Poslední z klanu Akame XXXII. - Nečekaná návštěva

Touazuki se zmateně rozhlédla, jednak si hraním se sluchátky částečně omezila sluch, ale hlavně ji zaskočilo ono podivné vyjádření. Vyřkla ho asi nejméně očekávaná osoba, která v Konoze působila nepatřičným dojmem. Se svým tetováním a spoustou kovu všude po těle poutal pozornost okolí. Tou na něho několik vteřin nevěřícně zírala.
„Na co čum...“ začal, ale zarazil se v půlce slova.
„Tedy… na... co hledíš… krásná… děvo?“ mezi jednotlivými slovy dělal pauzy a po očku neustále koukal do knihy, kterou držel v ruce.
„Co se ti stalo?“ zeptala se ho. Pokud se dobře pamatovala, měl při jejich předchozím setkání zcela odlišnou mluvu.
„Co tím míníš?“ Tou se zaměřila na knihu v jeho ruce. Stálo na ní: Mluvte jako vzdělanec.
„Předtím jsi mluvil jako hovado, a teď zase jako by ses narodil v minulém století.“
„Jestli chceš jako něco říct, Šeredko, tak tomu vůbec nerozumíš.“
„Ne, tomu vážně nerozumím.“
„Na takovou nulu, jako seš ty, nemusím vůbec plejtvat svoje umění.“
„Jaký umění? K čemu ti to vůbec je?“
„Vymyslel jsem totiž naprosto skvělej plán, jak získat prachy, slávu a všechno to vokolo.“
„Vážně? A jak to uděláš?“ zajímala se Tou.
„Naprosto jednoduše, a tobě to klíďo můžu říct, Šeredko.“ Knihu si schoval do kapsy.
„Celej můj naprosto úžasnej a geniální plán spočívá v tom, že se vlichotím týdlenctý Mizukage.“
„Nechápu.“
„Sakra, sedíš si na plachťákách? Ta bába je celá divá do vdávání, prostě se hodím do gala, trochu kecat se naučím a vlichotim se, ne?“
„Víš, když praseti dáš sedlo, pořád to bude jen prase se sedlem, a ne kůň.“
„Hele, ty potvoro, chceš říct, že jsem jako prase?“
„Ne, to byl jen řečnický obrat,“ uklidňovala ho Tou.
„Navíc, není na tebe moc stará? Naše Hokage je celkem stará, i když na to nevypadá.“
„Blbneš? Je jen o devět let starší. Navíc je docela hezká a dobře tvarovaná, a navíc to teď letí, mít starší babu.“
„Stejně s tebou vyběhne.“
„Proč tady vlastně dřepíš, Šeredko?“ změnil téma, protože neměl chuť se s Touazuki dohadovat.
„Jednak pozoruji lidi, ale hlavně se za rohem schovává Kakashiho přítelkyně. Dělá nenápadnou a bojí se jít dovnitř, když jsem tady.“
„Seš hrozná potvora,“ pokáral ji. Tou jen pokrčila rameny.
„Jednak sem měl tady ve vsi nějaký zařizování, ale hlavně pro tebe něco mám.“
„Máš pro mě moje brýle!?“ Tou nadšeně vyskočila.
„No, to ne tak úplně. Jenže takhlenc nasucho mi to nějak nejde přes hubu.“
„A když ti koupím něco k jídlu, bude to lepší?“
„Jo, když k tomu bude ještě něco na spláchnutí, tak myslím, že to pude.“
„Chvilku počkej, já si pro něco doběhnu,“ vyhrkla Tou a rozeběhla se nahoru. Vrazila do dveří jako velká voda. Kakashi seděl u stolu. Překvapeně se na ni podíval a utrousil: „Jo, to jsi ty.“
Doběhla k posteli a pak si vlezla pod ni. Chvíli se tam přehrabovala, než vyndala podlouhlou dřevěnou krabici, a utíkala zpátky.
„Můžeme jít, Tetsuo,“ zavelela Touazuki.
„Řikal jsem ti, že se tak nemenuju. A kam deme?“
„Do Ichiraku. Objednám ti rámen s dvojitou porcí vepřového a já si dám to samé a ty za mě sníš to maso.“
„Jsem snad nějakej vodpaďák, že mám po tobě dožírat? Co když něco chytnu? Prostě si to vobjednej bez toho masa.“
„Jenže já jsem s Narutem zvyklá objednávat si dvakrát dvojitou porci. Teď, když tady není, nemám ji komu kupovat,“ řekla zkroušeně.
„Nojo, prosimtě. Ty se navotravuješ, tak jápo tobě dožeru i tvoji část,“ zabručel.
„Díky, Tetsuo!“
„Neříkej mi tak.“

Procházeli vesnicí a poutali na sebe patřičnou pozornost. Pravda, Tou ji na sebe poutala celkem často, ale tentokrát to bylo jiné. Jindy se za ní jen dívali, teď si šeptali. Všechny zajímalo, co je zač onen podivín a proč s ním je Akame.
„Tohle tady futrujete?“ ptal se podezřívavě.
„Jo, je to výborné. Chutná to naprosto dokonale.“
„Vypadá to nechutně,“ utrousil a otáčel přitom miskou sem a tam, jako by hledal úhel, ze kterého se mu bude jídlo jevit chutnější. Vysloužil si tím nevraživý pohled Teuchiho.
„No, snad po tom nechcípnu,“ dodal a pustil se do jídla. Tou pečlivě studovala jeho výraz, který se postupně z ostražitého měnil na spokojený.
„Ujde to. Teď bych si nechal líbit něco k pití.“
„Čaj?“ ptala se Tou.
„Čaj? Sem snad mimino? Chci saké. A dej mi svoje maso, než do toho namočíš rypák.“ Touazuki mu přistrčila svoji misku.
„Platíš ty?“
„Jo, já.“
„Fajn, takže si to dám ještě jednou.“

Touazuki vyčkávala, než bude najedený a hlavně bude mít za sebou pár kalíšků saké. Mezitím si povídala s Teuchim. Oba vzpomínali na Naruta, přemítali nad tím, jestli je v pořádku a jaká dobrodružství zažívá. Nakonec se Tou odhodlala k činu. Vytáhla dřevěnou krabičku a začala rozkládat shogi.
„Co vyvádíš, Šeredko?“
„Chci si s tebou zahrát.“
„Nemam čas na hovadiny.“
„Říkáš to jenom proto, že nemáš šanci nade mnou vyhrát. Nejspíš ani nevíš, jak se to hraje.“
„To jako vim. Úplně tě rozdrtim.“
Tak začala jejich první hra Tetsuo se celou dobu mračil, drbal si cejch na krku. Druhou ruku měl položenou na stole a po prstech mu neustále kroužili kovoví hádci, vůbec si jich nevšímal, jako by se jednalo jen o další bezděčné gesto.
Touazuki chtěla využít rady, kterou dostala od Shikaka. Pomocí hry může poznat člověka, jenže ať se snažila, jak chtěla, nešlo jí to. Nejspíš nechápala souvislosti, které v tom viděl její učitel. Třeba se na celou hru dívala špatně. Potřebovala zjistit jeho úmysly, chtěla vědět, jestli mu může věřit. Shogi jí v tom zřejmě nepomůže. Když nic jiného, tak alespoň vyhraje. Celou dobu vedla.
Pak najednou: „Tak to by bylo. Při tom hraní mně vyschlo v hubě, objednej.“
„Ještě jsme nedohráli,“ čertila se Tou.
„Dohráli a já vyhrál.“
„Nene, ještě není konec.“ Začala zkoumat hrací plochu a přemýšlela.
„Heleď, já vim, že bych vyhrál, tak proč v tom pokračovat.“ A aby zamezil jakýmkoli protestům, smetl hrací kameny na zem. Touazuki zanadávala a začala je sbírat. Pak jen seděli a nemluvili spolu, každý si hleděl svého. Tou už začínala být nervózní, když se konečně zvedl.
„Sakra, nějak se vám tady zvětšila přitažlivost,“ utrousil a udělal několik nemotorných kroků směrem ven.
Zaplatila, žádná změna, s Narutem to chodí stejně, jen jeho útrata je větší. Vystřelila z Ichiraku jako střela, ale jak se ukázalo, nemusela spěchat. Tetsuo se opíral o stěnu protějšího domu.
„Heleď, Šeredko, jdeme někam stranou, nemusí nás někdo poslouchat,“ pronesl a vydal se vpřed. I když byly ulice v Konoze poměrně široké, on měl co dělat, aby se na nich udržel. Několikrát se musela Touazuki rozeběhnout, aby zabránila karambolu. V duchu na něho nadávala. Jestli předtím poutali pozornost, tak teď byli středem dění. Až se to donese ke Kakashimu, nebude rád. Celou dobu čekala na moment, kdy se zastaví a řekne jí víc o brýlích. Jenže on mířil dál, ven z vesnice. Strážný na ni zavolal, ať se nikde dlouho netoulá, že se za hodinu zavírají brány.

Konohu už pomalu ztratili z dohledu, když Tetsuo konečně zastavil, opřel se o strom kousek od cesty a vylovil z kapsy několikrát přeložený papírek a podal jí ho.
„Co je to?“
„Cena, za kterou ti Itachi ty brejle nakulí,“ odpověděl líně, ale v očích mu plál zájem. Pozorně ji sledoval. Tou si dopis přečetla, vlastně to ani nebyl vzkaz pro ni, ale jen seznam symptomů.
„Poškození těla následkem nadměrného užívání chakry,“ usoudila. Stále nechápala, jak jí to má pomoci získat zpět brýle.
„Itachi chce, abys mu s tím píchla, jinak ti nevrátí ten tvůj krám.“
„Jednoduché, musí přestat používat chakru, pak se tělo regeneruje.“
„Nechce ji přestat používat.“
„Potom umře,“ konstatovala Tou.
„S tím počítá, ale potřebuje prodloužit čas, který mu zbývá.“
Dlouze se zamyslela, zvažovala možnosti.
„Můžu se o to pokusit.“ Hledala téma svého výzkumu a teď ho měla.
„Fajn, svou odměnu si vyzvednu, až bude všechno v pohodě. Jsem slušnej obchodník, nechci platit předem.“ Odlepil se od stromu a vyšel.
„Počkej,“ zarazila ho.
„Co zas?“ zabručel. Jenže Touazuki se neměla k odpovědi, jen šoupala nohama a sledovala zem.
„Tak to vyklop!“
„Když já jsem s tebou hrála shogi, a pořád jsem nezjistila, co jsi zač.“
„Meleš blbosti. Jak co sem zač?“
„Jestli ti můžu věřit?“ Tetsuo se rozzlobil, udělal krok vpřed a několikrát dloubl Touazuki do ramene.
„To jste celý vy. Lidi z velkejch vesnic si vo každým jiným myslej, že je nula. Myslíš si vo mně, že jsem šmíra? Jo, vy se máte, všichni si bydlíte tady v těch bejvákách a jste nafrněný, na všechny koukáte spatra.“
„Přestaň!“ Tou ustoupila z jeho dosahu a mnula si rameno. „Já si o tobě nemyslím, že jsi šmíra, i když děláš podivné obchody, jenže to, co ti chci říct, může někomu ohrozit život.“
„Nejsem takovej parchant, jak si všichni myslí. Možná kdysi, když jsem žil ještě tam, co mi udělali tohlencto.“ Ukázal na cejch na krku.
„Žil jsem tam s bráchou, co si pamatuju, tehdá jsem nic nevěděl, dělal jsem, co mi řekli, hodně nepěkný věci. Jenže to dělali všichni, nic jinýho jsme neznali. Jenže teď už ne, možná dělám hodně věcí pro prachy, ale mám svědomí. Nezabiju lidi pro peníze.“
„Ty máš bratra?“
„Měl jsem. Byli jsme dvojčata, ale nezdědil kekkei genkai, tak ho náš pán nechal zabít, proto jsem utekl. Zdrhli jsme jen dva. Ještě je tam hrozně lidí, co chtěj pryč, a nemůžou. Jednou je dostanu ven.“ Zamračil se a otočil se k Touazuki zády.
„Za tohle může ta pitomá vesnice, všichni jsou tu změkčilý, už jsem se tim taky nakazil. A vykládám ti hovadiny.“
„Nepovídej, taky bys chtěl být v nějaké vesnici.“
„Jo, protože to máte v pohodě. Jenže lidi nechtěj vzit cizince do vesnice. Prostě nemam šanci. A tak si vezmu Mizukage a vodstěhuju se do Mlžný.“
„Tak to máš dobrý.“
„Jo, když mě nebudeš moc štvát, třeba tě pozvu na svatbu.“
„Dobře, tak očekávám pozvánku,“ dobírala si ho Tou.
„Fajn, tak tohle nech plavat. Cos to po mně chtěla,“ snažil se zamluvit svoji chvilkovou povídavou náladu, která byla z velké části zapříčiněna velkým množstvím saké.
„Potřebuji, abys našel jednoho člověka, kterého Tsunade schovala.“
„Schovala ho před tebou. Nechej ho v klidu, Šeredko.“
„Neschovala ho přede mnou, ale protože se dostal do problémů.“
„A co z toho budu mít?“
„Přísun tajných informací.“
„Pokračuj.“
„Jednoduše, toho člověka nasadím k feudálnímu pánovi. On mu bude dodávat všechny potřebné informace a já ti je předám.“
„Takže ty sama usoudíš, co mi řekneš a co ne.“
„Přesně tak,“ zaculila se Tou.
„Pro mě celkem nevýhodný.“
„Když myslíš, zeptám se na to někoho jiného.“
„Ne, počkej. Já s tim souhlasim,“ pospíšil si. Ještě naposledy si ho přeměřila a potom mu vylíčila všechno o Kenjim.
Byla si jistá, že mu může věřit, i když se ji už jednou pokusil zradit. Navíc jeho zmizení jí nahrávalo, mohla ho použít jako špeha. Na feudální dvůr má přístup jen málo lidí. A teď je navíc k nepoznání. Když se vypracuje, mohl by feudálnímu pánovi našeptávat, co Tou potřebuje. Zvlášť s jeho schopnostmi. Tetsuo souhlasil se vším.
„Počkej,“ zarazila ho znovu.
„Co zase, Šeredko, já vim, že jsem hrozně okouzlující a nemůžeš se se mnou rozloučit, ale spěchám za jednou ženskou, co bydlí kus vocaď.“
„Jdi si, kam chceš. Nejdřív jsem tě chtěla poprosit, jestli bys mi nedal ještě náušnici do druhého ucha. Takhle to nevypadá hezky.“
Tetsuo se jen ušklíbl, ale vyhověl jí. Po malém štípnutí měla Touazuki nový šperk.
Dívala se za jeho odcházející postavou a doufala, že ji nezradí. V takovém případě by přišla hodně krutá pomsta.