Atlas; díl první

Dávno to přestala být láska. Ten zvláštně zmatečný a nepopiratelný pocit se změnil v něco, čemu nebyla schopna porozumět. V něco, co ji pohánělo kupředu. To proto se nezastavila, když to všichni ostatní vzdali. To proto byla jediná, která směřovala k nejasnému cíli, co se s každým jejím krokem vzdaloval, jako kdyby se před ní snažil skrýt. Bylo to poprvé, co překonala všechny své přátele a nechala je tak daleko za svými zády. Skoro jako zbloudilá jiskra, která se vzdalovala od ohniska požáru a bojovala s nepropustnou tmou, marně hledajíc kousek světla. Aniž by si to uvědomovala, byla posledním člověkem, který ještě věřil.
Který chtěl věřit.

Věřila, že ho dokáže přivést zpět. Věřila tomu víc než kdokoliv jiný. Ostatní dávno přišli o bláhové iluze o tom, že by mohla být budoucnost dokonalá. Nikdo si ani nepřipouštěl, že je tu jakákoliv naděje. Naděje na jeho návrat.
Tou nadějí byla ona... stala se jejím ztělesněním.

Tísnila se ve stínu a čekala na nejvhodnější situaci. Na situaci, která stále nepřicházela.
Nebyly to jen dny. Byly to měsíce... roky. Dost dlouhá doba na to, aby se láska změnila v něco, co začala chápat jako touhu. Touhu založenou na povinnosti přivést ho zpět a ukázat mu, že svou rodinu najde v jejím srdci a ve vesnici, kterou opustil. Toužila mu opět otevřít své srdce a bez výčitek jej přijmout zpět.

To bylo do doby, než přišla válka.
Válka, se kterou přišel i on.

Objevil se uprostřed rozpoutaného boje jako nepřítel stojící na protější straně. Viděla ho mezi prvními. Na tváři mu hrál poloviční úsměv, oči měl zastíněné změtí vlasů. Neobtěžoval se držet zpátky a rovnou zaútočil na jednu z nejstěžejnějších složek bojového složení, a to na mediky. Chtěl zabránit tomu, aby zranění měli šanci na vyléčení. Nechtěl, aby se vraceli zpět do boje.
Dost možná chtěl vidět její výraz. Samozřejmě že chtěl vědět, jak se bude tvářit na to, že si jde pro to, co mu patří. Pro vesnici, která byla dříve jeho domovem. Akorát s tím rozdílem, že ji zničí, namísto toho, aby se do ní jednoduše vrátil a založil rodinu. „Minulost je to, co nás dělá slabými,“ slyšela ho mluvit, ale nevšimla si, že by se jeho rty pohly. Věděla, že mluví k ní. Byla jediná ze všech, co byli okolo, která v jeho minulosti sehrála nějakou roli. Roli přítele. Roli lásky, kterou přehlížel.

Všechno bylo jako ve zpomaleném záběru. Její srdce vynechalo jeden úder, za který se Sasuke stihl přemístit přímo k ní. Svrběly jí prsty. Měla použít svou sílu na to, aby ho od sebe dostala co nejdál. Měla, ale nemohla. Čakry měla akorát tak na to, aby se udržela na nohou. Několik hodin bez přestání léčila jedno zranění za druhým, aniž by dbala na sebe.

Stál a pozoroval ji. Věnoval ji pohled, kterým se na ní v životě nedíval. Skoro jako by litoval. Jako kdyby předem litoval toho, co udělá. „To proto se musím zbavit minulosti, Sakuro.“

Její sytý výdech se spojil s nezvyklým ševelem tenkých paprsků, co zahalily jeho pravou dlaň. Levou ruku jí položil na rameno a jemně stiskl, aby si ji u sebe přidržel. Nespouštěl oči z těch jejích, ve kterých překvapivě nenašel strach. Nenašel v nich vůbec nic. Jen prázdno, ve kterém se odrážely paprsky jeho chidori. Jeho ruka neomylně zasáhla její tělo.
Skrze zuby se jí prorval přiškrcený výkřik. Podlomila se jí kolena, ale on ji stále držel na nohou, a to jak dlaní, kterou semkl její rameno, tak i rukou, kterou protl její tělo. „SAKURA!!!“ hlas Saie byl jen nepodstatnou zvukovou bariérou, kterou ani jeden z nich nevnímal.

Zatlačil svou ruku do jejího těla až po ohbí lokte, aby si ji přitáhl až k sobě. Dlaň z jejího ramene přesunul na krk. Jeho dlaň byla horká a hrubá. Palcem nadzvedl její bradu a nenuceně pozoroval jak její tělo ochabuje a jak se pro ní stává složité jen udržet se při vědomí. Pozoroval, jak se jí skrze zatnuté zuby se ze rtů začíná valit krev. Díval se, aby nezapomněl. Snad jakoby si ten obrázek chtěl navždy vtisknout do paměti. „SAKURA!!“ oba rozpoznali hlas svého bývalého učitele. Sasuke se mu rozhodl koutkem oka věnovat jediný pohled.. hned na to bez soucitu vyškubl svou ruku z jejího těla a bez jediné známky zaváhání se přemístil jinam.

S pootevřenými rty zalapala po dechu, při čemž jí krev začala plnit plíce. Zírala upřeně před sebe. Pohled zamlžený. Vítr jí zlehka pozvedl konečky narůžovělých vlasů. Nebyla schopna pohybu. Byla omámená a otřesená zároveň. Netrvalo dlouho a její tělo se svévolně svezlo k zemi.

Několikrát za sebou mihotavě zamrkala. Cítila něčí přítomnost, ale nebyla na ni schopna jakkoliv reagovat. Někdo na ni volal, ale neslyšela. Snažila se potlačit bolest, která se slévala do nezvykle příjemného tepla. Snažila se ignorovat třes svalů, který neznačil nic dobrého.

Byl to její učitel, který se k ní dostal jako první. Jedno z jeho kolen narazilo do země. Zdálo se, že poklekl, ale pravda byla taková, že na kolena v rychlosti padl. Prsty jí odsunul vlasy z tváře až za ucho, aby jí viděl do obličeje. Byla si jistá, že na ní mluví, ale nerozuměla jedinému slovu. Snad ani nechtěla rozumět. Utvrzoval ji totiž v tom, že přežije, a to i když si byla vědoma toho, že ne.

Chraplavě vydechla. Na jazyku se jí usadil jasně slyšitelný vzlyk. Rychle od ní odvrátil pohled, aby se mohl zaměřit na přibíhajícího Saie, který u sebe neměl žádného medika. Nikde nebyl nikdo, kdo by mohl pomoct. „Budeš v pořádku, rozumíš?!“ jeho hlas působil silně, ale ona věděla, že má co dělat, aby zněl přesvědčivě. „Nenechám tě umřít.“

Ale ona se jen pousmála. Její víčka se jen sotva zvedala.

Nevydržel to. „Za svůj život jsem pohřbil až moc svých přátel...“ Jeho rty se zkřivily do nepravidelné linie a unikl z nich bolestný sten, který tlumila jen maska, co měl přetaženou přes tvář. „Odmítám pohřbít dalšího.“

Věděla, že jí Sasuke narušil chod orgánů. Věděla, že pokud okamžitě nezastaví krvácení, začnou jí orgány selhávat jeden po druhém. Stejně tak dobře věděla, že není naděje na to, aby přežila. Možná v to doufala. Teď, v tuhle chvíli, chtěla zemřít. Neviděla jediný důvod, proč by měla dál žít. Ztratila vůli. Jediné co ji tu doposavad drželo, byla touha po tom, dostat Sasukeho zpátky do Konohy a ukázat mu, kde je jeho pravý domov... Doopravdy byla tak naivní, jak všichni tvrdili. „Sa-Sasuke..“ promluvila trhaně a potichu, dobře si vědoma toho, že ji Kakashi slyší, „Sasuke...“

Zhluboka se nadechl a zavřel oči. „Já vím,“ hlesl, „já vím, Sakuro..“ zopakoval. Stáhl se z polohy, ve které už nějakou dobu přetrvával a posadil se k jejímu boku. Za pomoci Saie pomalu a ostražitě převalil Sakuru z boku na záda. „Přiveď někoho, kdo může pomoct, Saii,“ vydechl a tiskl obě dlaně na hlubokou ránu, kterou měla v horní oblasti břicha, až příliš blízko u životně důležitých orgánů. Přenesl na ni veškerou svou váhu, jako by to snad mělo nějaký smysl. „Saii! Hned!“

Sai jen odměřeně přikývl, stahujíc ruce od jejího těla. „Hai.“

Zatla čelist. Ta bolest byla příšerná. Ze rtů se jí vydral přiškrcený skřek, skoro zakřičela. Nemohl se na to dívat. Nemohl sledovat, jak pod jeho rukama umírá další člověk. Člověk, kterého znal tak dlouho.

Člen jeho týmu.

Sakura.

Převrátil se mu žaludek.

Když se její prvotní reakce na stlačení rány trochu zmírnila, zdráhavě se nadechla a podívala se vzhůru. Pohled na nebe jí zastiňovala jen jeho zahalená tvář. „Není to ironie?“ vydechla a přiškrceně zalapala po dechu. Vysloužila si tak jeho pozornost. Obě jeho oči si přeměřily její chabý úsměv. Úsměv, co s každým nádechem opadával.

„Sakuro, nezavírej oči,“ vydechl proti ní. „Soustřeď se.“

Z hrdla se jí vydral sípavý kašel, který nahradilo další hluboké zalapání po dechu. „Měl jste někdy strach, Kakashi-sensei?“

Zamračil se a pohledem zavadil o ten její. Z jejích očí pomalu vyprchával život, ale i tak trpělivě vyčkávaly na odpověď. Na odpověď, kterou jí nechtěl dát. Samozřejmě, že měl v životě strach. Každé ráno, každý večer.. Právě teď. „Neříkej mi senseii, Sakuro,“ promluvil, aniž by z ní spustil pohled, „už dávno nejsem tvůj učitel.“

Znala ho moc dobře na to, aby se nechala jeho úhybným manévrem zmást. „Měl jsi někdy strach, Kakashi?“ Vítr se jí opřel do tváře a chladil na dotek horkou pokožku. Cítila, jak se jeho dlaně snaží alespoň trochu utlumit fatální následky jejího zranění. „Ř-říká se,“ lehce se otřásla, „říká se, že zemřít bez strachu ze smrti, je záviděníhodná smrt.“

Zavřel oči.

„Ale já mám strach, Kakashi.“