Aspoň trochu uznání

Klepou se mi kolena, hlavu mám skloněnou k zemi. Nerozumím tomu. On odchází? Hrdlo mi svírá úzkost. Přidám do kroku. Nechci, aby odcházel. Nechci se o něj bát.
Znovu.
Zase.
Proč se to děje?
Mám strach. Obavu že se mi už nikdy nemusí vrátit. Bojím se. Co když… Co když už mu to nikdy neřeknu?
A tak se zvedám ze židle a vybíhám z domova a ocitám se teď a tady. V tomhle čase a prostoru. V brzkém ranním slunci vycházejícím zpoza vrcholků hod obklopujících moji rodnou Konohu a srdce mi divoce buší. Tuhle šanci jsem příliš dlouho oddalovala. Už příliš dlouho čekám na moment, kdy mu to povím. A z nějakého důvodu se bojím a zároveň i těším. Zbavím se konečně toho tajemství. Toho břemene.
Vzpomínám si na poslední dny. Několikrát jsme si spolu vyrazili, sice jako týmy, ale dokonce si se mnou i povídal. A já neomdlela.
Představuji si, jak se mu vyznám, a on řekne, že zůstane. Nebo alespoň, že se brzy vrátí. Představuji si, jak mě chytá kolem pasu a poprvé líbá. Krade mi dech z plic. Neprotestuji. Už dávno mi ukradl srdce. Co víc můžu ztratit?
Zatáčím za poslední roh a téměř tomu i věřím. Tomu, jak tam bude stát, a já na něj zavolám, padnu mu kolem krku a všechno mu řeknu.
Jenže když přibíhám, nohy mě neposlouchají a rty mi tuhnout v nepřirozeném výkřiku němosti.
Naruto tam skutečně stojí. Nedokonalý, a přesto takový, jakého ho celý život obdivuju – s úsměvem na tváři, rozcuchanými blond vlasy a modrýma očima. Jenže ty dívají se na jiného.
Sleduji s rostoucí hrůzou jejich chvilku, kterou jsem nikdy vidět neměla. A přesto ji vidím a připadám si jako v nějakém filmu. Jako divák, který šel na premiéru, ale zvolil si špatně. Takhle to nemělo být.
Křup křup, můj sen se rozpadá jako skleněný hrad. Křup křup. Pomalu praská, jako moje srdce. Křup křup.
Bolest.
Otáčím se a utíkám v moment, kdy ji objímá. Dusím se vzlyky. Nezastavuji. Nepomáhá to. Nemůžu před tou bolestí utéct a ucítím stoupat paniku. Proč to nejde? Vždyť přece pořád jenom utíkám. Před povinnostmi, před očekáváním jiných, před svými sny, před výzvami. Utíkám. Motám se v kruhu otázek a odpovědí. Snažím se, moc moc se snažím, ale asi to nestačí.
Přibíhám domů a rozrážím dveře. Je mi jedno, že všechny vzbudím. Moje srdce bolí a pláče a já s ním, ale nepomáhá to.
To se nemohlo stát, říkám si, ale vím, že se to stalo. Přišla jsem pozdě. Příliš pozdě.
Nitro mi zaplavuje spalující vztek. Na sebe, na něj? Kdo ví?
Vezmu lampičku a hodím ji o zem. Pozorovat ty střepy mi dělá dobře. Alespoň na chvíli tlumí to křup křup, co se mi stále ozývá v hlavě a nutí mě křičet a řvát v němosti.
Vytahám fotky, vyhodím půlku skříně, pak teprve najdu tu krabičku. Malou krabičku z kovu plnou bolestivých vzpomínek šeptající hloupé naivní a přesto lákavé neřesti. Lákavé představy naivní holky, co nechtěla toho moc. Jen lásku – je to tak špatné? Myslela jsem, že není, ale zdá se, že mé názory jsou špatné.
Sedím a pláču v hromadě střepů, slyším dunění po schodech. Dívám se přes slzy do rámečků, a polykám zbytky hrdosti.
Bolí to, tak moc to bolí, ztratit veškerou naději. Líbal ji, vím to. Ta myšlenka mě zraňuje v hloubi mé bytosti jak střep, jak hrot čepele.
Jak mohl? Jak jen mohl to udělat?
A v návalu vzteku se snažím vrátit čas. Trhám jeho fotky kousíček po kousíčku a dávám je do krbu, kde jsem rozdělala oheň. Na dveřích slyším bouchání pěstí, ale je to jen služebná. Za chvíli odchází a já se cítím ještě prázdnější…. Vyprahlejší. Nezbývá mi nic, než škubání papíru mezi prsty.
Jistě že ani můj otec nepřijde. Trénuje vzadu Hanabi. Tu dívku, kterou nenašel ve mně – místo talentu jsem jen velké zklamání.
A pak ji najdu, poslední rámeček. Už nemám sílu na to ji vytrhnout. Nemůžu ji spálit úplně. Všechno? Vždyť byli jsme dobří přátelé!
Dívám se na něj. Není to dávno, už je vyšší než půlka z nás. Ale jak se tak dívám, oči mi sklouznou k ní, k té zmiji. Co ona má a já ne?
Nechtěla jsem nic, jen trochu lásky, jen trochu pitomého uznání. Od něj, od ní a od rodiny… a dostalo se mi jen kárání.
Mám toho dost. Už nechci utíkat. Mám po krk všeho toho, co se děje. Chci žít svůj sen, své vlastní naděje a přání.
Co ona má a já ne?
Dívám se na ni, jak se na fotce směje. Vlasy jí padají kolem tváří. Dívám se na sebe do zrcadla a vidím, že jsem vlastně mnohem hezčí a nadanější.
Tak co má a já ne?
Sebevědomí a zdravou vůli? Možná lepší schopnosti? Nebo snad motivace je to, co nás liší? Možné to je.
Konečně slyším ty tvrdé kroky a připravuji se na křik. Nepřichází. Stoupám si, hledím mu do očí. Neuhnu. Tentokrát ne.
Něco říká. Vidím jeho rty, jak se pohybují. Pokládám mu ruku na rameno a ten dotyk je zvláštní. Jiný. Cizí.
Dívám se na svého otce a téměř ho nepoznávám, jen kdesi vzadu, v odlesku v jeho očích, vidím toho muže, jenž mě miluje, jenž se trápí.
Proč? K čemu to je?
Nemohu nikdy být tou, kterou mě chce mít. Můžu být jen já. A nechce-li mě, pak nemám na výběr než jít svou vlastní cestou.
A to mu říkám, přiznávám se, že nikdy nebudu jako Hanabi. Nikdy nebudu dokonalá v Byakuganu, ale jsem ochotná se zlepšovat a snažit se. Ne pro Naruta, tentokrát už ne, ale pro sebe. Jenom pro sebe.
Chvíli mě překvapeně pozoruje, neví jak se zachovat. Nakonec ale v jeho očích vyčtu, že mám pravdu a procházím kolem něj.
Nezastaví mě.
Pokračuji dál až k budově Tsunade a vstupuju do její kanceláře. Naruto už je minulostí, pro teď. Nemohu už na něm stavět - nechci, aby se mi znovu zbořil svět.
Je na čase udělat něco pro sebe. Třeba se ukáže, že tak jedině dojdu ke štěstí. Možná jednou objeví se, na jeho tváři ten úsměv, co tak miluji, a bude patřit jen mě a nikomu více. Do té doby však pokusím se chovat se tak, jak sama chci – přerušit ten kruh toužení po uznání jiných lidí a odpustím sama sobě za mrhání svého úsilí.
Tohle je to jediné, co jsem kdy sama chtěla umět a kontrolu čakry mám výbornou. Alespoň něco mě naučil můj otec a klan kromě života jak v korzetu. A i když je to proti pravidlům, i když to nikdy ještě nikdo neudělal… přesto se nadechuji a ptám se.
Můj hlas z ní jinak. Rozhodně.

„Hokage-sama, přijímáte ještě studenty na mediky?“