Poslední z klanu Akame XXXVI. - Dům smutku

V pokoji zavládlo hrobové ticho. Hustou atmosféru již mnoho dlouhých minut nikdo nenarušil. Shikamaru se opíral o rám a díval se z okna. Ibiki seděl u stolu a Tou v tureckém sedu v opačném rohu místnosti otočená k ostatním zády. Nedlouho předtím tu proběhla bouřlivá debata, při které se třásly stěny. Ibiki přikázal Tou vyrobit jed, který byl použit na pokus o otravu feudální paní. Chtěl ho podstrčit ochutnavačce, aby se ukázalo, jestli je proti němu odolná nebo má nějaký jiný trik a tím by se prokázala její vina. Tou jeho nápad odmítla s tím, že existuje velká pravděpodobnost její smrti. Rozhovor ukončil Ibiki, který vydal Touazuki přímý rozkaz a ona byla nucena ho splnit. Prohlásila, že se na tak obludný zločin musí psychicky připravit a od té doby seděla v rohu místnosti a trucovala. Shikamaru všechno sledoval s lhostejností jemu vlastní.
„Jdu pro byliny,“ vykřikla Tou a vyskočila na nohy. Ani na jednoho z nich se nepodívala. Zamířila ven a bouchla za sebou dveřmi. Celou cestu vztekle dupala, což se jí vymstilo. Z jedněch dveří najednou vykoukla hlava feudální paní.
„Maličká, na tebe jsem čekala,“ zavolala na ni. Touazuki se v duchu ptala, čím si zasloužila tak příšernou odplatu.
„Dobré ráno,“ pozdravila uctivě a toužebně se zahleděla na schodiště.
„Pojď dovnitř,“ vyzvala ji. Splnily se její nejhorší obavy a ona šla s hlavou svěšenou, jako by ji vedli na popraviště.
Feudální paní se posadila a ukázala Tou, ať se připojí. Na stole stály dva šálky studeného čaje. Nejspíš na ni opravdu čekala. Mohutná žena seděla a dívala se do prázdna. Nebyla v ní ani stopa po opilosti. Měla svěšená ramena a smutný pohled. Mlčela. Tady v tom baráku se buď křičí nebo mlčí, pomyslela si Touazuki.
„Vždycky jsi chtěla být shinobi?“ zeptala se náhle, až sebou Tou cukla.
„Ano,“ odpověděla.
„Opravdu?“ Tou se zamyslela. Vždycky jí to připadalo samozřejmé. Oba její rodiče byli shinobi stejně jako Kakashi. Pokud by byla něčím jiným, bylo by to jako selhání.
„Zamyslela jsi se někdy nad tím, co bude? Jednou za několik let? Jsi mladá. Jsi dítě!“ na konci věty se jí do hlasu promítlo zděšení či opovržení. Touaziki si nepřipadala jako dítě.
„Budeš chodit na mise, dokud nezemřeš? Copak můžeš žít s vědomím, že všichni tvoji přátelé můžou zemřít? A co děti? Pokud bys měla děti, uděláš z nich sirotky? Nechápu vás.“
„Jsem shinobi, abych ochránila ty, co to potřebují. Můžu umřít stejně jako všichni, které mám ráda, a i když je ta cena vysoká, jsem ráda za to, co jsem,“ odpověděla jí Tou.
„Někdy v budoucnu si o tom spolu znovu popovídáme, až si tvoje povinnosti vyberou svoji daň.“ Znovu se odmlčela, když promluvila, třásl se jí hlas a nebyla daleko od pláče.
„Byla jsem mladá jako ty. Měla jsem spoustu přání a idejí. Chtěla jsem vládnout zemi tak, aby se všichni měli dobře. Byla jsem jen malá a hloupá. Všechno jsem si naplánovala. Pak události nabraly jiný směr. Nejdřív jsem si měla vzít staršího bratra svého manžela. Byl schopný, chytrý, vládl by dobře. Jenže zemřel. A já dostala hňupa, který sní o životě shinobi a správa země je mu lhostejná. Nechá se omámit kdejakým našeptávačem. Vidím, jak se celá Země Ohně žene do propasti, ale nic to se mnou nedělá. Víš proč?“ Tou zavrtěla hlavou.
„Protože jsem zničená. Všechna moje přání zůstala nevyslyšena. Tak dlouho jsem ztrácela naději, až jsem přišla o veškerou vůli. A feudální pán místo vladaření chodí domem a zahradou a sní o nesmyslech. A tak tu přežíváme ztracení ve svých nesplněných snech.“
Touazuki už chtěla pryč. Tahle mise ji vysávala.

Míchala jed na přání Ibikiho. Třásly se jí ruce. Shikamaru se opřel stolek a pozoroval ji.
„Štve tě to?“
„Ne, jsem ráda, že můžu někoho otrávit,“ prohlásila.
„Ten Ibikiho plán není špatnej. Souhlasím s ním, že je hlavní podezřelou a je pravděpodobné, že je travička.“
„Shikamaru, možná chceš ozkoušet, jestli jsem to správně namíchala?“ zamávala mu před nosem lahvičkou.
Jejich plán začal. Shikamaru měl za úkol stát pod okny a čekat. Pokud by se pokusila utéct tudy, měl ji zastavit pomocí Kagemane no Jutsu. Touazuki šla s Ibikim dovnitř. Měla odpoutat pozornost, aby jí mohl do čaje přidat jed. V případě, že do určité doby nezareaguje, tak mají důkaz. Pokud se otráví, musí se Tou pokusit ji zachránit, zatímco Ibiki sežene pomoc. Původně ji chtěl Ibiki podrobit výslechu, ale nedostal k tomu povolení. Feudální pán měl obavy, že by pod nátlakem mohla prozradit nějaké citlivé informace ze života v paláci.
Přišla jim otevřít v županu. Očima zmateně těkala od jednoho k druhému. Bylo pozdě večer, Ibiki si nejspíš vybral čas záměrně. Nechtěl odvádět zločince za denního mumraje. Měl v úmyslu všechno vyřídit rychle a tiše.
„Mohla byste nás pustit dovnitř? Potřebujeme s vámi probrat některé nové okolnosti.“
„Jistě,“ odpověděla klidně a věnovala jim váhavý úsměv.
„Určitě si s námi dáte čaj,“ řekl Ibiki, když si sedal. Žena postavila na stůl tři hrnky a vyčkávala.
„Touazuki se trochu vyzná v léčitelských technikách, chci aby se na vás podívala a vyloučila tak možnost, že jste byla přiotrávena a příznaky se neprojevily ve všech důsledcích.“
„Byla jsem u lékaře tady v paláci,“ zaprotestovala.
„Ano, ale já bych se rád ještě jednou přesvědčil.“ Neochotně souhlasila. Tou začala předstírat, že ji zkoumá a hledá nějaké příznaky. Připadala si při tom hloupě a navíc žena před ní ji zamračeně pozorovala. Z jejího pohledu jí běhal mráz po zádech.
„Co jsi zjistila?“ zeptal se Ibiki.
„Vůbec nic,“ odpověděla mu Tou a ukončila vyšetření.
„Říkala jsem vám to,“ odpověděla jim a napila se čaje. Na to Ibiki čekal.
„Mohla byste mi ještě jednou povědět, co se ten den dělo a do všech podrobností. Každá maličkost může být důležitá.“
Začala jim znovu líčit události svým křišťálovým hlasem. Oba ji bedlivě pozorovali. Po několika minutách si začala popotahovat župan. Odkašlala si. Začínala červenat v obličeji. Tou se chystala vstát, ale Ibiki ji zarazil. Chtěl mít jistotu. Osudný symptom na sebe nenechal dlouho čekat. Ochutnavačka se začala dusit, pak se zhroutila k zemi a při tom převrhla stolek. Nádobí se roztříštilo a oba shinobi byli na nohou. Ibiki vypadal šokovaně.
„Jdu pro pomoc,“ vyběhl ven. Tou došla blíž k ní. Varovala ji rudá barva, která se rozzářila těsně u její levé tváře. Stihla uskočit právě včas, aby se vyhnula noži, kdyby to nečekala, nevyhnula by se. Jenže se tak dostala do nevýhodné pozice.
„Vy jste tak naivní,“ rozchechtala se žena a křehkost jejího hlasu se vytratila. Pozbyla oné nevinné elegance. Místo toho tu stála rozzuřená dračice.
„Myslela sis, že jsem si nevšimla, jak mi podstrčil něco do čaje? Dokážu si dát dvě a dvě dohromady.“
Dračice teď měla volnou únikovou cestu. Vyběhla ven na chodbu. Tou vyrazila hned za ní. Byla neskutečně rychlá. Jenže na Tou čekalo další překvapení. Cestou zhasínala všechna světla. Touazuki se ocitla v naprosté tmě. Viděla jen kus před sebou barevnou skvrnu s chvostem podobným kometě, neustále se od ní vzdalovala. Měla výhodu, dobře znala prostředí, zatímco ona tu byla pouhým cizincem. Doufala, že se objeví Ibiki a zastaví ji, ale všude bylo ticho a prázdno, jen před ní pleskala dvě bosá chodidla. Tou se začala pomalu přibližovat. Díky chakře dokázala udržet rychlé tempo po dlouhou dobu. Pak se jí něco připletlo pod nohy. Ozvala se jedna hlasitá rána následovaná sérií tišších. Vše završilo tříštění skla. Tou upadla. Ucítila bodání na předloktí. Když se pokoušela vstát, připletly se jí pod nohy předměty, které rozsypala a znovu se natáhla. Po dlouhém zápasu se postavila a rozhlédla. Všude byla tma. Zůstala stát uprostřed místnosti s vědomím, že útok může přijít odkudkoli. Vyostřila veškeré své smysly, ale nic. Mohla být už pryč nebo se jen schovávala někde pod nosem. Dokud se nepohne, Tou nebude mít jistotu. Byla bezradná. Nevěděla, jestli se má vydat dál nebo vyčkávat. Pomyslela na černou lahvičku a zaváhala. Má ji vyzkoušet? Ubíhal jí čas. Jasná skvrna se objevila přímo před ní a blížila se, ale bylo s ní něco špatně. Neodpovídala té, kterou viděla před tím. Když se dostala téměř k ní, zpomalila. Tou se chystala zaútočit, ale pak se ozvalo známé: „Čuně!“ a o tvář se jí otřela křídla. Rameno jí sevřely pařátky.
Drzý papoušek jí zůstal sedět na rameni. Cítila, jak přešlapuje.
„Co tady děláš?“ zašeptala Tou. Čuně právě začal oždibovat její ucho a nijak nereagoval. Když se dostal až k lalůčku, znovu vzlétl. Slyšela, jak poletuje místností.
Následně se ozvalo: „Útok!“ a kousek od Tou se rozpohybovala postava.
„Fuj! On mě pokadil!“ Touazuki využila momentu, kdy se barevná skvrna pokoušela očistit od trusu a zaútočila. Vodní proud vyrazil jako barevný ohňostroj a smetl nepřítele. Nejspíš tu způsobí pořádnou spoušť, ale bylo jí to jedno. Jen ať je v tom strnulém a nudném paláci taky trochu vzrušení.
Trvalo jí, než se zmátořila a postavila na nohy. Tou vyčkávala, nechtěla jí ublížit. Budou ji potřebovat živou, Ibiki dostane povolení k výslechu. Stály proti sobě.
„Vzdej se a nic se ti nestane,“ zavolala na ni Tou. Odpovědí byl šílený klokotavý smích.
„Myslíš, že se mi nic nestane? Naivko, nechají mě odstranit. Všechna tajemství tohoto místa musí zůstat uvnitř. Vím toho hodně.“
„Můžeme tě ochránit.“
„Kdo? Ty?! Raději bych šla na mučidla, než abych přijala pomoc od někoho z klanu Akame,“ vyplivla pohrdavě.
„Je na tom snad něco špatného?“ zeptala se nejistě.
„Jak by si mohla nechat pomoci ochutnavačka jedů od travičky? Je to bláznovství. Váš proklatý rod vyráběl ty nejhorší jedy. A kdo si myslíš, že to odnášel? Po generace jsou členové naší rodiny ochutnavači. Myslíš si, že se někdo z nich dožil spokojeného stáří? Všichni umírali. A byli na to hrdí. Chápeš to? Oni si mysleli, že je to jejich osud, nějaké poslání. Nehodlala jsem v tom pokračovat.“
„Můj rod nebyl rod travičů. Pomáhal lidem!“ vykřikla rozhořčeně Tou.
„Mysli si to dál. Jen se podívej na sebe. Klidně jsi mi podstrčila jed. Nechala bys mě chcípnout jako zvíře.“
„Nebyl to jed. Dala jsem Ibikimu naprosto neškodný odvar z bylin.“
„Jeden dobrý skutek neodčiní léta hrůz, které jste páchali. Navíc jste mi překazili můj plán. Deset let jsem si budovala odolnost proti jedům, abych mohla otrávit tu starou obludu. Chápeš to. Čekala jsem na to. Mohla jsem být novou feudální paní. Žít v luxusu, ovládat toho starého pitomce a tím i celou zemi. Nyní mám už jedinou možnost. Musím přiznat, že by v téhle situaci byl jed příjemným řešením, ale jsem proti nim odolná a nejspíš by neúčinkoval,“ poslední slova se rozplývala v jejích vzlycích. Opustila ji veškerá bojovnost a vztek.
„Sbohem malá naivko, jednou se sejdeme.“ Následoval rychlý pohyb a žena se zhroutila na zem. Touazuki k ní doběhla. Vydávala chrčivé zvuky. Klekla si na zem, pod rukama ucítila lepkavou tekutinu. Vztáhla k ní ruce, aby mohla najít zranění, ale prala se s ní. Z posledních sil se ji pokoušela odstrčit. Teprve ve chvíli, kdy zeslábla natolik, že nedokázala zvednou ruce, mohla Tou začít léčit. Jakmile se chakra pod jejíma rukama rozzářila, uviděla tu spoušť. Hlubokou ránu na krku, ze které vytékala krev. Touazuki koncentrovala veškeré své síly a soustředění a začala s léčením. Pot jí stékal po tvářích, zádech a lechtal. Zavřela oči a snažila se ignorovat všechno kolem sebe. Chakra jí zvolna odtékala z těla. Pak byla tma a ticho a ona se ocitla v oné tmě, která zářila jakoby zevnitř. Tentokrát tam byla sama. Jakmile otevřela oči, rána byla zacelená. Podívala se na ležící ženu. Ta jen mrkla a pak zavřela oči docela. Tou sice ránu vyléčila, ale pozdě. Žena ztratila příliš mnoho krve. Seděla tam a cítila obrovskou beznaděj. Opět selhala a tentokrát prohrála lidský život. Ozvalo se škrábání na podlaze a Čuně došel až k ní. Opatrně se vydrápal do jejího klína a tam zůstal sedět. Nekloval, ani neměl poznámky. Když se znovu rozsvítila světla, pořád tam seděla nad mrtvou ženou s rukama od krve. Ibiki i Shikamaru vběhli do místnosti, ale jakmile ji uviděli, zastavili na místě. Všichni tam zůstali strnule jako sousoší od nějakého morbidního umělce.

Vyslanci z Konohy byli povoláni do komnat feudálního pána. Tentokrát byli přítomni jen dva nejbližší rádcové. Informace z místnosti se nesměly dostat ven. Vedli dlouhou diskuzi. Ibiki dopodrobna vysvětloval, jak celá akce probíhala. Feudální pán poslouchal, ale vypadal, jako by měl každou chvíli usnout. Když nastalo ticho, zeptal se: „A proč to vlastně všechno dělala?“ Ibiki, který až do té doby mluvil, neřekl nic. Shikamaru jen pokrčil ramen.
„Než zemřela, tak mi řekla, že ji vyslal Orochimaru. Měla se vás zbavit a převzít moc, tak aby mohl ovládat celou zemi,“ vysvětlila Touazuki. Ibiki a Shikamaru na ní vrhli překvapené pohledy.
„Opravdu? To je hrozné. Jsem tedy v nebezpečí?“ zeptal se.
„Ano, to jste. Myslím, že byste se měl dohodnout s Hokage-sama o zavedení bezpečnostních opatření. Pokud dostaneme podporu z vaší strany, budeme schopni vyslat stráže. Nejspíš by bylo dobré soustředit se na samotného Orochimaru. Má spoustu tajných laboratoří a ty je potřeba eliminovat. Věřím tomu, že vzhledem k vaší bezpečnosti budete ochoten na tyto úkoly vyčlenit speciální finance,“ Tou ho musí ukecat hned, než se mu to stihne rozležet v hlavě.
„To určitě musím,“ odpověděl a poprvé za celou dobu vypadal, že je dokonale vzhůru. „Dám vám zprávu pro Hokage-sama. Situaci musíme vyřešit co nejdříve.“
„Naprosto s vámi souhlasím,“ potvrdila Tou.
„Dobře, teď se můžete nachystat na cestu. Já zatím napíšu ten dopis a před odchodem vám ho předám.“
Všichni tři se uklonili a otočili k odchodu.
„Moment! Málem jsem zapomněl. Malá Akame, tohle ti posílá moje žena. Všechna zvířata už si někdo rozebral, ale tohle je natolik ošklivé, že ho nikdo nechtěl. Máš si ho nechat.“ Feudální pán pokynul jednomu ze svých našeptávačů a ten Tou donesl jakousi malou kuličku a položil ji do jejích rukou.
„Děkuji,“ vykřikla a zkoumala při tom podivné stvoření. Bylo hnědé a hladké, mělo čtyři nohy a růžové bříško. Vykulilo na ni korálkové oči a obtočilo ji dlouhý ocásek kolem zápěstí. Vůbec neměla ponětí, co je ten malý zač.
„Takže Orochimaru?“ zeptal se Ibiki, když mířili zpátky k vesnici.
„Ano, alespoň tak jsem tomu rozuměla,“ odpověděla mu Tou. Nikomu neřekla, co se tam stalo doopravdy. Pravdu svěřila jen dopisu, který uvázala k noze drzého papouška. Přišlo jí to tak správné, jako poděkování za záchranu. Jako dodatek napsala, že až Čuně donese zprávu, má ho poslat nazpět. Lék pro Itachiho bude hotový.
„Měla bys to zahodit, kdoví, co je to za potvoru. Vypadá nechutně,“ upozornil ji Shikamaru.
„Mně se líbí,“ odporovala mu Tou. Naposledy se ohlédla a nechala za zády onen podivný dům smutku. Byla ráda, že se vrací domů.