Hon na smrt

Nekončící pláň se táhla až daleko za obzor. Pouze tu a tam vyprahlou kamenitou půdu narušovala samotně stojící skála či menší pahorek s prudkými svahy. Krom toho se ve vyprahlém slunečním svitu zjevovala stopa. Konkrétně se jednalo o tři páry nohou. Dvě mužské a jednu ženskou.
Bělovlasý vůdce je vedl tiše, v jeho očích by bystrý pozorovatel zahlédl zkušenosti a odhodlání, ještě bystřejší by v nich však spatřil touhu po pomstě a konečném zúčtování. Hlupák by se možná tomuto muži postavil do cesty a vyzval by ho na souboj, ale moudřejší by ustoupil.
Dalším tvořičem mužské stopy byl mladík, již od pohledu dobře stavěný a jeho vlasy připomínaly vlasy vůdce, krom jejich drobného zbarvení do modra. Nevšední barva. Dalším rozdílem byla jeho tvář, byla tak přístupná a veselá.
Posledním členem výpravy byla hnědovlasá dívka s lékařským baťohem na zádech. Její nenápadnost byla její největší slabinou a zároveň největším požehnáním. Ostatně se o ní nedá ani tolik napsat, snad jen, že měla ráda květiny.
Jak tahle výprava směřovala hlouběji do pustých krajin, z druhé strany do oblasti vstupovala další výprava. Byla to náhoda? Nebo ne? Osud je možná svede dohromady, ale nyní pokračovala ta první dál, šli rychle, ale neunavovali se. Dívali se pozorně, ale odpočívali. Šli za pocitem, ale s rozumem.
„Kdy už tam budeme, hokage-sama?“ ozval se po chvíli modrovlasý mladík a napil se z čutory dávky vody. Vždycky se říkalo, že voda je modrá stejně jako jeho vlasy, ale voda ve skutečnosti modrá není. Pouze odráží oblohu, to Dan moc dobře věděl – ano, mladík se jmenuje Dan. A měl modré vlasy.
„Cítím ho,“ odpověděl tiše druhý hokage, Tobirama Senju. Dan se zašklebil s pomyšlením na jeho vlasy. Pokud by je chtěl k něčemu přirovnat – přirovnal by je zjevně k barvě čerstvě napadaného sněhu. Sníh byl bílý.
„A cítím ještě něco-“ řekl druhý a Dan s dívkou se postavili do pozoru. „Jsou daleko, pojďme.“
A tak šli.
Až došli.
„Tady…“ Tobirama ukázal kolem sebe. Nikde nic, ledatak to, že stáli na lehce vyvýšeném pahorku, ale nebyl ničím výjimečný.
Dan shodil ze zad baťoh a začal se v něm přehrabovat. Po chvíli zavrčel.
„Nemám to,“ oznámil.
Tobirama zavrtěl hlavou, ale dívka se posadila vedle Dana a vytáhla z něj svitek.
„Vždycky připravená,“ řekla a podala ho Danovi, ten ho s úklonou přijal.
„Děkuji, Biwako.“
Po krátkém složení pečetí Dan přivolal dlouze očekávaný nástroj – lopatu.
„Začni kopat, tady,“ řekl Tobirama a ukázal na místo jako každé jiné. Dan zafuněl, došel k němu a lopatu zabodl do půdy. Byla tvrdá, nepoddajná, nepřístupná. Jako jeho tajná láska…
„Půjde to ztěžka, proč nepoužijeme ninjutsu?“ zeptal se Dan, ačkoliv odpověď znal.
„Pokud nalezneme opravdu to, co hledáme, tak budeme potřebovat všechnu chakru,“ řekl stroze. Jen kdyby Dan věděl, co hledají.
„A nezapomeň,“ dodal. „Kopej hluboko.“
Dan kopal, jak jen nejlépe uměl. Pravda je taková, že to moc neuměl. Byl přece elitní ninja, ač ještě mladý, byl ninja. Nikdy ho nikdo neučil, jak kopat. Kdyby si tak mohl vypomoci s použitím ninjutsu, ale věděl, co by to znamenalo. Mohl to být jejich konec.
„Pomohla bych ti,“ řekla po chvíli Biwako, oproti Danovi byla poměrně starší, ale i tak si k sobě našli cestu a stali se přáteli.
„Ale mou lopatu máš ty…“ zasmála se chvíli na to.
Jak čas ubíhal, jáma se prohlubovala a Dan se potil, nejen z fyzické námahy, ale i ze slunce, které je spalovalo.
„Jsou poblíž,“ oznámil náhle Tobirama.
„Kdo, hokage-sama?“ zeptala se Biwako a rozhlédla se do dálky. A přeci. Na úplném obzoru. Dvě osamělé tečky, dvě postavy směřující k nim.
„Znám je,“ odpověděl tajemně jako vždy. „Budou dělat problémy.“
„Co s nimi uděláme?“ zeptal se Dan z jámy, ale Tobirama se na něj zamračil.
„Ty nic, ty kopej, Biwako… jsi léčitelka, ale svedeš genjutsu?“
Dívka se zamyslela, od hokageho to byla těžká prosba – když zklame, může jí to v jeho očích ublížit po celý život. Už to, že na tuhle misi byla vybrána zrovna ona, něco znamenalo.
„Ne,“ řekla pak a podívala se do země.
„Z toho si nic nedělej,“ Tobirama se poprvé za výpravu usmál. „Začni hromadit chakru, až se vrátím, předáš mi ji.“
Dívka kývla a starší muž byl pryč. Nechal je tam s Danem samotné, ten už kopal, a tak se dívka okamžitě pustila do zadaného úkolu, klekla na zem a začala hromadit vše, co zvládla. Pouze pár lékařských ninjů dokázalo získat tuhle schopnost a ona byla hrdá na to, že to poslouží zájmu celé vesnice.
Mezitím se na obzoru dvě tečky zastavily.
„Kazekage-sama,“ řekla žena, když se kolem nich zjevila tma.
„Nenech se zmást,“ odpověděl a zamával rukou a tma se rozplynula. Kolem nich zuřila obrovská bouřka.
„Je to on,“ dodal. „Kdo jiný by v poušti vyvolal déšť.“
„Zaútočí na nás?“
„Ne, to by si nedovolil. Chce nás zdržet.“
„Tak si pospěšme.“
Dívka poklekla, vytáhla svitky a brzy kolem ní stálo deset bílých loutek.
„Dobrá práce, Chiyo,“ řekl kazekage, „své loutky si nechám do zásoby.“
„Ano, pane.“
Loutky se rozutekly do všech směrů, Chiyo vnímala pouze proudy své chakry.
„Přemístil nás,“ řekla po chvíli.
„Ano, tušil jsem to,“ kazekage se usmál, přivedl si sebou opravdu skvělou kunoichi. Krom toho věděl, že ona nezklame. Udrží tajemství o této misi, protože druhý hokage v jeho zemi bez ohlášení, to bylo velice podezřelé a on nechtěl prudkým činem vyvolat válku.
Náhle je zas pohltila tma, ale tentokrát kazekage zareagoval okamžitě a tmu rozpustil, byli zas na jiném místě, ale naproti nim stála jistá osoba.
„Zvrátil jsi mou časoprostorovou techniku, jak?“ zeptal se Tobirama.
„Podruhé na stejný trik neskočím,“ odsekl Kazekage. Tobirama se na něj zahleděl – dračí tetování na tváři jeho oponenta ho vždy fascinovalo a děsilo zároveň – kdo by si kdy takhle dobrovolně znetvořil obličej? Pouze blázen z Písečné.
Náhle kazekage s Chiyo opět zmizeli.
„Po třetí zas ano,“ řekl Tobirama.
Mezitím na jiném místě kazekage chytil Chiyo za rameno, bouřka kolem nich se rozrostla a nešlo přes husté kapky vidět na krok.
„Zase nás dostal?“ zeptala se.
„Ne, nechal jsem u něj loutku,“ odpověděl s lišáckým úsměvem. „Na tohle jutsu se musí koncentrovat, proto ho vyrušíme.“
Druhou ruku spojil v jednoduchou pečeť a náhle přestalo pršet. Mezitím v dálce Tobirama uskočil obrovskému výbuchu. Byl to mazaný trik. Na obzoru spatřil, jak se jeho déšť rozplynul.
„Kam nás přesunul?“ zeptala se Chiyo. Kazekage se rozhlédl kolem sebe.
„Na západ, dost daleko, aby nám cesta trvala dalších několik hodin.“
„A co uděláme?“
„Řekl jsem, že jsem zanechal na tom místě i další loutku?“
Tobirama doskočil zpátky ke svému týmu.
„To bylo drsný! Nic vám není?“ zeptal se Dan. Tobirama se na něj zamračil.
„Řekl jsem, že máš kopat.“
Dan polkl a bez dalších řečí se vrátil ke své práci.
Biwako se probudila z transu.
„Můžeme?“ zeptal se Tobirama a sundal si vestu. Biwako kývla a položila mu ruce na zády, brzy ucítili, jak se mu vrací síly.
„Dali mi zabrat… ale poslal jsem je daleko.“
„Dobrá práce,“ řekl pak, když Biwako skončila a on se cítil jako dřív. Biwako se zakymácela, spotřeboval i část její vlastní chakry. Nečekala, že má tak ohromné zásoby.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se. Dívka kývla a posadila se zpět na stejné místo.
„Něco tu je,“ řekla.
„Já vím,“ sykl Tobirama, prudce se otočil a z jeho rukou vylétla obrovská střela – ta zasáhla zemi a z kráteru trčely dřevěné pozůstatky loutky.
„Další výbušná zbraň?“ Biwako se postavila, ale Tobirama zavrtěl hlavou.
„Nezaútočil by na nás smrtelně.“
Náhle se loutka na dvou bočních stranách rozevřela a Tobirama uviděl dva svitky – nebyly výbušné. Byly mnohem horší.
Prostranství zachvátil dým a trojčlenný tým byl obklopen deseti bílými loutkami a dvěma shinobi z Písečné.
„Obrácené přivolání, skvělý tah,“ usmála se Chiyo.
„Dostal jsi nás jenom blíž,“ řekl kazekage Tobiramovi, ten jen zavrčel.
„Shamone,“ řekl po chvíli. „Nech nás, děláme tu něco důležitého.“
„Tobiramo, nebuď namyšlený. Hokage a jeho elitní tým na mém území? To je vyloučený, to já nedovolím! A ty to moc dobře víš! Proto mi radši řekni, co tady děláš, než začneme jednat.“
„Jste jen dva,“ odpověděl Tobirama a postavil se muži čelem. Dan přestal kopat.
„A vy jste tři… jen tři.“
Chiyo se zavrtěla, věděla, že pokud začne boj, zemře. Popravdě, pokud by začali bojovat, přežije pouze jeden z kage. Ostatní by v tomto souboji byli jen zbytečným závažím.
„Měli bychom postupovat s rozumem,“ řekla svému vůdci, „určitě mají důvod tu být.“
„A dost dobrý,“ sykl Tobirama.
„Pokud nic neřeknou-“
„Pane!“ zaječela Biwako a obrátila se na hokage. „Měli bychom jednat, je v to zájmu všech… už se nedá nic jiného dělat.“
Tobirama se na ni otočil, kde se v ní vzala ta drzost mu radit? Ale nakonec… měla pravdu. Jen by se vzájemně povraždili.
„Dobrá,“ vzdychl Tobirama a podíval se na jámu. „Lovíme tu Madaru Uchihu.“
Dočasné ticho narušil Shamonův smích.
„Madara je dávno mrtvý! Tvůj bratr ho zabil.“
Dan se mezitím otřepal. Bylo opravdu možné, že pod jeho jámou je legendární padouch? Proto Tobirama potřeboval veškerou chakru.
Biwako pomyslela na to samé, jen si uvědomila, že tak či onak, jsou stejně už asi mrtví.
„Madara nikdy neumřel,“ řekl Tobirama. „Vždycky jsem jeho ostatky cítil, ale bez důkazů jsem nemohl jednat. Ale zde, narazil jsem na jeho chakru. Vydali jsme se ho hledat a zneškodnit.“
„Tobirama-sama patří mezi nejlepší senzibily světa,“ podotkla Chiyo a Shamon přikývl.
„Jasně, ale bez důkazů jsou to jen pocity.“
„Tak tu počkejte,“ řekl nakonec Tobirama, „nejhůř tu jen vykopeme hlubokou jámu.“
Biwako tušila, proč je Tobirama nakonec připustil k sobě – pokud dojde k boji, budou se hodit. Budou se zatraceně hodit.
„Dobře,“ rozhodnul Shamon a kývl na Chiyo. „Ale jámu si vykopejte sami.“
„Dobře.“
Dan zavrčel.
A začal kopat.
Ostatní jen seděli a tiše se pozorovali, než Chiyo narušila ticho.
„Dívko, ty jsi lékařka?“
„Ano, a mimochodem, jmenuji se Biwako,“ odpověděla Biwako, „jak jste to poznala?“
„Lékař lékaře pozná.“
Biwako věděla o koho jde, byla to legendární léčitelka Chiyo. Její vzor. Byla čest tu s ní sedět.
„Jste ji jistý, hokage-sama, že tu Madara bude?“ ptala se léčitelka dál. Tobirama rozhodně odpověděl: „Samozřejmě, jinak bych tu misi neriskoval.“
Kazekage zafrněl. „Ale jak mohl přežít?“
„Nevím,“ odpověděl Tobirama. „Asi se to dozvíme.“
„Zvládneme to?“ zakřičel Dan z jámy.
„Porazil bych ho sám.“
„Tobiramo, tvůj bratr s ním měl problémy.“
„Shamone, můj bratr-“
Ozvala se ohlušující rána a z jámy vyletěl oblak prachu.
Dan se propadl do temnoty, ale zachoval si dost obezřetnosti, aby dopadl na nohy a poklekem absorboval náraz.
„Trvalo ti to,“ řekl tajemný a hluboký hlas. Dan se podíval naproti sobě.
Na dřevěném trůnu tam seděl šedovlasý muž.
Náhle z jeho zad vyletěl dřevěný oštěp, Dan chtěl uskočit, ale další větve ho držely na za nohy – ozvalo se prasknutí, jak mu oštěp zajel do těla.
Zajel by hlouběji, ale už tam stál Tobirama a jeho druhý konec držel.
„Tobiramo,“ sykl Madara.
„Madaro, našel jsem tě!“
Tobirama zachovával chladnou tvář, ale ve skutečnosti byl otřesen. Opravdu to byl on! Madara! Vypadal zničeně, zjevně byl připoutaný k jeho křeslu, ale žil a –
„To je mokuton?“ zasyčel Tobirama a zbytek jejich družiny dopadl vedle něj. Biwako na nic nečekala, a okamžitě se pustila do léčení Dana.
„Malý dárek od tvého bratra,“ podotkl Madara, „nechal mi toho dost, než mě porazil.“
„Měl jsi pravdu, Tobiramo!“ zasyčel Kazekage, Chiyo se mezitím otočila k Danovi a Biwako.
„Zvládneš to?“ zeptala se. Rána nebyla naštěstí hluboká, ale Dan jim už v boji nepomůže.
„Ano,“ odpověděla Biwako a vytáhla zbytky oštěpu z chlapcova těla.
„Jsem jounin,“ řekl Dan a poklekl. „Zvládnu to.“
Chiyo si tím nebyla tak jistá, ale otočila se zpět k hlavnímu dění. Její loutky měly mezitím jiný úkol.
„Druhý Kazekage… naposledy jsem tě viděl jako obyčejného poslíčka.“ Zasmál se Madara.
Shamon se usmál.
„A tys žil.“
Náhle Shamon vylétl směrem k Madarovi, do cesty se mu postavila dřevěná zeď, ale kazekage ji přesekl a pokračoval dál, ale než tak udělal, směrem k němu mířil obrovský rudý plamen. Kazekage uskočil a postavil se na bok jeskynního komplexu, kde se nacházeli. Hokage v tom čase složil pečetě a plamenný útvar zastavil pramenem – bezbarvé – vody.
„Takový zbrklý útok!“ zasyčel Tobirama, ale kazekage zavrtěl hlavou.
„Teď Chiyo!“
Chiyo mávla rukama a skály všude kolem se zatřepaly, jak z nich vylétlo deset loutek a všechny mířily přímo na Madaru.
„Odvrácení pozornosti,“ řekl potěšeně Dan, když to spatřil. Ale to, co viděl dál, ho znepokojilo. Kolem Madary vyrostla dřevěná kopule a všechny loutky se do ní zarazily a zůstaly v ní trčet. Pak se kopule otřásla a po celém jejím povrchu vyjelo tisíce malých dřevěných jehel, které loutky probodaly skrz na skrz. Chiyo zařvala, jako kdyby se na ni přenesla všechna bolest jejích nástrojů.
Když bylo po všem, kopule se společně s loutkami rozpadla.
„To není možné…“ Chiyo se třepaly ruce a hluboce dýchala. Jediným útokem zničil její několikaletou práci. Jediným útokem! Přeci jen to byl stále ten legendární Uchiha Madara.
„Počty jsem trochu srovnal…“ zasmál se Madara z křesla a spojil ruce. „Ale to nestačí.“
Náhle ze země kolem jeho trůnu vyjely tři dřevěné postavy, které postupně nabraly zřetelné obrysy – Madarovy klony.
„Teď je to lepší,“ a všichni se vydali do útoku. Jeden zamířil na kazekageho, druhý na hokageho a třetí přeskočil celou skupinu a stál za jejich zády, kde měl prostor zaútočit na zbytek.
„Dane!“ zaječela Biwako. Dan se ztěžka postavil.
„Ochráním vás!“ řekl a otočil se na Chiyo. Stále se jen nevěřícně klepala.
„Pomůžeš nám?“ zeptal se.
Žena se mu podívala do očí – cítil v nich ohromný smutek a strach.
„Bez svých loutek nic nesvedu…“ řekla tiše. Dan pochopil – a zaútočil. Objevil se u Madarovýho klona, ten se uklonil před pěstí, Dan se zakymácel a schytal sám úder nohou do zraněné hrudi. Dan zařval jak divoké zvíře, Madara uskočil a přichystal se k dalšímu kopu, ale Dan překonal bolest a úder zablokoval loktem a sám uskočil dozadu.
„Nestav se mi do cesty,“ řekl klon a opět se přichystal zaútočit – ale něco ho udeřilo do obličeje a shodilo na zem.
Dan stál a ruce měl spojené v pečetě – jeho pohled byl prázdný, jako kdyby tu ani nebyl.
A pak to Madara spatřil. Kolem něj poletoval Danův duch a opět zaútočil. Tentokrát klon uskočil a vychrlil na ducha proud plamene – ale duchem útok pouze prolétl.
„To je zajímavá technika,“ řekl klon. Danův duch se usmál, objevil se za Madarem a chytil ho za hlavu. Pokusil se pak trhnout rukama a zlomit mu vaz, ale Madara jeho ruce chytil do svých.
„Ale musíš se zhmotnit při útoku…“ Madara se prudce otočil a klon odkopl na protější stěnu.
„A ještě máš jednu nevýhodu!“ Madara se otočil na Danovo tělo, které tam jen tak bezvládně stálo. A vyskočil – před ním se objevil duch. Proběhl krátký souboj ve vzduchu, ale mladý Dan se se svými schopnostmi nemohl Madarovi rovnat. Přesto ho sekl přes obličej, ale klon to nezastavilo.
Klon se dostal až k původnímu tělu a sekl. Rána mířila přesně, měla oddělit hlavu od těla a ukončit tuto trapnou situaci, kdy ho zdržuje chlapec. Ale než se jeho dřevěná čepel dotkla mladíkova těla, tak bylo odtrženo, převrátilo se na ruce a vykoplo Madarovi čepel z rukou.
„Chiyo!“ jíkla Biwako, když viděla slavnou léčitelku, jak převzala kontrolu nad Danovým tělem.
„Neboj… už jsem v pořádku.“
Biwako nebyla přesvědčena, ale musela jí věřit.
„Dan už to moc dlouho nezvládne,“ oznámila pak Chiyo, „z jeho rány mu teče čím dál více krve, musíme to zastavit.“
„Udělám to,“ řekla Biwako a rozeběhla se k chlapci, Madara mezitím opět bojoval s duchem. Když doběhla k tělu, viděla, jak je celý hrudník rudý od krve a rychle položila ruce, aby zastavila krvácení.
„Budu to muset sešít!“ zavolala na Chiyo. Ta přiskočila vedle ní.
„Umím to s nitěmi,“ Chiyo se pak pustila do práce.
Duch se mezitím vyhýbal všemožným útokům při svých vlastních pokusech o útok. Madara byl neobyčejně bystrý a pomocí sharinganu dokázal odhadnout, kdy zaútočí. S takovým soupeřem se Dan ještě nesetkal. I obyčejný klon dostál reputaci legendárního válečníka.
Pak pochopil, co musí udělat – ostatně je to jen duch. Přilétl k Madarovi a spirituálním kunaiem mu zamířil přímo na srdce. Ve chvíli kdy se zhmotnil jeho duchovním tělem prolétlo tisíce dřevěných vlákének.
Dan zařval. Šíleně a nahlas. Jak se stalo, Biwako se lekla a vzhlédla na bojiště, co se stalo – bylo tam zdřevěněné Madarovo tělo… s dírou v srdci.
„Dane, ty jsi to dokázal,“ šeptla a podívala se na chlapce. V jeho tváři zel ten nejbolestivější výraz.
„Nebylo to sice hmotné tělo, ale ta bolest… ta bolest byla skutečná,“ řekla Chiyo a pohladila chlapce po vlasech.
„Cože?“ zeptala se Biwako.
„Zemřel. V tom těle zemřel. A zemřel by i v tomhle, kdybychom to společně nezastavily.“
Biwako se podívala na své ruce. Stále je měla na jeho hrudníku a stále ho léčila.
„Tentokrát je už ale doopravdy ze hry.“
Mezitím i Tobirama a Shamon porazili klony, ačkoliv oni kvůli tomu nemuseli zemřít. Oba dva se však dostatečně zadýchali.
„Nemáš šanci, Madaro!“ zakřičel Tobirama. „Teď už tě definitivně dostaneme! A smrti už neutečeš!“
„Bylo snadné obalamutit Hashiramu, bude snazší to stejné udělat s jeho mladším bratříčkem!“ a na oba dva kage vyletěly stovky dřevěných úlomků. Oba dva měli, co dělat, aby se všem vyhnuli – Tobirama je likvidoval pomocí kombinace úderů a vodních střel a Shamon všechny střely odvracel pomocí chakrových nití.
Když bylo po všem, na Madarově místě seděl jen dřevěný klon – s hlavou probodnutou kunaiem, který v závalu boje Tobirama vrhl.
„Utekl?“ zasyčel kazekage. Tobirama doběhl k dřevěnému tělu a všiml si tunelu vedeným za trůnem pryč.
„Je pryč.“
„Musíme ho chytit!“
„Je pryč.“
„Jsi senzibil! Najdi ho!“
Ale Madara si už dal pozor, zamaskoval dokonale svou stopu. Možná tu ani nikdy nebyl… možná to byl jenom klon. Možná byli celou dobu v genjutsu.
„Necítím ho.“ Odpověděl stroze.
Když skupina vyrazila po průzkumu zpět na povrch, Tobirama zhodnotil situaci. Madaru sice neporazili, ale samotný Madara byl slabý. Nedokázal zabít jediného z nich a sám o sobě byl nepohyblivý – byl připoután k té divné větvi. Pro dobro celého světa doufal, že Madara nemůže cestovat na povrch. Ostatně, pokud by mohl, už by dal dávno o sobě vědět.
Také se všichni dohodnuli, že o této příhodě nikdo z nich nikdy nepromluví – mohlo by to lidi zbytečně vyděsit – až na Dana, který si důsledkem zranění stejně nepamatoval nic než kopání jámy.
A taky to, že voda nemá žádnou barvu.