Dědictví Bílé vlčice – Zvraty – část 4.

Kimm a Kiba

Tuto druhou noc opět ulovili společnými silami jídlo. Ten večer byl překrásný úplněk a samozřejmě je lákal svou stříbřitě bílou září k sobě. Oba byli jak zhypnotizovaní a vůbec si neuvědomovali co vlastně dělají a tak se také stalo, že se náhle proměnili v lidské bytosti a splynuli spolu v odvěkém způsobu.
Když bylo po všem tak se proměnili zpátky do vlčí podoby a kontrolovali své teritorium.
Ráno si znovu nic nepamatovali a pokračovali v tréninku a tentokrát se zaměřili na to co včera večer cítili jako vlci. Oběma otřáslo, že cítí to, co cítí ten druhý, ale ten pocit byl tak krátký, že to oba považovali za obyčejnou náhodu.
Odpoledne se pro Kibu stavil Akamaru a pro Kimm Neya. Prý jim musí něco sdělit o úplňku.
„Zavolala jsem si vás, že se musíte dozvědět jaký účinek má na nás vlky. Jakmile pohlédnete na měsíc, tak okamžitě podlehnete svým přirozeným instinktům. Včera byl úplněk, takže si myslím, že jste podlehli a Kimm je v očekávání,“ řekla Bya a všem přítomným se čelist protáhla až na zem.
„Já a těhotná? To není možné! A s ním?“ Kimm úplně zezelenala.
„Já budu otcem?“ divil se Kiba.
„Ano, protože měsíc způsobí, že se proměníte zpátky na svou podobu a vykonáte, co je nezbytné,“ vysvětlila opět Bya.
„Ale jak to můžeš vědět, že jsme…“ nedořekla, protože se začervenala a Kiba taktéž.
„No to je nadělení,“ úpěla Kimm.
„Kimm, nezapomínej, že jsme v tom společně.“
„Já vím! A při dalším úplňku se mi vyhni!“ rozčílila se Kimm a odešla.
„Je teď zmatená, ale neboj za devět měsíců se to zpraví,“ uklidňovala ho Bya, ale moc to nepomohlo.
„Omluvte mě, jdu trénovat,“ řekl Kiba a také odešel.
Do večera toho měli tolik v hlavách, že se nedokázali soustředit na trénink a jen tak seděli a přemýšleli o tom, co se stalo.
Po další přeměně se sice opětovně sešli a z nějakého důvodu nemohli nic chytit. Pokaždé to zkazil ten druhý a jejich zbystřené smysly a vlčí temperament způsobili, že se spolu porvali a každý utržil škrábance, které sice nebyly nějak vážné, ovšem lehké taky ne.
Jenom si Kiba neuvědomil, jak je jeho zranění vážné se k tomu všemu snažil ulovit nějakou kořist. Nešlo mu to a Kimm na něho byla pořád naštvaná a sama se snažila také něco ulovit. Byla na tom stejně jako Kiba, bez úspěchu.

Bya je pozorovala a zeptala se: „Víte, co je zajímavé?“
„Ne, nevíme, Byo-sama.“
„Já ti to Akamaru, povím, že ve stejné situaci jsme se taky s Kayem ocitli a vyřešili jsme ji tím, že jsme si přiznali, že se milujeme a bylo po problému,“ osvětlila Bya.
„Oni se milují?“ vyhrkla Neya.
„Jasně, ale ještě o tom nevědí, podvědomě ano, ale pořád se ty city snaží potláčet a nechtějí si je přiznat. Jinak by přiznali, že jsou na někom závislí a to ani jeden nepřizná, jsou zvyklí se starat sami o sebe. Oba sice vyrůstali, v rodinách, ale museli se spolehnout sami na sebe.“ Bya to vyprávěla jakoby to sama zažila, což byla ostatně pravda.
„To je překvapivé, nikdy jsem to na Kibovi nepozoroval a to jsem s ním zažil ledacos,“ přiznal se Akamaru.
„Se stane, že i věrní přátelé nevycítí pocity toho druhého,“ to se překvapivě ozvala Neya.
„S Kimm to bylo stejné, že?“ položila otázku Bya.
„Ano,“ Neya přikývla.

Kazemi a Kankurou

Po ranním polibku již neproběhlo nic tak závažného a utábořili se asi dva dny od Suny a hlídku si pro změnu vzala Kazemi.
„Pak mě vzbuď na hlídku, ano?“
„Jistě Kankurou,“ souhlasila Kazemi.
Kankurou okamžitě usnul a Kazemi se na něho dívala a podivné teplo se jí rozlévalo do celého těla a do každé buňky jejího těla. Chtěla ho z ničeho nic líbat až by ztratili pojem o čase a místě. Jakoby se její myšlenky dostali ke Kankurovi, který se probudil a hnědýma očima ji propaloval.
Kazemi byla jako v transu a už vůbec neovládala svoje tělo, které se pohybovalo o vlastní vůli. Opět jejich rty splynuly a tentokrát už nebylo cesty zpět. Asi to způsoboval měsíc…
Měli celou noc na to prozkoumat svá těla a Kazemi nemohla uvěřit, že Kankurou má tak vypracované tělo a pro tuto chvíli si vychutnávala jeho blízkost.
Kankurou na tom byl stejně a její tělo mu připadalo jakoby bylo šité na jemu na míru. Perfektně se k němu hodila.
Když Kazemi zašeptala: „Kankurou, vem si mě,“ tak po těch slovech se Kankurou dvakrát nerozmýšlel a udělal to a s velkou něhou ji položil na jejich svršky a celou ji zalehl.
Po bouři citů a když se uklidnili, hned usnuli.
Probudili se stejně a usmáli na sebe a zopakovali si včerejší vír citů.
Vůbec se jim nechtělo do Suny, ale museli.
Kazemi byla celá šťastná, ale co ďábel nechtěl, tak se hned po vstupu do Suny na Kankurua pověsila kráska a vítala ho se slovy: „Jak se má můj kocourek?“ a provokativně ho políbila.
„Hej, co to jako děláš?“ vyjela na ni Kazemi.
„Líbám a co ty jsi vlastně zač? Kankurou ti neřekl, že se budeme brát?“
„Karo, přestaň! Nikdy jsem ti to neslíbil,“ bránil se Kankurou, ale bylo pozdě, Kazemi nechtěla brečet před ní ani před Kankurouem. Vběhla do svého bytu a s prásknutím dveří se rozplakala a nadávala si: „Já jsem, ale blbá, že jsem mu podlehla! Je to mizera a darebák!“
„Kazemi, otevři!“ Kankurou bušil na dveře jako zběsilý.
„Ne a jdi si za tou svou ženskou!“ odháněla ho pryč a Kankurou se jen tak nevzdal. Vypáčil dveře a při pohledu na plačící Kazemi se Kankurovi stáhly všechny orgány.
Chtěl ji obejmout, ale ona se nedala a křičela jak šílená: „Běž, táhni už nikdy tě nechci vidět. To co jsi udělal byla hanebnost! A já husa jsem ti věřila, že ke mně cítíš něco víc než jen chtíč a vášeň. Navíc jsem ti obětovala to, co jsem si řekla, že věnuji svému manželovi. No nedívej se na mě tak, ty jsi nepoznal, že jsem byla a to zdůrazňuji byla panna?“ vychrlila to se ze sebe všechno a Kankurou nestačil zírat.
Teď si vzpomněl, že když splynuli, tak Kazemi mírně sykla, ale díky vášni si toho sotva všímal, ale škoda již byla způsobena a Kankurou si ji hodlal vzít, ale s ní bude potíž.
„Ne to jsem nevěděl a kdybych to předem věděl, tak bych se s tebou vůbec nemiloval, ale ty jsi tak jiná než ostatní a máš na mě zvláštní vliv a nikdy jsem ti nelhal ani nepodvedl,“ snažil se ji nějak přesvědčit Kankurou, ale marně.
„Nevěřím ti a vypadni, prosím, chci být sama,“ poprosila ho Kazemi.
Kankurou poslechl a při odchodu nasadil dveře zpátky na panty a zavřel je.
Kazemi se rozbrečela nanovo.
Kankurou na tom byl prachbídně a toho si okamžitě všimli Gaara a Temari, ale vůbec s nimi nechtěl mluvit a přemítal, jak se to mohlo stát a rozhodl se, že zítra navštíví Karu a donutí ji, aby se Kazemi omluvila. Myslel si, že je to dobrý nápad, ale kdyby to mohl vzít zpátky uděla by to bez přemýšlení…