Nečekaný brácha, nečekaný problém! Dattebayo! //2. část//

2. příchod do Konohy
„Půjdeš do Konohy a způsobíš tam zmatek, tak aby nemohli poslat posily do Suny, kde se Deidara a Sasori pokusí zajmout Kazekageho!“ poručil Pein.
„Jo, jasně...“ zatvářím se velice inteligentně a dám si ruce za hlavu. „Takže mám udělat...“ snažím se Peina pobídnout, aby mi to nenuceně vysvětlil znova.
Pein zaskuhrá něco, čemu nerozumím. „Prostě běž do Konohy, buď nenápadná, a až Hokage bude chtít poslat posily do Suny, zastav je, je ti to jasný?“
„Takže budu celou dobu hrát krysu a zaútočim, jen když posily vyjdou na pomoc?“ Pein dobře vysvětluje, začínám to chápat.
„Ale ty útočit nebudeš, protože než posily vyjdou, Kazekage už bude mrtev a jeho démon patřit nám, samozřejmě.“ řekne Pein, čímž mě varuje.
„Jo, jasně.“ zašklebím se přesvědčivě. „Tak, to je všechno, ó Temný?“ optám se.
„Cože?“ Pozoruju, jak mu jedno obočí vyletí nechápavě do tak závratných výšin, až se mi zatočí hlava.
„Ále nic. Kdy vyrážím?“ Jednu ruku si opřu o opěradlo židle a čekám na poslední příkaz.
„Sbal si, vyrážíš hned.“
„Jasně! Jen to nechte na mě-ttebayo!“ křiknu sebejistě a ukážu na sebe palcem ruky. Pein kývne a já se spokojeně vypotácím z té temné místnosti toho nejtemnějšího.
Hm... Stojím ve dveřích mýho pokoje a dívám se na tu spoušť. Jasně, samostatná jsem dost, ani nevím, kdo jsou mí rodiče, odjakživa jsem u Akatsuki, ale na úklid sama nestačím. Přejdu k posteli a zpod ní vytáhnu kufr, který hodím na postel, otevřu ho.... A hned s vypísknutím a děsem prudce zavřu a hodím s ním ke stěně až... vylétne s okna. Super.
„Ty káre, slyšela´s to?!“ Do mého pokoje vlítne Deidara, div se nezabije. Proč se tahle blondýna ukáže vždycky, když je to nejmíň potřeba?!
„Jo...“ řeknu a podívám se na své rozbité okno.
„Co si dělala?“
„Vyhodila sem kufr, ve kterým byly dost rozrostlý základy pavoučí rodinky.“ řeknu a otřesu se.
„A že já to řeknu?!“ zašklebí se škodolibě a chystá se jít vyzvonit ó Temnému, že jsem rozbila další okno.
„Zkusíš, a já tě, až budeš spát, ostříhám dohola!“ zahrozím.
„Tak fajn.“ odfrkne si a vzápětí se oba začneme chechtat. „Co ti chtěl Pein?“
„Mám jít do Konohy a zdržet tam posily, které budou určené do Suny, až ty a Sasori začnete řádit.“ vysvětlím. Dei kývne a odejde.
Já nějakým zázrakem vyhrabu ze skříně baťoch, který ještě nepodlehl pavoučí korozi a dám si do něho několik nejdůležitějších věcí. Balení mi nikdy nedělalo problémy, prostě vezmu několik spodků, jedny kalhoty, pár triček, zásobuji se kunaji a shurikeny a můžu razit! Ještě si skočím k Peinovi pro propustku, aby mě do vesnice pustili a vyrážím.
Bohužel jsem líná tam celé dny běžet, takže zahuhlám jutsu, které mám z nějaké velice inteligentní knihy a objevím se v lese.
„Páni, les!“ kývnu znalecky hlavou. „A vesnice je kde?“ Ta schizofrenie začíná být otravná! Nakonec jsem dospěla k rozhodnutí, že prostě půjdu a dřív nebo později tam dorazím.
„Vzdávám to!“ zaskuhrám po několika hodinách chozením sem a tam jak blb. Po zádech sjedu na zem po nějakým stromně a tam se zůstanu válet, dokud...
„Akamaru! Kam běžíš?!“ Člověk? Civilizace? Kde je jeden člověk, tam jich musí být víc! Zvednu se a *PRÁSK!* zpoza stromu do mě někdo vrazí a já zase kecnu na zadek.
„Dávej bacha, kam čumíš!“ vyštěknu naštvaně a začnu si prohlížet eskymáka v šedivý bundě a malýho ratlíka u jeho nohou.
„Co tady děláš?“ zeptá se, jako by nic.
„Medituju, seš slepej-ttebayo!“ Miluji bystré lidi!
„Proč nejsi ve vesnici?“
„Ještě jsem tam nestihla dojít.“ Proč na mě mluví, jako by jsme se znaly roky?
„tak jdeme, ostatní už tam jsou, teda z mého týmu.“ Jemu vážně hrabe!
„Huš, pse!“ oženu se po ratlíkovi, kterej ke mně čuchá, jak k nějakýmu patníku.
„Akamaru.“ řekl ten týpek. „A proč vypadáš takhle?“ to je zase na mě.
„A jak mám asi vypadat?“ je vážně dost otravnej! Vyškrábu se na nohy a společně jdeme do vesnice. Je divnej, ani mě nezná a mluví ke mně, jako k největšímu kámošovi a co je ještě divnější: Projdu bránou Konohy a vrátný po mně nic nechtějí! Ani se mě na nic neptají! Prostě se jim ušklíbnou a nechají mě projít. A to jsem si myslela, že to bude těžší...
„Já musim za týmem, měj se.“ zamává na mě eskymák a já zůstanu stát uprostřed cesty.
„Naruto! Koukej, co už umím!!!“ Ani se nestihnu otočit, kdo to je, protože mě něco přistane na hlavě a já se velice elegantně skácím na zem.
„Co je?!“ vyštěknu na bezzubého kluka, kterej mě porazil.
„Podívej!“ křikne nadšeně. Udělá několik pečetí a doprovázen křiknutím: „Sexy no Jutsu!“ ho ovane divná mlha a já vytřeštěně zůstanu zírat na pofidérně vytvarovanou ženu se zašlými křivkami. Po několika vteřinách se zase vrátí zpátky do své normální podoby. „Co ty na to?“
Chvíli jen přiblble zírám s otevřenou pusou, pak se ale proberu a dám mu bombu do hlavy. „Co to mělo bejt?!“ křiknu a odklušu pryč od toho děcka.
Co to, wtf, bylo za debílka? Ty lidi tady jsou hodně divný, určině něco chystaj, něco hodně zákeřnýho, proto jsou ke mně hodní! Jo, a teď jsem na to přišla.
„A mám toho dost!“ Ach ta schizofrenie! Už asi hodinu kroužím po Konoze a zatím jsem nenašla ani jeden zapadlej hotel za přijatelný ceny! Co to je sakra za vesnici?! Náhle něco upoutá mojí pozornost.
„I-ch-i-r-a-k-u-Ramen!!!!“ zaječím vesele, až se lidi ohlédnou, a vidím jim až do myslí – Co to je za blbou blondýnu?! No jasně, vím, že pocity se dají těžko potlačit, ale chápejte, dneska jsem ramen ještě neměla a pokud bych bez něho zůstala ještě minutu, chytil by mě neskutečnej absťák! Takže se vřítím jak tornádo ho toho krámečku a dřepnu na první sedátko.
„Prosím jeden-“
„Jedna mega porce, tvá oblíbená!“ usměje se na mě stařík a já se jen rozpačitě ušklíbnu. Jak může vědět, jakej ramen mám nejraději? Ale proti mega porci samozřejmě neprotestuji.
„No jasně-ttebayo!!“ zašklebím se a už se dívám na misku plnou nudlí přede mnou. Jsem v nebi! Rychle do sebe ten ramen začnu házet. Já vím, jsem slečna a při pohledu na mě, jak jím ramen by jste si mě mohli splést s prasetem, ale pochopte, celej den jsem nic nejedla!
„Ták, tady je další.“ Dám misku dolů a před sebou vidím další nábuch ramenu, ten týpek mi čte myšlenky! No nic, s chutí se pustím do další misky.
„Narutooo!!!“ Zaječí někdo nehorázným způsobem a já si pokydám svoje úžasný tričko s medvídkem Pú.
„Musíš tak řvát-ttebayo?!“ otočím se na holku, která přede mnou stojí jako bohyně pomsty.
„Kde se tak dlouho flákáš?“ Jo, super odpověď na mojí otázku. Nevím proč, ale ta holka mě popadne za triko a vytáhne ven na ulici.
„Promiňte, zaplatím příště, bylo to dobrý!“ ječím ještě k obchůdku s ramenem.
„A co ti de?“ ohradím se proti tý růžovlasý holce.
„Čekáme na tebe už kdoví jak dlouho! Dokonce i Kakashi-sensei už přišel! A ty děláš co? cpeš se ramenem!“ Svůj velice tichý monolog zakončila efektivní bombou do mé nebohé hlavinky.
„Co si myslíš, že děláš, ty přerůžovělá Paris Hilton?!“ ozvu se naštvaně a ránu opětuju, což zjevně tu holku naštve ještě víc.
„Co si to dovo...!“
„Jsem tady, promiňte, že jdu pozdě!“ Holka na okamžik povolí stisk a já se jí vyškubnu, div jí neurvu ruku a fofrem skočím na nejbližší strom.
Zrovna se snažím z trička seblízat zbytky ramenu, když slyším zase ten jekot.
„Naruto! Co to má být za blbí fórky?!“ štěká dál ta nána.
„Ale, Sakura-chan, o čem to mluvíš?“ zeptá se celkem hezký blonďáček, který právě doběhne k tý dilce.
„Nedělej, že nevíš, ty idiote!“ vřískne, dala bych ruku do ohně za to, že jí z nosu jde pára, a flákne tomu klučínovi další bombu do hlavy.
To mi stačí, usoudím, že lidem v Konoze hrabe a seskočím do nějaké postranní uličky. Smrdí to tady už minimálně měsíc nevyvozenými popelnicemi a plíseň všude, kam dohlédnu a taky... HOTEL! Teda... hotel se tomu dost pravděpodobně říct nedá, spíš takový menší pajzl, ale třeba mě tam jeden pokoj pronajmou...
Po špičkách se dobelhám až k tomu nejtemnějšímu baráku na konci té nejtemnější chodby.... *FLÁK* Moje ruka vystřelí a dá mi facku. Už vážně potřebuju vyhledat cvokaře...
S nechutí zaťukám na dveře.
„Anooo?“ slyším ten nejúchylnější hlas na světě a sotva se dveře otevřou, spatřím tu nejúchylnější tvář na světě. „Naruto? Co tady děláš?“ zeptá se udiveně a z koutku pusy mu steče mega slina.
„Naruto?“ Proč mám takovej pocit, že ty lidi jsou vážně jeblí? „Jmenuju se Narumi-ttebayo!“ řeknu uraženě.
Děda si mě chvíli prohlíží, „Asi nejsi zdejší, že?“
Páni, super dedukce, když hledám hotel. „Ne to nejsem, dají se tady sehnat nějaké pokoje k přespání? Jestli ne, na rohu týhle temný, nejtemnější ulice jsem viděla nějakou ubytovnu.“ zahuhlám a dochází mi trpělivost.
„Samo-- samozřejmě, že tu najdeš levný pokoj!“ zachechtal se úchylně. „Jen pojď dál, hehe..“ Toho chlápka vážně nechápu, ale poslechu a vejdu dovnitř. K mému překvapení to tam nevypadá tak strašně, jako venku, je tu i celkem uklizeno!
„Kde najdu svůj pokoj, pane domácí?“ zeptám se a rozhlédnu se po skromném baráčku.
„Neříkej mi pane domácí, jmenuji se Jirayia!“...