Inteligent a drsňačka - Půjde to dohromady? 013

013 – Potíže na obzoru
„Najdeme ji a pak ji přitáhneš stínem, ano?“ plánovala Temari šeptem.
„Mhmm...“ zamručel jsem a lehl si na zem s rukama za hlavou.
„Ale no tak! Trochu života...!“ pobízela mě. Nevnímal jsem ji a pozoroval mraky.
„Už jen dvě minuty!“ ozval se ten otravný hlas, který patřil Gaiovi.
„Ták vstávat, vstávat!“ pobízel nás Jiraya. Pomalu jsem vstal a šel k jednomu z vchodů.
„Ten ne! Tam ten je váš!“ zarazil mě Gai. Postupně přiřadili každý tým k jednomu vchodu. Samozřejmě se to neobešlo bez všelijakého handrkování a pošťuchování.
Konečně jsme vešli dovnitř. Každá dvojice dostala pochodeň a to bylo vše, co jsme měli s sebou kromě Temarinina vějíře.
„Je tu celkem tma a zima,“ podotkla, ale sama nevypadala, že by jí byla zima. Kdesi za ohybem tunelu se ozvalo zakdákání.
„Slyšels to?!“ zeptala se Temari.
„Tak ne asi,“ protočil jsem oči.
„Co ti zas je? Jsi ještě otravnější, než jindy a to už snad není ani možný,“ zeptala se nakvašeně. Neodpověděl jsem a místo toho zrychlil.
„Dělej! Chytnem ji a budeme to mít rychle za sebou!“ popohnal jsem ji.
U Naruta s Hinatou...
„Mám ji!“ zajásala Hinata, když konečně Byakuganem našla nějakou slepici.
„Tak honem za ní! A neztrať ji,“ usmál se a spolu utíkali v čele s Hinatou za slepicí. Asi po deseti minutách ji měli a dostali se ven ze spletitých chodeb jeskyně.
„Ty jsi super Hin!“ pochválil Naruto Hinatu a vlepil jí pusu, zatímco držel slepici se zlomeným vazem.
„Ech... Naruto...“ najednou zrudla, „víš... Nemohl bys ji prosím no oškubat s vykuchat? Já jaksi...“ požádala ho a hleděla do země.
„Jasně!“ blýskl úsměvem a společně hledali pomocí Byakuganu cestu ven.
Itachi a Sakura...
„Nemůžu ho mít ráda, když... Když vím, že tam někde... venku je...“ pomyslela si Sakura. Znala důvod, proč vyvraždil svůj klan a proč nezabil i Sasukeho, ale nemohla se donutit ho mít ráda. Pořád byla zamilovaná do Sasukeho.
„Sasuke! Ten zrádce!“ pomyslela si naštvaně.
„Ale pořád ho miluješ,“ ozval se hlásek v její hlavě. Musela si připustit, že ano. Nemohla lhát i sobě, ale přesto to dělala. Až doteď.
„Už si nebudu lhát,“ rozhodla se nakonec. Byla ráda, že je taková tma a Itcahi nevidí tu slzu, která jí stékala po tváři.
„Odteď budeme jen týmový partneři, ale byli jsme někdy i něco víc?“ ptala se sama sebe. Itachi aktivoval Sharingan.
„Žádnou nevidím,“ zamumlal.
„Hele Itachi, chci se tě na něco zeptat,“ řekla rozpačitě Sakura.
„Pokračuj,“ pobídl ji.
„Nevíš, kde je?“ zeptala se.
„Kdo?“ pohlédl na ni už normálníma očima.
„Sasuke,“ pípla.
„Ne, mám dojem, že se teď přidal k Akatsuki, ale nevím to jistě,“ řekl a přestal se na ni dívat. Vypadal nenuceně a klidně, ale ve skutečnosti v něm bouřily emoce.
„Aha...“ řekla a rozhodla se, že už to nebude dál rozebírat.
„Proč tě zajímá?“ zeptal se.
„Protože... No... Byla jsem do něj zamilovaná...“ řekla rozpačitě a mírně zrudla.
„Byla?“ zeptal se, ale dál se odmítal se na ni podívat.
„Asi pořád jsem... Chtěla jsem ti říct, že... že...“ zasekla se.
„Že pořád jsi a proto nemůžeš být se mnou,“ řekl. Neřekl to jako otázku, ale Sakura přesto kývla.
„Dobře, budeme jen ve dvojici... Nic mezi námi není...“ řekl. Pro něj bylo dobře, že uměl tak dobře zakrývat emoce. Teď se mu to dost hodilo. Byl z toho smutný, ale nemohl ji nutit.
„Takže... Přátelé?“ zvedl konečně oči.
„Ano,“ vydechla a taky se usmála.
Kdesi daleko v poušti několik mil od jeskyní...
„Sss... Tohle bude jednoduché...“ zasyčel had, který se plazil mezi písečnými dunami.
„To ano, špeh říkal, že ta holka je slabá a to je jen ku našemu prospěchu,“ pousmál se jeho šedovlasý společník v černém plášti a posunul si brýle na nose.
„Nesssmíme ji zabít... Jen omráčit a pak...“ rozplýval se had.
„A pak budeme mít i sílu klanu Hyuuga!“ dopověděl šedovlasý.
„Přesssně tak...“ potvrdil had a zakmital jazykem.
„Budete to chtít udělat vy? Nebo mám já?“ zeptal se šedovlasý.
„Sss uvidíme, uvidíme, jestli ti tenhle úkol přenechám a nebo ho udělám já... Musíme doufat, že se tam neobjeví i Akatsuki. Je to pro ně příležitost chytit Kyuubiho,“ sykl had.
V Listové v kanceláři Hokage...
„Tsunade-sama! Prosím, dovolte mi to!“ naléhala Shizune.
„Ne! Shizune jsou moc silní. Dokonce i já bych nezvládla...“
„Ale nesmí to tak zůstat! Musí ho někdo pomstít a...“ odporovala Hokage Shizune.
„Souhlasím, ale ty to prostě nebudeš!“ Poslední slovo Tsunade doslova vyprskla.
„Tsunade-sama, pokud mi to nedovolíte, udělám to i tak. Uteču a vy s tím nebudete moct nic udělat! I kdybych zemřela, bylo by mi to jedno, protože by to bylo pro pomstu přítele, kterého jsem milovala!“ Shizune zvýšila hlas.
„Nezvyšuj na mě hlas, Shizune! Ty jsi ho milovala? A on tebe?“ Tsunade se zarazila a začala si okusovat nehet.
„Ano, i on mě,“ potvrdila Shizune tvrdě.
„Vím, že je to těžké, ale nemůžu ti to dovolit,“ řekla Tsunade už trochu něžněji.
„Ale on musí být pomstěn,“ řekla Shizune.
„Také jsem to zažila, ne, prostě tě nepustím,“ řekla Hokage.
„Nepustíte, ale já i tak půjdu pomstít Yamata! Nezajímá mě, že to jsou Akatsuki! Mě pohání láska a je nic takového!“ řekla Shizune a s těmito slovy vyskočila z okna a skákala po budovách směrem z Konohy.
„Rychle! Chyťte ji! Nesmí utéct!“ křičela Tsunade na chodbě a sama utíkala chytit a zastavit Shizune.
A konečně se dostáváme opět ke mně a k Temari...
„Máme ji!“ řekla vítězoslavně Temari držíc mrtvou slepici za nohy v ruce.
„Má a krku nějaký vzkaz,“ podotkl jsem a vzal papírek do ruky.
„V dalším úkolu procestujete svět,“ četla.
„Proč nám to tady píšou?“ ptal jsem se sám sebe.
„Nevím,“ protočila oči, „jdem ven!“ rozhodla a vykročila jednou chodbou.
„Dívej, kam nás to ta zatracená slípka až dotáhla!“ postěžoval jsem si.
„Hmm... Když si pohnem, mohli bysme to stihnout do večera,“ řekla a vykročila rychlou chůzí pryč. Asi hodinu (až dvě) jsme se motali chodbami ven.
„Slava nazdar vyletu, nezmokli jste už jste tu!“ zahalekal Gai, který na nás čekal před jeskyní. Jiraya zastavil stopky. My jsme se jen divně podívali na Gaie, který se (jak jinak) usmíval na všecky strany.
„Tady máte kotlík a nůž, se zbytkem si poraďte sami,“ ušklíbl se Jiraya a spustil druhé stopky. Nemohl jsem si nevšimnout oranžového nápisu na stopkách „Shika+Tema“. Temari se dala do škubání „té zatracené slípky“ a já sebou plácl na trávu a začal pozorovat mraky. Za chvíli byl vzduch provoněn (prosmrděn) pachem krve a vnitřností.
„Už to bude?“ zeptal jsem se nejjemněji, jak jsem uměl. Bohužel moc jemně to nevyznělo.
„Až to bude tak to bude!“ zavrčela a dál kuchala slepici.
„Promiň, promiň,“ řekl jsem a dal si ruce za hlavu. Temari naporcovala maso a hodila ho do kotlíku, do kterého v mezičase nalila vodu a rozdělala pod ním oheň. Pak někde našla nějaký bylinky a přihodila je tam, pak něco, co se vzdáleně podobalo mrkvi, to nakrájela a hodila to tam. Zamíchala to okudlaným klackem, pak někde ukořistila lžíci a ochutnala. No moc potěšeně se netvářila. Někam odběhla a pak se vrátila se solí, osolila to, ochutnala a tvářila se o něco potěšeněji. Dalo by se to považovat za vzdáleného příbuzného polévky.
„Hotovo,“ oznámila těm dvoum. Jiraya stopl stopky a oba šli ochutnávat. Ochutnali a moc hezky se netvářili.
„Pokud tohle považujete za oběd, prosím, my to jíst nebudem,“ řekl Jiraya na rovinu a něco si zapsal do notýsku, který vylovil odněkud ze svých dlouhých šedých vlasů.
„Hmm... Nám je to jedno,“ pokrčila rameny Temari a společne jsme to nějak snědli. Málem jsem to po první soustu vyflusnul, ale radši jsem si to rozmyslel, protože přecejen to vařila Temari a ta by mě zabila.