Inteligent a drsňačka - Půjde to dohromady? 012

012 - „To si děláte srandu, ne?!“
„Ale vždyť ty mraky rád,“ řekl naoko podiveným tónem Izumo.
„Mmm... To jo, ale tohle?“ zeptal jsem se znechuceně a nakrčil nos nad tou hrůzou. Na vlajce byl červený mráček na oranžovém pozadí. Samotná oranžová tvořila většinu vlajky. Doufal jsem, že aspoň vlajka nebude oranžová. No spletl jsem se. Bohužel.
„Teď si běžte odpočinout a mimochodem nebude oběd, protože to bude součást prvního úkolu,“ ušklíbl se Gai a společně s Izumou odešli. Jirayia zůstal, protože se z něho Naruto snažil vypáčit, co to bude za úkol.
„Ale no tak Ero-sennin..!“ žadonil.
„Ne, Naruto! Neřeknu ti to! Běžte si odpočinout na první úkol,“ odporoval mu Jiraiya a rychle zmizel pryč. Pomalu velice pomalu jsme se začali trousit do svých pokojů. Jako první odešel pár Kotetsu a Konan. Bůhví co chtěli dělat.
„Půjdeme?“ zeptal jsem se.
„Shikamaru! Ty bys jen spal a spal,“ řekla Temari mírně podrážděně s laškovným podtónem.
„Hmm... Zapoměla jsi na líbání a...“ udělal jsem dramatickou pauzu, „...lenošení.“ Plácla se do čela a sjela rukou po obličeji.
„Tak pojď dělat tvou druhou oblíbenou činnost,“ tajemně se usmála.
„Lenošení?“ zeptal jsem se jako nechápavě.
„Ne! Líbání!“ plácla mě po rameni.
„Ahá!“ dělal jsem, jako že jsem si vzpomněl, „ tak jdem.“ Vstal jsem a spolu jsme šli do našeho pokoje. Mezitím se z kuchyně klidili i Neji s TenTen a Ino se Saiem. Vedla mě za ruku a pomalým krokem jsme šli.
„Shikamaru, Temari!“ křikl Naruto a ukázal na nás.
„Naruto! Co chceš?“ zarazila se Temari.
„Vy dva!“ řekl.
„Co?!“ zeptal jsem se netrpělivě. Trpěl jsem nedostatkem lenošení, kdy jsem se prostě jen tak válel a pozoroval mraky.
„Spolu!“ vysekl ze sebe.
„No a..?“ zeptala se Temari.
„...a nic,“ začal se najednou usmívat. Temari si jen zaťukala na čelo, já vážně kývl a pak jsme (tentokrát rychle) odešli do pokoje. Zavřel jsem dveře zamkl a plácl sebou na postel. Tem se vrhla ke skříni najít aspoň něco ucházejícího na úkol.
„Myslíš, že bych si měla vzít tohle nebo tohle?“ ptala se a postupně ukazovala na různé druhy oblečení, z nichž byly některé i klučičí, ale to jí bylo asi jedno. Bylo až k nevíře, kolik dokázali nasbírat oblečení v naší velikosti a v jedné barvě.
Asi po deseti minutách jsem usnul. Zrovna když Temari byla zahrabaná do skříně.
„Tak co?“ ohlédla se na mě, „Shikamaru, posloucháš mě?“ Vtom jsem (jako na potvoru) zachrápal. To ji samozřejmě dopálilo a tak se neostýchala a jednu mi vrazila.
„Au! Za co to bylo?!“ vyjekl jsem.
„Ááách!“ vydechla a varovným tónem řekla: „To si děláš srandu?!“
„Hmm... Ani ne,“ řekl jsem a zamyslel se.
„To byla řečnická otázka ty idiote!“ vyjekla a pak si uvědomila, co to řekla a dala si ruku na pusu.
„T-ty jsi m-mi řekla...“ nedopověděl jsem a díval se na ni.
„Ne! Já to tak nemyslela! Opravdu ne, prostě mi to tak vyjelo,“ omlouvala se. Ale já vstal a rychle k ní přistoupil. A stejně rychle ji políbil.
„Za co?“ zeptala se roztřeseně, když jsem se odtáhl.
„Ještě nikdo mi nikdy neřekl idiote,“ řekl jsem a znovu se k ní naklonil.
„Aha,“ zamumlala mi do rtů a svalila mě na postel.
„Už zase to zkouší,“ pomyslel jsem si a v duchu se usmál. Sundal jsem jí tu ohavnou oranžovou věc z těla a dál ji líbal.
„Shikamaru,“ sykla a snažila se mi sundat to oranžové tričko, ale marně. Bylo příliš těsné.
„Tak sakra!“ zatáhla moc silně a tričko se roztrhlo. Pokrčila rameny a sundala ty zbytky ze mě a znovu mě začala líbat. Měla na sobě jen podprsenku a šortky a já něco podobného (né že bych měl podprsenku). V tom někdo zaklepal.
„To snad není možný!“ zaskučela a hodila na sebe první věc, kterou našla. Bohužel to bylo jedno z klučičích triček, ale ona si toho nevšimla. Vyskočil jsem na nohy a šel otevřít. No tak jsem otevřel a uviděl Itachiho, jak se zrovna napřahuje s rukou znovu zaklepat. Za ním stála Sakura a ta si netrpělivě poklepávala nohou. Oba na sobě měli modré oblečení.
„Co chcete?“ snažil jsem se o přívětivý tón, ale moc se mi to nepodařilo.
„Přišli jsme vám říct, že jste tam zavření už asi hodinu a půl a že už jsou instrukce na té tabuli,“ řekla Sakura a moc se nesnažila, aby netrpělivost nebyla znát v jejím hlase.
„Aha, tak to díky,“ řekla Temari a jí se přívětivý tón poněkud podařil. Sakura i Itachi si všimli, co to má na sobě a na tváři se jim rozlily vševědoucí úsměvy.
„Tak to jste tu dělali,“ řekla Sakura úplně jiným tónem, než předtím.
„Co jsme tu dělali?“ zeptala se Temari a změřila si ji pohledem.
„Noo...“ usmívala se.
„No co?“ zeptala se Temari.
„Muckali se!“ řekla a plácla se přes pusu. Protočil jsem oči.
„A asi by došlo k něčemu víc, kdybychom nepřišli, co? Proto jste tak hmm... naštvaní,“ usmívala se čím dál víc a přidal se k ní i Itachi. Tentokrát protočila oči i Temari.
„A co vy? Už k něčemu taky došlo?“ zeptal jsem se s úsměvem.
„C-co?“ zrudla najednou Sakura a vypadalo to celkem zvláštně s těmi jejími růžovými vlasy a červenými tvářemi.
„Hmm... Ještě ne, ale...“ záhadně se usmál Itachi a Sakura zrudla ještě víc.
„Neměli bysme už jít se podívat na tu tabuli?“ zachránila ji Temari.
„Jo, jdem a to triko si nech, sluší ti,“ souhlasil jsem a hodil na sebe jiné tričko. Společně jsme šli dolů do té společné místnosti. Byla tam tlačenice a to přímo u té tabule, nečekaně.
„A sakra,“ řekl jsem.
„A sakra,“ potvrdil Itachi a šli jsme se prodrat těmi lidmi a zjistit, co nás to čeká za úkol. Začal jsem se rvát mezi ně, ale vystrčili mě zase ven.
„Hmm... Nebylo by lepší počkat, až se uráčí odejít a pak až se jít podívat?“ hledal jsem nejmíň náročné řešení.
„Ále Shikamaru, ty by sis počkal, ale čekal bys do večera!“ řekla Temari s úsměvem a šla to zkusit. Vystrčili ji. Na chvíli vypadala, jako že ji něco napadlo. Když ta chvilka skončila, zmizla ve dveřích a asi po dvouch minutách se objevila opět vedle mě se svým vějířem, který (neznámo jak) se objevil u nás v pokoji.
„Odstupte,“ poradila nám a s tvrďáckým výrazem všechny od tabule odfoukla. Svalili se na jednu hromadu. Naruto, který se snažil zachránit Hinatu, jako správný gentlemen, skončil až na dně té hromady přímo nad Leem, který zase zachraňoval Ayame. Hinata s Ayame na klíně skončila nahoře, Konan pod nimi a Kotetsu pod Konan. Byli tam tak porůznu naskládaní a Jiraiya s Gaiem a Neji s Ten Ten někde mezi nimi. Jirayia a Gai byli pouze nešeni davem. Temari se zachichotala a pak jsme šli k tabuli. Stálo tam:
„Chyťte si svůj oběd!“ a pod tím obrázek slepice.
„Sraz před domem v třináctnulanula.“ Opravdu to tam bylo napsané slovy.
„Max. Počet bodů: 15. Body se odečítají/přičítají podle úspěšnosti účastníků (nehodící se škrtněte).
Hodnotitel: Jirayia (známí také i jako Ero-sennin) + Gai.“ Zahleděl jsem se na to plus.
„Opravdu tam napsali plus?“ ptala se Sakura přemáhajíc úsměv, né-li záchvat smíchu.
„Jak vidíš,“ řekl Itachi. Gaiovi se nějak podařilo vyhrabat se z té hromady a přiskočit k nám.
„Já mu říkal, ať to tam nepíše,“ řekl, když si všiml, na co se díváme.
„Proč tam nejsou přesnější informace o tom, co budeme muset dělat?“ zeptal jsem se.
„Protože,“ odpověděl mi.
„To není odpověď!“ odsekl jsem.
„No a? Vše dozvíte až na místě,“ ušklíbl se.
„Chjo to je otrava,“ pronesl jsem otráveně.
„Máte ještě dvě a půl hodiny na přípravu a tak,“ řekl nám, urovnal si svůj zelený obleček a jal se tahat ostatní účastníky z hromady.
„Hmm... Kvůli tomuhle jste mě tahali z postele?“ zeptala se Temari a trhla hlavou k tabuli.
„Z postele?“ zeptala se Sakura.
„Jo! Vyjímečně souhlasím s Shikamarem, že to je otrava. Jdem?“ pohlédla na mě.
„Jo, potřebuju si schrupnout,“ souhlasil jsem a spolu jsme zanechali Sakuru s Itachim ve společné místnosti u tabule a sami jsme šli do našeho pokoje.
„Ách...“ práskl jsem dveřmi a plácl sebou na postel.
„Nechceš pokračovat v čem jsme skončili?“ zeptala se svůdným hlasem.
„Teď?“ zeptal jsem se otráveně.
„Tak ne no!“ odsekla a sedla si na židli. O pár minut později jsem usnul.
O dvě a čtvrt hodiny později...
„Shikamaru! Sakra vstávej!“ zatřásla se mnou Temari.
„Mmm! Mami nech mě!“ zavrčel jsem se zavřenými víčky. Temari se se mnou zalamovala a shodila mě z postele. Hned jsem byl vzhůru.
„Co je?!“ vyjekl jsem.
„Nic! Jen tak trochu nestíháme!“ křikla Temari a snažila se zkrotit si vlasy, které byly jaksi přeležené.
„Zkus vodu,“ poradil jsem jí. Zmizla v koupelně. Protáhl jsem se a spravil si culík. Temari se vrátila z koupelny se sice mokrými, ale už zkrocenými vlasy.
„Máme času,“ řekl jsem.
„Fakt hodně!“ odsekla a připevnila si vějíř na záda. Oba jsme na sobě měli oranžové oblečení a po pár drobných úpravách jsme byli nachystaní. Beze slova jsme došli před dům, kde už všichni byli. Gai očividně čekal jen na nás.
„Můžeme začít dřív,“ řekl Jirayiovi.
„Teď pojedeme na místo vašeho úkolu,“ ujal se slova Jirayia a zavedl nás do náklaďáku, sám si s Gaiem sedl za volant.
„Řídí Ero-sennin, připravte se na „mírné“ drncání,“ pronesl Kotetsu a při slovu „mírné“ udělal do vzduchu uvozovky. Všichni (až na mně a Naruta) se zhrozili.
Po hodině jsme (konečně) dorazili na místo. Byli jsme před velkou jeskyní s několika vstupy.
„Tákže...“ začal vysvětlovat Gai, „jak určitě všichni víte název tohohle úkolu je: „Chyť si svůj oběd!“ a je to doslovný název. V této némoc velké jeskyni je vypuštěno tolik slepic, kolik je vás týmů. Vy máte za úkol jednu z nich chytit a pak ji zabít, oškubat, vykuchat, udělat z ní jídlo a sníst-“
„Tak proto ta slepice na obrázku,“ řekla Temari.
„-budeme hodnotit podle času, za který to zvládnete, obratnost, se kterou vykucháte slepici a tak dále a tak dále... Prostě se snažte, do jeskyně půjdete každý ve stejný čas. My tu máme několik měřičů času a hlídačů vevnitř, kteří vás budou vevnitř pozorovat,“ řekl a obhlédl postupně naše zhnusené, otrávené, vyděšené a odhodlané výrazy a nakonec se pousmál, „vyrazíte za deset minut!“