Mise v konoze, 6. díl - Konoha

Shino si užívá, že je bez kabátu, broukům nechá větší volnost než obvykle. Hemžení na jeho těle přitahuje Mikotin pohled, který si taky užívá. Moc nemluvili a šli rychle. Mikoto to nevadilo, měla o čem přemýšlet. Les plynule přešel v sad. Je udržovaný, hodnotí ho, asi budeme blízko vesnice. Shino se zastaví na prašné cestě a začne si oblékat kabát.
„S tím svým kabátem jsi proměnlivý jako počasí.“
„To kvůli lidem,“ konstatuje.
„Coo?“ protáhne nechápavě Mikoto. Shino je v rozpacích, neví, jak jí má vysvětlit, že většině lidí se pohled na něj hnusí.
„Gatsuuga!!“ objeví se před nimi Kiba s Akamaru. Je rád, kamarád se objevil v pravou chvíli, pěkně ho z toho vytáhl. Jeho brouci o něm věděli hned, jak přišli do sadu a Kiba je musel cítit ještě v lese.
„Ahoj,“ pozdraví je Kiba. Prohlídne si oranžovou krásku vedle něho. Podrbe se pod nosem, cítí, že nejde jen tak o nějakou procházku. Shina v takovémhle rozpoložení ještě nezažil. To si zaslouží pořádnou narážku, roztáhne pusu do širokého úsměvu, nadechne se... V tom Akamaru známě zakňučí. Shino to zná, slyšel to několikrát Akamaru se něco nelíbí.
„Mizíme“ kývne na rozloučenou a jsou pryč. Co zas bylo tohle? podivuje se Mikoto. Shino kouká za mizejícím kamarádem. Jeho klan uznával ze všech v Listové nejvíc. Jejich soužití ze psy bylo stejně výjimečné jako to jejich s brouky. Navíc jejich psi byli pro lidi přitažlivější než brouci. Někdy mu to záviděl. Nemusel se ani snažit a lidi se s ním seznamovali sami. Shino to měl dlouho jinak, nebylo to tak, že by neměl sebevědomí, ale přeci jenom si uvědomoval, jak brouci působí na lidi. Choval se rezervovaně, spíše na sebe moc neupozorňoval, tak jak to dělali všichni z jeho klanu na veřejnosti. A když si s někým udělal vztah, tak to bylo právě díky jeho schopnostem a analytickému myšlení. Ostatní z jeho klanu se tím tolik netrápili, ale většina nikdy netrávila tolik času s ostatními tak jako on. Po poslední misi z Kibou si pomalu uvědomoval, jak se až moc odtrhl od svého klanu.
Podívá se na Mikoto, jak se rozhlíží po okolí. Zaplaví ho teplo po těle, už ho nic z toho netrápí. Usměje se pro sebe nad tím zjištěním.
Náhle se objeví prašný oblak v dáli na cestě. Mikoto znervózní, to vypadá jako když se sem žene menší stádo. Začne přemýšlet, kam by se mohli schovat. Ale Shino stojí klidně, kouká stejným směrem. Oblak se přibližuje a ona vidí obrysy čehosi. Co to je? Když je mrak opravdu blízko, vynoří se z něho dva muži v zelených kombinézách. Ten mladší má toho staršího na zádech. Oba šťastně mávají na Shina.
„Ještě devadesát osmkrát a máme oběhnutou konohu šest set padesátkrát!“ sdělují mu s nadšením. Oni to prostě přehání. Shino děkuje Třetímu zato, jak geniálně sestavil jejich tým. A taky za prozíravost, že jim dal za vedoucí voňavou Kurenai.
„To byl Maito Gai a jeho žák Rock Lee,“ poznává je Mikoto z nadšeně. Tím jeho nálada klesne na nulu. Určitě je zná, protože pomohli zachránit Gaaru. Počkat, napadne ho záchranná myšlenka, mě taky přeci poznala. Okamžitě se nato zeptá. Mikoto zapátrá v paměti, přijde jí to tak dávno.
„Zeptala jsem se dvou mužů, jestli znají někoho z tvého klanu. Pověděli mi, že znají tebe. Ale když jsem se zeptala, jak vypadáš byli z toho dost zmatení, věděli akorát, že máš kapuci a brýle.“ Mikoto na něj koukne se zářivým úsměvem, i s tak skromným popisem ho našla.
Jenže Shino je ve svých myšlenkách, má ten svůj nic neříkající výraz a na ni se ani nekoukne.
„Kapuci a brýle má skoro každý!“ řekne poc hvíli nahlas.
Mikoto se začne smát. „To jo, ale né když je třicet stupňů.“
„Před horkem má být hlava chráněná,“ řekne suše.

Shino ji doprovodil až pod otevřené okno ubytovny. Spěšně se rozloučil a odešel. Opouštěl ji nerad, ale nevymyslel záminku, proč s ní být dál a navíc se těšil na postel. Chtěl nepozorovaně proklouznout k sobě do bytu, ale zarazil ho jeho otec.
„Tak jste se s Mikoto vrátili.“
„Ano,“ odpoví Shino klidně, drží své brouky co nejvíc na uzdě, snad se nic nepozná.
„Co jsi o ní zjistil?“ zajímá se otec a Shina jeho otázka znervózní. Proč se o ni zajímá? Poznal něco?
„No, vcelku nic, v hmyzu se vyzná skvěle, myslím, že její problém s brouky ve sklenících mám vyřešený taky, je medik a umí používat raiton.“ Ale to jsme všechno věděli od Kazekageho, pokrčí rameny.
Jeho otec zamyšleně pokývá hlavou, pak k němu zvedne hlavu.
„Přiveď ji zítra k nám po poledni,“ a odchází, ale pak se zastaví a koukne zamyšleně na Shina, který stále stojí na místě.
„Budeme muset být opatrní, podle všeho je její vůně pro naše brouky přitažlivá. Brouci za války, co jsem k ní posílal, se vraceli celí roztržití.“
„Já vím,“ odpoví mu zadumaně Shino.
Pospíchá k sobě všechno oblečení hodí do pračky. Brouci jeho otce určitě cítili její vůni. Kulatý flakónek schoval hluboko ve svém šuplíku. Neměl odvahu ho ani otevřít, i když moc toužil si ji připomenout.

Mikoto se převaluje na posteli, přijde jí moc měkká. Nejraději by zůstala v divočině i s jejím podivným průvodcem. Nejenže se jí líbil, ale po jeho vyprávění začala obdivovat jeho i jeho klan. Navíc se s ním cítila klidná a v bezpečí. Zatouží aspoň po jeho kabátu, i jeden jeho brouček by jí potěšil. Ještě několikrát zkusí najít vhodnou polohu.
Ne! Nejde to, pobere peřiny a vstane z postele. Stojí přímo proti oknu, ale něco se na něm děje, poznává to, je to vzkaz z brouků. Vyvolá to u ní úsměv. Čte.
Zítra po obědě tě zveme k nám. Pak se brouci přeskupí a dopíší: Společensky se obleč. Shino

Shino je doma celý nervózní, snad ji to neurazí! Až doteď přemýšlel, jak jí má dát najevo, aby se převlíkla nebo své oblečení vyprala. Dokonce přemýšlel, že by jeho brouci její oblečení umazali. Ale viděl její skříň a věděl, že tam žádné další oblečení neměla. Způsobil by jí tím jen starosti. Část brouků se vrátila, druhá tam potajmu hlídá. S klidným svědomím usnul poté, co zjistil, že se nad jeho vzkazem usmívala.
Ráno se Mikoto probudí dřív, má před sebou totiž těžký úkol, musí sehnat něco na sebe a je z toho nervózní víc než ze samotné návštěvy. Neobtěžuje se jít dveřmi, rovnou vyskočí oknem, protože už jednou jí to prošlo, tak co.
Už navštívila dva krámy a nic v nich nebylo, tak zapadne do třetího. Krom znuděné prodavačky tam spolu s ní nakupuje jen jedna žena. Nevšímá si jí. Začne si probírat stojan s oblečením.
„Cink,“ zazvoní zvoneček u dveří.
„Ahoj Tenten,“ slyší za sebou známý hlas, za kterým se otočí.
Ino ji překvapeně pozdraví. „ Ahoj Mikoto, tebe bych tu nečekala, kde jsi byla? Ve vesnici jsem tě neviděla.“
Na její pozdrav odpoví s úsměvem. „Se Shinem jsme byli mimo vesnici.“ Tenten i Ino na ni překvapeně koukají. Tenten přemýšlí nad Shinem, ví, jak ho ostatní berou. Ale jí se nikdy neošklivil, na jeho brouky koukala jako na geniální zbraň. Jeho brouci vždy udělali to, co chtěl, navíc hlídali jeho okolí a když o ně přišel, prostě se rozmnožili. Má je vždy u sebe, připravené k boji. Nemusí s sebou nic vláčet, na rozdíl od ní.
„Co hledáš?“ ptá se Ino prohlížející šaty na věšáku. Hledá něco vhodného na Hinatinu svatbu.
„Něco společenského, jsem k nim pozvaná na návštěvu.“
„Tohle by ti šlo nádherně k vlasům,“ vytáhne šaty oranžovo-hnědé s rafinovanými oválnými průstřihy. Začne ji tlačit do kabinky. „Na, vyzkoušej si je.“
Padnou jí jako ulité, Ino velikost trefila perfektně, ale přesto si je hned svlékne, na šaty prostě není zvyklá, pak ještě ty průstřihy...
„Ukaž se!“ Mikoto vyjde ve svém oblečení.
„Proč ses ani neukázala?“ otrávená Ino začne hledat dál. Mikoto začne mlčky probírá oblečení.
„Co tyhle?“ ukazuje jí Tenten vzdušné letní šaty s broučím vzorem. Mikoto nad nimi zavrtí nesouhlasně hlavou, to by bylo trochu moc.
„Máš pravdu, to by se nehodilo,“ vrátí je zpět na věšák. „Je to od nich opravdu důmyslné používat brouky jako zbraň,“ řekne.
Mikoto na ni nevěřícně hledí, nemůže uvěřit tomu, co slyšela.
„Jak můžeš přirovnávat brouky ke zbraním!“ Zvýší malinko hlas a začne zhluboka dýchat. Popadne šaty, které měla jediné vyzkoušené, zaplatí a odpochoduje z obchodu. Ví, že by se necítila v žádných šatech a hlavně nemá chuť se s ní dohadovat o svém názoru.
Ino kouká zaraženě na Tenten, ta rychle popadne velké bílé triko, na kterém je vytištěný velký kunai, zaplatí a odejde.
Ino vleze do kabinky s několika šaty. „Obě jsou divné,“ mumlá si přitom pro sebe.