Nikdy nejsi doopravdy sám 13

13.kapitola – Přiznání, rozhodnutí a pomník.
Sachiko procházela Konohou, rozhodla se říci svým přátelům, že už není Kunoichi. Ale udělat to bylo těžší. Po nějaké době, když konečně strávila ten šok se vydala za Tsuyoshim.
Narazila na něj brzo, přikývl na její pozvání na čaj s radostí, po objednání začala:
„Tsuyoshi-sempai… Musím Ti něco říct…“ hlesla.
„Co?“ zvedl pohled černovlasý.
„Myslím, že bys to vědět měl.“ Řekla.
„Dobře, tak začni.“ Přikývl.

„Víš… Já… Já přestala být Kunoichi.“ Řekla.
„Cože?! Proč?!“ zděsil se ANBU.
„Já už to nemohla snášet… Můj cíl byl nakonec špatný a … Já už nemůžu bojovat, cítím to už dlouho, ale nemohla jsem zradit Sandaime.“ Vysvětlila.
„A proč jsi to nikomu neřekla?“ zeptal se.
„Bála jsem se.“
„Vždyť být Kunoichi je Tvůj sen!“ vyhrkl náhle Tsuyoshi.
„Byl.“ Opravila jej.
„Ach tak.“ Přikývl hnědovlasý.

„Promiň.“ Hlesla.
„Je to tvá volba, co budeš vlastně dělat teď?“ zeptal se Tsuyoshi.
„Napadlo mně, že bych mohla skládat… Třeba básně.“ Usmála se Sachiko.
„Už jsi něco napsala?“ zeptal se Tsuyoshi.
„Něco málo.“ Přikývla černovláska.

Černovlasá dívka seděla na lavičce a pozorovala ptáčky, jak zobají zrní, které nasypala na chodník. Co tři minuty hodila další, nadšeně je sledovala.
Byli tak něžní a krásní, elegantní a tiší. Jediné co v tu chvíli rušilo, byl jejich zpěv. Sachiko se přímo rozplývala.
Náhle k ní přešel její děd, ptáci vzlétli, on se posadil. Nastalo ticho, během kterého se ptáci vrátili.
„Řekni Sachiko…“ začal její dědeček.
Dívka k němu vzhlédla, obdivovala jej a ctila jeho rozhodnutí. On ji učil teorii o klanových technikách.
„…přemýšlela jsi někdy o tom, že bys létala?“ zeptal se.
„Několikrát.“ Přikývla černovláska.
„Zkus koncentrovat chakru a představ si to, že máš křídla. Je to jedna z nejstarších klanových technik, ale moc lidí ji nezvládne.“ Vysvětlil.
„Tak… Proč mi to říkáš?“ podivila se.
„Protože věřím, že právě Ty tuhle sílu můžeš objevit.“ Usmál se.
„Já?“ užasla.
„Ano, ty.“ Přikývl její děd.
„Ale, dědečku, to je hloupost.“ Zavrtěla holčička hlavou.
„Není, jsi velice nadaná a právě ty by jsi mohla být velmi silná.“ Řekl.

Proč se mi vybavují zrovna tyhle vzpomínky? Na techniky?! Já to chci vzdát! Tak proč…?
„Tsuyoshi-sempai, já už půjdu.“ Usmála se, položila na stůl několik Ryou a vyšla z podniku.

Černovlasá holčička koncentrovala svou chakru, byla obklopena tichým lesem a jediné co ji rušilo bylo cvrlikání ptáčků.
Představovala si obrovská křídla, rukama utvořila znak na koncentraci chakry, kolem ní proudila viditelně chakra a pomalu se skutečně začala formulovat ve tvar křidel.
Sachiko vyjekla a skácela se k zemi, oddechovala, neměla dostatek sil. Zavřela oči, netrvalo dlouho a usnula vyčerpáním.

Chakrová křidla… Já se o to pokoušela! Ale… Nikdy jsem neuspěla… Jenom jsem utrpěla.

„Dobře, normálně mi to nešlo, tak to udělám jinak!“ rozhodla se dívenka a pohlédla dolů ze skály.
„Zvládnu to.“ Špitla nervózně.
Vytvořila ruční pečeť a koncentrovala svou chakru do tvaru křídel, jakmile je už cítila, vyskočila, koncentrovala se na křídla, soustředila se na jejich pohyby.
Náhle se skutečně vznesla a chvilku letěla, náhle ji však opustila všechna síla a padala… Upadla do hlubokého bezvědomí z nedostatku chakry, nevnímala…
Nemohla se nijak zachránit, ale to momentálně nevnímala… Nijak, poslední co uviděla, byla tvář jejího děda a chakrové křídlo.

Tehdy jsem viděla… Křídlo… Z chakry… Že by… Dědeček?!
Narazila na blonďáčka a pohlédla na něj, ten však jenom rychle řekl:
„Sachiko-chan? Víš to o Sasukem?“
„Ano.“ Přikývla.
„Já teďka odejdu trénovat a až se vrátím tak ho zachráním!“ řekl náhle.
„V to věřím.“ Usmála se.
„Pomůžeš mi? Sasuke Tě měl asi rád, takže…“ prohlásil.
„Já už nejsem… Kunoichi.“ Hlesla jenom.
„Jak to?“ podivil se.
„Tsunade-sama mně odvolala.“ Řekla.
„Ale… Uvidíme potom, dobře? A ty… Chceš pomoci?“ zeptal se.
„Ano a moc. Uvidíme potom, kdy se vrátíš?“ zeptal se.
„Asi za dva roky a půl.“ Odvětil Naruto.
„Dobře, budu čekat, Naruto-san.“ Zazubila se.
„Jo! A potom zachráníme Sasukeho!“ přikývl nadšeně.
„Ano! Zachráníme jej.“ Potvrdila.

Uzumaki mávl a rozběhl se pryč, dívka sledovala jeho běh, usmála se a pohlédla k obloze.
Ano, Sasuke. My Tě s Naruto-san zachráníme!„Zatím nashledanou!“ křikla za ním a začala mávat.

Zafoukal vítr a začal si pohrávat s vlasy Sachiko, černovláska se usmála, zavřela oči a ignorovala, že všude kolem ní poletuje listí. Točilo se kolem ní ve spirále, opět vzhlédla k obloze a pohlédla na mraky. Byly tak krásné a volné.
Pomalím a elegantním tahem zvedla ruku, po nějaké době ji namířila k obloze a usmála se, rozešla se ke hřbitovu, cestou se zastavila v květinářství a koupila tři lilie.
První zamířila ke hrobu Třetího, položila na hrob jednu květinu, usedla a spojila ruce v tichou modlitbu pro Hokage.
Hokage-sama… Moc Vám za všechno děkuji, byl jste skvělí Kage a určitě se tam někde máte dobře, protože Vy jste byl člověk, kterému ke štěstí stačilo tak málo. Byl jste můj vzor a autorita, nemohla jsem Vás zradit… Teď, ale vím, že jsem Vám to říci mohla, protože Vy by jste to pochopil… Omlouvám se a mnohokrát Vám děkuji.

Vstala, uklonila se a zamířila k dalšímu nedalekému hrobu, položila na něj květ a pohlédla na nezapálenou svíčku, na zemi spatřila sirku. Škrtla jí, na jejím konci se mihotal plamínek, zapálila svíčku a oprášila jméno. Pousmála se nad ním.
Shigeru Tanshu… Můj dědeček.
Opět zavřela oči, soustředila se a usmívala se. Byla šťastná.
Děkuji, dědečku, lidé opravdu mohou létat, tys to věděl. Už jsem jediná Shigeru, odpusť mi, byla jsem tak pošetilá, že jsem si nevšimla proti komu bojuji. On je nezabil… Nedokázal by to… Omlouvám se.

Otevřela oči a pohlédla na další květ, rozešla se k poslednímu pomníku. K pomníku kde bylo jméno i jejího senseie.
Položila k němu kvítko a usmála se, zahleděla se na jméno Sichini.
Děkuji Vám, sensei. Vám více říkat nemusím, stačí jediné slůvko: Děkuji. Nebo alespoň doufám, že to stačí…

Uslyšela jak za ní praskla větvička, trhla s sebou a pohlédla do tváře svého starého přítele... Tsuyoshiho.
„Tsuyoshi-sempai..." hlesla.
„Věděl jsem, že Tě tu najdu." prohlásil hnědovlasý.

„Já... Chtěla jsem tu zajít." zašeptala a sklopila pohled.
„Nikdy nejsi doopravdy sama, Sachiko, jenom přehlížíš ty, kteří na Tebe myslí i přes tohle všechno." usmál se a otočil se k ní zády.
Hleděla za ním překvapeně a fascinovaně zároveň, nepochopila, proč jí to řekl, ale i přes to se jí na tváři objevil úsměv.
Věděla, že měl pravdu. Náhle s sebou trhla a zavolala ještě:
„Děkuji!"

Dívka vzhlédla k obloze, věděla, že od teď už bude všechno jiné. Ale nebála se… Právě naopak, těšila se z toho… Konečně se splnil její sen.
Už není Kunoihi, nyní je jedině obyvatel Konohy a až se vrátí Naruto... Pomůže mu zachránit Sasukeho, nevzdá se toho silnému poutu k němu jen tak. To věděla nechce se vzdát, zafoukal silný vítr a spoustu listů ležící doteď na zemi vzlétlo.
Byl to neopakovatelný pohled, ale i přesto všechno to nevnímala. Bylo pro ní důležité jediné:
Nikdy nebudu doopravdy sama... Krásně se to poslouchá, ale je to pravda? Snad ano.