Nalezená hime - 2. kapitola

„To je blbej nápad.“
„Nekecej a lez.“
„To je hodně bl...“
„Lez!“
„Tak jo, ale až to pod náma rup...“
KŘACH!
„JÁ TI TO ŘÍKAL!“ Deidara se hystericky rozesmál. Po předchozí hádce, že ten strom je neunese, začala nová. Tentokrát: A to vymyslel kdo?!
„Nezapomínej, že jsme čtyři dospělí chlapi a takováhle jablůňka nás prostě neunese!“ Deidara se nemínil vzdát svého názoru k Itachimu rozhodnutí. Kupodivu ho neschvaloval ani Kabuto, protože podle jeho slov se „šmírovat nemá!“
„To není šmírování, to je získávání informací,“ zamumlal Kakashi.
„Správně!“ chytil se toho Itachi. „Potřebujeme o ní získat informace. Není trochu zvláštní, že se objevíme bůhvíkde a narazíme na kopii Godaime?“

„Ale ona nás nevidí,“ namítl Kabuto.
„Něco viděla, jinak by se neotáčela. Takže se jí pověsíme na paty, získáme o ní informace a třeba se nám podaří vrátit se...ehm...“ Itachi se nějak zasekl, ale Deidara to pochopil.
„Ahá, kam že se to chceš vracet? Zpátky k nám už nemůžeme, jsme mrtví, takže by možná nevadilo, kdyby...“
„Vadilo,“ ohradil se pevně Kakashi. „My už tam nepatříme, ale nepatříme ani sem. Musíme jít dál, po cestě, kterou kráčeli všichni mrtví shinobi. To se nedá měnit.“
„Musím hrubě nesouhlasit, Kakashi,“ zvedl výchovně prst Kabuto.
„Jo! Kdyby se nedalo něco změnit, tak proč bychom tu byli? Musí existovat důvod, proč tu jsme,“ odstrčil Kabuta Deidara a dál pokačoval ve výměně názorů.
„To je asi pravda, ale...“
„Kušujte! Není támhleto v tom okně ona?“ Všichni jako na povel zmlkli a podívali se do okna domu. Opravdu. Blondýnka přecházela za oknem, takže se jim neustále ztrácela a objevovala a zřejmě někomu volala.

„A jak o ní chceš něco zjistit?“ obrátil se Kabuto na Itachiho.
„Jednoduše. Prostě se dostaneme k ní do domu,“ odrovnal všechny Itachi svou upřímností.
„Do domu? Já myslel, že ji budeme špehovat z dálky! Už tak je to dost nebezpečný a teď navíc...“
„Chceš zjistit, proč tu jsme? Chceš zjistit, co tu děláme? Já bych celkem ocenil, kdyby se mi osvětlil důvod, proč tu šaškuju a zrovna s vámi,“ vyštěkl Itachi.
„No, mně to taky není zrovna příjemný, ale nestěžuju si,“ zamumlal Kakashi a jal si prohlížet další strom. „Jak se chceš do toho baráku vůbec dostat?“ otočil se na ně zpět.
„To bych mohl já! Udělám speciální nálož a pak už bude stačit jen kat...“
„Víš, co znamená pracovat nenápadně? To jí klidně můžeme vybombardovat celej barák a pak si tam nakráčet se slovy: „Tak jsme tady!“ Myslíš, že by nám za to byla vděčná? Navíc, když nás vidí jenom chvilkama? Já bych se vážně nerad pak dostával na psychiatrii, protože tam by se ona určitě ocitla!“
„Když jsi tak geniální, co chceš teda udělat?“ zeptal se Deidara poraženě.
„Nejgeniálnější plány jsou ty nejprimitivnější. Prostě zazvoníme!“ usmál se Itachi na všechny. „Co zas máte?!“ ozval se do ticha, protože každý okamžitě začal hledět jinam.

„My máme být nenápadní a ne na sebe upozorňovat. Sám jsi to před chvílí řekl,“ oznámil mu Kakashi mile. „Když nám půjde otevřít, existuje nebezpečí, že zrovna v tu chvílí nás uvidí. Na to jsme přece ještě nepřišli, proč nás vidí jenom chvilkama. Stejně pochybuju, že čtyři muži se dostanou dovnitř dveřmi, ve kterých ona bude určitě stát. Takže...“
„Tak co radíš?“ vypěnil Itachi.
„A co kdybychom to prostě vzali oknem?“ ukázal Kabuto na rozvalené okno dokořán v prvním patře. V zahradě se najednou rozhostilo ticho.
„Tak jo, jdeme. Ten hic tu nejde vydržet,“ pípl Deidara. Kabutovi cukly koutky.
Všichni čtyři shinobi se vydali nahoru po zdi pomocí chakry, ovšem nenapadlo je, proč je okno asi tak otevřené.
„Hihi, takhle to půjde jedna báseň a budeme uvnitř,“ usmíval se Deidara jako sluníčko, ale v tom přišla zrada...

„To si dělá... Já už vážně přestávám být slušný!“ vypěnil Itachi a začal si ždímat vlasy.
„Taky nás mělo napadnout, proč je to okno tak rozvalený,“ broukl Kakashi.
„Je horko, tak snad větrá ne?“ namíchl se Deidara a po vzoru Itachiho začal ždímat nohavici u kalhot.
„Aspoň nám už není takový vedro,“ poznamenal Kabuto vesele, dokud nezahlédl tři vraždící pohledy. „Co vám zase vadí? Vždyť to byla jenom voda... Teda doufám, že to byla voda...“ začal čichat k rukávu.
„Né, to snad ne, moje knížky!“ zavyl Kakashi, když přišel na to, že se jeho brašnička promáčela.
„Opovaž si to dát vedle mého oblečení!“ varoval ho Itachi. Všichni se totiž opět usadili pod zmrzačenou jablůňkou a všechny větve ověsili, čím se dalo.
Na jedné větvi se vesele houpaly kalhoty, hned vedle košile, dále provázkový náramek a kdyby se všechno mělo vypisovat, jsme tu do Vánoc. Itachi si poraženecky nechal kalhoty se slovy, že aspoň tuto hrdost si ponechá. Zato Deidara ztratil všechny zábrany a zbyli mu jenom trenky.

„Budeme to zkoušet dál, jinak to nejde. Navíc já mám...“ zbytek slov doplnilo jen hlasité kručení v břiše.
„Jo, to já taky. Proto se musíme dostat dovnitř. A vypleníme ledničku, muhehe,“ rozesmál se Kabuto.
„No jasně, toho si určitě nevšimne. Stejně jako si nevšimla, proč je suchý trávník, když tam vylila celou plastovou vaničku. Úplně plnou!“ zaskučel Itachi a vrátil se ke svému culíku. „Proč to pokaždý schytáme my?!“
„Hele, zkoušeli jste někdy unést vanu plnou vody? Celkem těžká, ne?“ zamyslel se Kakashi. „Ta holka je dost silná. Začíná mě to děsit, protože s Godaime má hrozně moc společného. Jak se ale můžou tak podobat, když každá je úplně z jiného světa?“
Kabuto se ušklíbl. „To je mi celkem fuk, hlavně ať nemá tu brutální sílu Slimáčí princezny, protože by se to tady změnilo na peklo.“