Tak proč ne, že? 3

K mému překvapení jsem nebyla schopná cokoliv říct, natož udělat. Postavila jsem se, věděla jsem, že mi neublíží a tak jsem se chovala nenuceně, třeba se mi ho pak podaří dostat a Naruto bude spokojený.
"Co tu chceš?" vyhrkla jsem.
Pozvedl jeden koutek úst v úsměvu. Ruce měl podél těla a nohy napnuté k rychlé akci.
"Ptáš se co tu chci, nejsem náhodou předmětem vaší mise?" zašeptal a díval se na mě pozorněji než předtím.
Překřížila jsem ruce na prsou, co si jako myslí?
"Proč jsi mi donesl tu růži?!" zamračila jsem se.
Povytáhl obočí.
"Nedělej že nevíš!"
Hlasité zachrápání, které se ozvalo z Narutova stanu nás rozrušilo. Okamžitě jsem dala ruce před sebe a soustředila chakru. Sasuke sáhl po své kataně ale nevytáhl ji. Ach Naruto!
Otočila jsem se k němu a on ke mně zvedl oči. Najednou jsem ucítila závan větru a on stál za mnou.
"Nemám moc času, měj se má Nekomizu. Šťastný lov!" zašeptal mi do ucha.
Jeho ruka mě pohladila po vlasech a byl pryč.
Posadila jsem se a začala přemýšlet. Co to má celé být? Proč tohle dělá? Nemohu tomu uvěřit, vždyť jsem jeho nepřítel ne?
Tou otázkou jsem se zabývala dokud nevylezl ze stanu Sai s tím, že mě jde vystřídat. Doufala jsem, že o mé noční náštěvě nikdo neví.
Když nás ráno budil Naruto, tak jsme se nasnídali. Sedli jsme si k mapě a rozhodli se k prozkoumání oblasti u vodopádu nedaleko odsud. Naruto měl podezření, že by tam mohlo být sídlo, kde se bude schovávat.
Když jsme tam dorazili bylo poledne, rozhodli jsme se, že se rozdělíme a prohledáme víc oblastí. Procházela jsem lesem a rozhlížela jsem se, byla jsem nanejvýš opatrná. Co kdyby tu byl někdo z akatsuki?
Myslela jsem si, že to pro mě bude nudná mise, ale popravdě po poslední noci jsem toužila ho alespoň vidět.
Ne tu myšlenku jsem si hned zakázala. Je to můj cíl mise, ne cíl mé hlavy. Když jsem prošla svůj díl, začalo se stmívat, tak jsem se vrátila do tábora, kde už byli všichni ostatní.
"Tady jsi měla jsem strach!" vyhrkla Hinata.
"Neboj se, jsem zpět, jen jsem se fakt chtěla přesvědčit." mile jsem se na ni usmála.
Sedla jsem si k nim, Sai mi podal mou část jídla a já to s chutí přijala.
"Jdeme se vykoupat!" zakřičel Naruto.
Sakura souhlasila, Sai nebyl proti a Hinata řekla, že by to mohlo být příjemné osvěžení po tak horkém dni. Tak jsem nakonec šla také. Sundala jsem si boty a odepla si rukávy a nechala jen tílko, sukeň jsem si taky sundala, pod ní jsem měla kraťasy.
Voda byla příjemná, kluci na nás stříkali vodu a my se tomu smály a oplácely jim to. Dlouho jsme takhle dováděli, až jsme se nakonec unavili. Rozdělali jsme si oheň a sušili se v jeho blízkosti.
"Vezmu si klidně hlídku přes půl noci, pak někoho vzbudím ano? Nejsem vůbec unavená." prohlásila jsem s úsměvem.
"Vzbuď pak mě." odpověděla mi Sakura.
Pouze se přikývla, když ostatní zalezli do stanů, tak jsem vylezla na strom nad táborem a koukala do ohně jak pomalu pohasíná. Závan větru mi prozradil, že sedí vedle mě. Opatrně jsem na něj pohlédla, jednu nohu měl ve vzduchu a druhou měl pokrčenou a opíral si o ni ruku. Koukal se do ohně a vypadal jím naprosto fascinován.
Nemluvili jsme jen jsme sledovali oheň, věděli jsme, že ještě nespí tak tvrdě, aby jsme mohli cokoliv říct. po nějaké době jsem k němu opět vzhlédla, už nekoukal do ohně, ten už dávno pohasl, teď sledoval mě. Podívala jsem se do jeho černých očí.
"O co ti jde?" zeptala jsem se neutrálně.
"To ti nemohu zatím říct. Neboj brzy se to dozvíš."
Pokud jsem se předtím cítila zmatená, tak teď jsem byla mnohem víc.
"Už musím jít." zašeptal.
Začal se zvedat. Chytila jsem ho za ruku, ucítila jsem jak se zastavil a ztuhl. Zvedla jsem k němu pomalu oči.
"Nechoď, tolik jsi mi toho nevysvětlil." řekla jsem a mezitím se postavila, aniž bych pustila jeho ruku.
"Otázky a odpovědi jindy. Hledej mě v rokli." odpověděl tajemně, zvedl naše ruce a mou jemně políbil.
Zmizel.
Zklamaně jsem seskočila dolu a šla vzbudit Sakuru. Lehla jsem si a při usínání cítila stále dotyk jeho rtů.
Ráno bylo stejné jako předtím s tím, že když jsem koukala do mapy, tak jsem uviděla rokli a rozhodla, že půjdeme tam. Cesta byla rychlá, tentokrát jsme se nerozdělili, byli jsme pohromadě. Když jsem proběhla kolem jednoho stromu, všimla jsem si postavy. Měla černé vlasy a stejně černé oči.
Sasuke!
Byl to hezký omyl. Jeho černé oči se proměnili v sharingan a já byla nucena uskočit dál od něj. Ostatní kolem mě se postavili do bojových pozic.
Uchiha Itachi.
Byl to můj nejlepší přítel. Kdysi, jsem stejně stará jako on, tvořili jsme tým...
Okamžitě bez zamyšlení jsem začala skládat pečetě a přivolala velkého tygra. Hned na něj zaútočil a ostatní se přidali: Naruto vytvořil klon a zaútočili na něj kunaiem, Sakura použila svou pěst a rozbila zem, Hinata zapnula byakugan a začala prohlížet okolí, Sai nakreslil stejného tygra jako jsem vyvolala.
Itachi ale s lehkostí odrážel naše útoky. Z ničeho nic se tam objevil další. Byl vysoký a měl modrou pleť. Kisame připomínal žraloka i s jeho obludným mečem. Já se Sakurou jsme zůstali bojovat proti Itachimu a ostatní šli na Kisameho.
"Je to dlouho co jsem tě naposled viděl." řekl Itachi bez jakýchkoliv emocí.
Vrhla jsem se na něj s ještě větším odhodláním.
"Opustil jsi mě a ostatní zabil!" zavrčela jsem na něj.
"Nechtěl jsem tě nechat samotnou."
Vytáhla jsem své nože ve tvaru dvou drápů a poslala do nich svou chakru. Snažila jsem se ho zasáhnout, jak jen jsem mohla, ale on byl prostě rychlejší. Ikdyž mu šla Sakura po krku, nestačili jsme mu. Chytil ji do svého genjutsu.
"Poslouchej mě, nikdy bych tě neopustil, byla jsi pro mě moc důležitá, teď bych bejt tebou zavolal svůj tým a odešel, stopují vás i ostatní akatsuki."
"Nemůžeme odejít, musíme splnit misi. Najít Sasukeho."
"Nesnášela jsi ho, protože tě furt otravoval, byla jsi zamilovaná do mě, vím to." řekl tiše.
Stáli jsme naproti sobě a já na něj zůstala civět.
"Věděl jsi to, nechal jsi mě být pouze tvou kamarádkou a pak mě stejně opustil!" zakřičela jsem na něj.
Cítila jsem slzy na tvářích. Podívala jsem se na Sakuru, která stála a koukala někam do dáli. Přiskočila jsem k ní, popadla jí přes rameno a doběhla za ostatníma.
"Musíme se stáhnout, Sakura je mimo!"
Narutovi se to moc nelíbilo, ale měl strach o Sakuru. Dostali jsme se pod sráz jedné strany rokle a tam jsem ji položila na zem. Začali jsme si navzájem ošetřovat rány. Měla jsem jednu ránu na rameni, Itachi se mi musel bránit, jeho kunai sklouzl po mých drápech.
Zvedla jsem oči, nahoře nad námi stál on, sledoval mě s obličejem plným hněvu, pak zvedl hlavu a zadíval se směrem odkud jsme přišli. Zmizel a já sebou trhla, přemýšlela jsem, co asi šel dělat.
Do večera jsme byli tam a hojili si zranění, nabírali sílu, probírali co se stalo. Večer jsem šla spát a nechala se k ránu vzbudit Narutem. Byl rád, že už jde spát. Usmívala jsem se, hlupáček Naruto, kdyby věděl, že je mu Sasuke vždy tak blízko.
Posadila jsem se na tu skalku, kde předtím stál Sasuke a přemýšlela, jestli přijde.
Zničeho nic se vedle mě objevil a sundával mi obvaz na ruce. Zamračil se na ránu.
"Dole je Sakura, proč ti to nevyléčila?" řekl naštvaně.
Pokrčila jsem rameny a soustředila se na jeho dotyk.
"To byl Itachi vid?"
Sklopila jsem tvář, nechtěla jsem se bavit o jeho bratrovi. Byl pro mě velká bolest.
"Proč jsi mě poslal sem?"
Povzdychl si a jak tak vede mě dřepěl, tak se posadil. Začal se mi probírat prameny vlasů a já koukala do rokle, na špičky stromů. Když dlouho neodpovídal, tak jsem na něj pohlédla. Zvedl ke mně své oči a opět si povzdechl.
"Je moc brzy."
Teď jsem si povzdychla já a podepřela si hlavu rukou. Díky jeho jemným rukám jsem začala pomalu usínat, bylo to tak příjemné.
-
Probral mě pohyb, něco se pode mnou začalo pohybovat. Otevřela jsem oči a viděla, že ležím Sasukemu na hrudi. Začal se hýbat, musel jít, protože svítalo.
"Jak jsem se dostala do tvé náruče?" promluvila jsem ospale.
"Usnula jsi prostě." povytáhl jeden koutek úst.
"Já usla?!"
"Neboj hlídal jsem místo tebe Nekomizu."
"Proč mi tak říkáš?" optala jsem se zvědavě.
"Furt se na něco ptáš a není čas, musím jít." řekl a postavil nás oba na nohy.
Usmál se na mě a zmizel mi opět. Podívala jsem se na obvaz, který mi vysel na paži.
Zranění bylo pryč.