Když kvetly šeříky

S tímhle to zní líp... Edvin Marton - The Godfather

Krajinou se nesla těžká vůně rozkvetlých květin. Vábila a přitahovala, odpuzovala a křičela. Křičela... Aby se už nikdo nepřibližoval. Aby už nikdo neviděl...

Husté keře se pyšně nadýmaly, mávaly větvemi a šustily listím. Pyšně? Ne. To ony jen tak. Aby na sebe přivábily pozornost. Nemohly dovolit lidem vidět tu zkázu za nimi. Nedaleko skotačily děti. Ty by to neměly vidět...
Dětský smích se zabodával do zeleně, tráva jásala spolu s nimi. Snažila se, tichounce zpívala, ale smutnou melodii zahnat nedokázala. Teskné tóny zněly údolím a stromy smutkem věšely větve dolů. Stará vrba jen do taktu potřásala svými dlouhými vlasy.

Hrály si, výskaly. Pod nohama zelený koberec, nad hlavou modrá obloha. Nádherný den... Ptáci zpívali, taky se snažili... Ale nevedlo se. Smutek a strach se dostal do srdce každého z nich.

„Netrhej ty listy! Maminka říká, že to kytičku bolí,“ napomenula holčička malého kloučka. Neochotně stáhl ruku dolů. Pak se jeho oči přesunuly na rozkvetlý keř plný fialových květů.
„Počkej tady, přinesu ti kytku!“ prohlásil pyšně a rozběhl se ke keři.
„Netrhej je!“ volala holčička marně. Doběhl až ke keři a utrhnul. Kvítka zakřičela bolestí.
„Vidíš, jak je krásná...“ Hrůzou vytřeštil oči, když spatřil tu zkázu za nimi. Mrtvá těla na bojišti nasáklém krví. Začal couvat, květinka mu vypadla z ruky a těžce dopadla na zem. Děti utekly...

Nikdo tam nezůstal. Jen fialové kvítky zpívaly svou smutnou píseň. A pomalu se i ony začaly zbarvovat do ruda... Jako provinění, které se jen tak nesmyje...

Celou tu dobu... Kdy kunaie létaly sem a tam, když se zoufalé výkřiky ozývaly všude, když krev barvila zem a zalévala ji snad ještě víc než déšť a slzy... Celou dobu se dívaly, musely. Ubohé fialové kvítky...

Stála tam. Stála u vysokého bílého domu, opřená o zeď a plakala. Tiše, bláhově. Slzy brázdily její obličej, ruce se třásly a bílý závoj šustil. Kapky vody dopadaly na velkou kytici v rukou. Šeříky... Tak moc chtěla obyčejnou svatbu. Ne velké veselí s nabubřelou parádou, ale krásný obřad se vším, co měli rádi.
Fialové kvítky hltavě pily slané slzy, ale nestačily. Začaly se ohýbat pod náporem dalších a dalších... až spadly. Jako padající hvězdy, které plní přání, létaly ve vzduchu a odnášely s sebou i svou vůni. Omamnou... Tajemnou...

„Proč?“ Otázka, na kterou se špatně odpovídá. Svezla se po zdi a kytici stále nepouštěla.
„Zůstávám, zůstáváš, zůstáváme... pitomý pořekadlo,“ vykřikla a hodila šeříky daleko před sebe. Prudce narazily na zem a kvítky zaplakaly. Dívka ztuhla, ale pak se zvedla a pomalu odcházela pryč. Její krok se měnil na taneční, nejdřív se jen lehce zhoupla, ale za chvíli už se otočila kolem své osy a začala si prozpěvovat. Najednou se rozesmála, hrůzostrašným smíchem bez naděje.
Tančila a smála se. Keře strachem balily své listy, ale to ještě netušily, co je čeká. Dívce se zvrtla noha a spadla přímo do největšího keře s trním. Jako tisíce jehliček se zabodly trny do jejího těla, rozškrábaly jí kůži a pustili do krve co nejvíc svého jedu. Působil skoro okamžitě. Zmalátněla, oči se jí zavíraly, smích přestával. Ruce chladly, tváře stydly. Smích nad krajinou se změnil v ještě usedavější pláč.

Ve větvích se prohnal vítr, obkroužil spadené kvítky šeříků a pohladil po lících mrtvou dívku. Vedle jejího těla se začala zhmotňovat postava v černém plášti. Chvíli se na ni dívala, pak se sehnula a dotkla se bílého závoje zkropeného krví.
„Vzpomínáš?“
„Vypadni, ty tady nemáš co dělat.“ Otočila se, pohrdavě se zadívala do klidného, mužského obličeje.
„Třeba mám,“ zasmál se a pohodil bílým pláštěm.
„Hele, tak to se vážně omlouvám,“ odpověděla ironicky, „jenže jsem si vždycky myslela, že ty jsi Život a já Smrt. Pokud nevidíš, tady je mrtvá holka. To je moje práce. Nemluvně o tom vzadu...“
„Ve vesnici se zanedlouho narodí dítě.“
„A někde ve světě se teď zrovna rodí další. To máš fakt čas tady se mnou klábosit?“ Pobaveně zavrtěla hlavou a zvedla ruku. Z dívčiných úst vylétlo zlatavé světýlko a Smrt ho sevřela v dlani.
„Že tě to ještě baví,“ vzdychl Život a posadil se na kmen spadeného stromu.
„A co mám jako jinýho dělat? Tohle je můj úkol, ty se starej o vlastní a mě nechej bejt. Jasný?“
„Já se starám o vlastní, ale bylo mi jasný, co s tebou udělá tahle nevěsta. Na bílý šaty už jsi moc dlouho alergická.“
„Jo, protože je nosíš i ty,“ odsekla a vydala se pryč. Život bleskurychle vyskočil a vykročil za ní.
„I tys je jednou měla,“ zašeptal tiše. Slyšela ho, ale nezareagovala. Snad jen přidala ještě víc do kroku.
„To už si to nepamatuješ?“
„Pamatuju si to až moc dobře. Byla to chyba,“ zastavila se a odpověděla. Trpce, ale pravdivě. Potřásla hlavou a znovu se vydala na cestu. Co záleželo na minulosti... Přítomnost je tady. Minulost se nevrátí, nejde změnit. Nač nad tím ronit slzy.
„To bys ho asi pořád nenosila. Nebo se mýlím?“
„Co je ti do toho!“
„Tak mi ho ukaž. Ukaž!“ Popadl její ruku a odhrnul z ní dlouhý rukáv pláště. Na slunci se třpytivě zaleskl prstýnek jako důkaz viny.
„Nosíš ho...“
„Jo, je mou součástí. Mým hříchem. Ukaž ty svůj!“ Chytla ho za ruku a stejně jako on jí mu shrnula rukáv.
„Máš ho taky...“ vydechla šokovaně.
„Já se za něho nestydím.“
„Já... Neměli jsme to tenkrát dělat. Život a Smrt? Jak to jde dohromady? Tebe mají lidi rádi. Mě vyhánějí a bojí se mě. Jsme to teda páreček...“
„A co. Ostatním to může být jedno. Kdo nás zná?“
„Závist, Pravda, Lež, Láska...“
„A tyhle všechny z tebe mají hrůzu a respekt. Myslíš, že ti budou něco vyčítat? Navíc... už jsi zapomněla? Láska nám šla za svědka.“
„Jo a to druhý pako, který jsme překecali byla Naděje.“
„Tak vidíš...“
„Jo, nemělo se to stát.“ Podívala se mu do očí. Dřív byla tak bláhová... Jak si mohla myslet, že Život a Smrt... nejdou k sobě. Tam, kam přichází ona, tam odtud on odchází. A kde je on, číhá ve stínu ona. Ve stínu... ne jemu po boku.
„Já toho nelituju. Tak jsme manželé. Co je na tom? Pravda a Lež jsou zase sestry. A Čas...“
„Jo, Čas je otec Rozumu. To jsou hrozný vztahy...“
„Ale oni se za ně taky nestydí. Víš, jak se Pravda a Lež mají rády.“
„Jo, říkaj si ségruše. Měla bych je zase navštívit.“
„To by asi nebyl dobrý nápad...“
„No jo, vlastně, já je rozeznám od sebe. A umím hrát kostky... Lež se mě bojí. Nikdy si na mě nic nedovolila.“
„Nedivím se jí. Ty převálcuješ každýho. I Čas z tebe má respekt, nemluvě o Rozumu a Míru.“
Pochybovačně se na něho podívala.
„Už bys měl jít. To dítě se narodí určitě brzo. A já mám taky plno práce.“ Zasmál se.
„Zase ode mě utíkáš.“
„Já nikam-“
„Ale už bych měl vážně jít. A neboj, já si tě zase najdu, mě se nezbavíš.“ Sklonil se a políbil ji na rty. Pak se otočil a rychle odešel. Stála tam. Neschopná pohybu se za ním dívala, až se vzpamatovala a ušklíbla se.
„Mě taky ne, manžílku. Mě uvidíš za každým svým činem. Já ti tu práci jenom zmařím. Jako správná ženuška.“ Škodolibě se uchechtla a vydala se opačným směrem než on.