Jiraiya: Zase spolu 1

„Vaaaaaaaa!!" probudil mě něčí křik.
Ihned jsem vstal z postele a šel se podívat, co se děje. Šlo to z obýváku.
„Co se tu děje?!" vykřikl jsem. V tom jsem spatřil svého syna, jak míří kunaiem na osobu spící, no už jen odpočívající na gauči. V tu chvíli jsem se uklidnil.
„Tati! Někdo se k nám vloupal a schrupnul si u nás v obýváku!" vyhrkl na mě.
„Boruto, to je v pořádku," šel jsem směrem ke pohovce. „Ero-sennin, vyspal ses dobře?" zeptal jsem se. Věděl jsem, že po té noci se Tsunade, se kterou toho vypili jistě víc než dost, mu nebude ráno úplně dobře.
„No, trochu mě bolí hlava," ušklíbl se.
Začal jsem se mu smát. Po chvíli se přidal i on.
„Co se to tu k sakru děje? A kdo to je, tati?" nechápavě se na nás podíval Boruto. No jo, vždyť jsem mu předtím ani neodpověděl.
Během toho jsme tím vším vykřikováním vzbudili zbytek baráku. Po schodech přišla má malá dcera. Ještě nedospaná si přetírala její očka. „Co se tu děje?" zívla přitom.
V tom vešla do místnosti i má žena. „Co tu tak povykujete všichni?" Vypadala, že by si taky ještě chvíli pospala.
Všichni se najednou podívali mým směrem na osobu již sedící na gauči.
„Ji-Jiraiya sensei?" dostala ze sebe Hinata. Vypadala zmateně.
„Uuuuuu, kdo je ta sexy ženská v pyžamu?"
Dal jsem mu pořádnou ránu do hlavy. „Baka! To je moje žena!" zakřičel jsem na něj hlasitě. Vůbec se nezměnil. Pořád myslel jen na nějaké mladší pěkné ženy. Ero-sennin? Jo, to ho vystihuje do puntíku. „To ani nepoznáš mou bývalou spolužačku?" dodal jsem.
Hinata se zasmála. „Naruto-kun, no tak, přece nehodláš hned první den mlátit našeho hosta." Vzala to s klidem, i když jsem čekal, že po mě bude chtít ihned vysvětlení. Později večer jsem jí však vše řekl.
„Ty oči... Hyuuga... Hyuuga Hinata?" zeptal se s trochu udiveným výrazem ve tváři. „Takže ti to konečně došlo, Naruto?"
Ach jo. I on věděl o tom, že mě ona měla vždycky ráda. Cítil jsem se trapně už dříve, že to všichni věděli až na mě. Ale že to věděl i můj perverzní mistr, který byl už dávno po smrti. „No jo... došlo no," uchechtnul jsem se. On i Hinata se na mě podívali a zasmáli se taky.
„Vyrostla z tebe krásná žena. Řekl bych, že i silná."
„Halooo?! Přestanete nás už konečně ignorovat?! My jsme tu taky. A rádi bychom věděli, co se tu děje a kdo je ten divně oblečený pán," pronesl Boruto s uraženým výrazem ve tváři.
„Divně?! Co ty víš o věcech, co se nosíva-"
„Vypadáte jak nějaká stará vykopávka. Vůbec nevíte, co je cool," přerušil ho Boruto.
„Co že to? Stará vykopávka? Já jsem-"
„Boruto! Jak to mluvíš s mým bývalým mistrem. Je to velice vážená osoba, jeden z Legendárních sanninů z Listové," musel jsem ho rychle přerušit. Nebo by udělal to svoje vystoupení. Přivolal by svou žábu a začal by s tím jeho: "Pohleďte na mě, legendárního Jiraiyu, nejlepšího spisovatele románů... bla bla bla." Ne, že by mi jeho představení vadilo, ale kdyby přivolal svou žábu, která za ten uplynulý čas už určitě aspoň třikrát vyrostla, zbořil by tím celou chatu.
„Och, asi bych vás už měl představit," přešli jsme všichni k sobě až na Jiraiyu.
„Ero-sennin, tohle je moje žena, jak už jsem se zmínil předtím, Hinata. Tenhle mladej blonďák je náš syn, Boruto. A tohleto malé zlatíčko je naše dcera, Himawari," zvedl jsem ji a posadil si na záda kolem krku. Vypadali jsme jako celkem šťastná rodina.
„A děti, tohle je můj...“ zastavil jsem se uprostřed věty. „Tohle je váš praděda, Jiraiya.“ Vždy jsem to tak cítil. Usmál jsem se a podíval se na něj. Nejdříve z toho byl udivený, ale po pár vteřinách se mu na tváři vykouzlil úsměv.
„Takže tohle je tvůj děda, tati?“ zeptala se mě Himawari.
„Ano, to je,“ sundal jsem ji a ona se sama rozhodla jít k němu. Než k němu však stihla dojít, Jiraiya už byl u ní a objímal ji.
„Tak já mám pravnouče. A ještě tak roztomilé!“
„Ale pradědo, vždyť mě celou rozmačkáš,“ bránila se.
„Jen dědo. Říkej mi jen dědo, zní to o mnoho lépe než pradědo. A navíc se kvůli tomu cítím starý...“ odkašlal si nakonec potichu. Zasmáli jsme se.
„Dědo Jiraiyo, máš hodně dlouhé bílé vlasy, co připomínají ježčí bodliny, hihihi.“ Začala si s nima hrát. To ani nevěděla, jak jsou jeho vlasy nebezpečné, když je používal vždy při souboji.
Pomalu šel k Borutovi. „A co ty, můj pravnuku?“
Boruto si jen odfrkl a pronesl: „Na tyhle věci já nejsem. Ještě k tomu, když táta přivede někoho neznámého a teď nám říká, že je to náš příbuzný.“
No to ale Jiraiyu nijak neodradilo a začal ho hladit ve vlasech.
„Sundej ze mě ty tvý pracky,“ řekl uraženým tónem. Trhl hlavou ode všech, ale já jsem viděl, že se trohu začervenal. Když byl ještě malý, taky jsem ho takhle vždycky hladil ve vlasech a jemu se to líbilo.
„Půjdu přichystat snídani,“ ozvala se najednou Hinata. Všichni jsem měli hlad, a tak jsme souhlasii.
Jakmile jsem se převlékli z pyžama do normálního oděvu, sešli jsme se v kuchyni u jídelního stolu. Byly tam nachystané tousty namazané jahodovou marmeládou.
Po snídani jsem šel ukázat Jiraiyovi chatu zevnitř i zvenčí, kde jsme měli mimochodem i výřivku. Sice to nejsou horké prameny, ale je si to velmi podobné. Než jsme se nadáli, byl už čas oběda. Měli jsme smažené filé s bramborovým salátem.
„Itadakimas!“ pronesl jsem.

„Arigato,“ všichni jsme poděkovali Hinatě za skvělý oběd.
Dnes jsem měl v plánu Jiraiyovi povědět o některých věcech, které se staly mezitím, co tu nebyl. Šli jsme si odpočinout na terasu. Natáhnuli jsme se na lehátka. Tam jsem začal.
„Yosh, ero-sennin, připrav se na ten nejúžasnější příběh, který jsi kdy mohl slyšet!“
Začal jsem u toho, když jsem se vrátil z mise za účelem najít a přivést Sasukeho, který během toho bojoval a zabil svého bratra Itachiho.
Hned na to se mě sensei zeptal: „Takže se Sasuke potom vrátil, když už vykonal svou pomstu?“
„Ne, nevrátil. Bylo to trochu složitější.“ Trochu, to byl hodně slabý výraz pro to, co se stalo poté. „Ale k tomu se dostanu až později,“ odvětil jsem.
Pokračoval jsem tím, jak jsem se vrátil do vesnice a tam na mě čekala ta nešťastná zpráva. „Divil jsem se, co tam dělaly všechny ty žáby a mezi nimi i děda poustevník, tedy Fukasaku-sama, který měl na zádech tvůj vzkaz pro mě.“
„Když jsem se dozvěděl, že jsi mrtvý, nevěděl jsem co mám dělat. Pár dní jsem měl depku. I když jsem měl kolem sebe stále své přátele, ty jsi pro mě byl jako rodina, kterou jsem nikdy dřív neměl. Již jsem rozuměl Sasukeho pocitům,“ řekl jsem trochu posmutnějším hlasem. „Ale Shikamaru mi z toho pomohl, byl na tom podobně.“
„A tak jsem jim začal pomáhat řešit šifru, kterou jsi nám zanechal. Později jsme zjistili, že ta zpráva byla určena mně a jen mně. Nikdo jiný ji nemohl rozluštit. Jakmile jsme zjistili, co ten tajný kód znamená, nikdo jsem tomu nechápali. Sdělili jsme to i dědovi poustevníkovi, jestli neví, co by to mohlo znamenat. Ten mě potom vzal na horu Myouboku, kde mě začal trénovat senjutsu. Musel jsem být připravený na den, kdy si vůdce Akatsuki přijde pro mě.“
Oba jsem se hodně nasmáli, když jsem se zmiňoval o tom, jak jsem musel jíst žabí pochoutky. Vždyť on si tím prošel taky.
„Ptát se, jestli se ti podařilo ovládnout senjutsu chakru, je asi zbytečná otázka, že? Vždyť jsi mů student,“ usmál se.
Začal jsem se soustředit. Věděl, že čerpám přírodní energii na sennin-mód, takže nic nenamítal. Začal dělat to samé. Nečekal ale, že moje senjutsu je již dlouhou dobu na úplně jiné úrovni. Asi po minutě se mi oběvily kolem očí žlutě-oranžové elipsy. Viděl jsem, že on za tu dobu načerpal asi tak jednu třetinu toho co já.
Zřejmě najednou ucítil obrovské množství senjutsu chakry a přestal se soustředit. „Tak rychle? Co?“ divil se. „To jsem asi už fakt hodně starý... A ani ses trochu nezměnil na žábu?“ řekl trochu posmutněle, ale potom se hned usmál.
„Každopádně zpátky k příběhu,“ zpátky jsem ulehl na lehátko. On mě napodobil.
„Mezitím, co jsem trénoval v žabí zemi, Pein zaútočil a zničil Listovou. Hledal mě. Když jsem se dozvěděl, co se stalo, přemístili jsme se i spolu s několika zdatnými žabáky do vesnice, abychom se mu postavili.“ Dále jsem mu popisoval, jak jsem sejmul jednoho Peina po druhém. V tom mě vyrušil.
„Takže ses i spojil s Fukasakem a jeho ženou, aby za tebe mohli čerpat senjutsu chakru? Vždyť za pět minut jsi nemohl porazit všech šest Peinů, nebo snad ano?“
Vysvětlil jsem mu, že Kyuubi nechtěl sdílet čakru se žábami, takže jsem použill klony, které čerpaly čakru v klidu jinde a které pak stařík přivolal. Potom jsem mu popisoval, jak mě hlavní Pein dostal a neustále mluvil o tom, co je to bolest a že chce mír.
„Najednou tam vtrhla Hinata, aby mě zachránila a řekla mi, že mě miuje. No já blbec jsem si i tak neuvědomoval, co ke mě cítí. Bohužel, proti jemu neměla šanci a já se tak musel dívat, jak ji skoro zabil. V tom se ve mně probudil vztek, zlost, nenávist a já úplně ztratil kontrolu nad svým tělem. Když jsem se téměř změnil na Kyuubiho, setkal jsem se ve svém podvědomím s Yondaime Hokagem. Tedy vlastně se svým otcem, který se mnou prohodil pár slov a potom znovu přitáhl pečeť. Poté, co jsem porazil posledního Peina jsem se vydal k pravému nepříteli. Ano, už jsem chápal tvůj vzkaz. Tam jsem se s nimi setkal. S tvými bývalými studenty a zároveň i mými spolužáky. S Nagatem a Konan.“
Na tváři měl vážný výraz a pobídl mě, ať pokračuju.
„Nagato mi řekl svůj příběh. Od samého počátku.“ Řekl jsem to samé i Jiraiyovi, měl by to všechno vědět.
„Nepomstil jsem tě. Nezabil jsem ho. Tak jak mi vysvětlil: „Z pomsty vzniká další pomsta, a tak se spustí nekonečný koloběh nenávisti.“ Nakonec jsem ho ale přesvědčil, že dokážu vytvořit svět bez nenávisti. Že nastolím mír. Rozhodl se věřit ve mně. A to i díky tvému prvnímu románu, který on samozřejmě znal. Přeci i on chtěl mír, akorát to dělal jiným způsobem. Nakonec se rozhodl, že pomocí své síly Rinneganu vrátí život všem ve vesnici, kterým ho vzal. Zemřel jako dobrý člověk. A Konan, ta následovala Yahikovu a Nagatovu vůli, a tak ve mně taky věřila. Rozhodla se od Akatsuki odejít a začala žít nový život. Když jsem se unavený ze souboje vrátil zpět na místo, kde kdysi stála naše milovaná Listová, všichni tam již čekali. Na mě. Děti se ke mně rozběhli a řvali moje jméno. Ptali se na různé věci ohledně souboje. A nejen děti. I všichni ostatní volali nahlas mé jméno. Děkovali mi za záchranu. Byl jsem hrdina Konohy,“ usmál jsem se a podíval se na oblohu. Už se začínalo pomalu stmívat. Nečekal jsem, že to bude tak nadlouho.
„Nevytahuj se tak, jo?“ ve dveřích stál Boruto. Asi taky poslouchal můj příběh. Byl jsem rád, že ho zřejmě zaujal. „Máma už chystá večeři, tak si pohněte,“ dořekl.

Dojedli jsme a šli si odpočinout do obýváku. Sotva jsem zapnul televizi a vyřítila se na nás Himawari.
„Dědo, dědo, pojď si se mnou hrát. Skoro celý den jsi byl jenom s tátou a já si tak musela hrát jen s mámou,“ řekla trochu uraženě.
Jiraiya se na mě podíval. Dal jsem mu signál, ať jde.
„A dědo?“
„Ano?“
„Můžu si hrát i s tvými vlasy?“
Nahlas se zasmál. „No jistě že můžeš, ty moje malá beruško.“ Vypadal šťastně. A já jsem byl taky rád. Po pár minutách jsem byl však taky odvlečen.
„Tati, tati, přidej se k nám, ve třech to bude větší zábava.“
Hráli jsme si s Himawari až do doby, než usnula. Nechal jsem senseie, aby ji uložil on. Chvíli jsme si povídali, jak je roztomilá a podobná své mamce.
Když už jsme se chystali také vydat do říše snů, zastavil nás Boruto.
„Budete si se mnou taky někdy hrát? Eh… Teda trénovat,“ zeptal se posmutnělým hlasem. Měl trochu červené tváře.
Oba jsme se na nejdřív na sebe, potom na něj podívali a oba jsme mu vložili ruce do vlasů a šibalsky se zasmáli.
„Jste oba divní,“ odcházel směrem ke svému pokoji. „Znamená to ano?“
„Ale nebude to žádný lehký trénink, připrav se, že ti budu dávat zabrat tak, jako jsem to dělal u tvého otce.“
„A já tě nebudu šetřit jen pro to, že jsi můj syn.“
Na jeho tváři se vytvořil úsměv, ale snažil se ho zakrýt. No jo, takový on prostě je.
Byl čas jít spát.