Poslední z lidí

Sasuke klečel na prahu potemnělé místnosti a s hrůzou hleděl na zhroucené formy dvou bezvládných těl, rýsující se v šeru před ním. Bylo ticho. Proč bylo takové ticho? A klid. Nikde ani náznak pohybu. Jen rýhami v dřevěné podlaze se pomalu rozlévala hustá tmavá kapalina. Uprostřed místnosti ležela upuštěná katana. Na jejím lesklém ostří, tečkovaném krví, se odrážel bledý svit měsíce.

„… stáváte se právoplatnými členy jednotky ANBU. Jménem hokageho vás tímto vítám a děkuji za vaše odhodlání sloužit Konoze.“
Itachi pozorně sledoval hovořícího muže. Danzo, šéf likvidační jednotky, vypadal jako by měl svá nejlepší léta dlouho za sebou. Četná zranění, dokazující jeho dřívější hojnou účast v poli, mu znesnadňovala pohyb, vlasy mu zešedly, ruce svírající hůl se slabě třásly a přesto Itachi nepochyboval, že je stále smrtelně nebezpečný. Ačkoli k nim promlouval s úsměvem, jeho oči zůstávaly ledově chladné. Zářila v nich zrádná, vypočítavá inteligence, která každého jasně varovala, aby se měl na pozoru.
„Vaše práce bude nesnadná a nebezpečná, ale o to důležitější pro udržení trvalého míru ve vesnici.“
Itachi se snažil potlačit nervozitu a zachovat neutrální postoj. Nenápadně se rozhlédl po místnosti. Kromě něho byli letos do řad ANBU přijati ještě čtyři další rekruti. Do tváří jim sice neviděl, jelikož je kryly lehké keramické masky, ale z jejich napjatých postojů vyvodil, že jsou stejně nervózní jako on.
„Některé naše metody se mohou jevit jako poněkud… neortodoxní. Pamatujte však, že jsou pro ochranu míru nezbytné. S nepřítelem, který proti nám stojí, si nemůžeme dovolit sebemenší zaváhání.“
Měl pravdu. Mezi lidmi panovalo přesvědčení, že ANBU vykonávají špinavou práci. Dle Itachiho názoru to byla velmi mírná slova. Ačkoli dosud nikdy nebyl žádnému zásahu přítomen, s výsledky se už několikrát setkal přinejmenším v novinách. Nebyl si jistý, že něco podobného dokáže, jakkoli to bylo třeba. ANBU už se dávno nesoustředili na lov nukeninů, ani na boj s elitními shinobi z nepřátelských vesnic. Ne. Tentokrát se nepřítel nacházel uvnitř. Nebezpečnější než kdy dřív, a navíc k nerozeznání od běžných občanů. Taková situace vyžadovala, aby se pro udržení míru uchylovali k metodám, které by v lepších časech pravděpodobně byly považovány za zcela nepřijatelné.
Itachi na poslední chvíli zarazil hořký povzdech. Od Poslední velké války se tolik věcí změnilo. Sám „lepší časy“ nikdy nezažil, ale znal je z vyprávění a každý den snil o jejich návratu. Těžko si dokázal představit dobu, kdy Konoha nebyla neprodyšně uzavřená před jakýmkoli vnějším vlivem. Dobu, kdy se lidé mezi sebou mohli bavit beze strachu, že se právě dívají do očí chladnokrevného vraha. Ale věděl, že dokud nebezpečí skryté v jejich vlastních řadách spolehlivě nepomine, Konoha musí zůstat v izolaci. Zajímalo by ho, jestli jsou na tom ostatní vesnice podobně. Jestli vůbec ještě jsou nějaké ostatní vesnice. O událostech mimo zdi Konohy neměli žádné povědomí. A mnoho informací neměli ani o událostech uvnitř.
„Jak jistě víte, likvidační jednotku tvoří jen ti nejlepší z nejlepších. Absolutní elita. A i přesto mnozí střet s nepřítelem nepřežijí.“
Zdálo se, že Danzo mluví z vlastní zkušenosti. V hlase mu zaznívala hořkost. Vyprávělo se, že v boji ztratil mnoho svých přátel a kolegů. Během zásahů každoročně zemřelo několik členů likvidační jednotky. Přesto to byla malá cena za bezpočet zachráněných životů.
Itachimu přišlo takřka ironické, že svého největšího nepřítele si lidstvo zkonstruovalo samo. Snaha urychlit průběh Poslední války za pomoci výdobytků techniky se obrátila proti němu a málem mu byla osudná. Vyústila v tolik nesmyslného zabíjení… A její důsledky ANBU sklízeli dodnes.
„Mějte se na pozoru. A nenechte se zmást. Budou vypadat jako lidé, budou se chovat jako lidé, ale pamatujte… jsou to jen stroje. Chladné a vypočítavé. Nepřátelské. Nesmíte podlehnout emocím.“

Itachi nepřítomně vidličkou převaloval po talíři zbytky večeře. Na protější straně stolu se otec mračil do rozečtených novin. Matka ho pozorovala se znepokojeným výrazem. Po jejím boku zůstávalo neobsazené místo. Itachi nikdy nepochopil, proč tam je. Jako by bylo vyhrazené pro neexistujícího člena rodiny. Čas od času si představoval, že na něm sedává jeho mladší bráška. Vymlouvá se, že nechce jíst zeleninu, mluví s plnou pusou a nadšeně vypráví, co se zrovna naučil ve škole. Samozřejmě to byl nesmysl. Matka nemohla mít další děti. Plodnost po válce rapidně klesla.
Radši než aby dál fantazíroval o neexistujícím bratrovi, zaměřil Itachi svou pozornost na rozevřené noviny v otcových rukou. Z titulní strany bíle svítila usmívající se maska ANBU, kterou překrýval nápis VĚŘTE NÁM, OCHRÁNÍME VÁS.
Znechuceně zakroutil hlavou. Z první ruky věděl, že jde o slib stejně prázdný, jako byl úsměv masky na ilustraci. Rád by zjistil, koho napadlo použít zrovna takový obrázek. Bylo to hloupé. Maska přece nemá emoce vyjadřovat, ale skrývat. Usmívající se maska, to byl paradox. Pokud chtěli někoho ujistit, že mu nic nehrozí, skutečný lidský úsměv by práci odvedl daleko lépe. Maska byla zrádná, za jejím úsměvem se mohlo skrývat cokoli. Ale možná šlo právě o to. Itachimu přeběhl mráz po zádech. Možná nešlo o ujištění. Nemusíte si dělat starosti, my se o vás postaráme. Ani o prosbu. Dokážeme to, potřebujeme jen vaši důvěru. Možná šlo o to, co nebylo vysloveno. O rozkaz a trest za jeho neuposlechnutí, o nedořečenou hrozbu visící ve vzduchu. Věřte nám, a ochráníme vás. Nevěřte, a… Možná šlo o to všechno dohromady. Anebo šlo o tu nejistotu?
Jak se do stránky vpíjel očima, začala ho jímat úzkost. Vybavily se mu znepokojivé staré příběhy, které si prohlížel na datadiscích ještě předtím, než je Konoha kvůli bezpečnosti všechny vymazala. Byly plné manipulací a lží.
Z úvah ho vytrhla hlasitá rána, když Fugaku udeřil pěstí do desky stolu. Matka, která zrovna sklízela nádobí, sebou leknutím trhla. Talíř jí vyklouzl z ruky, ale ona ho jediným rychlým pohybem stačila chytit dřív, než dopadl.
„Hajzlové!“ ulevil si Fugaku a znechuceně odhodil noviny na zem. Než se stránka přetočila, Itachi koutkem oka zahlédl titulek – ANBU zneškodnili skupinu androidů. Vyvraždili pětičlennou rodinu. V duchu se otřásl. Souhlasil s otcem. Kde se v nich jen brala taková nenávist k lidem, taková touha po zabíjení?

Androidka měla světlounké oči a tvářila se vyděšeně. Z obou stran ji svírali ANBU v bílých maskách. Další tři ji ostražitě sledovali zezadu. Působilo to absurdně – směšně a děsivě zároveň. Byla drobná, ještě dítě, mladší než Itachi sám.
„Nesmíte se nechat zmást vzhledem. Navenek jsou k nerozeznání od člověka,“ obrátil se Danzo chladně k pětici nových rekrutů.
Nacházeli se v relativně malé opancéřované místnosti, jejíž jediné vybavení představoval vysoký průhledný válec s vodou připojený na poblikávající panel. Jeden z ANBU na něm začal cosi nastavovat, zatímco ostatní čtyři přivedli drobnou androidku blíž.
Chvěla se po celém těle. Z prsou se jí vydral zoufalý vzlyk. „To je omyl… já jsem člověk… p-prosím.“
Danzo nehnul ani brvou. Přistoupil k ní, ale pozornost dál upíral na své nové podřízené. „Chovají se jako lidé. Rozčilují se, bojí se, smějí se, pláčou…“ Palcem jí setřel z tváře velice autenticky působící slzu. Hleděla na něj ztuhlá hrůzou. Jestli to byla jen hra pro oko, Itachi jí věřil.
„Krvácí,“ pokračoval Danzo nevzrušeně ve výkladu. „Existuje jen jediný skutečně spolehlivý způsob, jak rozeznat androida od člověka. Jistě, jsou tu náznaky. Neobyčejné fyzické i duševní schopnosti – převážně odolnost, velmi rychlé reflexy, neobyčejná kapacita pracovní i dlouhodobé paměti; neodpovídající emocionální reakce na některé podněty… Všechny tyto ukazatele se ale mohou v podobě anomálií vyskytovat i u lidí. Proto používáme jinou, jistější, metodu.“
ANBU u ovládacího panelu na Danzův pokyn stiskl jakési tlačítko. Vršek válce se odklopil. Na zem vyšplíchla voda. Zbylí čtyři vyvedli androidku k otvoru po kovových schůdcích. Ani se nepokoušela bránit – bezvládně visela v jejich sevření, tvář smrtelně bledou. Itachi byl vděčný za svou masku. Kdyby si Danzo všiml, že je právě teď stejně bledý jako dívka, nejspíš by neměl radost.
„Na rozdíl od lidského, mozek androida nepotřebuje k provozu kyslík.“
Itachi si s hrůzou uvědomil, k čemu se schyluje. Tohle už tu bylo. Před stovkami a stovkami let. Už to nevydržel. „To nejde! Co když se spletete?“ vyhrkl. Danzo mu věnoval chladný úsměv.
„My se pleteme málokdy.“
Ozvalo se hlasité zašplouchání, jak dívka dopadla do nádrže. Víko se za ní se syčením okamžitě zaklopilo. Itachi ji sledoval neschopný pohybu: nějakou chvíli se marně pokoušela odklopit víko zevnitř, ale společně se vzduchem jí docházely i síly. Obličej se jí stáhl v křeči. Je to jen na oko, opakoval si v duchu. Svíral pěsti tak pevně, až se mu nehty bolestivě zarývaly do dlaně. Dívka se začala divoce zmítat, kopala nohama a pěstmi bušila do skla. Vyděšenýma očima bloudila po místnosti, až se její pohled na chvíli zastavil na Itachim. Naléhavá prosba v něm nemohla být falešná.
„DOST! Nechte toho!“ zaječel. Serval si masku z obličeje, rozběhl se k nádrži a pokoušel se otevřít víko zvenku. Danzo se na něj díval s vědoucím výrazem. „Přestaňte! Vždyť se utopí!“
Bušení pomalu ustávalo, až umlklo docela. Chvíli bylo ticho.
„Nasaď si masku a vrať se do řady,“ ozval se nakonec Danzo bezvýrazně. Itachi poslechl.
„Kdyby se ti tohle stalo venku, už bys byl mrtvý. Dobře se dívej,“ pokynul Danzo k nádrži. Itachi s obavami zvedl zrak. Nechtěl to vidět.
Dívka se klidně vznášela ve vodě. Černé vlasy se jí rozprostřely kolem hlavy. Se zavřenýma očima vypadala podivně mírumilovně, ve tváři ani stopy po zběsilém souboji. Danzo kývl hlavou a ANBU u ovládacího panelu stiskl jiné tlačítko. Ozvalo se zasyčení jako při otevírání poklopu, ale jinak se nic nezměnilo. Až na dívku uvnitř. Při zvuku sebou náhle škubla a zamrkala. Když zjistila, že je poklop stále zavřený, tvář se jí zkroutila do rozzuřené grimasy. Kolem světlých očí jí naběhly žíly. Pak, s daleko větší silou než dřív, udeřila do skla. Nádrž se otřásla.
Itachi šokovaně ustoupil. Tak to přece jen byla pravda. Danzo po něm blýskl očima.
„Nejspolehlivější způsob, jak zabít androida, je zásah elektrickým proudem. Zkratuje mu obvody.“
Pak ještě jednou pokynul členovi ANBU, který zatáhl za žlutou páku v horním rohu.
Itachi sice zavřel oči, ale před zvukem se schovat nemohl.

Voda pod mostem byla šedá a studená. Ve vírech se točila okolo pilířů.
Itachi se opíral o zábradlí a snažil se uklidnit rozbouřené myšlenky. Na hrudi cítil těžkou, svíravou bolest. Občas, když byl ve stresu, se mu to stávalo. Neměl ponětí, odkud se brala. Špatně se mu dýchalo.
Nechápal, proč ho to tak vyvedlo z míry. Ostatní to přijali v klidu. Nebo alespoň nezačali vyvádět jako on. Bylo s ním snad něco špatně?
Byla to androidka. Plná nenávisti, ke konci to jasně viděl. Ale ten strach předtím, ten nebyl o nic méně opravdový. Buď byla neskutečně talentovaná herečka, nebo… Bylo možné, že to o sobě skutečně nevěděla?
Zahleděl se na vlastní ruku, svírající zábradlí. Pomalu ji zdvihl a otáčel jí před obličejem.
Navenek jsou k nerozeznání od člověka…
Prkna se rozezvučela stabilním krokem. Kolem prošel jeho bývalý učitel z Akademie. Itachi ho pozdravil letmým kývnutím hlavy a rychle se odvrátil, aby si nevšiml jeho momentálního stavu.
Chovají se jako lidé…
Co to do něj tak najednou vjelo?! Ne. Co to vjelo do nich? Co kdyby se spletli?! Utopili by dítě?! Jak zkažená je společnost, která tohle dovolí?
Rozčilují se…
Možná jsou situace, kdy to nejde jinak. Jak strašné nebezpečí musí být, aby dohnalo lidi k takovým opatřením? ANBU zneškodnili skupinu androidů. Vyvraždili pětičlennou rodinu.
Bojí se…
Začínalo mu být jasné, kam tenhle řetěz úvah spěje. Odmítal tomu věřit. Byl rád, že na mostě zrovna v tu chvíli nikdo jiný nebyl. Hořce se rozesmál, zatímco mu po tváři stékala horká slza.
Smějí se, pláčou…
Jak jistě víte, likvidační jednotku tvoří jen ti nejlepší z nejlepších. Absolutní elita.
Neobyčejné fyzické i duševní schopnosti…
Odmítal tomu věřit. Byl to nesmysl. Musel být. Nemohl být android. Někdo by to přece musel vědět. On by to musel vědět! Vždyť měl vědomí. Vzpomínky. Pocity. Navíc, všechny tyhle náznaky nic nedokazovaly. Mohl být prostě jen anomální člověk.
Až na to, že nemohl.
Na rozdíl od lidského, mozek androida nepotřebuje k provozu kyslík.
Před pár lety během tréninku spadl do vody právě u tohohle mostu. Spodní proud ho stáhl pod hladinu a on nebyl schopný vyplavat zpátky. Nakonec se mu to s vypětím všech sil přece jen podařilo. Nikomu o tom neřekl. Nebyl si totiž jistý, jak by jim vysvětlil, že vydržel pod vodou devět minut. Při plném vědomí.

„Čekal jsem, že přijdeš,“ rozezněl se místností Danzův hluboký hlas. „Co bys rád?“
Itachi se rozhodl ignorovat náznak posměchu v jeho hlase. „Chci, abyste mě otestoval,“ ukázal na skleněný válec.
Danzo mu věnoval stejný vědoucí pohled jako předtím, a mlčky přikývl. Obrátil se k ovládacímu panelu, stiskl několik tlačítek a víko se otevřelo. „Prosím,“ napřáhl ruku.
Itachi pomalu vystoupal po schůdcích. Nahoře se zastavil. Při pohledu na vlnící se černou hladinu u jeho nohou jím projela hrůza. Bylo mu jasné, že tohle pravděpodobně skončí jeho smrtí, ať už bude výsledek jakýkoli. Buď se utopí, nebo ho Danzo zabije elektrošokem. Na chvíli zaváhal. Ale musel to vědět. Musel si být jistý. O nic jiného teď nešlo. A tohle bylo jediné místo, co mu mohlo poskytnout spolehlivou odpověď. Zhluboka se nadechl a udělal krok vpřed.
Ledová voda mu zavířila nad hlavou, víko se zasyčením dosedlo. Chvíli plaval v absolutním tichu a snažil se uklidnit bušící srdce. Danzo ho od panelu pozorně sledoval. Itachi cítil sílící pálení na plicích. Bolelo to. Ale to bylo všechno. Byl si jistý, že kdyby na to přišlo, mohl by takhle strávit velmi dlouhou dobu.
Nechápal to. Nechápal, jak je možné, že to nepoznal. Že mu to nikdo neřekl. Že ho přijali do ANBU. Byl nebezpečný? Kolik dalších takových tu bylo? Předpokládal, že odpověď na otázky už nikdy nedostane, jelikož Danzo se opět obrátil k ovládacímu panelu. Itachi zavřel oči a čekal na zásah. Alespoň nebude moci někomu ublížit. Místo šlehnutí výboje se ale ozvalo zasyčení a poklop se zvedl. Když se neměl k pohybu, Danzova ruka se ponořila do nádrže a vytáhla ho ven.
Dlouhou dobu jen seděl na okraji a díval se před sebe. V hlavě měl prázdno a byla mu zima. V tichu bylo slyšet jen občasné odkapávání vody z jeho vlasů a oblečení.
„Věděl jste to?“ zašeptal nakonec.
„Věděl.“
„Proč jste mě nezabil?“
„Stroj nemůžeš zabít, Itachi. Jen zničit.“
Itachi po něm střelil temným pohledem.
„Dobře,“ povzdechl si Danzo. „Mohl jsem tě zničit už dávno, ale místo toho jsem tě přijal do ANBU. Kdyby se něco zvrtlo, zlikvidovali bychom tě během pár minut. Ale odhadl jsem tě správně. I teď jsi za mnou dobrovolně přišel a nechal by ses zabít, jak tomu říkáš. Neudělám to. I když by to bylo správné. Pravda je taková, že tě potřebuji.“
„Proč?“
„Aby ses zbavil ostatních. Android je v boji proti androidům přece jen účinnější.“
„Jakých ostatních?“
„Ty víš, o kom mluvím.“
„Ne, nevím.“
„Víš.“
„Říkám, že nevím!“
„Nepřipadá ti zvláštní, že tví rodiče nevěděli, co jsi zač? Jak by to mohli nevědět? Nebo to věděli, ale rozhodli se ti to neříct? Jak to, že z tebe neměli strach? Jsi nebezpečný, ať se ti to líbí, nebo ne.“
„Ne… Ne.“
„Nepřipadalo ti na nich něco divného?“
„Ne.“
Příliš rychle chycený padající talíř. Prázdné místo u stolu pro dítě, které nikdy nepřijde. Protože nemůže. Neplodnost. Falešná. Přílišná snaha protlačit syna do řad ANBU. Tajná setkání po večerech. Uzavřená společnost. ANBU zneškodnili skupinu androidů. Vyvraždili pětičlennou rodinu. Hajzlové! Kdo? Androidi? Nebo ANBU?
„Ne… t-to… to nejde!“
Itachi zajel rukama do vlasů. Nemohl dýchat. Před očima mu tančily černé hvězdičky.
„Itachi.“
Když nijak nereagoval, Danzo ho pevně chytil za předloktí a stáhl mu ruce dolů. „Itachi, poslouchej mě,“ zopakoval pomalu. „Musíš nám pomoct. Oni jsou nebezpeční, víš to sám. Můžeš zachránit bezpočet životů. Potřebujeme tě.“
„To nejde.“
„Jsou to jenom stroje.“
„Ale… já… já…“ Poprvé se podíval Danzovi zpříma do očí. „Já mám vědomí. Jsme skuteční!“
Danzo smutně zavrtěl hlavou. „Je to jenom program, Itachi. Program dost dobrý na to, aby ošálil i vás samotné.“
„Chci mluvit s hokagem.“
„Hokage nemá čas. Už roky. Musí řešit jiné povinnosti týkající se ostatních vesnic. Už ani neopouští kancelář. Poslední příkaz, který jsme od něho obdrželi, přišel ještě za války. Stálo v něm – zničte androidy. A já ten příkaz hodlám splnit. Teprve pak se s hokagem můžeme bavit dál.“
Itachi si připadal, jako by ho někdo pustil z útesu do nekonečné černé propasti. Nemohl nic dělat. Zbýval mu už jen jediný směr pohybu – dolů.
„Kolik?“
„Všechny. Nemůžeme riskovat.“

Danzo se mýlil.
Itachi sledoval lesklé ostří elektrické katany, teď postříkané rudými cákanci. Udělal, co po něm Danzo chtěl, ale bylo to špatně.
Možná to byly stroje, ale ty stroje měly vědomí. Ta malá tmavovlasá androidka, jeho matka, otec i všichni ostatní. Měli vzpomínky, měli pocity, měli sny, měli cíle. A měli touhu žít. Stejně jako on. Nic z toho nebyla hra pro oko. Ani program.
Nechápal, jak by něco takového bylo možné. Copak může mít stroj vědomí?
A byl si jistý, že přinejmenším někteří z nich si mysleli, že jsou lidmi.
Už se v ničem nevyznal a potřeboval odpovědi. Okamžitě.
Odhodil zakrvácenou katanu na zem a vyběhl z domu.

Itachi už ničemu nerozuměl. Stál na chodbě v budově hokageho, obklopený jen prachem a trouchnivějícím nábytkem. Byla prázdná. Jen ze suterénu se ozýval jakýsi stěží zachytitelný zvuk. Itachi ho následoval. Sešel po schodišti, prošel další chodbou, až stanul přede dveřmi označenými zašlým štítkem ARCHIV.
Za nimi se skrývala spoře osvětlená místnost plná regálů a napůl rozpadlých krabic. Prošel mezi několika z nich, když ho zastavil zvláštní syčivý hlas.
„Vítej.“
Mezi regály se vynořila štíhlá, vysoká postava s dlouhými černými vlasy. Itachi nebyl schopný odhadnout, zda jde o muže či ženu.
„Už dlouho mě tu nikdo nenavštívil. Poslal tě Danzo?“
„Ne.“
„Ach tak, přišel jsi sám od sebe.“ Osoba si ho přeměřila úzkýma zelenýma očima. Pokud ji jeho zakrvácené oblečení nějak vyvedlo z míry, nedala to na sobě znát. „Proč?“
„Chci mluvit s hokagem. Potřebuji odpovědi, hned.“
„Hokage je mrtvý, dítě. Už od války.“
Itachi zalapal po dechu. „Cože? Ale – jak to?“
„Zabili ho androidi. Stejně jako ostatní.“
„O čem to mluvíte? Jak to můžete vědět? Kdo jste?“
„Byl jsem u toho. Jmenuji se Orochimaru, pokud ti to nějak pomůže.“
Orochimaru. To jméno bylo Itachimu matně povědomé, ale nemohl si vybavit odkud. Pak si vzpomněl. Z učebnic historie.
„To je nesmysl. Musel byste žít přes dvě stě let.“
Orochimaru se pokřiveně usmál. „Objevil jsem způsob, jak přenést vědomí do nového těla. Pak nějakých dvě stě let nepředstavuje problém. Zažil jsem celou Poslední válku. Dá se říct, že jsem dost výrazně podílel na jejím výsledku.“
„Jak to myslíte?“
„To já stvořil androidy. Předpokládám, že jich se týkají ty otázky, které mi chceš položit, Itachi.“
Itachi při zmínce svého jména překvapeně zamrkal, ale než stačil zareagovat, Orochimaru pokračoval.
„Víš, nejsi první, kdo za mnou přišel. A stejně jako těm ostatním i tobě na tomto místě učiním nabídku. Řeknu ti celou pravdu. Tak, jak se stala. Bez všech lží a manipulací. Ale až si ji vyslechneš, budeš si přát, aby ses odpovědi nikdy nedozvěděl. Chceš ji i přesto slyšet?“
Itachi zaváhal, ale nakonec usoudil, že nic nemůže být horší, než zmatek, ve kterém se nacházel teď. Pokud získá odpovědi, jakkoli hrozné, možná bude moci něco udělat. Přikývl. Orochimaru se usmál.
„Dobrá tedy. Jak si přeješ. Jistě jsi už o androidech a Poslední válce něco slyšel…“
„Jistě. Začala jako všechny ostatní války mezi vesnicemi, ale boje se brzy zvrhly do daleko zuřivější podoby, než kdy dřív. Vesnice ve snaze získat výhodu stvořily androidy: odolné, smrtonosné stroje, které by mohly posílat do bitev namísto shinobi. Androidi se ale brzy vymkli kontrole, obrátili se proti nim a začali hromadně zabíjet lidi. Vesnicím nezbylo než se spojit. Společnými silami androidy porazily. Někteří se ale dokázali efektivně skrývat mezi lidmi. Jednotlivé vesnice se tedy izolovaly a přerušily veškeré styky s okolním světem, dokud nedokážou kompletně vymýtit nepřítele ve vlastních řadách.“
„Hezky shrnuto,“ zasyčel Orochimaru. „Až na to, že je to lež. Ano, vesnice se do sebe pustily, věci se vymkly kontrole, a tak přišli s prosbou o pomoc za mnou. A já jim vyhověl. Přece jsem nemohl odmítnout tak zajímavý experiment. Stvořil jsem androidy. Mechanicky vyrobené bytosti, které mohli posílat do bojů namísto sebe. To všechno sedí. Až na jeden drobný detail. Lidé tu válku prohráli.“
„To není možné, lidé zvítězili. Proto se Konoha izolovala. Aby je ochránila!“ namítl Itachi. Šlo ale mnohem spíš o zbožné přání než o skutečnou námitku. Už nevěděl, co si má myslet.
„To vám Danzo řekl, aby udržel pořádek. Ale není to pravda. Svou práci jsem odvedl dobře, i když to byla chyba. Zdokonaloval jsem androidy, co to jen šlo. Ke konci války už lidé neměli šanci.“
Itachimu hučelo v uších. Před pár hodinami měl pocit, že se mu svět zhroutil pod nohama a od té doby se nepřestával propadat. Dostával se do hlubin, o jejichž existenci dřív ani netušil.
„Jak je možné, že to nevíme?“
„Jak jsem říkal, zdokonaloval jsem androidy, jak to jen bylo možné. I po psychické stránce. Vytvářel jsem jim komplikovanější osobnosti blížící se lidským. Ukázalo se, že bojují efektivněji, pokud motivace přichází zdánlivě z jejich hlavy, a ne jako rozkaz programátora. Nakonec jsme jim přestali prozrazovat původ docela. Oddanost vesnici a touha po životě byla nejefektivnějším vodítkem.“
„Cože?“ Itachi na něj zíral se slzami v očích. „To je zvrácenost. Jak jste mohli?“
„Nikdy jsem neřekl, že jsem dobrý člověk,“ pronesl Orochimaru téměř smutně. „Museli jsme. Když se androidi začali obracet proti lidem, doufali jsme, že tohle ten problém vyřeší. Ukázalo se, že ne. Jeden z nejnovější řady, Danzo, si velmi brzy uvědomil, jak se věci mají. Zhodnotil situaci a usoudil, že lidé svůj boj prohráli už dávno. Zároveň si uvědomil, že i kdyby jim noví androidi dopomohli k vítězství, lidé se nakonec ze strachu obrátí proti nim. Nechtěl riskovat. Přišel za mnou a sdělil mi své závěry. A já s nimi souhlasil. S mou pomocí vyhledal většinu nevědomých androidů a stáhl se s nimi za zdi Konohy. Izoloval se se svou malou komunitou od okolního světa.“
Itachi mlčel. „To znamená, že…“ vypravil ze sebe nakonec, ale nebyl schopný větu dopovědět.
„Já jsem poslední živý člověk v Konoze, Itachi.“ Za věcným tónem se skrýval osten lítosti. „Možná, že někde jinde přebývají další, ale nevím o nich. Všichni ostatní jsou androidi. Danzo vám to nemohl říct. Umíš si představit, jaké pozdvižení by to vyvolalo? Vědomí, že náležíte k druhu, který má na svědomí vyhynutí toho, k němuž jste se celou dobu hlásili? Podívej jaký efekt to má na tebe. Tohle nemohl vypustit do světa.“
Takže žádní androidi ohrožující bezpečnost lidí nejsou. Celé to byla šaráda. Jedna velká lež, sloužící kdoví k čemu. Znovu si vzpomněl na novinový titulek. ANBU zneškodnili skupinu androidů. Vyvraždili pětičlennou rodinu. Chtělo se mu hořce rozesmát, když se před ním otevřel jeho nový význam, pravděpodobně nejbližší pravdě. ANBU zlikvidovali pětičlennou rodinu androidů. A on sám byl mnohem horší. Zabil je všechny. A docela zbytečně. Nikoho neohrožovali.
Nechápal, proč ho to Danzo nechal udělat.
Orochimaru ho sledoval bystrýma očima. Nejspíš si musel všimnout, jak upírá pohled na své zakrvácené ruce, protože konstatoval: „Poslal tě vybít vlastní klan? A ty chceš vědět proč. Proč zabíjí vlastní druh.“
Itachi přikýl. Nebyl si jistý, jestli by vůbec zvládl promluvit.
„Částečně kvůli bezpečnosti a udržení pořádku. Někteří z těch androidů, co pochytal, byli skutečně agresivní. Měli poruchu nebo se třeba chtěli pomstít. Ale v tvém případě jde o něco jiného… Je to moje vina. A myslím, že mě to i mrzí. Nenapadlo mě, že by k něčemu takovému mohlo dojít, i když jsem si to měl uvědomit. V Danzově případě příliš silně zaznívají ozvěny původního vědomí. Historie se znovu přihlásila o slovo. Jeho nenávist k Uchihům byla očividně dost silná na to, aby se probojovala i do jeho současné mysli a přinutila ho k činům, které se jinak vysvětlit nedají.“
„Původního vědomí? Co tím myslíte?“
Orochimaru se zatvářil, jako by ho litoval.
„Nevíš, o čem mluvím? Nezažils to někdy také? Déjà vu. Vzpomínky na osoby, které nikdy neexistovaly. Například na mladšího bratra. Bolest na hrudi, o níž nevíš, odkud se bere…“ Otočil se do regálu za sebou, chvíli se v něm přehraboval, až vytáhl starou rozpadající se složku. Hodil ji před Itachiho. Vypadl z ní svazek zašlých, zpuchřelých papírů. Musely být velmi staré. Itachi se sehnul a opatrně je vzal do ruky.
Dech se mu zadrhl v hrudi. „Co… co to znamená?“ hlesl.
Z papíru na něj tmavýma očima hleděl mladý shinobi. Vedle fotografie stálo jméno: UCHIHA ITACHI, následované několika statistikami. Itachi beze slova prolistoval složkou. Byla plná informací o něm. Některé odpovídaly, jiné ne. Ale všechny byly dvě stě let staré.
„Nechápu…“
Orochimaru z něj nespouštěl oči, když říkal: „Na konci války se nejlépe osvědčilo dávat androidům vědomí dávno zesnulých skutečných osob. Byla daleko dokonalejší a opravdovější než vše, co jsem mohl vytvořit. Pak už nebylo třeba androidy jakkoli programovat, hnaly vás vaše vlastní cíle. Věděl jsem, jak to udělat, a neviděl jsem důvod, proč toho nevyužít.“
Itachi mlčky zíral na svazek papírů ve své ruce. Připadalo mu, jako by se něco důležitého uvnitř něj scvrklo na nepatrnou velikost, a zůstala po tom prázdná černá díra. Po tvářích mu tekly slzy, ale bylo mu to jedno. Všechno už bylo jedno.
„Takže já nejsem já? Jsem jen kopie nějakého dávno zesnulého nindži? Co jsem vůbec zač? Co jsme všichni zač?“
„Já nevím. Chtělo by se říct, že jste stroje, zatímco já člověk, ale upřímně… nejsem si jistý, jestli se od sebe vůbec nějak lišíme. Všichni jsme jen vědomí v novém těle…“
Itachi mlčel. Výčitky svědomí, zmatek a nejistota, vztek, zoufalství, to všechno se zdálo být lepší, než prázdnota, kterou cítil teď. Ze všeho ostatního totiž vedla cesta ven. Ale tohle bylo napořád.
Orochimaru ho chvíli pozoroval, než se klidným hlasem zeptal: „Přál by sis, abys to nevěděl?“
Itachimu chvíli trvalo, než si vůbec všiml, že na něj někdo mluví. Přikývl, aniž by se na Orochimara podíval.
„Nemůžu tě přimět zapomenout. Ale mohl bych ti pomoci jinak, pokud bys chtěl.“
„Já nevím… chtěl bych nebýt.“
„Souvisí to s tím, trochu. Záleží, jak se na věc díváš. Paměť ti vymazat nemohu, na to jsi příliš složitý. Ale mohu ti nahrát jiné vědomí. Dokonce i vím, čí by mělo být. Bál jsem se vás oba zprovoznit ve stejnou chvíli, protože byste se do sebe mohli pustit. Ale takhle by to šlo… Výměna. Něco podobného jsem nabídl i ostatním.“
„Ostatním?“
„Mluvil jsem o nich už na začátku. Nejsi tu první, Itachi. Jistě ti samotnému bylo divné, že by za celou dobu nikdo nenarazil na pravdu. To je zcela oprávněná pochybnost. Narazil. Některé musel Danzo odstranit, zbytek přišel za mnou – buď z vlastního popudu, nebo je Danzo poslal. Všichni chtěli odpovědi. A všichni je dostali. Mizivá část z nich se připojila k Danzovi, zbytek využil mé nabídky… Co odpovíš ty?“
„Mám ještě poslední otázku,“ Itachi konečně zvedl oči ze země. „Kolikrát už jsem tu byl?“
„Ty?“ Orochimaru pozdvihl obočí. „Ty jsi tu poprvé, Itachi.“
„Vy víte, jak to myslím.“
Chvilka ticha.
„Čtyřikrát.“
„Hm.“
„Takže? Jak ses rozhodl?“

Sasuke klečel na prahu potemnělé místnosti a s hrůzou hleděl na zhroucené formy dvou bezvládných těl, rýsující se v šeru před ním. Bylo ticho. Proč bylo takové ticho? A klid. Nikde ani náznak pohybu. Jen rýhami v dřevěné podlaze se pomalu rozlévala hustá tmavá kapalina. Uprostřed místnosti ležela upuštěná katana. Na jejím lesklém ostří, tečkovaném krví, se odrážel bledý svit měsíce.