Dědictví Bílé vlčice – Trénink začíná – část 3.

Kimm a Kiba

Po vyslechnutí toho co je čeká malinko znejistěli, ale Neya je uklidnila, že po splnění všech potřebných kroků se vše dá do pořádku.
Bya jim sdělila, že aby se naučili ovládat svoji moc, tak se budou v noci měnit na vlky a ve dne trénovat vlčí vlastnosti. Spolu a sami.
„Sami?“ divila se Kimm.
„Ano, sami. Jakoby jsi tomu slovu nerozuměla, je ti dvacet, tak to zvládneš, ne?“ Bya chápala co se to s Kimm děje, že se jí Kiba líbí, ale neví jak to dát najevo. A to co se jí chystala říct jí asi odrovná úplně…
„Je tu ještě jedna podmínka, že jakmile budete ve vlčí podobě musíte spolu vytvořit pár. Když budete v lidské, tak by jste se neměli vidět a trénovat každý sám.“ Dodala Bya na závěr svého vyprávění.
„A proč to tak musí být?“ chtěl vědět Kiba.
„No jinak by nedošlo k naprostému propojení vaší lidské a vlčí stránky a proto je nezbytně nutné, aby jste jako vlci spolupracovali a jako lidé se soustředili na vlčí schopnosti, je to odpověď na tvoji otázku?“
„Ano, Byo-san,“ řekl Kiba.
„A co já?“ ozval se Akamaru.
„Ty? Ty tu zůstaneš s Neyou,“ prozradila Bya.
„Kdy začínáme?“ kontroloval Kiba a Kimm to také zajímalo.
„Co nejdříve. Začínáte už tuto noc,“ a na tohle Kimm protáhla obličej a zeptala se: „Budeme si něco pamatovat, když budeme ve vlčí podobě?“
„Jenom útržky, nejvíc se snažte zapamatovat vlčí pocity, vjemy a další.“
„A časový limit? Našeho tréninku?“
„Kibo, čas je relativní, ale nám, mě a Kayovi – to byl můj partner – to trvalo něco kolem dvou let, ale podle mě to u vás bude kratší dobu.“
Na to Kimm a Kiba oněměli úžasem a pomysleli si: Dva roky?

Kazemi a Kankurou

Byli na cestě sotva pár hodin a už si museli vybrat místo, kde přespí. Rychle se stmívalo.
Oba dva byli z nějakého důvodu nervózní a snažili se to nedát najevo.
„Vezmu si hlídku,“ oznámil Kankurou.
„Dobře, pak mě vzbuď až budeš chtít vystřídat,“ souhlasila s podmínkou Kazemi.
„Fajn.“
Když Kazemi usnula blízko ohniště, tak Kankurou se nemohl nabažit pohledu na ní. Netušil proč, ale tahle dívka v něm vzbuzovala majetnický pud, který sílil. Kankurou už od dětství měl problémy s city a tak neměl moc přátel, ale od té doby, co se Gaara, tak změnil musel i Kankurou pozměnit některé pocity.
Jak je možné, že jsem tě nezpozoroval dřív? napadlo Kankura v mysli.
Nakonec hlídal celou noc.
Kazemi se probudila. Báječně se totiž vyspala a pak ji pohled padl na Kankura, který byl opřený o strom a lehce oddechoval. Na sobě neměl ani pokrývku hlavy ani žádné klikyháky.
Teprve teď si všimla, že Kankurou je úžasně hezký.
Neměla jsem ho vidět takhle, jak si klidně spí a navíc bez všech jeho obvyklých věcí na tváři. On je pro mě zakázaný, dohadovala se v duchu Kazemi.
Ještě asi pět minut zírala na Kankura, když v tom…
„Co na mě tak civíš?“ zopakoval její slova.
„Dívám a to je zločin?“ vrátila mu to Kazemi.
„Já usnul?“ divil se Kankurou.
„Asi jo… a proč si mě nevzbudil na hlídku?“ čertila se Kazemi.
„Nechtěl jsem tě budit, když jsi tak krásně spinkala,“ Kankurou se snažil o co nejnevinnější tón hlasu.
„Proto? Mám ti zopakovat o tom co si myslím?“ vyjela na něj Kazemi.
„A já ti řeknu, že se pleteš! Opět.“
„Nech toho nebo tě přetáhnu!“
„A čím?“ Kankurou se na stálou situací výborně bavil a když se Kazemi rozčílila, tak byla ještě hezčí.
Pak ji políbil. Znovu!

Kimm a Kiba

Nastal večer a oni se poprvé proměnili na vlky.
Kimm se proměnila na bílou vlčici a Kiba na hnědého vlčáka.
Vyběhli z místa, kde sídlila vlčice, do noci.
Jejich první reakcí bylo sehnat si potravu. Náhle Kiba uviděl velkého zajíce a naznačil Kimm, že se k němu má připojit a zahájit lov.
Kimm ho poslechla a vyskočila z úkrytu a Kiba mezitím jí nadběhl a zakousl zajíce, který proti jeho tesákům neměl šanci. Kiba se vzdal kořisti ve prospěch Kimm a Kimm mu na oplátku olízla čumák a když byl zajíc z poloviny sněden, tak zbytek nechala Kibovi.

Ráno se aniž by to někdo plánoval, tak se probudili v lese a jako přikrývky měli ty největší listy, které našli. Oba dva udiveni proč spí v listí a ještě více je překvapilo, že jsou nazí.
Díky, za ty listy, děkovala v duchu Kimm, která se zvedla a zmizela beze slova pryč a pak si na to vzpomněl i Kiba, že jako lidé nesmí vídat.
Ale ta Kimm, je vážně hezká a zajímalo by mě co jsme včera vyváděli, dumal Kiba a šel se obléci, ale někdo mu oblečení přinesl až sem.
Kimm se zaobírala stejnou otázkou, jako Kiba. Oblečení si našla hned pár metrů od místa, kde spala.
Poté každý sám se snažil o vyvolání své síly, ale jak se dalo očekávat, tak to hned nešlo, ale jediné co jim šlo byly myšlenky na toho druhého.

Kazemi a Kankurou

Tohle Kazemi očekávala, ale přesto ji zaskočilo, že sotva stačí aby se Kankurovi rty dotkly jejích, tak okamžitě zapomněla co mu ještě chtěla říct. A to se jí nestávalo často, aby zapomínala, za všechno mohl Kankurou, který se jí nebezpečně dostával pod kůži, i když se tomu bránila zuby nehty.
Kankurou se odtáhl a řekl velmi zastřeným hlasem: „Jestli ještě jednou řekneš, že se k sobě nehodíme, nebo to jen naznačíš, tak si pamatuj, že tě pak políbím klidně i před celou Sunou jestli to bude nutné.“
Kazemi při jeho slovech zčervenala a v jeho očích vyčetla smích, ale věděla, že to myslí vážně.

Kimm a Kiba

V poledne měli oba dva pořádný hlad, ale věděli, že si musí jídlo obstarat jako v noci, ovšem ve dne každý sám.
Kiba si našel jakési ovoce, které bylo jedlé a Kimm, která neměla tolik štěstí na ovoce jako Kiba, ale díky tomu, že Bya ji naučila jisté fígle se najedla bez starostí.
Večer se opět proměnili a instinkt je svedl dohromady.