manga_preview
Boruto TBV 08

Nabídka, která se neodmítá X.

Sasori měl takový neblahý pocit, že tou kratičkou debatou na téma nesmrtelnosti zdaleka ještě neskončili. Rád s Orochimarem mluvil, bylo to místy inspirující, místy fascinující a z nějaké části i odpudivé a děsivé. Jenže toho měl tak akorát. Jako by se ten chlap nedovedl bavit o ničem jiném. Loutkář samozřejmě věděl, že každý člověk je jaksi omezen svými vlastními zájmy a že každý se ve svém životě opakuje, ale to, jak se z každého koutku jakéhokoli rozhovoru o čemkoli dokázali dostat opět k nesmrtelnosti, hraničilo až s posedlostí, a jemu docházela slova. Navíc to nebylo pouhé konstatování, měl pocit, že mu Orochimaru svoje názory neustále vnucuje, a nebylo to dotěrné jako Deidara, který věděl, že Sasori názor nezmění, tohle bylo… tohle bylo jako volání sirény, které ho chtělo přivábit co nejblíž a pak utopit. Možná byl jenom paranoidní.

K jeho smůle se teď Akatsuki museli držet zkrátka. Konoha si vzala velmi osobně, že se zločinci dostali tak blízko, a jako ránou z čistého nebe se všechny mise začaly komplikovat. Kde se dřív setkali s pár lovci hlav a občasnými hrdiny, kteří v touze přinést do světa ninjů spravedlnost zaútočili (a vzápětí bolestivě zahynuli), aniž by je předtím konfrontovali, teď kamkoli se kdokoli z jejich organizace vrtl, setkal se s výzvědnou skupinou jedné vesnice, potom s týmem na cestách z druhé vesnice, a nejlepší ze všeho bylo, když se jednou Sasori natolik zamotal v lese, že místo aby došel k obrovskému chrámu, kde se měl setkat se svým partnerem, vylezl na mýtince, ve vlasech větvičky a na tváři škrábance, a z mýtinky na něj pohlédlo několik desítek párů očí – přátelské utkání jouninů ze třech různých vesnic.

Tehdy utíkal tak rychle, jako ještě nikdy předtím. Věděl sice, že by se z případného boje dostal cobydup, ale přišlo mu to zbytečné. Navíc by ho Pein uzemnil, o tom nepochyboval. Vůdce Akatsuki byl otrávený, že jejich potřeba zůstat inkognito spíše rostla, než aby mizela, jak jim nakázal. „Držte se při zemi, neútočte, nechoďte lidem na oči,“ a tak podobně. Jenže Akatsuki nebylo žádné vojsko, nedovedli se chovat profesionálně ani logicky, natož disciplinovaně.

Byla to nesourodá banda plná destruktivních, pomatených a ve velké míře šílených odpadlíků společnosti, a copak po někom takovém mohl někdo vyžadovat disciplínu? Hidan se mohl zapřisáhnout tisíckrát, do dvou týdnů měl za zády skupinu, která ho chtěla ulovit a s ním i všechny ostatní. Měl legraci z toho, jak všechny vyděsil, když se objevil a jen tak mimochodem pravil, že nedaleko od úkrytu na ně čeká menší armáda policejních ninjů. Bylo samozřejmé, že když bojovali všichni po boku, neměli jejich protivníci šanci. Drtivou většinu sejmul jenom Kakuzu, a když se do boje přidali všichni, byla to jatka a oni ani nemuseli měnit úkryt. Tak jako tak to byla otrava a Hidan sliboval, že se polepší. Ovšem když se choval slušně Jashinista, zešílel pro změnu Deidara, a když ne on, tak se z řetězu utrhl Kakuzu, protože ten chlap se zkrátka nedovedl ovládat, pokud šlo o peníze nebo jeho nervy. Orochimaru se sice nevzdal svých „vedlejších, vlastních“ záležitostí, ale aspoň nedělal problémy, a když narazil na komplikace, dokázal se s nimi vypořádat sám.

Občas se Sasori nechal zviklat a vydal se na takovou „pochůzku“ s ním, protože přebývat v jednom úkrytu se všemi členy jejich nechvalně známé organizace si říkalo o pořádný malér.

Ale mohl je nenávidět, jak chtěl, mohl si nalhávat cokoli, vždycky se přistihl, že pociťuje úlevu, kdykoli se dvojice vrátí z mise, nezraněná a stejně otravná, jako když odcházela. Usmíval se, když se dostal do svého pokoje vonícího dřevem, rád se vrtal v loutkách ve své dílně, bavil se, když z hlavní síně zaslechl křik a věděl, že se zase někdo s někým chytl a on se může jít podívat a případně přilít olej do ohně. Rád sledoval boje Deidary a Hidana, rád vedl sáhodlouhé debaty s Kakuzem, rád trénoval s Konan, která do něj neustále rýpala kvůli jejich prvnímu souboji. Nepamatoval si, jestli se mu to v jeho dospělém životě někdy stalo. Že by vzhlédl od práce, když na něj někdo promluvil, že by s ní dokonce i přestal. Když ho někdo požádal o pomoc, vyhověl, i když z toho nic neměl.

Někdy přemýšlel - v těch chvílích, kdy si byl až bolestivě vědom toho, že se cítí doma - jak je vidí lidé zvenčí. Všichni v nich viděli nepřátele, nájemné vrahy, skupinu, které bylo jedno, že přijdou o jednoho ze svých. On viděl Kisameho, jednoho z legendárních šermířů, brutálního bojovníka, jak vaří, protože na něm zrovna byla řada, a přes to zkrátka nejel vlak. Nikdo z těch venku netušil, že i Akatsuki se museli nějak živit, i oni museli vylosovat oběť, která se postará o špinavé oblečení, obvazy, léky.

Nejen že pociťoval jistou náklonnost vůči lidem či místu, kde teď žil, ale také se nejednou přistihl, že už to není rezignace ani apatie, která ho zachvátila pokaždé, kdykoli měl šanci se dozvědět něco o těch takzvaných vyšších cílech jejich organizace. Vždycky byl hodně opatrný, aby se nedozvěděl příliš, jelikož měl jistou zkušenost, že kdo věděl příliš, ten byl taky extrémně nebezpečný. A jemu nevadilo, když se ho báli civilisté, ale nerad by, aby ho za hrozbu považoval samotný Pein. 

Členové museli dodržovat jistá pravidla – jako nepouštět si hubu na špacír, zbytečně nevystavovat nebezpečí celou organizaci, nedělat zkrátka nic, co by jejich cíle a existenci mohlo jakkoli ohrozit či omezit. Mimo to byli všichni volní – Hidan a jeho oběti bohu, Kakuzu a jeho bokovky, Deidara, Itachi, Kisame, Zetsu, Orochimaru, ti všichni měli své vlastní životy mimo organizaci a nikdo z nich se tím pádem nestaral o to, proč vlastně Akatsuki vznikla. Měli jakési povědomí, že jde o něco víc, ale jejich práce byla jednoduchá – brát zakázky, plnit mise, shánět kapitál. Sami dostávali zaplaceno, a jelikož zločinec třídy S neměl moc jiných možností na obživu, mohli být všichni navýsost spokojeni.

Jenže Sasori už se necítil jako vězeň, chtěl vědět víc, měl v sobě neustálý neklid, potřeboval tvořit a posouvat své hranice, snad v tom procesu rovnou pomoci pozvednout i Akatsuki. Neměl už potřebu jim dělat schválnosti a při každé příležitosti jim vytmavit, že byl vlastně k členství donucen, a že od něj tím pádem nesmí očekávat přízeň nebo sympatie. Ne, teď se cítil osobně uražen, kdykoli nějaký nový člen couvl a utekl, jen aby byl dohnán a zlikvidován. Už se nesmál svým kolegům, kteří ve svých misích selhali, protože už v tom neviděl legraci ani zlomyslné pošťouchnutí, ale selhání organizace jako takové, stagnaci.

Bylo to stejně příjemné jako rána pěstí, když si jednoho brzkého rána uvědomil, že je doma. Byl to snad jejich plán, donutit ho k tomuto… postoji? Nesledoval, že by se kdokoli jiný změnil. Popichovali se pořád stejně, někteří k smrti nenáviděli, někteří si byli sympatičtí, ale Sasori měl zkrátka pocit, že… 

Promnul si dlaně, skousl dolní ret, oči upřené na stěnu před sebou. Svítalo, stejně pomalu jako jemu v hlavě. Cítil, že by všechno do jednoho bránil, snažil se je ochránit, vrátil by se pro ně, kdyby se jim něco stalo. Vztekle zavrčel a shodil ze sebe lehkou deku. Spadla do pilin, což mu na náladě nepřidalo.

Tohle se nemělo stát. Nebyla to žádná rodina, nebyli to přátelé, nebyla to jeho odpovědnost, on tohle nechtěl. A myslel si, po pěknou řádku let, že to ani nepotřeboval.

***

Od posledního rozhovoru s jeho už ne tak novým partnerem uběhlo pár týdnů, a loutkář toho za tu dobu moc nenaspal. Těžko by se tomu mohl divit; dobře věděl, co jeho roztěkanost způsobuje. Orochimaru mu občas přes chodbu nebo cvičiště poslal vědoucí úsměv, jako by dobře věděl, že mu zasadil do hlavy brouka. Navíc… ano, Sasori na nesmrtelnost skutečně myslel už dřív, ale jen tak z nudy při dlouhých cestách rozpálenou pouští, nikdy by si nepomyslel, že… technicky vzato by se to dalo… ne, ne, ne, vždyť je to nelidské, je to zrůdné. Dokonce i na jeho poměry.

Otočil se na druhý bok a povzdychl si. Za pár minut bude muset vstát a jít na misi. Byli na stopě jednoocasému démonovi. To by nebylo tak těžké, kdyby jen onen zmíněný démon, tedy jeho Jinchuuriki, neměl tak dobrou ochranu. Zatímco Sasori tehdy málem nechal na bojišti duši, Orochimaru se královsky bavil. Podle se protivníkům vysmíval, lákal je k sobě i ke svému parťákovi, snad úplně slepý k nebezpečí, kterému Sasoriho tak bezohledně vystavil. 

Loutkář to shazoval na jeho mysl, všestrannou a neustále aktivní. Takoví lidé, říkával si, takoví lidé si mnohdy neuvědomují nebezpečí, ať už hrozí jim nebo někomu jinému. Jenže další ostrá bolest, která mu od žeber vystřelila až do spánků, jako by se mu snažila naznačit, že to není neopatrnost ani zbrklost, co jeho nového partnera vede k takovému chování.

Oblékl se jen s velkými obtížemi. V hrdle jako by měl kousky střepů, ruce ho brněly. Jinými slovy se na nějaký sebevražedný úkol vůbec necítil, ale ještě nikdy se nestalo, že by někdo prostě… odmítl. Nejspíš mohl. Samozřejmě, že mohl. Ale byl by první. Opatrně se nadechl a přehodil přes sebe plášť. 

Sotva za sebou zavřel dveře od svého pokoje, uvědomil si, že je všude až příliš velké ticho. Všichni ostatní měli také vyrazit na misi, což se stávalo málokdy. Ve většině případů v úkrytu někdo zůstal, ať už z nedostatku povinností nebo jako hlídka.

Dlouhou kamennou chodbou došel až do hlavní síně, té klišé zlodušské místnosti, která se tvářila jako nejhlubší jeskyně. Po stranách hořely louče. Pro efekt dobré, ale Sasorimu bylo z toho místa na nic. Když však vstoupil, úzkost z něj přece jen trošku opadla. 

„To je už druhý člen, Kakuzu,“ uslyšel chladný a odměřený ženský hlas; jejich drahá Konan. Všichni stáli různě po místnosti, někdo v pozoru, někdo se opíral o zeď, a všechno by působilo velmi vážně, kdyby tu tajemnou atmosféru nenarušoval Hidanův nekonečný smích. Opíral se pravou rukou o studenou stěnu a levou se držel za břicho.

Deidara vypadal velmi nešťastně, a až když si z kapsy neochotně vytáhl pomačkanou bankovku a vrazil ji Hidanovi za límec pláště, Sasorimu došlo, o co se jedná.

„Poněkud kontraproduktivní,“ poznamenal Zetsu v rohu, schovaný před zrakem maskovaného ninji. Ten stál uprostřed místnosti a měl tu slušnost, aby nechal Konan domluvit. Jakmile se však odmlčela, ostře na ni pohlédl. 

„Vzal jsem si zpátky to, o co mě připravili,“ zavrčel. „Jeden neschopnější než druhý,“ pokračoval. „Buď oni, nebo já,“ zakončil stručně svou myšlenku, kterou by kdokoli jiný rozváděl další hodinu a půl. Necítil potřebu se bránit nebo se vymlouvat. Dokonce se ani nesnažil tajit, že to byl on, kdo dva nové členy Akatsuki zabil. A co bylo vrcholem drzosti (jak to nazvala Konan, všichni ostatní se totiž dávili smíchy), ještě ony dva nešťastníky odnesl do márnice a vyzvedl si odměnu za jejich hlavy, a to v intervalu pouhých dvou týdnů. Když se třetí nováček, Tatsuya, dozvěděl, že má nového parťáka, zbledl jako stěna a ještě toho dne zmizel. To byl důvod, proč zmizel i Kisame, který se osvědčil jako skvělý stopař. Z Akatsuki lidi prostě neodcházeli. 

„Cože?“ zamračila se na něj jediná žena v místnosti, pro jednou nenacházejíc slov.

„Každý z nich mě připravil o jeden život,“ odvětil Kakuzu jasným a důrazným tónem, ozbrojen neochvějnou důvěrou ve své vlastní právo. „Vzal jsem si je zpátky.“ 

Sasori byl u tohohle nechutného… rituálu, dalo-li se to tak nazvat, jenom jednou. Byl to tehdy obzvlášť krvavý boj a jemu docházely triky, poslední chvíle boje už jenom odrážel útoky a mapoval potenciální únikové cesty, když v tom najednou zaslechl vítězoslavný výkřik - to ninjové z nějakého nepochopitelného důvodu dělávali, aby se připravili o moment překvapení - a on se stěží stihl otočit a spatřit svého kolegu, jak před ním nehnutě stojí a z hrudi mu trčí ruka jejich společného nepřítele. Přísahal by, že mu srdce vynechalo pár úderů. „Kakuzu,“ vydechl tehdy, hruď stáhnutou leknutím a vinou. Jenže z jeho parťáka se jen vydralo hrdelní zavrčení, a odvážlivec, který ho připravil o jedno srdce, skončil na zemi v prachu, hrudní koš rozsápaný a nevidoucí oči dokořán. Sasori nevěděl, co říct. Vykoktal ze sebe omluvu a vzpomínal si, že ze samého šoku dokonce vyhrkl i cosi jako upřímnou soustrast, ale Kakuzu se mu jen vysmál. 

„Byla to moje volba,“ řekl mu o něco později, když uhasili oheň a ulehali ke spánku pod širákem. „Vybral jsem si, že za tebe dám jedno srdce, loutkáři, protože jsi mi jich už hodně ušetřil.“ Sasori ho poslouchal, oči upřené na nebe poseté hvězdami. „Kdyby to moje volba nebyla, zaplatil bys za to.“ A s těmito nepříliš uklidňujícími slovy na dobrou noc se odmlčeli.

Sasori najednou pocítil slabost, nohy se mu podlomily a on se musel opřít o zeď. Nevěděl, jestli je to z té zimy a stále nevyléčeného zranění, nebo z myšlenky na to, kolikrát mu vlastně při spolupráci s tím šílencem hrozila smrt. 

Dal by teď cokoli za to, aby se k tomu šílenci mohl vrátit. Z druhé strany místnosti s ním navázal oční kontakt Orochimaru a s pomalým, líným úsměvem se k němu vydal. Sasori měl pocit, že dnešní mise bude poslední. Aspoň pokud bude probíhat tak, jako všechny předešlé. 

Instinktivně zdvihl hlavu a zjistil, že se do něj mezitím zabodl další pár očí. A on, v náhlém zoufalství, snad podvědomě, poprosil o pomoc. Němě, na velkou dálku, ale Kakuzu pochopil. Otočil se ke Konan a o něco tišeji s ní dalších pár vteřin hovořil. Modrovlasá kunoichi se nadechla.

„Ne,“ zahřměl mužský hlas, a dokonce i Hidan, který dosud se smíchem lovil za límcem zapadlou bankovku, sebou cukl. „Budeš ode dneška pracovat sám.“ 

Kakuzu trhl rameny a beze slova na Peina, který se mu zhmotnil přímo před nosem, pohlédl. Tohle jistě nechtěl. Klidu na cestách by se Kakuzu určitě nebránil, práci o samotě už vůbec ne, ale i on měl v boji své chyby, a ač nerad, dovedl si je někdy i přiznat. Někdo do dvojice byl zkrátka takové nutné zlo, ale ani párem volů by ho nepřinutili cokoli z toho říct nahlas. Jen zabručel a přikývl.

V plánech tedy nastalo pár změn; Kisame byl na nějakou dobu pryč, tudíž měl Itachi volný den (šťastlivec, mohl by se aspoň usmát). Deidara s Hidanem byli seřváni, že se poflakují, přestože už měli být dávno na cestě – jenže kdo by si nechal ujít takové divadlo? Kakuzu, který s posledním parťákem přišel o stopu dvouocasého démona, měl do odvolání neplacené volno, jelikož jakákoli pátrací mise by teď pro něj byla vítaným únikem a Pein to moc dobře věděl. On sám pak něco tiše pověděl Konan a zase zmizel. 

Typické, povzdychl si Sasori. Únava ho zmáhala čím dál víc. Přitom neměla právo, teprve před chvílí se vzbudil. Znechuceně zašoupal nohama, nespokojen s vývojem událostí. Zdvihl hlavu a poněkud vzpurně se na svého parťáka zahleděl.

„Tak abychom šli,“ pravil chladně, připraven mu vytmavit jakýkoli pokus o neuvážené jednání v boji. I Kakuzu v sobě našel tolik ohleduplnosti, aby loutkáře při svých útocích nezabil. Bylo tedy třeba tuhle ohleduplnost probudit i v Orochimarovi, i když se to teď zdálo téměř nemožné.

A ještě k tomu pršelo, mohlo to být vůbec horší?

Ah. Mohlo. 

Poznámky: 

Věrnost je něco, co té pochybné skupince dovedl neochotně věnovat. Ale věrnost a ještě náklonnost? Nehoráznost. Tyhle pocity se však stále nevztahují na Orochimara, a to přestože by se dal považovat za přítele. Ne nadarmo se říká, ať věříme instinktům.

5
Průměr: 5 (3 hlasů)

Kategorie:

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Uchiha Luther
Vložil Uchiha Luther, St, 2020-10-21 19:30 | Ninja už: 5795 dní, Příspěvků: 157 | Autor je: Obsluha v Ichiraku

Mise PM: Jakožto fanda Oročimarua oceňuji zachycení jeho posedlosti nesmrtelností, zvláště ze Sasoriho perspektivy. Nedivím se, že mu to leze na mozek. Chcíp

Opět se mi líbí vykreslení Akatsuki jako party magorů, kteří skutečně neumějí poslouchat rozkazy a chovat se nějak systematicky disciplinovaně. ^-^ Ale zvlášť mě bavilo opět zdůraznění rozdílů mezi jejich přístupy; to, že Hidan, Deidara nebo Kakuzu se neumějí ovládat, každý z vlastních důvodů, plus oceňuji poznámku o Oročimaruovi, který si svoje problémy řeší hezky v klidu po svém.

A problémy jsou za dveřmi! Dynamika party je opět naprosto perfektní. Kisame si o tom myslí své... Jediné, co je mi líto, že Konan zůstává mimo obraz - což je pochopitelné, opravdu je většinu času s Peinem a nemá potřebu řešit tyhle zoufalce a jejich brajgl, není-li to nutné, jako teď. Proto jsem zvlášť rád za ty úvodní kapitoly, kde jsi využila možnosti jí dát taky prostor. Ale je škoda, že tady jsi ten prostor tolik nevyužila; jak jsem řekl dřív, tvoje Konan mě překvapivě bavila a rád bych ji viděl znovu v trošku větší hloubce. Ale to je spíš jen taková myšlenka. Příběh je super, psaní úžasné - některé tvoje obraty se mi moc líbí svou inovativností ("svítalo, stejně jako jemu pomalu v hlavě" - geniální. Takovéhle poznámky je strašně jednoduché napsat tak, že zní jen rádoby vtipně a ve skutečnosti hloupě; ve tvém provedení to ale sedí do textu a perfektně ho to osvěžuje). Kakashi YES

Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, Út, 2019-01-29 23:09 | Ninja už: 2680 dní, Příspěvků: 3005 | Autor je: Metař Gaarova písku

Dvaja vedátori môžu ozaj do nemoty rozoberať nejaký problém Laughing out loud Pravdepodobne má Sasori dobrý ciťák ohľadom Ora, že: „tohle bylo jako volání sirény, které ho chtělo přivábit co nejblíž a pak utopit.“ Predstava prchajúceho Sasoriho s vetvičkami vo vlasoch, aby dodržal Peinov príkaz, musel byť pohľad pre bohov, to by mohol niekto aj nakresliť Wow, tak tohle je vážně krutě hustý!! Hehe, Akacuki ako banda šialených odpadlíkov sa asi s disciplínou nekamaráti. Priznám sa, že pod vplyvom FF a FA sa na nich teraz dívam ako na spolok komediantov, keď si občas pozriem anime hihihi Perfektne popisuješ situáciu v tomto spolku a Sasoriho pocity, čo má rád a čo ho baví Kvítek sakury Tiež aj jeho pohľad na Kisameho ako kuchára, je taký ľudský Smiling Jeeej, toto sa mi veľmi páči a úplne súhlasím: „Vždycky byl hodně opatrný, aby se nedozvěděl příliš, jelikož měl jistou zkušenost, že kdo věděl příliš, ten byl taky extrémně nebezpečný.“ Wow, tak tohle je vážně krutě hustý!! Zaujímavé sú aj pravidlá, úvahy o stagnácii, potrebe tvoriť a zmätok v citoch a pocitoch. Achjaj, Oro mu nasadil chrobáka do hlavy, ale Sasori mal dobrú výchovu a vždy bol veľmi premýšľavý. Čo Oro sleduje? Je Sasori jeho experiment? Schválne mu preto v boji nepomáha? Nuž Kakuzu je fakt s tými srdciami a svojimi móresmi odporný, ale keď by sa napriek hnusu k nemu Sasori chcel vrátiť ako k parťákovi, tak Oročiramu musí byť ooooveľa ohavnejší Whááá Záver nevyzerá potešujúco. Oro a ohľaduplnosť? Puzzled Nuž uvidíme, čo sa nášmu umelcovi a mysliteľovi podarí. Mám úplne rovnaký názor na tvoje písanie ako Aku, vďaka za polahodu Ino ti gratuluje!

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, Čt, 2018-08-16 19:08 | Ninja už: 5642 dní, Příspěvků: 2348 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

Co ti k tomu napsat... Snad že si lebedím v každém slovíčku, vychutnávám a nechci se dobrat konce (přátelské utkání jouninů bomba). A že jsem se moc těšila, až budu večer číst a vydávat. Tvůj děsivý, tápající i vtipný Sasori. Je skvělý Smiling

.Seznam FF, Poslední FF: Šampioni těžké váhy | Na kočku a na myš | Rozkaz zněl jasně | Bohům padají z talířů drobky
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights...

Obrázek uživatele Mrs.Rinnegan
Vložil Mrs.Rinnegan, Čt, 2018-08-16 23:46 | Ninja už: 5205 dní, Příspěvků: 703 | Autor je: Obsluha v Ichiraku

Moc ti děkuju za všechny komentáře. Jsou nádherné a já se k nim ráda vracím.

Aktivní FF:
NABÍDKA, KTERÁ SE NEODMÍTÁ
- Sasoriho příběh: cesta od osamělého zběhlého ninji k zločinci plně oddanému své organizaci