Super Sestry 45

Tokime : Měla jsem spoutané ruce a okolo mě stál Yoru se třemi maskovanými ninji a Hokage. Přišli jsme k nemocničnímu pokoji, což mě dost zarazilo. Pokud zadržují Itachiho, rozhodně by ho neměli v nemocnici, spíš by ho někde mučili. Vešli jsme dál a mé překvapení se nedalo skrývat. Opravdu tam byl, ale spoutaný, se zavázanýma očima a s třemi ninji uvnitř a dva jsem viděla na střeše z okna. Nebýt kapaček a obvazu, který vykukoval zpoza nemocničního oblečení, nevěřila bych, že mu pomohli. Ale čemu jsem opravdu nevěřila, bylo to, že je stále zde, že jim neutekl, nezabil je. Nedávalo mi to žádný smysl, byl to přece Itachi, Itachi Uchiha. Toho tady nezadrží několik ANBU z Listové. Přišla jsem k němu. Přestože neviděl, ke mně stočil hlavu.
„Itachi,“ zašeptala jsem. Myslím, že zamrkal, když uslyšel můj hlas, ale nejsem si jistá. Nic neříkal, nevěděla jsem, jestli to nedokáže nebo nechce, aby nás slyšeli.
„Můžeme být chvilku sami?“ otočila jsem se k Yoruovi.
„Nepřipadá v úvahu!“ vyštěkla Hokage.
„Ale no tak, je přivázaný, já zmožená a venku je několik ANBU, mám právo..“
„Ty právě teď nemáš právo vůbec na nic,“ vrátila mi. Měla pravdu, jsem zajatec, je vůbec zázrak, že mě k němu pustili, natož abych s ním mohla mluvit o samotě.
„Ale mám, každý má svá práva, nemůžete mě omezovat!“ nedala jsem se, i když jsem věděla, že je to předem prohraný boj.
„To co tady vypouštíš z úst, je naprostá blbost. Nejraději bys nás zabila, podle tvého mínění jsme tvoji nepřátelé, dá se říct, že jsme tě „unesli“ a ty chceš, abychom tě tady nechali s Itachim Uchihou? S Itachim Uchihou?!“ zvyšovala hlas a vkládala, co největší důraz na jeho jméno. Věděla jsem, že to co říkám je nesmysl, ale zkusit se to vždycky musí.
„Takže vaše svolení nemám,“ řekla jsem. Doufala jsem, že Itachi ví, o co mi půjde. Yoru si mě chvíli podezřívavě přeměřoval. Ve mžiku jsem se sklonila k Itachimu, stáhla mu obvazy z očí a on mě lapil do svého genjutsu. Bylo to vcelku těžké, jelikož jsem měla svázané ruce, ale na tohle to až takový problém nebyl.

Máme spoustu času. Byla jsem nadšená z toho, že to Itachi pochopil. Sledoval mě svýma studenýma očima.
„Itachi, Itachi, musíme se nějak domluvit a všechny je zneškodnit, potom se budeme moct vrátit domů,“ usmívala jsem se, ale on nikoliv.
„Ne,“
„Ne?“ nechápala jsem.
„Tohle je tvůj domov,“ naprosto mě zaskočil. Jak to může říct, po tom, jak se ke mně chovali.
„Proč to říkáš, nemůžu tomu uvěřit?!“ naštvala jsem se. „Nechápu tě, za celou tu dobu co jsem tě potkala, jsem tě nedokázala pochopit, nechápu ani to, jak se jich můžeš zastávat po tom, co ti udělali,“ překvapeně na mě pohlédl. Nic neříkal, ale jasně naznačoval, ať pokračuju.
„Slyšela jsem, jak se o tom baví Sasuke s Tobim. Hrozně mě to zaskočilo, ani nevím proč, vždyť je tolik nesnáším. Donutili tě udělat něco tak příšerného. Chápu, že už k tobě Sasuke necítí zášť a už vůbec se nedivím, že chce zničit Konohu, možná mě spíš zaskočilo, že se o tom bavil s Tobim,“ mírně jsem se usmála. Za to, co ostatním provedli, budou pykat.
„Ty nepatříš do Akatsuki, tak ani nechtěj,“ hlas mu zněl trochu smutně.
„Co to povídáš, máte mě tam přeci rádi, pomohli jste mi a ujali se mě,“ usmála jsem se.
„Ne, tak to není. Mluvíš takhle jenom kvůli pečeti, kterou ti Pein pozměnil vzpomínky. Tohle je tvůj pravý domov..“
„Ne! … Ne, ne, ne, ne, ne, lžež, nevím proč, ale lžeš. Jsme přeci dobří přátelé, tak proč?“ nechápala jsem to. Proč lže, oni by mi nikdy neublížili tak jako Konoha. Okolo mě se udělala spousta Itachiů.
„Co to děláš?“ všechny jsem si prohlédla a snažila se najít toho pravého.
„Pochop, že mi nejsme tvá rodina, pouze si to myslíš,“ řekli všichni naráz a vytáhli kunaie. S vytřeštěnýma očima jsem to pozorovala. Co to dělá?
„Promiň,“ slyšela jsem jednoho zašeptat, a pak se na mě sesypala hromada kunaiů. Byla to příšerná bolest. Cítila jsem naprosto každý, když mi projížděl masem. Jelikož to bylo všechno naráz, rychle to skončilo. Ačkoliv se to zdálo jako rychlí konec, pro mě to byla jedna z nejhorších chvil v životě. Představte si, že do vás bodá stovka nožů v jednu chvíli, věřte, že to je něco tak strašně bolestného, že byste v tu chvíli raději zemřeli, než tím procházeli. Zůstal tam už jenom jeden Itachi, což bylo povzbuzující.
„Už to pochop,“ řekl a propustil mě z genjutsu.

Když jsme se objevili v realitě, nikdo nevěděl, co se stalo. Dá se říct, že jsem pouze sundala Itachimu obvaz z očí. Sharingan zmizel, ani se jich nepokusil zbavit. Celé tělo mě bolelo. Stát na nohou pro mě byla najednou strašná bolest. V jednu chvíli se toho strašně událo. ANBU přiskočili k Itachimu, okamžitě mu zakryly oči a uspali ho. Po mě šel taky jeden z ANBU, dovolit si něco takového bylo nepřípustné, čekala jsem trest, ale než se ke mně stihl dostat, mě Yoru popadl a dostal ke dveřím. ANBU se na něj podíval, ale okamžitě obrátil svou pozornost k Itachimu. Oči mi mžouraly po místnosti. Hokage zavřela oči a odešla z místnosti. Vše bylo zamlžené. Itachi nehybně ležel a spousta ANBU, kteří dorazili i zvenčí, okolo něj stáli. Nezabijí ho, tím jsem si jistá. Nevím proč, ale Konoha se změnila, není taková, co si ji pamatuju. Dřív se zde k ostatním chovali jinak, hůř, nevím, co má znamenat Itachiho chování, ani to co mi říkal, ale zjistím to, zjistím pravdu. Pro teď ale nemám ponětí komu věřit. Itachi mi ublížil, Konoha mi ublížila, nevím komu z nich věřit. Je dost možné, že jak Akatsuki, tak Konoha jsou mými nepřáteli, ale prozatím to nechám plynout. Aniž jsem si toho všimla, už jsme byli s Yoruem na chotbě. Nesl mě v náruči a hleděl před sebe. V pokoji jsme byli za chvíli, svázané ruce mi osvobodil a položil mě na postel.
„Tak jak jste si pokecali?“ zeptal se najednou.
„Co prosím?“
„Vím, že tě chytil do genjutsu, tak povídej,“
„Nemusím ti říkat vůbec ….,“ měl zvednuté obočí a takový ten káravý pohled. Sakráá, ten mě štve. „No jo, tak moc jsme si nepokecali, navíc nejste moc dobrý, co? Nepovedlo se vám mě zastavit, koukám, že ANBU toho asi moc nezmůžou“ zasmála jsem se i přes všechnu bolest.
„Věděl jsem to,“ řekl. Tentokrát jsem se na něj podívala vážněji.
„Věděls co?“
„Věděl jsem, že něco takovýho uděláš a věděl jsem to, už když si ho chtěla vidět. Není to o tom, že bych tě nestihl zastavit... ale prostě jsem nechtěl,“ ztuhla jsem. Co to povídá, snaží se mě naprosto zmást a vyděsit? Nestihl by to a proč by mě to asi nechal udělat?
„Itachi býval dobrý člověk, moc dobrý a skvělý ninja, já sám nevím, co se stalo, ale ten kdo pracoval pod Akatsuki není ten, co si dříve hrával s mými dcerami. Přesto, že Itachi spáchal spousty zla, pořád si ho pamatuju jako toho hodnýho a talentovanýho kluka. Něvěřím, že by ti ublížil naschvál, tak i vesnici, bylo mi jasné, že není v tuto chvíli hrozbou pro naši vesnici. Tou hrozbou jsi totiž momentálně ty, což je dost mrzuté, po tom, jak jsi se tu měla krásně. Doufám, že si brzo vzpomeneš a poznáš, kdo je tvůj pravý přítel a kdo nepřítel,“protáhl se. Zírala jsem na něj neschopna slova. Itachi býval naprosto jiný, jak strašně ho změnila vražda rodiny?
„Ty máš dcery?“ nevědomky jsem se usmála. Jakoby ho někdo přikoval k zemi. Polkl a trošku se orosil.
„No nic, pro dnešek toho necháme. Jsi unavená, takže nám svou verzy příběhu řekneš zítra. Mimochodem tvoji přátelé, o kterých tvrdíš, že neznáš a žádné zde nemáš, tě schánějí a už několikrát tě chtěli navštívit, doufám tedy, že se budeš chovat normálně, jak jsme se domluvili, protože je k tobě brzy pustí. Pamatuj na naši dohodu, jo a tady něco pro tebe,“ hodil po mě jakýsi notýsek. Měl purpurové tvrdé desky a na nich napsáno „Tvoji přátelé“. Vcelku rychle mi došlo, co bude obsahovat.
„Jsou tam tváře všech tvých kamarádů z vesnice, jejich schopnosti, charakteristika a tvoje vtahy s nimi, dobře si to pročti,“ otočil se k odchodu.
„Počkej, co znamená to komplikovaný vztah?“ zarazila jsem se na první stránce, kde byl kluk s hnědými vlasy, staženými do culíku. Hnědé znuděné oči, znuděnej výraz, nudný hadry.
„Ten podělanej Nara, já ho..dceru mi...“ něco si tam Yoru mlel.
„Co to je za nudnýho vocase?“ mračila jsem se na fotku. Z mého mračení mě ale vyvedl Yoruův smích. Zmateně jsem se na něj podívala a ačkoliv to byl člověk, kterého jsem nesnášela a vlastně ani moc neznala, přesto jsem se začala smát taky.
„Co je tady vlastně k smíchu?“ zeptala jsem se. To ho zmírnilo a smát se tedy přestal.
„No to poznáš,“ usmál se.
„Co poznám? To co je k smíchu nebo co je ten kluk zač?“
„Asi obojí,“ zase se začal smát a s tím také odešel. Tentokrát už jsem tomu vážně nerozumněla, tak jsem tomu tedy jenom věnovala nechápavý pohled a začala si projíždět další informace o dotyčném.
„Často znuděný? Ježiši, to bude votrava,“ povzdychla jsem si a četla dál....