Atlas; díl druhý

Zdráhavě se nadechla. Štiplavý vzduch se jí prodral až do hloubky poškozených plic. Váhavě otevřela oči a hned na to je zase zavřela. Ostré polední světlo se jí zařezávalo hluboko do zorného pole a chvíli trvalo, než přes zavřená víčka přestala vnímat mihotavé záblesky běloby. Když otevřela oči podruhé, první co uviděla nebyl strop, ale rozostřený obličej, co se skláněl těsně nad tím jejím. Několikrát zamrkala, aby byla schopna zahnat nepříjemně rozostřený pohled a spojit několik linií do jedné.

"Yo!"

Měla pocit, jako kdyby se jí měl jazyk rozpadnout na prach, ale i tak se pokusila promluvit. "Kakashi-sensei?" zněla příšerně. Po očku sledovala jeho tvář, která byla schovaná pod maskou. Ochranou čelenku měl vytaženou na čele, takže ji v klidu pozoroval oběma očima. Očima ve kterých viděla únavu spojenou ve vděk. "Kde to -"

"Jsi v nemocnici," usmál se, aniž by si uvědomoval, že si toho přes masku nemůže všimnout, "tedy v té části, která zůstala stát." Dodal se smíchem a poškrábal se na zátylku a ona ho sledovala. Sledovala ho pečlivě a netrvalo dlouho, než přišla na to, že je jeho smích zastíněný něčím, čemu nerozuměla. Bylo tu něco, co mu nedovolovalo smát se potěšeně s úlevou a z plna hrdla. Vydechl a odvrátil od ní tvář. Smích ustal a nahradilo ho nežádoucí ticho, které jí doprovázelo v jejích hlubokých myšlenkách a vzpomínkách, které se jí míjely před očima jako krátké útržky. Nebyla si jistá, jak přežila, ale věděla že válku museli vyhrát. Jinak by teď neležela v čerstvě zastlané nemocniční posteli, co páchla po desinfekci. Vše tu páchlo tak agresivní sterilitou, až se jí z toho motala hlava. Jediné, co do běloskvoucího prostředí nezapadalo byl Kakashi. Měl na sobě uniformu, kterou měl i v boji. Na ochranné vestě zahlédla viditelné stopy po zaschlé krvi, ale podle jeho stavu to vypadalo, že nepatřila jemu. Vlasy měl splihlé a byla v nich zažraná špína. Stejně tak jako na jeho rukách. "Dala jsi nám zabrat," povzdechl si.

"Jak dlouho tu ležím?" její hlas připomínal zvuk hustého deště narážejícího do plechové střechy.

"Tři dny."

Jeho z jejích obočí se vyhouplo o něco výš. Znovu si Kakashiho přeměřila od hlavy až k patám. "To jste se od té doby nebyl schopný umýt, sensei?" pousmála se s vtipem.. s hraným vtipem. "Nejenom že jste perverzák, ale i -"

"Sakura," zastavil ji pokorně, jelikož jasně prohlédl její snahu o to, oddálit nadcházející konverzaci jak jen nejvíc to jde. "Musíme si promluvit.." jeho hlas byl vážný, jak u něj bylo zvykem, když se jednalo o vážné věci, které nebral na lehkou váhu.

"Sasuke?" přerušila ho, jelikož věděla, že se bude pokoušet věci obejít a zaobalit, aby jí neublížil. Smrt se nedá přikrášlit. Bohužel.

Kakashi jen zavrtěl hlavou.

Sasuke byl mrtvý. Navždy pryč. V nedohlednu a daleko od ní. Tam, kam nemohla dosáhnout, ani dohlédnout. Tam, kde si zasloužil být. Zdráhavě se nadechla a překvapeně tiskla rty pevně k sobě. Necítila nic, co by se dalo popsat jako smutek. Jediné, co vnímala, bylo prázdno, které ji naplňovalo od doby, co se jeho ruka octla v jejím těle. "A ostatní?" její otázka splynula s tichem. Hodiny na stěně jen úsečně narušovaly napětí. Kakashi byl člověk, co dokázal zvládat situace, jako byla právě tuhle. Ale ne po válce. Ne po tom, co nedokázal ochránit své přátele. Znovu. "Kakashi-sensei, jak jsou na tom ostatní -"

"Sakura.." On musel být ten, od koho to uslyší. Nemohl dopustit, aby se to dozvěděla náhodou při klábosení sester, které jí mění ložní prádlo. Vzhledem ke všem okolnostem nemohl čekat na to, až se její zdravotní stav zlepší do takové míry, aby byla schopna pravdu přijmout, aniž by tím neublížila sama sobě. "Zemřela spousta elitních -"

"Kakashi.." přerušila ho slabě a vynechala oslovení sensei. Neměla sílu na to hrát si na kočku a myš. Neměla vůli poslouchat jeho plané řeči, skrze které se snažil alespoň povrchově zakrýt nepřehlédnutelné. Na malou chvíli v ní vzplanuly pochybnosti. V krku se jí usadil zvláštní pocit, který padal až do středu její hrudi. Snad jako by se jí na srdce sesypala hora kamení. "Naruto," jeho jméno vyslovila měkce, skoro jako by se bála, že by se mohlo rozpadnout jen co by opustilo bezpečí jejích rtů. "Je Naruto v pořádku?"

To bylo asi vše, na čem jí ještě záleželo. Naruto byl jediný člověk, který by byl schopný udržet ji tu i po tom, co se odehrálo. Po válce, při které poprvé poznala jaké to je toužit po smrti a zároveň z ní mít strach. Vždycky tu byl pro ni a ona tu byla na oplátku vždycky pro něj. Bok po boku ve snaze vybudit toho druhého k lepším výkonům. V naivitě, která jim dávala prostor zapomenout na všechno zlé a doufat v lepší zítřky.
V lepší zítřky, které neměly nikdy přijít.

Kakashi již po druhé za krátkou chvíli zavrtěl hlavou. "Při posledním útoku využil většinu svojí chakry na to, aby ochránil všechny.. jen ne sebe." Sakura zvládla jen zmatečně zalapat po ztraceném dechu. Oči se jí zaplnily slzami a pohled měla zamlžený natolik, že se z Kakashiho postavy stala jen rozmazaná silueta. "Madara z něj vytáhl Kyuubiho -"

"N-ne -"

"Sakuro.."

"Ne!" s výkřikem se její svaly naply.

"Sakuro, uklidni se!" rukama pevně chytil její ramena a zatlačil ji hluboko do matrace. Vyhoupl se do polohy, kdy se nad ní tyčil tak, aby měl dostatečnou převahu a mohl ji v jednoduše zabránit v pohybu. Sledovat její obličej bylo utrpení. Oči měla plné slz a zlomený výraz se mu tiskl přímo do srdce. "Tvoje zranění není doléčené, nesmíš -"

"NARUTO ZEMŘEL A VY SE STARÁTE O MOJE ZRANĚNÍ?!" křičela.

"Jestli si přetrháš stehy, budeš na tom dost možná stejně jako on!" zakřičel stejně hlasitě jejím směrem.

"A co na tom ještě záleží?!"

"Tohle-už-nikdy-neříkej!" Jeho hlas byl hrubý a plný zloby, která ji přinutila zavřít ústa, která měla původně otevřená ve snaze něco říct. Sledovala ho, jak se snaží uklidnit svůj rozhozený dech. Hruď se mu v záchvatech třesu zvedala a zase kolísala. Nakonec jen zavřel oči a slabě odvrátil tvář, a to aniž by se namáhal přerušit dotyk svých rukou, které se zapíraly o její ramena a znehybňovaly tak celý její trup. "Měla bys spát.." pronesl nakonec pokorně a slabě se pousmál, a to když jeho oči povadly smutkem. Jeho váha během vteřiny zmizela z jejího těla. "Tvoje tělo je stále oslabené -"

"Mně je úplně fuk -"

"Sakuro," napomenul ji podrážděně, "už mám umírání po krk. Vím, že je to těžké, ale pokus se usnout. Jakmile tvoje tělo bude v takovém stavu, aby se dokázalo samo hojit, promluvíme si." Hned na to si sedl do malého křesla po boku její postele a překřížil nohy. Obličej skryl do dlaně a frustrovaně vydechl. Žádná knížka jako obvykle. Jen výčitky. Obviňování sebe sama, které nemělo absolutně žádný smysl.
Ztratil dalšího.
Znovu.
A nemohl s tím nic udělat.
Znovu.
Navíc se mu před očima rozpadal poslední člověk, ke kterému měl blízko.
Znovu. Znovu. Znovu.

"Kaka -"

"Zůstanu tady," odpověděl tlumeně na její nevyřčenou otázku, a to aniž by se na ní podíval, "neodejdu dokud nedostaneš rozum."