Květ pouště (3)

„Možná bychom se měli vrátit,“ pronesl Gaara, když se slunce sklánělo k obzoru. Chvíli si povídali, chvíli mlčeli. Nebyli z těch lidí, kteří by společné ticho považovali za trapné. Když nevěděli co říct, nemělo cenu nic říkat. Na ta pravá slova přišli ve chvíli, kdy je skutečně potřebovali.
„Dobře,“ souhlasila. I když spolu začali chodit, sotva se drželi za ruce. Políbili se, ale neznamenalo to hned vášnivé něžnosti za rozpálených nekonečných nocí. Seděli vedle sebe a dívali se na horizont zbarvený rezavým zlatem zbylé sluneční záře. Podívala se na něj, toužila přitulit se k němu, položit mu hlavu na rameno nebo do klína a usnout. Ale ani se k němu nenaklonila, přišlo jí to příliš moc odvážné. Snad příště,uklidňovala se a zároveň doufala, že není jenom rozptýlení Kazekageho. Vzápětí to zavrhla, Gaara by si se vztahy nikdy nehrál. Zvedli se a vydali se zpět do vesnice.

Hvězdy se rozzářily na obloze a i ty opozdilé už byly na svém místě. Tisíce drobných nebeských lamp vytvářelo stíny v uličkách Suny a vítr se je marně pokoušel chytit. Temari s Kankurem čekali ve ztmavlé kanceláři, kde přesně před 24 hodinami bylo všechno rozmlácené. Neobtěžovali se s rozsvěcením, obyvatelé vesnice věděli, že čas od času potřebuje být Kazekage sám a vydá se někam do pouště. A Gaarovi sourozenci mohli lépe sledovat dění v ulici. Nepočítali s tím, že by Gaaru zahlédli, ale stejně jim to nedalo a čas od času vyhlédli z okna.
„Vážně by mě zajímalo, co se děje,“ mrmlala Temari polohlasně.
„Třeba dostal jeden z těch jeho „záchvatů“ samoty,“ snažil se Kankurou zjednodušit situaci.
„Se ženou? S mladou pohlednou kunoichi?“ zpražila ho sestra pohledem.
„Třeba ji jen vyprovodil a pak...“ nepřestal se bránit mistr loutkář.
„Možná máš pravdu, ale nemůže to souviset nějak se včerejškem? Od chvíle, kdy se tu ta dívka objevila, se Gaara chová divně,“ spekulovala nad tím dáma větru.
„Kdyby to nebyl on, vsadil bych se, že šel na rande,“ uchechtl se pan loutkář.
„A co ty, ty si nikoho nechceš najít?“ nečekaně obrátila Temari a vypálila po něm jednu ze svých jedovatých poznámek.
„Myslíš, že by mě některá chtěla?“ lehkomyslně smetl její poznámku ze stolu.
„Kdo ví, bláznů je na světě dost—“
„To ti teda pěkně děkuju.“
„To byl vtip. Měl by ses nad tím vážně zamyslet, však už jsem ti to vysvětlovala,“ zjemnila Temari tón hlasu.
„Jo-o, vzpomínám si,“ nikdy na ten rozhovor nezapomněl. Přišel mu neskutečně trapný a doufal, že se nebude opakovat, „odpovědnost, budoucnost, dobré jméno...“ vyjmenovával.
„Ty si to vážně pamatuješ,“ řekla trochu zaskočeně, připravená dát mu další kázání.
„Pamatuju a musím říct, že nad tím občas přemýšlím,“ přiznal popravdě.
„A?“
„Nenašel jsem holku, kterou bych chtěl já a ona mě,“ pokrčil rameny.
„Ahgrrrr!“ Temari se protočily oči, „to je základní pravidlo vztahu pro všechny, že se musíte chtít oba, není to nic výjimečného, koukej se snažit,“ neuvědomovala si, že byla na svou dobu trochu pokroková. Stále se ještě praktikovaly dohodnuté sňatky, i když bylo možné, aby se mladí seznámili jinde a „dohodnutí“ proběhlo až po ujištění vzájemných sympatiích.
„Třeba Gaara taky přemýšlel o vztahu, však víš, že ...“
„Ano, já vím, už mu to naznačovala rada. Netvrdím, že by to nebylo dobré, zvlášť by to ukázalo ostatním vesnicím, že Gaara na sobě pracuje a je stále více a více člověkem. Ale na druhou stranu, co když se něco stane? Nebo co když to budou ostatní vnímat tak, že jsme dívku donutili?“
„Je to velice složitá situace,“ potvrdil Kankurou celý šťastný, že se rozhovor stočil jinam.
„Ale tebe se tyto starosti netýkají, ty by ses měl oženit,“ netrvala jeho chvíle štěstí dlouho.
„Budu o tom přemýšlet, opravdu,“ snažil se, aby to znělo co nejupřímněji a nejpřesvědčivěji.
„To si piš, že budeš, to se neboj.“
„Tak o to se vážně nebojím – hele Gaara!“ nahnul se k oknu tak aby viděl, ale sám zůstal neviděn. Temari ho napodobila. Poznala, že se jen tak nesnaží odvést pozornost od tématu. Skutečně viděli, jak se Gaara vrací. Jenže šel směrem z městské části. Z té části, kde stály hotely.
„Co jen tam dělal?“ bezhlučně vyslovili naráz, ale odpovědi se nedočkali.

Gaara šel Hanu ubytovat. Ani jednomu nepřišlo rozumné, aby zůstala u něj doma. Potřeboval hlavně čas, aby si na celou situaci zvykl a to poslední co teď chtěl bylo někomu to oznamovat. Dohlédl na to aby dostala slušný pokoj a když byli sami, decentně se rozloučili. Snad jí chtěl původně jen podat ruku, ale všiml si, že stála o kousíček blíž, než kdokoliv jiný, byla klidná a trpělivě čekala. A tak se mírně naklonil a opět ji lehce a měkce políbil. Věděl, že ten polibek bude cítit ještě několik hodin poté. Cestou do hotelu se snažili, aby je nikdo spolu moc neviděl. Procházeli všelijakými postranními uličkami, ale když teď byl sám, už nebylo potřeba se tolik snažit. Ostatním mohl snadno říct, že se prochází městem, aby ho neznal jen jako obraz na zdi své kanceláři. Otevřel dveře své pracovny a rozsvítil.
„Ááá,“ ozvalo se dvojhlasně těch, kteří byli oslněni náhlým světlem. Ostré světlo je bodalo do očí, museli si je alespoň na chvíli zastínit rukou.
„Co tu děláte?“ zeptal se Gaara nesmlouvavě. Přesto bylo v jeho hlase něco, co tupilo ostrost otázky.
„Děláme si tu o tebe starosti,“ řekla Temari narovinu.
„Ehm-m, jo,“ snažil se Kankurou zmírnit Temarinu kousavou náladu.
„Tak to jo,“ usmál se po sebe Kazekage a šel se posadit ke stolu. Předstíral, že se věnuje povinnostem kazekageho, ale ve skutečnosti myslel jenom na ni. Doufal, že jeho sourozenci odejdou, když si budou myslet, že pracuje, ale očividně to neměli v úmyslu.
„Co se stalo?“ zeptala se netrpělivě Temari.
„Jsem v pořádku, neboj se,“ mírně jí odpověděl, až se podivil i on sám, kde se v něm ta laskavost bere. V duchu si udělal poznámku, že se musí zeptat, jak se projevuje láska. Ale ne teď, přikázal si, teď by to bylo moc nápadné. Temari se zarazila, nebylo normální, aby jí na její šťouravé otázky odpovídal až tak mírně a ... jeho odpovědi celkově postrádaly ten typický chlad někoho, kdy se s city učí pracovat.
„Pojďme, nechme ho pracovat,“ pochopil starší bratr Gaarův náznak, že chce být sám. Viděl, že žádné nebezpečí nehrozí a tak neměl takovou potřebu se v tom šťourat. Mimoto doufal, že bude mít u bratra výhodu, až se budou o něco přít s Temari. Ta jen zavrčela a s výhružkou, že jim to řekne doma, odešla. Gaara se opravdu snažil pracovat, chtěl dohnat to, co za uplynulý den zameškal, ale nemohl se soustředit. Vzal si kabát a tiše se vytratil.

Ani Hana nemohla usnout. Tolik se toho stalo a ona nad tím přemýšlela znovu a znovu. Co to vlastně znamená chodit s někým, jako je Gaara? A chodí spolu? Asi jo, vždyť ji přece políbil, dvakrát. Na to, jaký je obvykle zdrženlivý je to důkazů až až. Znala ho z různých akcí, při kterých Suna a Konoha propagovaly a upevňovaly své spojenectví. Vždycky si držel odstup. Rozhodla se, že se vrátí do své vesnice. Gai by už snad mohl svou pozornost zase plně věnovat pouze tréninku a ona by mohla být konečně neviditelná. Rozhodla se, že ráno vyrazí. Myslela si, že bude pro oba lepší, když si zvyknou na nový pocit odděleně, aniž by je trápilo zvědavé okolí. Ale nemohla odolat, chtěla počkat do rána, aby se s ním alespoň rozloučila. Bylo jí, jakoby plachého ptáka zavřeli do klece, ale nezamkli dvířka. Mohl kdykoliv odletět, ale on zůstal, přestože srdcem byl dávno pryč. Nebo právě proto. Po několika probdělých hodinách, kdy se pokoušela poddat spánku, se rozhodla projít. Psy tentokrát nechala v pokoji, chtěla být sama. Ptala se sama sebe, jestli by dokázala žít v takové vesnici, ale marně hledala odpověď. Byla to jedna z těch otázek, na kterou odpověď přinese jedině život. Procházela vesnicí, podvědomě klouzala stíny a snažila se být neviditelná. To, že byla veterinářka ještě neznamenalo, že byla zvyklá promenádovat se prostředkem ulice. Nemířila ven ze Suny, procházela se úzkými uličkami v kruzích kolem svého hotelu a Kazekageho kanceláře. Když se vracela zpátky, zvedl se vítr a prach se rozvířil všude kolem. Tlumeně se rozkašlala, nepatrně zrychlila krok a když míjela svůj hotel, rychle se vyhoupla do okna svého pokoje. Po chvíli vyhlédla z okna, aby se ujistila, že ji nikdo nesleduje. Když už se otáčela dovnitř, zahlédla pohyb oživlého stínu, který okamžitě strnul. Očima pátrala v zákoutích ulice, ale nikoho neviděla a psi nejevili známky neklidu. Posadila se na postel a tupě koukala do tmy. Po chvíli se stočila do klubíčka a usnula. Gaara se spokojeně usmál, konečně usnula. Netušil, že na ní bude tolik napojený a že se o ní bude tolik bát. Neustále kolem ní nechával pár zrnek písku, díky nimž kontroloval, že je v pořádku. Pomyslel si, že to s ním bude mít těžké, ale zároveň si slíbil, že se jí to bude snažit co nejvíc ulehčit. Pomalu se vracel domů a tu noc poprvé po dlouhé době spal. Klidně spal.

Probudil se dřív než jeho sourozenci, uvařil si kávu a spokojeně se uvelebil na židli ve své kanceláři. Slunce vyšlo teprve před chvílí a vzduch se ještě chvěl chladem noci. Ptáci ospale oznamovali nový den a květiny... květiny z písku rozkvétaly po celé kanceláři. Gaara se zděsil, že se mu to zase vymyká z rukou. O chvíli později se ozvalo zaklepání.
„Dále,“ řekl dříve, než si uvědomil floristický úkaz všude kolem.
„Dobré ráno,“ pozdravila královna jeho srdce a udiveně se rozhlížela všude kolem.
„Dobré ráno,“ usmál se Kazekage a se sluncem a modrou oblohou v zádech mu to neskutečně slušelo.
„Chtěla jsem ... tě... poprosit, ráda bych se vrátila zpět do vesnice,“ malinko zaváhala.
„Posaď se, prosím,“ byl stále stejně zdvořilý, „nechceš ještě chvíli zůstat?“
„Musím přiznat, že je to pro mě složitá situace, děsím se například chvíle, kdy potkám tvoje sourozence,“ přiznala.
„Chápu, ani já nevím, jak se mám chovat,“ řekl prostě. Chvíli mlčeli a oběma se jim hlavou honilo spoustu myšlenek.
„Už jsem tam nějakou dobu nebyla, měla bych se vrátit,“ rozhodla se Hana.
„Nebudu ti bránit,“ věděl, že nemá smysl držet ji u sebe proti její vůli, „ale chci vědět, že jsi dorazila v pořádku.“
„Prosím, neposílej se mnou žádný doprovod,“ uhodla, jakým směrem se ubírají jeho myšlenky.
„Tak s tebou pošlu písek, pár zrnek ti bude neustále nablízku. Abych věděl, že jsi v pořádku,“ trval na svém.
„Dobře,“ uvědomila si, že tenhle vztah nebude takový, jaký si ho představovala, přesto o něj nechtěla přijít. I když zatím trval jen pár hodin.
„Kdy chceš odejít?“ zeptal se.
„Co nejdříve, vlastně jsem se s tebou přišla rozloučit,“ podívala se na něj a na chvíli zadoufala, že by mohla dostat další polibek. Gaara vstal.
„Doprovodím tě... ...na kraj vesnice,“ dodal, když na něj vrhla vyčítavý pohled.

Ve vnějších dveřích budovy potkali zbytek pouštních sourozenců.
„Gaaro,“ Temari se hned chtěla přesvědčit, jestli je v pořádku. Poslední dobou si nebyla vůbec ničím jistá.
„Klid Temari, jsem v pořádku,“ předešel jejím otázkám.
„Vždyť víš, že se Gaara jako Kazekage musí postarat o hosty z jiných vesnic,“ přispěchal mu na pomoc Kankurou. Někdy byla Temari příliš horlivá.
„To ale neznamená, že se jim musí věnovat tak moc osobně,“ naštěstí ji slyšel jenom její bratr, který ji rychle odtáhl o kus dál.
„Co se s nimi děje?“ podivila se Hana.
„Mají o mě strach. Možná se od doby, kdys´ přišla chovám divně,“ vysvětlil.
„Za to se omlouvám,“ myslela to upřímně.
„Za to nemůžeš,“ snažil se ji uklidnit a připadal si přitom strašně neohrabaný. Právě teď si přál, aby se uměl chovat jako normální člověk.
„Možná bys jim to měl říct,“ navrhla Hana, i když jí to bylo proti mysli. Chtěla si jejich tajemství uchovat jen pro sebe co nejdéle. Ale v zájmu Gaary by to nemusel být až zas tak dobrý nápad.
„Měl bych?“ zeptal se když vykročili směrem ven.
„Blízcí lidé si všechno říkají,“ odvětila a pokrčila rameny. Doufala, že má se svými sourozenci dobrý a pevný vztah.
„No, možná bych mohl,“ přemýšlel nahlas, „a pak si pro tebe přijdu.“
„Co?“ vyvalila oči, „chci říct, prosím?“
„Neberu vztahy na lehkou váhu a rád bych, aby sis zvykla na vesnici a vesnice na tebe,“ nevinně odpověděl.
„Není to trochu rychlé?“ vykoktala.
„Jestli chceš, řeknu ti to třeba z měsíc nebo za rok, ale řeknu ti přesně tu samou větu,“ nechápal její údiv.
„Zapomeň na to, co jsem řekla,“ uvědomila si, že Gaara říká to, co si myslí, neintrikuje dopředu, „budu ráda, když mě navštívíš.“
Došli až na kraj vesnice, oba dva se mimoděk rozhlédli, jestli je nikdo nesleduje a pak se jejich rty přitáhly k sobě jako magnety. Jejich polibek trval o něco déle, než ty předchozí dva a byl o něco naléhavější a vášnivější. Pak se rozloučili a Hana odešla.
Gaara se vracel zpátky rozhodnut, že sourozencům poví příčinu svého jiného chování. Hana doufala, že se nikomu nebude muset svěřovat.

Temari s Kankurem opět čekali v Kazekageho pracovně, tentokrát pevně rozhodnutí, že jim neuteče. Kankurou pod nátlakem své setry přislíbil pomoc, ale při čekání na mladšího bratra si nebyl jistý, zda se rozhodl správně. Netrvalo dlouho, otevřely se dveře a jejich milovaný bráška vstoupil. Nedivil se, že květiny z písku zmizely, všiml si, že se objevovaly tam, kde byla Hana. Doufal, že stihli s Hanou odejít dřív, než se do místnosti dostali ti dva.
„Nechceš nám něco říct?“ zeptala se Temari bez okolků.
„Ty to víš?“ mírně ho zaskočila.
„Ne a to mě právě štve,“ neochotně přiznala.
„Gaaro, opravdu o tebe máme strach. Od té doby, co se tu objevila ta dívka z Konohy se chováš... jinak,“ pokusil se to srozumitelně formulovat Kankurou. Temari jen zírala, on to vážně řekl.
„Víš, přemýšlel jsem o tom, co mi naznačila rada,“ mluvil k bratrovi, ale tušil, že to zajímá víc Temari.
„Takže rande?“ zvesela ho šťouchl starší bratr do ramene.
„Kankurou!“ zděšeně ho okřikla Temari. I když byla na začátku odhodlaná zjistit pravdu, nevěděla, jestli je dobrý nápad ptát se takhle přímo.
„Vlastně ano,“ šokoval tím oba dva, „víš, ty máš přítele, proč bych já nemohl mít přítelkyni?“ otočil se k sestře. Ta jenom zírala s otevřenou pusou. Nikdy o jejím vztahu moc nemluvili a teď nejen, že to řekl naplno, ale i on má holku. Nemohla tomu uvěřit, ne, ne, to nemohla být pravda. Odmítala uznat byť jen jedno slovo jako pravdivé.
„Je to špatně?“ zeptal se Gaara zmatený její reakcí.
„Já... jen je to pro mě nezvyklá situace,“ povedlo se jí z toho vybruslit se ctí.
„Chtěl bych se v blízké době podívat do Konohy,“ nadhodil, „přidáte se?“
„Já se přidám,“ neodporovala Temari a ani se nesnažila předstírat, že to nedělá kvůli Shikamarovi.
„Já taky, nenechám vás dva jít samotné,“ prohlásil Kankurou.
„Že by si šel Kankurou najít dívku?“ řekli oba dva najednou a zasmáli se, Gaara už občas dovedl vtipkovat a teď se s Temari společně rozesmáli. Vážně se změnil, uvědomili si všichni tři. Kankurou se tvářil naoko uraženě, ale vztahu by se nebránil.
„Když už má i Gaara dívku,“ rezignoval, „ale veřejně popřu, že jsem něco takového řekl.“
Temari se na něj vítězoslavně podívala a všichni tři se společně rozesmáli.