Tak proč ne, že? 2

Nebyla jsem schopna pohybu, třásly se mi ruce a ztráta dechu měla na svědomí zrychlený tep. Jeho oči, ty krásné černé oči! Nemohla jsem od nich odtrhnout ty své zelené. Jeho havraní vlasy, nebojácně jsem k nim vztáhla ruku a chtěla se jich dotknout, ale on byl rychlejší a ke krku mi přiložil katanu. Rty se mu zvlnily do úsměvu, když zahlédl strach v mích očích.
„Ale copak, copak? “ zasmál se.
Pohled mu ztvrdl do kamenné masky, když viděl odhodlání v mých očích. Jeho ruka vklouzla do mé kapsy, ale bohužel nahmatala jen mou druhou ruku. Pocit spokojenosti se mi šířil po celém těle, byla jsem ráda, že jsem ten svitek poslala pryč.
Našla jsem si chvilku a odstrčila ho, stoupla jsem si a opět běžela dál. Doběhla jsem ke skalce, seděl na ní a prohlížel si katanu. Najednou byl pryč, byl přede mnou a skláněl se ke mně. Čepelí katany mi zatlačil zespodu na bradu a tím mě donutil ji zvednout.
V tu chvíli se něco změnilo, jakoby něco zavětřil, otočil se a odešel. Nechápavě jsem na něj zírala. Otočila jsem se a spatřila Hinatu s Narutem, jak běží směrem ke mně.
„Máte to?“
Byla jsem hodně nervózní, Naruto jen přikývl. Očima jsme si vyměnili signál a rozeběhli se zpět do vesnice. Když jsme se konečně dostali k Tsunade, už jsem byla vyčerpaná, ale mou hlavou pořád běhal obrázek Sasukeho. Hlasitě jsem si povzdechla a rozhlédla se po místnosti. Tsunade se mě furt na něco ptala a já jí pouze odsekávala. Opravdu jsem byla unavená, když mě konečně propustila, vyšla jsem ven z budovy a zahlédla Naruta a Hinatu. Někam spolu šli, podle směru, ji doprovázel domů, spokojeně jsem se usmála a šla domů též.
Bydlela jsem se svým bratrancem Saiem. Také měl černé vlasy a stejně černé oči. Dnes ale nebyl doma, oddechla jsem si, opravdu jsem neměla náladu na jeho otázky. Šla jsem rovnou do pokoje, svlékla se a umyla. Po koupeli jsem si udělala něco k snědku a šla opět do svého pokoje, tam jsem se rozhodla si nabrousit zbraně, brala jsem to systematicky od největší, až po ty nejmenší.
Když jsem skončila, byla už dávno tma, překvapeně jsem pohlédla z okna a zatáhla závěsy. Šla jsem si lehnout, neměla jsem problém usnout.
Další den ráno jsem se vzbudila do překvapivě slunečného dne, paprsky se líně válely po podlaze. Uvědomila jsem si, že je roztaženo, zaraženě jsem se koukla na okno a zamračila jsem se, na stole ležela černá růže. Opatrně jsem ji zvedla a přičichla si. Kvůli tomu jsem celý zbytek dne nemyslela na nic jiného.
Cvičila jsem, celý týden jsem na sobě makala, a když jsme konečně dostali další misi, tak se Naruto mohl radostí zbláznit. Měli jsme jít hledat jeho! Vůbec se mi nelíbilo, že mi celý týden leží v hlavě a já ho půjdu hledat, nešli jsme sami, ale ještě se Sakurou a Saiem. Nepotřebovali jsme žádného jiného jonina, já jsem totiž jonin, už hodně dlouho…
Měli jsme sraz před bránou, ještě jim zbývalo deset minut, stála jsem tu se Saiem a Sakurou.
„Misaki nebuď nervózní, oni přijdou!“ napomenula mě Sakura.
Povzdechla jsem si a zavrtěla jsem hlavou, ale jakmile jsem s ní pohnula, tak jsem je uviděla. Zamračila jsem se a vražedně Naruta probodla očima.
„Takže jsme konečně všichni!“ zavrčela jsem.
„Měli bychom zvolit velitele, jsem pro Misaki.“řekla Sakura.
Otočila jsem se na ní s pohledem: ‚Děláš si srandu ne?‘
Ona se ale jen ušklíbla, neměla mě ráda, ani já ji. Nikdy jsem nepochopila proč, asi tu byla jistá rivalita, kterou jsme ani jedna nemohla překonat. Pokud to takhle chce tak dobře, pomyslela jsem si.
Koukla jsem po ostatních a ti souhlasně přikývli. Zamručela jsem a pořádně si v duchu naplánovala, jak bude vypadat naše seskupení.
„Takže, já s Hin první, za námi Sakura a vzadu Sai s Narutem. Někdo něco proti?“optala jsem se nakonec.
Všichni jen kývli a postavili se do pozic, vyrazili jsme. Po delší chvilce jsem svolila zastávku a šla se napít k řece. Bylo tam krásně, příjemné bublání vody, narážející do kamínků na dně.
„Je tu krásně co?“ optal se mě Sai.
Jan jsem kývla a zavřela oči, abych si ještě víc užila ten úžasný moment, který ale později narušil Naruto s tím, že se tu nesmíme povalovat, ale jít hledat Sasukeho.
Běželi jsme až do tmy, kdy jsme se domluvili na hlídkách, první šel Naruto. Postavili jsme stany a rozdělali oheň, najedli se a zalezli spát. Když přišla řada na mě, budila mě Hin.
Jen jsem vstala a kývla na ni, že může jít spát.
Vyhlédla jsem si krásný strom a pohodlně se usadila na jedné z větví. Nic se nedělo, ticho, jen občasné zapraskání ohně. Hlavu jsem měla opřenou o kmen stromu a ruce v klíně, seděla jsem v tureckém sedu a prsty si pomalu ťukala do stehna. Něco se totiž změnilo a mě to znervózňovalo, neměla jsem ponětí co.
Tiše přistál přede mnou, jeho temná krása mě ohromila, jako vždy.