďák se šťastně otočil a podíval se za sebe. Nami žije! Jeho Nami žije! Bohužel ale Naruto využil jeho nepozornosti a jednu mu ocasem ubalil.
„HEJ TY SANTO! ZA TOHLE ZAPLATÍŠ!“ Pfííí… Nami udělala hop skok a jakýmsi podivným nástrojem Naruta šťouchla do oka. Ten se okamžitě přeměnil do původní podoby (akorát neměl kůži, že ano) a hodil držku.

Chachá, jsem vítěz… ale bůh ví, kam jsem ho strefila… doufám, že to bylo do části, kam slunce nesvítí, to je nejefektivnější… Kurnik, fagot já chci něco vidět! Asi jsem ve svém starém těle!! No potěš koště!!

„Itachi…,“ řekla krapet ochraptěle Namiko. „Přiveď mě k němu…“ Uchiha chvíli nechápal, ale pak ji chytil za ručku a odvedl k mrtvému Sasuovi. Nami si klekla, ruku jí obalila mléčně bílá chakra a…