Světelní strážci - Kapitola III. - Yama no hyō

Kapitola III. – Yama no hyō

Přestože se Ammanti i Shian zprvu obávali, král a královna, dokonce ani strýc, generál královského vojska, neměli námitek. Jen jim museli slíbit, že se Wiera mimo ninja technik bude také občas učit i královským povinnostem.
Druhého dne vyrazili na cestu, společně se svými bratranci, dvojčaty Arim a Shizutem. Prvních několik dní ubíhalo rychle. Všichni byli odpočinutí, navíc z paláce je k přístavu doprovodili vojáci na koních. Další den strávili na lodi.
Jakmile královská galéra zakotvila u břehů země Horkých pramenů, museli se s námořníky rozloučit a dál v cestě postupovat po svých. Procházeli převážně vnitrozemím země Ohně, protože na hranicích ještě doznívaly boje Třetí války ninjů. Za hezkého počasí spali venku pod stromy, a když bylo chladno nebo pršelo, zaplatili si nocleh v hostincích.
„Jak je to ještě daleko?“ zeptal se znaveně Shizute večer, když byli na cestě již čtrnáct dnů. Děti pochod vyčerpal natolik, že zpravidla usnuly hned, jakmile se dostaly do postele.
„Ještě tři dny,“ řekla Ammanti. Byl to jen odhad, protože vzdálenost, kterou každý den ušli, se stále zkracovala. Dvojčata zaúpěla.
Wiera seděla na svém místě a nepřítomně zírala do trávy.
„Teď už není čas couvnout,“ pronesl Shian s úsměvem. Dívka se na něj otočila. V unavených očích jí zaplál oheň.
„Já nechci couvnout. A ani to nikdy neudělám. Chci být lepší, silnější. Jako ty a Ammanti. Možná vás dva jednou dokonce překonám a budu tak dobrá jako Hokage,“ pousmála se.
„Nu dobrá, ale nezapomeň, že v první řadě jsi princezna,“ podotkl bratr a Wiera zvrátila hlavu vzad.
„Jsi jako máma s tátou. ,Wiero, to nedělej, na princeznu se to nesluší. Wiero, seď rovně, jak máš.‘ Teď budu sedět s nohama na stole a chodit s oblečením naruby, kdy se mi zlíbí!“ Hlasitě zívla, ani si nezakryla pusu. „Roli princezny nechám někomu jinému.“
„Když chceš…“ pokrčil Shian rameny a přikryl ji. „Dobrou noc, Wiero.“
„I tobě, Shiane.“
Ještě chvíli pozorovala noční oblohu posetou zářícími hvězdami, ale z dlouhých pochodů byla tak unavená, že usnula dřív, než zavřela oči.
Za dva dny už v dálce zahlédli nepatrný obrys vysokých hor, který se stával postupně stále zřetelnějším. Vrcholky byly tak vysoko, že se ztrácely v mracích.
„To jsou hory Yama no hyō,“ řekla Ammanti. „K jejich úpatí je to jen pár hodin cesty.“
Shizute, Ari a Wiera zavýskli radostí, div se vidinou dlouhého odpočinku k horám nerozeběhli.
Ammanti totiž věděla, že výstup zabere spoustu času, a chtěla na to mít celý den. Noc strávili ještě dole, na travnaté zemi, z níž začínaly vyrůstat květiny.
Dalšího rána započali cestu vzhůru.
Ari, Shizute a Wiera odhodlaně vyběhli do strmého kopce, ale nohy jim začaly klouzat po zbytcích sněhu a navlhlé trávě. Ani kamenná část nebyla o mnoho lepší. Malé, nezpevněné spršky kamínků se kutálely dolů a stejně tak zemská přitažlivost stahovala dolů i děti.
„To nejde! Nikdy se nahoru nedostaneme!“ bědoval Ari, který byl ze všech nejníže. Shizute se jen tak tak dostal k prvnímu z velkých balvanů a podal ruku Wieře, aby ji vytáhl k sobě.
„No tak, Ari, polez, vytáhneme tě!“ nejmladší dívka se otočila ke svému bratranci a natáhla ruku. Ariho ale vzal do náruče Shian a vyskočil s ním na kámen, k němuž se Shizute dostal po svých. Ammanti v kleku je pozorovala z výstupku o kus dál.
„Dostal se tam jediným výskokem!“ malá princezna otevřela pusu.
„Tohle není fér, Shiane,“ zachmuřil se Shizute.
„Když použijete chakru, dokážete to taky,“ vložila se Ammanti do debaty.
„Jak to máme udělat?“ ptala se Wiera.
„Zkuste nastřádat chakru do nohou. Už jsme vás to učili po cestě – rychleji běhat a skákat po stromech. Tohle je stejné. Vyberte si kámen, který bude vaší další odrazovou plochou, nastřádejte chakru a skočte. Ale pozor, abyste použili správné množství. Když jí bude málo – nedoskočíte, pokud bude chakry naopak moc – přeskočíte.“ Postavila se a tělo otočila směrem k dalšímu kameni. „V obou případech dopadnete jinam, než jste chtěli, a možná skončíte zase úplně dole.“
Trojice se ohlédla. Přeci jen už byli poměrně vysoko.
„Tak se snažte!“ popřála jim Ammanti a skákala dál.
Shian si od nich vzal věci. „Sejdeme se nahoře. Nemusíte spěchat, máte na to celý den.“ Věnoval jim poslední úsměv a zmizel za Ammanti.
„Rychle za nimi, ať nám neutečou!“ zvolal Ari a hnal se po kamenech výš a výš. Shizute a Wiera si vyměnili pohledy.
„Až po tobě,“ pokynul chlapec. Dívka se opatrně pustila za ostatními.
Cesta nahoru tímhle způsobem netrvala zas tak dlouho. Protože však nebyli tak zběhlí v používání a ovládání chakry, tu a tam se vyskytly komplikace a taky museli častěji odpočívat, aby zase nabrali sil.
Pozdě odpoledne se konečně všichni tři dostali na jakousi plošinu. Mraky, které viděli předchozího dne, se přes poledne rozplynuly, a z hor byl úžasný výhled do okolí.
Téměř nezpozorovali, že se k nim přiblížilo několik levhartů a zvědavě je sledovali.
„Yuki-sama! Už dorazili,“ zavolala jedna z levhartic kamsi dozadu.
Z další plošiny, výše než prozatímní, na které seděli, se zvedl velký levhart a spolu s Ammanti a Shianem mířil k nim. Dav šelem trochu prořídl.
„Ari, Shizute, Wiero,“ oslovil všechny Shian, „tohle je levhartice Yuki. Zodpovídá za všechno, co se děje v těchto horách a jejich nejbližším okolí.“
„Všechno, kromě lesa Ikagawashi,“ upřesnila Yuki.
„Ano,“ kývl Shian, „kromě něj. Dnes už nebudeme nic dělat. Využijte volný čas, jak uznáte za vhodné.“
Wiera si po tom, co její bratr domluvil, všimla, že kolem zadních nohou levhartice Yuki se motá malé kotě. Bylo větší než obyčejná dospělá kočka domácí, kterých se potulovala kolem zámku spousta. Stejně jako ostatní velcí levharti mělo šedobílou srst a černé skvrny po celém těle. Nejnápadnější však byly sytě modré oči.
Kotě si jejího pohledu všimlo a schovalo se. Velká levhartice se usmála.
„Takže už sis všimla mojí dcery, která se snaží hrát si na neviditelnou?“ zeptala se Wiery. Ta kývla.
„Jo. Líbí se mi, má krásné oči.“
„Stejně jako ty.“
„Děkuju. Ammanti říkala, že až přijde čas, probudí se mi Sharingan a budu jedna z nejúžasnějších kunoichi, která kdy žila. A Shian zase povídal, že s Byakuganem ještě pracovat nemám, že nevím, co všechno se v něm skrývá.“
„Velmi zajímavé,“ Yuki se posadila. „S něčím takovým by se dalo dokázat hodně věcí. Oba ti určitě ukáží, jak s očními technikami pracovat, až budeš starší.“
„Hm,“ usmála se dívka, „už se na to těším.“
Během toho, co si obě povídaly, si kotě zvyklo na Wieřinu přítomnost a odvážilo se k ní přiblížit. Yuki následně řekla, že ještě něco musí zařídit, a tak zůstaly samy.
„Ahoj, já jsem Wiera.“
„Já jsem Arashi,“ představila se malá levhartice. „Budeš si se mnou hrát?“
„Tak jo. A na co?“

Wiera spolu se svými sourozenci a dvojčaty začíná žít v Yama no hyō. Učí se všechny základní dovednosti a techniky, rychlost skládání pečetí a boj se zbraněmi.
Když je Wieře šest let, Ammanti je poprvé přivádí do Skryté listové vesnice, aby spolu s několika dalšími ninjy posoudila, zda jsou schopni pokračovat ve výcviku a stát se tak shinobi. Všichni tři uspějí a obdrží čelenky.
„Arashi,“ šťouchla jednou večer Wiera do levhartice. Ta zvedla hlavu. „Dokážeš si představit, že bychom byly pořád spolu?“
„No jasně,“ kývla, „vždyť už jsme skoro pořád spolu.“
„Ale já to myslím jinak. Myslím celý život. Nikdy bychom se nerozdělily, přivolávala bych tě do bojů. Slibme si to! Že se nikdy nerozdělíme.“
„Dobře. Slibuju, že po tvém boku budu stát celý svůj život,“ řekla Arashi.
„A já budu stát celý svůj život při tobě,“ usmála se Wiera, „tak přísahám.“

Později si je zavolala Ammanti a seznámila je se svým plánem – nyní budou trénovat každý individuálně.
„Ale proč?“ ptal se Shizute. „Konečně jsme se naučili spolupracovat jako tým.“
„Ano, a věřím, že to hned tak nezapomenete. Ale musíte se naučit pracovat s podstatou chakry.“
„Podstatou chakry?“ opáčil Ari.
„Přesně tak,“ kývla černovláska. „Jak jistě všichni víte, existuje pět elementů – Blesk, Voda, Oheň, Země a Vítr. Každý ninja má potenciál k využití jednoho z těchto elementů, případně jich může mít i více.“ Chvíli se hrabala ve své tašce a pak vytáhla několik obdélníkových papírků. „Tady. Každý si vezměte jeden. Vpusťte do nich svou chakru a zjistíte, jakou máte podstatu.“
Trojice kývla a zařídila se podle jejích slov. Arimu se papírek rozdrobil, Shizutemu se roztrhl na dvě stejné části a Wieře zvlhnul. Navzájem si prohlédli své výtvory.
„Takže Ari má zemskou, Wiera vodní a Shizute větrnou. Hezky nám to zapadá,“ pomyslela si Ammanti.
„Co to znamená?“ zeptal se Shizute, když nejstarší dívka dlouho nic neříkala.
„Každý máte jinou podstatu. Ari, ty máš zemskou. Shizute, ty větrnou, a Wiero, vodní. S Shizutem budu nadále trénovat já a s Arim Shian. A Wiero, o tebe už si zažádala Yuki-sama. Protože se hodně kamarádíš s Arashi, naučí tě i technikám se zvířaty.“
„Hustý!“ vykulila oči nejmladší.
„Fajn, dáme se hned do práce. Chuuninská zkouška na nás čekat nebude.“
Wiera hned nedočkavě běžela za Yuki na hlavní plošinu, kde bylo její obvyklé místo a odkud měla na všechno dobrý výhled.
Když dorazila, velká levhartice se na ni otočila.
„Proč se tak usmíváš?“ zeptala se pobaveně.
„Nemůžu se dočkat, Yuki-sensei,“ odpověděla, „konečně budu umět živelnou techniku.“
„Aha. No, než spolu začneme trénovat, podepíšeš mi tuhle smlouvu. Je to smlouva mezi tebou a námi, levharty. Bude se to hodit, až tě budu učit Kuchiyose no Jutsu,“ rozvinula velký svitek, který měla položený vedle sebe. Wiera se řízla do ukazováčku a napsala své jméno, pod nějž otiskla všechny své prsty. Všimla si, že ve smlouvě je také Ammantinino jméno.
Yuki svitek smotala a hodila Wieře podivný předmět.
„Yuki-sama, co to je?“ zeptala se.
„Malý dárek,“ řekla s úsměvem a sledovala, jak si Wiera předmět prohlíží.
Byl to vějíř. Ale ne obyčejný papírový, kterým se všichni ovívají v parných letních dnech. Tenhle byl delší než celá její paže, z lehkého, tenkého ale přesto pevného kovu modrošedé barvy. Narozdíl od normálních vějířů měl skládací části jen tři, rukojeť skvěle padla do ruky. A když se s ním máchlo, zvuk zněl jako vlny na pobřeží.
„Mimochodem, jakou podstatu chakry máš?“ zeptala se Yuki. Wiera zvedla hlavu.
„Hm? Vodní,“ řekla ledabyle. Byla tím prapodivným vějířem doslova fascinovaná.
„Myslela jsem si to,“ pronesla levhartice. „No, jestli sis už dostatečně vyhrála s Vějířem Oceánu, naučím tě první techniku.“
Dívka se postavila do pozoru a čekala na instrukce.
„Jako první techniku pro tebe mám Suiton: Mizu Rappa. Je to lehká technika a vypadá takhle.“ Poskládala pečetě a nadechla se. „Suiton: Mizu Rappa!“ z tlamy vypustila proud vody směrem, kde nikdo nestál.
„To je paráda!“ zvolala Wiera a už chtěla taky techniku provést, jenže levhartice ji zastavila.
„V tvém případě to bude trochu jednodušší. Nebudeš muset skládat pečetě. Vezmi svůj vějíř a naplň ho chakrou s podstatou. Je to jednoduché, protože vodní podstata je tvá hlavní.“
Wiera se nějakou dobu pokoušela udělat, jak Yuki řekla, ale nebyla si jistá, zdali to dělá správně. Zkusila proto vějířem švihnout.
„Suiton: Mizu Rappa!“ Ale nic se nestalo.
„Vkládáš do něj jen chakru bez podstaty. Zkus ji v sobě nejprve najít, a když se ti to povede, naplň ho. To, že jsi na správné cestě, poznáš tak, že se orosí.“
„A jak poznám podstatu?“ ptala se Wiera.
„No…“ Yuki se zamyslela, „voda má mnoho podob. Od ledově studené přes vlahou až po vařící. Může být klidná i roztěkaná. Ale má takovou zvláštní… jak to říct… konzistenci. Jakmile ji jednou správně uchopíš, bude se ti skvěle ovládat, uvidíš.“
Celý týden se Wiera pokoušela objevit v sobě vodní podstatu a vložit ji do své zbraně. A opravdu, na prvopočátku byl kov pokryt jen slabou vrstvou něčeho, co připomínalo zkondenzovanou páru. Potom se začaly tvořit větší kapky.
Wiera hned vyskočila a provedla techniku.
„Suiton: Mizu Rappa!“
Nebyla to tak dokonalá vodní vlna jako od Yuki, ale jí to nevadilo. Cvičila neúnavně dál a nakonec se tato technika stala její nejdokonalejší a také nejpoužívanější.