Podivné věci - 1. Změny

Byla temná noc. Nad Konohou poblikávaly hvězdy, v Konoze sem tam zavyl pes a pod Konohou, ve spleti tunelů staré kanalizace, lezl Zaku.
Pocházel z chudého prostředí Skryté Zvučné, kde se živil okrádáním nevrlých občanů o jídlo, dokud k němu nepřišel jistý Orochimaru-sama s tím, že má velký potenciál a jestli by se náhodou nechtěl odstěhovat na jednu přísně tajnou základnu. Což o to, říkal si Zaku - byla by to střecha nad hlavou, tři jídla denně a nějaké parádní jutsu k slibnému našlápnutí ninjovské kariéry. Jenomže pak došlo na podmínky ke přijetí... Zaka předtím prostě nenapadlo, že jeho pouliční zlodějna a onen "potenciál" mají něco společného!
Přemýšlel nad tím, zatímco prozkoumával mapu, která jej měla zavést do jedné hlídané budovy, k jistému tajnému svitku a pak co nejrychleji zpátky do Zvučné, kde mu Orochimaru-sama pogratuluje k úspěšnému splnění talentovek. Po chvíli brodění zapáchající hmotou Konožské stoky se však zastavil. Občas to nebyla vůbec lehká práce.
„-aný tunely! Se na to můžu -s***!" ulevil si nahlas.
Setřásl z mapy pavouky a rozhlédl se kolem: podle dosavadní cesty by měl být někde tady, jenomže tomu vůbec nesedělo značení na stěnách... Zarazil se. A pak pomalu, jako člověk, který ví, co se stane, ale snaží se to oddálit, otočil mapu vzhůru nohama. Aby zjistil, že teď je správně.
„Áááá!!"

O něco později se pod podlahou Konožského trezoru ozval zvuk kladiva a pak se pomalu propadla podlaha. Zaku upustil náčiní a rychle pochytal všechny dlaždice, aby nenadělal hluk. Přesvědčil se, že nikde nikdo není a vylezl ven. Lidé občas vynakládali velkou námahu na zabezpečení vchodu velkými pancéřovými dveřmi s patnácti zámky a nikoho nenapadlo, že stěnu vedle dveří tvoří pouhá řádka cihel. A proč to dělat složitě, kdy to jde jednoduše? Vylezl z díry a rozhlédl se kolem. Na policích v místnosti ležela hromada svitkových pouzder.
A pak se šeptem ozvalo: „-aně!"
Ani jedno z pouzder nebylo označené.

Zaku seděl v trezoru už dvě hodiny. Kolem něj se válely již prozkoumané svitky, kterým pramálo rozumněl. Svitek vyvolání, přivolání, odvolání... Skoro měl chuť toho nechat, stavit se do místních lázní a najít si tu pořádnou práci. Konožani jsou prý sice rasisti, ale když se o jeho původu nikdo nedozví? Ne, pitomej nápad! Orochimaru-sama v něj vložil důvěru a Zaku ji nezklame, dokud se nedostane alespoň do půlky!

V Konoze byla stále noc, když se něco změnilo.

***

Sakura prošla bránou a položila kufr na chodník. Kotetsu a Izumo nebyli na svých místech, nikdo jí nepřišel naproti a vesnice obecně vypadala pustě. Svým způsobem. Nedaleko Sakury se povaloval poslední díl Ichi Ichi Pradise, na kterém seděl malý šedý pejsek a roztomile klopil velké uši. V Sakuře se okamžitě probudily dívčí pudy: „Jé, ty si klásnej! Kde ses tu vzal, maléj!?"
K jejímu překvapení pejsek promluvil: „Ahoj Sakuro. Můžeš mi prosím otočit na další stranu, já vždycky oslintám listy."
Sakura vytřeštila oči. „Ka-Ka-Kakashi-sensei!?"
Kakashi se zadní nohou podrbal na krku. „Jak bylo u babičky?"
„Áááá!!"
„Jo, taky se mám fajn."
Sakura se rozhlédla kolem. „Co se stalo!? Kde jsou všichni!? Je Sasuke v pořádku?"
„Cho, achně..." Kakashi položil svou milovanou knihu vedle Sakury. „Ehm, ano, je v naprostém pořádku. Akorát trochu jinak."
Sakura mu věnovala zhrozený pohled. „Jak to myslíte, jinak!?"
„Pojď se podívat." Kakashi se rozběhl ulicí. „A vezmeš mi prosím tu knihu, nerad bych ji ztratil!"
Sakura popadla svůj kufr, do dvou prstů oslintaný výtisk Jirayových nahotinek, a rozběhla se v jeho stopách. „A co se tady vlastně stalo!?" zeptala se, když dohnala Kakashiho.
Pozvedl k ní svou psí hlavu. „Jak to mám vědět?"
„Já nevím! To jste všichni něco špatného snědli, nebo co!?" nechápala Sakura. Zabočili do ulice, kde bydlel Sasuke.
„Máš snad dojem, že běhám po čtyřech kvůli zkaženému sushi?" odvětil Kakashi sarkasticky. „Ne, prostě jsem se ráno vzbudil na polštáři - jenom na polštáři!"

Vyběhli schody a Sakura rozrazila dveře do Sasukeho pokoje. „Sasuke? Kde jsi!? Sasuke!?" Začala prohledávat všechny místnosti.
Kakashi si hlasitě odkašlal. „Tady."
Sakura vylezla ze Sasukeho koupelny a zahleděla se na předmět uprostřed místnosti. „Držák na katany!? Tím chcete říct, že Sasuke je teď držák na katany!?"
Kakashi rychle zacouval dále od jejího hněvu. „Ne, tím chci říct, že je krásný, stylový a černý... držák na katany..."
„Sasukéé!" Sakura se vrhla k onomu kusu nábytku a pokropila jej slzami. „Kdo ti to udělal!? Já ho zabiju!" Pak si uvědomila, že nemá koho mlátit. „Kde je Naruto!?"

***

„Shizuné!"
Hlas páté Hokage se odrazil od mramorových stěn kanceláře a vletěl jí zpět na kamenný stůl v podobě pavích pírek. Nemohla se ani pohnout. Její tělo bylo jakoby bezvládné a měkké a připadalo jí, že se dívá na svět přes zakřivené sklo. Konečně se jí podařilo sklopit hlavu.
„Shizunééé!!!" vykřikla ještě naléhavěji.
Ozvalo se skřípání dřeva a dovnitř vstoupila tmavě hnědá židle. Při pohledu za stůl několikrát poskočila na podlaze a málem přepadla na bok.
Tsunade si povzdechla. „Asi neumíš mluvit, takže si to ujasníme - pro ano vyskočíš, pro ne zůstaneš stát, jasný?"
Židle poskočila.
„Jsi Shizune?"
Výskok.
„A já jsem, ehm... plyšová hračka v bílém hábitu?"
Výskok.
„Plyšový medvídek?"
Výskok.
„Vypadám směšně?"
Výskok. Výskok.
„Máš ponětí, co se stalo?"
Židle bez hnutí stála.
„No nic, pojď sem!" přikázala Tsunade. Židle obešla stůl a zůstala stát vedle. „Budeš tak laskavá a strčíš do mě?"
Opěrka židle se se skřípěním natáhla a šťouchla do plyšového medvídka v miniatuře řeckého hábitu a s bobkovým listem na hlavě. Tsunade se překulila dopředu, udělala legrační kotrmelec a po pěti minutách se jí konečně podařilo přesednout na Shizune.
„A teď vzhůru ven! Chci vědět, co se vlastně stalo!"

***

Liška byla jednou tak velká jako Kakashi ve své nynější podobě. Vydávala kníkavé zvuky a každou chvíli se zamotala do prostěradla na Narutově posteli. Její velké oči jasně svítily a kolem těla se vytvářela červená aura. Když spatřila Sakuru, máchla svými devíti ocasy a převalila se na záda.
Sakura hlasitě polkla. „Naruto?"
„Vypadá to, že je neschopen komunikovat," spekuloval Kakashi. „Myslím, že bychom ho tu měli radši zamknout a jít se podívat po ostatních. Třeba z nich zůstal někdo normální..."
Sakura se k němu překvapeně otočila. „Vy jste to ještě nezjišťoval!?"
„Ne! Mně stačilo stádo jednorožců na Tsunadině zahradě," ohradil se Kakashi. „Napadlo mě, že když jsi tu včera nebyla, tak se ti to vyhnulo. Sbalil jsem knihu a šel čekat k bráně."
Vyšli z Narutova bytu a Sakura zamkla dveře. „Někdo musel použít nějaké jutsu. Sasuke se přece nemohl jen tak změnit v kus dřeva a sadu sečných zbraní," přemýšlela, zatímco se ocitli na ulici před domem.
Náhle se přímo u nich objevili dva bestiální Kibové. „Haf, haf!" ozval se jeden z nich.
Sakura zvedla obočí. „Co to říkal?"
„Haf, vrr, haf!" dodal druhý Kiba a strčil do prvního, který to doplnil: „Haf, haf, haf, vrrr!"
Sakura dloubla do Kakashiho. „Přeložte mi to!"
Hatake si povzdechl. „Vypadám snad na to, že jsem studoval Nikenštinu?"
„Haf, haf, vííííííí, haf... vrrr!" Kibové se radostně vrhli jeden na druhého. „Víííí, haf, haf!"
„Ale jste pes, ne? Měl byste jim rozumět!" naléhala.
Kibové se od sebe odtrhli a se štěkotem a mlácením rukama do silnice, zamířili pryč. „Haf, haf, haf!!"
„Mám dojem, že chtějí, abychom je následovali," usoudil Kakashi a rozběhl se po jejich stopách.
Konoha se příliš nezměnila. Alespoň pokud jste pominuli fakt, že některé budovy slabě jiskří, či světélkují a venku leží hromada výstředního nábytku, pospolu s různými druhy prapodivné zvěře. Sakura oběhla velké dřevěné sofa a tak tak se stihla skrčit před zmateným rojem modrých včel.
Kakashi omylem šlápl do dehtově černé louže na silnici, která spustila: „Au! Dávejte pozor!"
Uskočil stranou. „Ehm, pardon... hmm, Danzou-sama?"
„Morino!" odvětila louže.
„Aha, sorry kámo! Počkej tady chvilku, seženeme ti nějakou útulnou láhev!" dodal Kakashi a pokračoval v cestě.
„A kam si myslíš, že asi pudu!?" dodala louže naštvaně.

Kibové se konečně zastavili. Na konci krátké uličky se zmítala hromada žab. Kakashi mezi ně opatrně vsunul čenich a vytáhl velkou bílou paruku. „A jéje, chudáček Jiraya..." okomentoval kvákající obojživelníky a obrátil se na Sakuru. „Co to děláš?"
Vynořila se s velkou modrou krabicí. „Nemůžeme ho tu jen tak nechat! Co když se některé ztratí?" vysvětlila, překonala odpor a začala strkat žáby dovnitř.
„Jo, ale co když ta krabice je ve skutečnosti taky někdo jiný?" namítl Kakashi.
Otočila krabicí v rukou a našla nápis. „Made in Amegakure no Sato? To vypadá v pořádku. Kibo, nech toho!" houkla směrem ke Kibovi, který držel jednu ze žab mezi zuby. „Polož to! Sedni! Hodný kluk."
„Jestli tu jsou celé ráno, myslím, že teď kvákají všude po vesnici," řekl Kakashi a snažil se žáby nahnat zpátky do uličky.
„Tak je musíme najít!" Sakura si strčila krabici pod paži a vydala se pryč. „Kibo k noze! Tak bude to!?"
„Haf, haf, haf!"
„Hodnej... Budu potřebovat vodítko!"