Mise v konoze, 7. díl - Minulost

Mikoto rázně ujde pár metrů a postupně zvolňuje. Přemýšlí. Ale Shino je jako zbraň používá. Byli spolu s Hinatou v týmu, říkal jí to, když se ptala na toho muže se psem. Náhle narazí obličejem do něčeho zvláštního, zaštípe ji v nose prášek na praní a zároveň si uvědomuje, že to něco se vlní. Couvne a zvedne oči, aby se podívala, do čeho to narazila. Byla to Shinova hruď.
„Musím se ještě oblíknout. Počkej tu,“ zamává s taškou v ruce.
Shino vyšel dřív. Ví, že to dneska všichni zjistí, nevadí mu to, před rodinou nemusí nic skrývat. Doufá, že se o ní víc dozví. Je možné, že mu něco ušlo, proč najednou takový zájem o někoho cizího? Snad jí to nebude trvat dlouho.
Když vyjde ze dveří, všechno se v něm zachvěje. Je nádherná. Její vlasy, stejně oranžové jako fleky na šatech, vyzdvihá jejich hnědá barva. Spadne mu pohled na její dva průstřihy, jeden začínající na boku pod prsy a druhý zas na druhém, odhalující její bok. Nakonec ho upoutá její výstřih
Vůbec jsem si nevšiml, že je tak, no… vyvinutá. Brouci v něm mu dají jasně najevo, jak je slepý, že oni to věděli od začátku. Čas strávený s Hinatou ho naučil si nevšímat toho věčného pohupování. Není na něm nic znát, šaty jí pochválí. Což u Mikoto vyvolá lehké zrůžovění.
„Děku-ju. To Ino…“ zakoktá se. Radši se na sebe ani nekoukla. Víc než šaty jí dělá starost její parfém. Nikde nebyl, kde může být? Shino jí předá zprávu z Písečné.
„Dorazila, když jsme byli pryč.“ Kouká, jak se jí při čtení zprávy mění výraz v obličeji z úsměvu do zamračení. „Stalo se něco?“ Dělá mu to starosti.
„Ne, vlastně jo, měl jsi pravdu, brouci si už zvykli. Začali se chovat úplně normálně, potřebovali jen víc času. Škoda že jsem u toho nebyla,“ dodá smutně. Ve zprávě byla ještě jedna věc, která jí dělá starosti. Stálo tam, že zítra má hlídat Konohu, zatímco se bude konat svatba. A následní den se má s ostatníma vrátit do Písečné. Zatočila se jí z toho hlava. Tak brzy? Je to jasné, proč by tu měla zůstávat, když je vše v pořádku.
Shino si toho všimne, chytí jí a nabídne jí zdvořile rámě.
„Pro jistotu, kdyby se ti zase zatočila hlava,“ řekne jí pobaveně.
Mikoto toho má tolik na srdci! Mám mu to říct? Zatím mu to neřeknu. Přemýšlí nad vším a vůbec nevnímá, kolik lidí se za nimi otočilo. Shino si toho naopak všiml.
Nenapadlo mě, že si oblékne něco tak vyzývavého, když předtím neměla ani výstřih. Je to jedno, i když není navoněna, tím svým lákadlem pro hmyz je v těch šatech přitažlivá stejně. Pomáhala mi Ino, vybaví si její slova. Posléze usoudil, že na její poměry byla ještě střídmá.
Nakonec se Mikoto zeptá, jelikož slova TenTen jí pořád zní v uších.
„Jaký máte vztah k vašim broukům?“
Shino celou dobu ví, že za jejím mlčením něco je, ale dával to za vinu té zprávě. Odpověď „jsou to naše přátelé“ by jí určitě nestačilo. Nakonec začne od začátku.
„Když jsme přišli do vesnice, začátky byly těžké. Né tak, jak jsi to popisovala ty, takové věci jako spát na postelích, bydlet v domě, jíst jinak upravené jídlo, to jsme měnili až časem. Vlastně ze začátku jsme žili jako doposud, akorát všichni tak nějak blíž a na jednom místě. Samozřejmě být ve vesnici vyžadovalo i naši účast na různých poradách ohledně vesnice. To byl problém, lidi se nás totiž báli, když jsme se objevili obsypaní našimi brouky. Pro klid vesnice jsme začali brouky omezovat a schovávat pod oblečení. Alespoň na veřejnosti.“
Přeruší ho zahihňání. „Tak to byli brouci!“ a začne mu opatrně omakávat bok, jestli je tam ucítí. Vůbec si neuvědomuje, že dělá něco důvěrného. Shinovi brouci se hrnou pod Mikotinu ruku. Mikoto se nad tím nadšeně usmívá.
Shino jen zatajuje dech. Nejraději by ji přitiskl k sobě a... Ale není si jistý její reakcí. Radši pokračuje v příběhu: „žít ve vesnici nebylo zadarmo, museli jsme slíbit, že budeme nasazovat naše životy a děti vychovávat v ninji pro mír vesnice.“
„Takže jste předtím nepoužívali brouky jako zbraň.“
„Ne, jen jsme se chtěli přiblížit víc přírodě, samozřejmě má to i spoustu výhod,“ dodá Shino. „Nakonec se takového úkolu chopili nejsilnější muži z klanu, aby ostatní mohli žít normálně.“
„Při boji dávají život místo vašeho,“ řekne zamyšleně Mikoto.
„Tak to zase není, při boji vždy myslíme na jejich bezpečí. Navíc málo který útok je dokáže zabít, aspoň ne všechny.“ Zamyslí se, jsou to už dva roky, co pořádně nebojoval, možná proto se mu to stalo až teď, je se svými brouky přeci jenom víc sžitý.
„Proč ses stala Medikem? S Raitonem by jsi byla dobrá kunoichi.“ Chce zas něco vědět o ní.
„No, na Akademii jsem nic nezvládala. Vyhodili mě a poslali studovat farmacii, kde čakra není potřeba.“ Trošku se před ním stydí, ale chce mu říct pravdu. „Většinou říkám, že jsem od začátku studovala na medika, abych se vyhnula zbytečnému vysvětlování. Ale popravdě jsem nikdy nikoho neléčila, akorát sebe. To je taky důvod, proč mě posílají na mise samotnou.“ Odmlčí se a nejistě kouká na Shina, co si o ní asi myslí?
„Jak ses tedy naučila ovládat čakru?“
Mikoto se usměje. „Měla jsem kamaráda, z něho se stal ninja a já měla dost času, tak jsem trénovala s ním. Přestože u ninjutsu bez výsledků, ale nechtěla jsem to vzdát. Oba mí rodiče byli ninjové, nebyl důvod, proč bych nemohla používat čakru stejně jako oni. Pak se začalo spíše posměšně mluvit o tom, že v Listové trénuje Maito Gai žáka, co nepoužívá čakru. Mně to nepřišlo k smíchu, dalo mi to naději a rozhodla jsem se to nevzdat.“
Mýlil jsem se, ona je obdivovala už předtím, pomyslí si Shino. Dávali ji naději a nakonec se naučila sloučit lékařské techniky s raitonem, takže musí být opravdu dobrá.
„A pak, když Sumaru začal trénovat chůzi po stromě...“
Sumaru, to by to jméno, co mumlala ve spánku, určitě jsou si blízcí nebo něco víc.
„...to bylo poprvé, co se objevila má čakra. Nakonec jsem odmítla stát se ninjou.“
„Proč?“ vytrhne ho z jeho rozladění.
„No, naše vesnice nebývala tak přívětivá jako je teď. Určitě víš, jak pod vedením Orochimara napadla Písečná tu vaši. Zabili našeho tehdejšího Kazekageho a mně se úplně zprotivil pohled na ninji z naší vesnice, proto jsem se rozhodla spíše doplnit svoje vzdělání a naučit se lékařské techniky.“
„To se stalo během mých prvních chuuninských zkoušek,“ vybaví se mu to. Shino si to pamatuje až moc živě, hlavně pamatuje na Kankura.
„Ano, tenkrát si z nich přivezli pěknou ostudu, jeli sem od nás jako ti neporazitelní. A přeci jen Temari vyhrála, tuším, a Rock Lee porazil Gaaru, měla jsem radost, všem posmívačům ve vesnici ukázal, co dokáže bez čakry. Ale opravdového uznání dosáhli při záchraně Gaary.“
Mikoto najednou obdivně vykřikne „To ty jsi porazil Kankura a jeho hnusné loutky!“
Shino na ni němě kouká, je ohromen a chvilku mu trvá, než se vzpamatuje. Ona ví něco takového! Chuuninem se sice nestal ale přeci byl to jeho první opravdoví protivník, utkal se s ním dvakrát, pokaždé nerozhodně. Začne jí líčit, jak bojovali na zkouškách.
„Nakonec se vzdal“
„Vzdal?“ chechtá se Mikoto, pak zvážní. „Měl štěstí, do těch svých loutek dává jed tak silný, že i malá kapka by tě zabila. Nevěřila bych, že už tenkrát si uvědomoval, že jed je podlá zbraň, která se má používat jen při opravdové nouzi.“
„Ty víš o jeho jedech?“ zeptá se překvapeně, jeden totiž pocítil na vlastní kůži, nakonec však otcovi brouci jed zneutralizovali a tím ho zachránili.
„Ano, chodí si ke mně do skleníků pro jedovaté výtažky z květin. On se vždy zajímá o mé mise, pokaždé chce, abych mu něco nového přinesla, v tomhle je jak malý,“ uchechtne se.
Je to možné, že jed, který ho tenkrát málem zabil, mu naordinovala ona?
„Ty jsi mu už tenkrát dávala jedy?“ Chce to zjistit.
„Tenkrát ne, nezastávala jsem ještě takovou funkci, hodně jsem se věnovala tréninku, navíc jedy si míchá zásadně sám."
Uleví se mu, to je dobře. Rozhovoří se o tehdejších událostech a Mikoto to nakonec shrne.
„Spojenectví s Listovou byl významný krok pro naši vesnici. To, že se poměry u nás změnili, dokázalo i to, že si lidé nezvolili ty starý páprdy, ale Gaaru s jeho idejí vytvořit takovou vesnici, jako je ta vaše."

Z rušných ulic ji vyvedl na okraj vesnice, domky tu byly dál od sebe, tu a tam prosvítaly skleníky, to vše ještě oddělené stromky a keři. Shino ji vedl pěšinou k jednomu domku.
„Jsi nervózní?“
„Trochu.“ Vzpomene si na kavárnu. Shino si začne rozepínat kabát a přitom se na ni povzbudivě usměje. Jeho úsměv jí dodá odvahy. Shino otevře dveře, je pak slyšet hlasitý hovor.
„Dobře že jste přišli, dorazili jste akorát na oběd,“ uvítá je Shinova matka s příjemným úsměvem. Dovede je do jídelny, kde u stolu sedí jeden starší člen rady, pak muž, který má na starosti brouky a Shinův otec. Když se dvojice objeví ve dveří, všichni vstanou a přivítají se s Mikoto.
„Rád vás konečně poznávám osobně, to moji brouci vám posílali zprávy,“ přivítá jí Shinův otec Aburame Shibi.
„Už jsme ani nedoufali, že byste k nám kdy přišla. A najednou přijdete sama,“ říká jí ten nejstarší muž, který přitom drží její ruku oběma rukama.
„To jste se k nám bála a nebo vás nechtěli pustit?“ zeptá se ten třetí.
„Jak to myslíte?“ Zeptá se zmateně Mikoto a podívá se na Shina, doufá, že mu to objasní, ale ten taky vypadá překvapeně.
„Nejdřív je nechte se najíst a pak vše vysvětlete, určitě moc nejedli, když byli pryč,“ usměrňuje to jeho matka. Její slova všichni uposlechnou.
Mikoto během jídla kouká na muže z rady, nedokáže určit, kolik mu je let, působí tak vitálně, že by zato mohlo jejich soužití z brouky? Jídlo bylo vynikající, celkem málo kořeněné a solené. Vyhovovalo jí to, kvůli svým misím taky moc nesolila a koření používala pomálu. K pití si automaticky řekla o horkou vodu. Když si paní Aburamová všimla, že si do ní dává šalvěj, starostlivě se zeptala, jestli jí trápí žaludek.
„Né, né,“ dojme jí taková starost o ni, přesně jí to připomnělo její mámu. Začne jí to vysvětlovat, aby si s tím nedělala zbytečně starost.
„Bývala jsem často mimo vesnici, jedla jen to, co jsem si ulovila nebo sesbírala. Takže pokaždé když jsem se vrátila do vesnice, normální jídlo mi nedělalo dobře. Ale teď už ji piji jen se zvyku.“ Shinova matka chápavě pokývala hlavou a odejde do kuchyně.
„To nám Kazekage pokaždé odpověděl: že jste mimo vesnici, nebo že zrovna děláte na nějakém projektu,“ naváže na to muž starající se o brouky.
„Já o ničem opravdu nevím. Proč vlastně jste se se mnou chtěli sejít?“
Ti tři se po sobě podívají. Shino mlčí, tuší, co asi přijde, ale nechá je to vysvětlit. Nakonec se chopí slova muž, co má na starosti brouky.
„Vlastně jsem využil příležitost, kterou válka naskytla a vymyslel náš systém doručování zpráv. Třicet lidí z různých vesnic se staralo o brouky stejně jako vy. Po válce jsem je začal zkoumat.“
Mikoto polije horko, doufala, že nikdo nepozná, že jich je míň.