Na první pohled a na první střetnutí 5.díl

Byla neděle, počasí nehodící se na obvyklý podzimní den, bylo teplo a to slunce ani nemuselo příliš svítit. Yami s Narutem se procházeli v parku. Napřed vedli vážnou debatu, pak se bavili o oblíbených skupinách a nejlepším jídle, až skončili u původu dinosaurů. Naruto ji shodil do hromady listí. Yami se začala smát a stáhla Naruta za sebou.
„Neměli bychom se tu flákat,“ prohodila v záchvatech smíchu. Naruto jí na obličej hodil hrstku listí a rychle vstoupl. Také se postavila a začala si z vlasů vybírat barevné lístky, které se jí tam zapletly.
„Já vím, ale máme ještě deset minut a domů je to jen… chvilka,“ přemlouval ji Naruto.
„Hmm… to je zajímavý fakt, ale pokud přijdeme pozdě, Aiko nás zabije.“ Yami předvedla Aiko s jejím obvyklým naštvaným výrazem, který dělá těsně předtím, než někoho brutálně zmlátí. Naruto se pousmál.
„Dobře, vyhrála jsi, přestaneme se flákat,“ řekl a po chvíli ji shodil do další hromádky listí.
„Pako!“ Yami se usmála. Naruto dobrovolně skočil do hromádky za ní. Dívali se na krásné šedomodré nebe a počítali listí, které spadlo ze stromů, vůbec nevnímali čas, který plynul, zkrátka se flákali.
„Přijdeme pozdě!“ vzpomněla si Yami a prudce vstala.
„Před třemi minutami jsme tam měli být.“
„Klid,“ uklidňoval ji Naruto. „Jsou to jen tři minuty a Aiko to určitě dojde, neboj.“
„Já vím, ale než tam dojdeme,“ Yamiko nestačila doříct větu. Naruto ji chytil za paži a přitáhl si ji k sobě.
„Zavři oči,“ přikázal jí, ne však přísným hlasem a šibalsky se usmál.
„Proč?“ zeptala se ho Yamiko a zrudla.
„Prostě je zavři,“ naléhal a stále se usmíval.
Yami zavřela oči, skoro nedýchala. Naruto popošel ještě blíže, naklonil se k Yami a něžně ji strčil pramen vlasů za ucho.
„Tak a teď už můžeme jít,“ řekl s ještě větším úsměvem Naruto. Yami otevřela oči. Byla trochu uražená a hlavně naštvaná.
„Jasně, jasně,“ řekla tím hlasem, který jasně naznačoval, že se jí moc nechce.
Naruto ji stisknul ruku a pohledem jí naznačil, že by měli vyjít. Yami totiž dokázala opravdu rychle změnit názor. Už byli skoro na konci toho krásného parku, posetého barevným listím a starými stromy, které zažili již několik dlouhých let, viděli tolik věcí a potkali nespočet lidí. „Lípový háj“, tak se říkalo poslední části parku, kde rostly samé lípy. Z celého parku bylo tohle jediné místo se stejnými stromy. Do domu zbývala jen chvilička, ani ne pět minut. Kdyby jen možná přišli dříve na místo setkání, kdyby se jen nezdrželi, nemuselo se to stát, alespoň ne tak rychle. Vítr zesílil a prudce se opřel do korun stromů.
„Ahoj,“ pozdravil ji zpozad poslední lípy známý hlas. „Dlouho jsme se neviděli Yami.“
Naruto tikal pohledem k lípě a k Yamiko. Yami vytáhla ruku z Narutova jemného stisku. V jejích očích byla znát nervozita, panika a hlavně strach. Konečně vystoupil ze svého úkrytu. Byl to určitě on. Yami se zalily oči slzami. Stejné rozcuchané modré vlasy, široká ramena, žluté pronikavé oči. Znala ho opravdu tak dobře, jak si myslela? To co jí telepaticky tenkrát řek, myslela si, že to byla pravda. Sesunula se k zemi. Byla ztracena. Plakala, neslyšela, nevnímala, nežila. Ne, žila, zatím... Po tváři jí stekly další slzy. Zaznamenala vedle sebe pohyb. Naruto držel v pravé ruce kunai a mířil jej směrem k jejímu bývalému klukovi.
„Neboj se Yami, nedovolím mu se tě dotknout, ať je to kdokoliv,“ slíbil jí Naruto odvážně. Yami se chtělo řvát, chtěla ho poslat pryč, chtěla, aby se on dostal, co nejdál by to jen šlo, ale nezbyla jí žádná slova. Nestačila si toho ani všimnout, vše bylo příliš rychlé. Naruto už vedle ní nestál. Ležel pár metrů před ní a zhluboka dýchal. Vedle něj seděl Akira, ten, kdo jí, Aiko a celé vesnici zničil život. Tvářil se klidně, ledově, tak jako vždy.
„K-kdo jsi?“ zeptal se ho Naruto mezi těžkými nádechy.
„Myslím, že to nepotřebuješ vědět ale…“ Akira se více naklonil k Narutovi a něco mu pošeptal. Pak obrátil pohled k Yamiko. Zvedl se. Každým jeho krokem k ní, listí zašustilo, jakoby tajně napovídalo, jak to skončí. Jeho ruka spočinula na pouzdře jeho černé katany. Už byl u ní. Stříbrný kov se zaleskl při dotyku slunečního světla.
„Je mi to lítlo Yami,“ promluvil k ní tiše a pak… Přišli poslední vzpomínky na svět. Krásný barevný podzim, jeho tvář a rudá krev vsakující se do nažloutlého listí, ale ještě něco si stihla Yami poznamenat. Hlas. Hlas jí tak známý a blízký. Někdo ji hledal… a našel.
„Ty!“ zařvala Aiko a vrhla po něm nenávistný pohled.
„Co tady…“ pokračovala dále. Pak se ale zarazila. Zůstala pohledem na Yami a louži krve, co měla pod sebou. Dala si dvě a dvě dohromady. Kolem ní se začala hromadit hustá modrá čakra. Akira ji ignoroval a zvedl Yamiko ze země. Aiko ho provrtávala pohledem, který jasně říkal, že tohle nepřežije, ale Akira si ji dále nevšímal. Hodil si Yami přes rameno.
„Sbohem Ai,“ rozloučil se s ní a chvíli šel po vyznačeném chodníku, který pokrývalo žluté listí.
„Nikdy ti to neodpustím!“ zařvala za ním a chtěla se na něj vrhnout v plné síle, ale Akira už tam nestál. Aiko začala plakat. Ignorovala Naruta ležícího kousek od ní. Za chvíli přiběhl Sasuke.
„Co se stalo?“ zeptal se jí. Aiko neodpovídala a dále brečela. Sasuke přešel k Narutovi a lehce do něj kopl. Naruto něco zaklel, jakože je idi*t a že chce ještě spát.
„Sakra, ještě žije,“ povzdechl si trochu zklamaně Sasuke a trošku Naruta profackoval. Nebýt toho, co se stalo, by se Aiko i přidala, ale nějak jí do toho nebylo, i když touha byla velká.
Opravdu hodně velká.
Moc, moc velká.
…Velká.
„Vstávej deb*le! Dělej!“ řvala na něj a užívala si momentu povoleného mlácení. Naruto se konečně probral, i když jen na pár sekund. Pak upadl do bezvědomí.
„Ai-chan, co se tu stalo?“ zeptal se nevině Sasuke a lítostivě pohlédl na Aiko.
„Přestaň-mi-tak-říkat!“ napomenula ho.
„Dobře, Ai-“ Sasuke nestačil doříct Aikčino jméno (a to ho chtěl říct správně), protože v tu chvíli ležel na zemi hned vedle Naruta.

PŘEDTÍM
Místnost zaplnil čistý vzduch. Trojice ninjů seděla u jednoho velkého stolu. Čekali. Ale na koho vlastně? To nevěděli, ale bylo jejich povinností ho poslouchat. Měli však na výběr. Možná… Nedalo se tomu říkat úplně „výběr“. Možná spíše… Klasika. Ano, klasický způsob výběru. Smrt, nebo oddanost? Každý kdo by si měl vybrat mezi tím a nebo tím by dlouho přemýšlel. Ale jak by se pak rozhodl? Většina si vybrala smrt. Dalo by se říci, že to byli ti, co byli o něco chytřejší a svobodnější… a hlavně. Hrdinové! Postavit se zlé věci, stále si stát na svém a říkat: „Dobro zvítězí!“. Nebyli vůbec chytří. Akira nedočkavě seděl na dřevěné židli, která dokonale ladila ke zbytku místnosti. Lépe řečeno podzemní místnosti. Dveře se zavřely. Místnost začala nabírat svůj obvyklý pach. Přišel vůdce a… jeho nejvěrnější poddaný Rai.
„Sice jsem se už rozhodl, že by bylo nejlepší dostat z té holky, jak se to dozvěděla, ale musel jsem se vrátit trošičku dozadu do svých dřívějších plánů a pak jsem si uvědomil…“ Vůdce pokynul Raiovi hlavou, aby se posadil vedle něj. Rai si znepokojeně sednul. Nestávalo se, aby vůdce něco přikázal a o chvíli později změnil svůj názor. Byl náladový a panovačný. Když se měl rozhodnout, trvalo to dlouho, ale jakmile šlo o příkaz, nebo misi, vždy věděl, co dělá a vždy se mu to také podařilo… více méně vždy.
„Měli bychom ji zneškodnit,“ řekl naprosto jistě vůdce a opřel se zády o opěradlo.
„Vážně?“ rozzářil se snědý hnědovlasý kluk. Blonďatá stejně tak snědá dívka vedle něj ho praštila po hlavě.
„Nezapomeň jak se chovat Daisuke,“ napomenul ho Rai a ušklíbl se na něj. To Daisukeho vyprovokovalo. Naneštěstí dostal další pěstí a tak nestačila vypuknout hádka, kterou měli zrovna oni dva v oblibě. Rai měl tmavě fialové vlasy a tmavě modré oči, které dokonale prosazovali jeho osobnost. Nebyl ani chladný jako led, ale ani se nějak nezkoušel předvádět. Úšklebky byli jeho, dalo by se říci, že byl ten typ člověka, který vás neustále štve. Je hrubý a přesný a hlavně neústupný. Jediný s kým vycházel, byl Akira, protože spolu obvykle nemluvili. Daisuke byl, zato milost sama. Nikdy by nikoho nenapadlo, že by zrovna on mohl patřit do zločinecké organizace. Na jeho tváři po většinu času spočíval velký úsměv. Většinu z toho, co mu bylo přikázáno, nepochopil vůbec nic a tak nebyl vysílán na příliš těžké mise nebo spíše na mise s logickým postupem a když už, tak se svojí sestrou. Jeho sestra ho dokázala jako jediná zkrotit, ani sám vůdce proti němu neměl šanci. Dasiuke je tedy normální typ naprostého id*ota, který nestojí ani za trochu strpení, ale to co je na něm zajímavé je jeho síla.
„Takže ji chcete zabít?“ zeptal se Akira přidrzlým tonem směrem k vůdci. Vůdce se nelítostivě usmál. Každý v této malé organizaci měl svoji vlastní osobnost, byli si opravdu velice blízcí jen ve velmi málo věcech.
„Ano,“ odpověděl mu a napodobil Raiův úšklebek. Věděl, že Akira bude proti tomuto rozhodnutí, líbila se mu ta nejistota v Akirových očích.
„Můžu!? Můžu!?“ vykřikoval Daisuke a nedočkavě se snažil upoutat pozornost.
„Daisuke!“ okřikla ho jeho sestra. Daisuke okamžitě přestal.
„Můžeš Daisuke,“ odpověděl mu klidně vůdce a při tom sledoval Akirovu reakci. Akira uhnul pohledem a zadíval se na vlhkou hlínu, která byla po celé zemi.
„Jo!“ zaradoval se Daisuke a vyskočil ze židle takovou rychlostí, až se převrhla.
„Počkat,“ zadržel ho Akira. Propletl si prsty a lokty položil na stolní desku, opřel si obličej o ruce a tentokrát se zahleděl do dřevěného stolu jako by v něm hledal další slova.
„Měli bychom zabít Yami,“ navrhl a podíval se vůdci do očí. Vůdce se spokojeně usmál.
„Přeci jen Yamiko je méně zkušená, boj s ní nebude tak těžký a živou potřebujeme jen jednu z nich, navíc když zabijeme Yami, Aiko přijde sama a myslím, že mám k oběma osobám blíže, než Daisuke, takže bych měl jít já,“ řekl naprosto vážně a neústupně. Vůdce to překvapilo. Akira byl vždy samé překvapení, ale jít proti někomu, kdo mu byl blízký… věděl, že něco takového nemůže odmítnout.
„Dobrá, promiň Daisuke, ale…“ nestačil vůdce doříct větu, protože ho přerušil Daisukeho smích.
„V pořádku, v pořádku, jsem rád, když Akira-kun půjde místo mě,“ řekl a utřel si slzu dojetí nad Akirovým vážným rozhodnutím.
„Vážně?“ zeptala se ho nevěřícně bloncka.
„Kiiroi, raději nic neříkej, jinak si to ještě rozmyslí,“ namítl rychle Rai. Daisuke přikývnul na odpověď. Akira se pro sebe v duchu usmál. Byl nejlepší na boj z blízka, ale především se specializoval na jedy a protijedy, přeci jen bydlel v horách a tak se tam dost naučil. Vyhrál, věděl, že vůdce neodmítne, ale i tak se bál, že by se to mohlo nějak pokazit. Ještě pár kroků a bude to za ním. Pomyslel si a tentokrát se usmál nejen v duchu.
„Znovu se setkáme Yami, Ai a pro jednu z vás to bude možná naposledy…“