Dědictví Bílé vlčice – Setkání s Byou – část 2.

„Ahoj,“ zašeptal Kankurou.
„Ahoj, proč šeptáš?“ odpověděla Kazemi normálním hlasem.
Kankurou už normálním hlasem: „Nějak nemůžu spát.“
„Aha, trpíš nespavostí?“ odhadla Kazemi.
„Nespavost se tomu říkat nedá, TY mi odteď nedáš spát,“ on sní nepokrytě flirtoval! A jí se to líbilo!
„Nech si zajít chuť a vůbec se k sobě nehodíme.“
„Že ne?“ a na důkaz svých slov si ji přitáhl blíž k sobě.
Kazemi chtěla protestovat a nadávat, ale když nepodnikl nic dalšího, tak se malinko uklidnila, ale srdce jí začalo bít na poplach a v duchu přemýšlela: ,Má pravdu! My se k sobě hodíme, jak postavou, tak výškou.‘
Kankurou využil jejího zamyšlení a políbil ji.
S tímto polibkem jakoby se otevřela a zároveň padla zeď a zcela se poddala jeho polibkům a dotekům, které byly čím dál odvážnější. Kdyby to trvalo ještě o pár vteřin déle, tak by mu podlehla.
Kankurou také ztrácel nad sebou kontrolu nechápal, co se to s ním děje, vždyť nikdy na žádnou dívku nereagoval tak jak na Kazemi.
Z oné chvíle je vytrhlo zakašlání.
Otočili se tím směrem a viděli Kimm, jak na ně překvapeně civí.
„Ségra, máš hlídat a né se líbat!“
Příliš pozdě vlepila Kankurovi facku a uraženě vstala, i když se jí vůbec z Kankurovi náruče nechtělo, chtěla aby Kankurou pokračoval, i když nevěděla kam až by to vedlo. Prošla kolem Kimm a pak se vydala na své místo, kde přespí.
Kankurou také po chvíli vstal a šel si po svých, ale v očích a myšlenkách byl pořád u polibků a Kazeminých hebkých rtů.
Kimm si povzdychla: „Ségra má, ale štěstí,“ z dalších úvah ji vytrhl hlas:
„Co se tady stalo?“
„Ále nic, jenom si sestřička hrála na dospělou, zdá se, že tady nikdo nespí.“
„Nikdo? A co tvoje vlčí společnice.“
„Neya spí tvrdě, ale o to teď nejde.“
„A o co? Abych se vrátil k tomu, co jsem chtěl prve říct, že tady se v tom kraválu nedá spát.“
„Ale dá jenom musíš mít tvrdý spánek,“ přesvědčovala Kibu Kimm.
„No když myslíš.“
„Jo myslím a jdi spát. Zítra je náročný den.“ Varovala ho ještě Kimm a Kiba si odfrkl a řekl: „To vím, nemusíš to opakovat pořád.“ Nevěděl, proč, ale s Kimm měl pocit, že se musí pořád hádat. Zároveň ho k ní něco nevysvětlitelného táhlo, jenže netušil co.
Do rána už nikdo nezamhouřil oči.
Kazemi a Kankurou z důvodu nečekaného polibku, Kiba a Kimm, protože se vystřídali na hlídce a z nepochopitelného pocitu, že patří k sobě.
Po uklidu tábora je Neya vedla do čím dál hlubšího lesa a náhle se vlčice zastavila a vstoupila do na první pohled nepatrné jeskyně. Ostatní ji následovali, ale na všech čtyřech. Akamaru to měl jednoduší on už na čtyřech byl.
Cestou do jeskyně se museli potýkat s malým prostorem. Pak se náhle ocitli v prostředku jeskynního komplexu a v jediné místnosti se nacházel pelech, na kterém ležela Bya, největší vlčice, kterou Kazemi, Kankurou a Kiba s Akamarem viděli.
„Akamaru?“ zeptala se Bya.
„Ano?“ Akamaru jednal zcela automaticky a hned se uklonil po vlčím způsobu.
„Znáš svou pravou identitu?“ dotkla se citlivého místa Bya.
„Ne,“ přiznal se Akamaru.
„Pocházíš z našeho rodu a já jsem tě vybrala, abys na Kibu dával pozor.“
„To je on?“ přerušila jejich hovor Kimm.
„Ano Kimm, Kiba je tvůj protějšek.“
„Jaký protějšek?“ zajímal se Kiba.
Bya protočila oči v sloup a řekla:
„V životě přece, ty neznáš zákony přírody?“
„Myslíte, jako já o on?“ Kimm při té představě málem omdlela, ale na druhou stranu byla ráda, že je to Kiba a ne Kankurou, protože tušila, že ti dva patří k sobě. Náhle měla myšlení a zrak daleko ostřejší.
To stejné se dělo Kibovi.
„Ano. Ty a on…“ trpělivě odpověděla Bya, „máte neobyčejnou moc, kterou jsem u vás na nějaký čas potlačila, ale jak se ta moc bude postupně uvolňovat, tak bude mnohem silnější než to bylo u mé generace. Kibo, pamatuješ si nějaký útok?“
„Na jeden si vzpomínám, ale už je to strašně dávno.“
„Tak to jsem byla já. A pamatuješ si potom na první dny po mém útoku?“ Bya kladla jednu otázku za druhou.
„Ne vůbec ne a moje sestra a maminka si myslely, že umřu a daly mi nějaké sérum, ale to prý nepomáhalo, ale asi za tři dny jsem vstal z postele a byl úplně v pořádku.“
Kazemi a Kankurou nerozuměli ani jedinému tónu, který Kiba, Kimm, Neya a Akamaru vyluzovali.
Tak jim to Kimm překládala, aby to také slyšeli.
„To je tedy něco!“ neodpustila si Kazemi, když v tom ji Kimm oznámila: „Bya vás zdraví a je poctěna, že konečně poznává mou sestru a kazekageho bratra. A chtěla by…“ nedořekla, protože se Kimm musela optat jestli se nepřeslechla. Bya kývla na souhlas.
„A chtěla, vlastně vás žádá, jestli by jste neodešli, že pro mě a Kibu má úkol jakožto následníky její moci a tajemství. A vy jako nečlenové... snad to chápete.“
„Vyřiď jí, že mi bylo velkou ctí poznat, tak uctívanou vlčici a sestřinu přítelkyni.“
Kankurou se také přidal, že je poctěn s dodatkem, že od teď má vlky v úctě.
Kimm to vlčici přetlumočila a po jejich rozloučení se ozvala: „Máš štěstí, že máš takovou rodinu a tvůj švagr je hezoun.“
„Já nemám žádného švagra.“
„A ten Kankurou je co? Neboj počkej a uvidíš, že se co nejdřív dají dohromady.“ Prorokovala Bya.
„Uznávám, že Kankurou je fešák.“
Kibovi se jaksi moc nezamlouvalo, že mluví tahle o Kankurovi a před ním!
„Tak teď vám vysvětlím o co půjde…“

Zpáteční cesta

„Tak to nás pěkně vyšachovali, co?“ povzdychl si Kankurou.
„Tak v tom s tebou souhlasím.“ Přitakala Kazemi.
„Není možná, ale před tím jsi byla proti a teď najednou se mnou souhlasíš?“
„Kankurou!“ řekla výhrůžně. „Nechtěj mě naštvat!“
„Nebo co?“ smál se Kankurou, ale jak pohlédl do jejích očí byl ztracen.
„Co na mě tak civíš?“
„Dívám se to je zločin?“
„Je a pohni musíme se vrátit a předat informace.“
Kankurou se těšil, že bude s Kazemi v noci sám a chtěl to protáhnout co nejvíc.