Super Sestry 44

Meshiki : Když jsem se probrala, slunce mi svítilo do očí a u mě v pokoji seděla Tsunade, což bylo překvapující. V tu chvíli jsem si nevybavila, co všechno se před mým zhroucením stalo a její přítomnost mě velice zaskočila, ačkoliv byla nejspíš na místě.
„Co tady děláš?“ porozhlédla jsem se po místnosti, abych si rychle ujasnila, kde jsem. Samozřejmě nemocnice... Tokime! Chodba. Ten chlap.. on .. s návalem informací mi srdce začalo zrychlovat.
„Uklidni se Meshiki,“ řekla Tsunade a chytla mě za ruku. Pohlédla jsem na ni, v očích zlost.
„Chápu tvou reakci, ale pokud to budeš přehánět, vůbec ti to neprospěje,“ zráznila hlas.
„Jenže... Nechápeš, co se ve mně odehrává. Je to neskutečná bitva mezi rozumem a city, jenže city vyhrávají,“ do očí se mi vhrkly slzy.
„Vím, že to pro tebe musí být těžké, ale když si o tom v klidu promluvíme a půjdeme na to zlehka, bude to v pořádku, ano?“ snažila se mluvit příjemným hlasem.
„Dobrá,“ souhlasila jsem a zhluboka se nadechla.
„Takže, začneme Tokime. U Akatsuki dostala pečeť..“ chvíli mě sledovala a poté pokračovala. „A ta pečeť jí zablokovala její původní chakru.. zatím v pořádku?“ kývla jsem a tak mohla pokračovat.
„Díky démonovi uvnitř jejího těla, dokázala vytvořit novou a nejspíš i silnější...“ nechávala mi chvilky pro pochopení. „A jelikož jí potlačila pečeť chakru, potlačila také vzpomínky a pozměnila je..“ teď udělala dlouhou pauzu, protože tohle bylo opravdové sousto. Tolik mi toho běhalo hlavou, ale snažila jsem se to pobírat, jak jen to šlo. Pokud se zase sesypu, nijak tomu nepomůžu.
„Tokime si teď myslí, že jsme její nepřátelé a Akatsuki jsou její rodina, která jí zachránila život právě před námi. Tebe tedy nejspíš bere jako..“
„Zrádce, co utekl od našich hrdinů a vrátil se k nepříteli, jasné,“ mluvila jsem pomalu, ale klidně. Všechno jsem se pokoušela brát s nadhledem a pomáhalo to.
„Dobrá, teď bude ta horší část... Takže, pokud chceme pečeť odstranit sami, musíme jí prolomit a tím by se uvolnila původní chakra. Bohužel by ale začala soupeřit s nověnalezenou... pokud se ztotožní, tak bude Tokime jedna z nejsilnějších ninjů v Konoze, pokud ne..“
„Zemře,“ doplnila jsem ji.
„Ano,“ začala jsem zhluboka dýchat a uklidňovat se.
„Prozatím ale nechceme riskovat a zkusíme to jinou cestou,“
„Prozatím..“
„A pak je tady záležitost ohledně Yorua,“ vypadala stále vážně. Chvilku mi trvalo než jsem si dokázala přiřadit obličej ke jménu, ale stačila chvilka a byla jsem opět rozrušená.
„Klid, není to nic hrozného, uklidni se,“
„Pokračuj,“
„Takže Yoru... Yoru je tvůj otec,“ v tu chvíli jsem musela zatnout zuby, zavřít oči a spolknout veškerou chuť někomu jednu vrazit. „Údajně zemřel při konání mise, ale to byla pouze kamufláš. On nezemřel. Než potkal tvou matku, dost často chodil s kamarády pít. Nezodpovědnej smrkáč, kterej neví kdy přestat. Jenže když byl jednou na misi v jiné vesnici, opil se a zažil menší úlet s jednou z dívek. Ale pro oba to bylo pouze o tom si užít, nic víc. Vrátil se a po nějaké době se seznámil s tvou matkou Ai. Zamiloval se do ní až po uši. A netrvalo dlouho a narodily jste se vy. Ai zemřela při porodu a on se z toho zhroutil. Ujali se vás Asuma, Jiraiya, Kakashi a Genma. Poté co se Yoru vzpamatoval, vás začal milovat stejně jako Ai, néli víc, jenže... se ozvala Saeko, jeho známost z té osudné mise. Měla syna, kterému byly necelé čtyři roky a dalšího, kterého adoptovala a tomu bylo pět. Nezvládala to a donutila ho, aby ji pomohl. Cítil, že za to nese vinu, a tak se rozhodl, že s ní nějaký čas pobude, a jelikož věděl, že u mě budete v bezpečí, řekl mi tenkrát před misí na které ,zemřel, že kdyby se cokoliv stalo, ať se o vás postarám. Nebylo mi to divné, byla to mise S, mohlo se stát cokoliv, no a taky že jo. Poté už příběh znáš. Jen jeho ne. Stalo se totiž něco, co nečekal. Saeko byla v problémech, protože dlužila několika chlápkům peníze, takže se do toho zapletl i Yoru a s jeho novou rodinou se přemístil jinam, ale nadělal si jiné nepřátele, a takhle to bylo dál a dál. Hledal vás celé ty roky, co to šlo, ale nenašel. Až teď se mu povedlo zjistit něco víc a našel vás. Bohužel, ne v dobrém stavu.“ v téhle části vysvětlování nedělala mezery pro můj zmatený mozek a to byla nejspíš chyba. Nemohla jsem popadnou dech a začala se třást. Bylo skvělé konečně vědět, jak to všechno bylo, ale moje tělo to nejspíš vědět nechtělo. Ať jsem se snažila jakkoliv tělo ovládnout, nešlo to. Tsunade je nejlepší lékařský ninja, takže jsem předpokládala, že brzy budu v pořádku. Někdo zaťukal na dveře a když vstoupil, popadl mě ještě větší amok. Začala jsem do toho všeho křičet, že mě samotnou bolely ušní bubínky. Viděla jsem, jak se ke mně rozbíhá a na něco se ptá Tsunade. Yoru mě chytl do náruče. Nechtěla jsem, můj mozek se chtěl bránit, ale nešlo to. Začala jsem se cítit v bezpečí. Jak uklidňující. Ačkoliv jsem si to nechtěla přiznat, v jeho objetí jsem byla klidná jako andílek. Když mě všechno přešlo, byla jsem naprosto vysílená. Položil mě a já koukala skrz přivřená víčka. V tu chvíli jsem nechtěla, aby odešel. Měla jsem chuť zakřičet, ať se vrátí a pevně mě chytí, ale hlasivky jenom zaskřípaly a nic víc z nich nevyšlo.
„Nenamáhej se, pokud mi budeš něco chtít, příjdu, teď ale musím jít, moc rád za tebou znovu příjdu, ať už na mě budeš křičet nebo mě chtít mlátit, přesto... tě moc rád uvidím,“ usmál se a kývl k Tsunade, aby šla za ním. Když vyšli z místnosti, usmívala jsem se. Nechápala jsem jak je to možné, dá se říct, že jsem ho nesnášela, ale zároveň jsem se na něj nedokázala zlobit.

Už budou tři a ona má jistou podmínku.. povím ti, jak jsme se s ostatními dohodli, ještě potřebuju tvůj souhlas.

Tokime : Ležela jsem na tý vcelku měkký posteli a přemýšlela o tom, co se bude dít. Chovají se až moc přátelsky. Pokud mají opravdu v plánu mě dostat mezi lidi, tak jsou vážně na palici. Je to naprostá blbost. Jsem jejich nepřítel a oni takhle? Copak chtějí ohrozit životy vesničanů? Musí to na mě hrát nebo je v tom něco víc. Jenže co bych zmohla, pokud bych byla pod neustálým dohledem. Když budu tady, nezmůžu vůbec nic. Když se dostanu do vesnice, možná nějak uteču nebo někoho zajmu, já nevim, ale rozhodně se tam něco vymyslí líp než tady.
„Ani za nic!“ slyšela jsem z chodby.
„Ale no tak, ostatní s tím souhlasí, stačí jen tvoje ano a bude to, prosím,“ otevřely se dveře.
„Řekla jsem ne,“ vešla tam ta prsatá blondýna a za ní Yoru.
„Ale..“
„Jsem Hokage a moje slovo je hlavní slovo a taky poslední..“ ať se jednalo o cokoliv, stála si za svým.
„Jinak nic neřekne,“ začínalo mi to docházet. Chvíli se zarazila.
„Čau, tak jste vážně tady.. hmmm a co teda bude?“ zvedla jsem obočí. Hokage chtěla něco začít kecat, ale Yoru jí předběhl.
„Jdeme za Itachim...“