Super Sestry 43

Meshiki : Co to všechno znamená!?“ začala jsem histericky křičet. Bylo mi naprosto jedno, co si o mě v tu chvíli myslí. Chtěla jsem se uklidnit, to byla má priorita, jenže ta bohužel nešla splnit.
„Co to znamená!“ opakovala jsem.
„Meshiki uklidni se,“ soucitně na mě pohlédla Tsunade.
„Co to všechno znamená,“ můj hlas utichal a oči se zaplňovaly slzami. Začala jsem se sekavě nadechovat. Jak to mysleli? Ona může zemřít?... A on. Pohlédla jsem na hnědovlasého muže, ale díky slzám vypadal spíš jako šmouha než něco smysluplného... On.. on má být můj .. otec? Rozbrečela jsem se mnohem víc. O něčem takovém by nežertovali, jenže můj otec je mrtvý.
„Tak co tu sakra děláš!!“ vykřikla jsem. Slzy stekly a já viděla jeho zmatený obličej.
„Určitě je toho na tebe příliš Meshiki, uklidni se,“ varovala mě Tsunade.
„To nehodlám, dokuť všechno nevysvětlíte!“
„Meshiki, já..“ začal Yoru.
„Nemluv na mě!“ křikla jsem. Sklopil zrak a mlčel.
„Tokime má pečeť díky které ji byly pozměněny vzpomínky, pokud jí odstraníme, může zemřít. Yoru je tvůj otec, okolnosti bych si nechal na později, ale tehdy na misi nezemřel, pouze to maskoval, kvůli své druhé rodině,“ řekl Jiraiya.
„Cože?“ vydala jsem ze sebe. Něco z toho už mi bylo tak nějak jasné, ale jak to všechno narychlo vychrlil... nějak mi není... pád k zemi, je to poslední, co si z toho pamatuju....

….....

Tsunade se ohnala a Jiraiyovi dala facku ze které by se jen tak někdo nevzpamatoval.
„Co si myslíš, že děláš!“ rozčílila se. Jiraiya se chytl za oteklou tvář se stále vážným výrazem.
„Někdo jí to říct musel a říkat to po kouskách, měla by nervy na kaši. Nebo jak si jí to chtěla říct? Ano, bylo toho na ni hodně, jenže na tohle se jít šetrně nedá,“ oponoval.
„Ale dá,“ nedala se a s ublíženým pohledem se odvrátila k Yoruovi, který byl duchanepřítomen.
„Yoru?“ zeptala se opatrně. Pomalu na ni pohlédl.
„Viděli jste ten pohled? Nesnáší mě,“ povzdechl si.
„To neříkej. Jen tomu prostě nerozumí. Celé ty roky jsi pro ni byl mrtvý a teď se z ničeho nic objevíš a ke všemu má její sestra pozmněněnou paměť a pokud prolomíme pečeť, která jí brání k navrácení starých vzpomínek, tak ohrozíme její život. Jsou to pro ní šokující zprávy,“ snažil se ho povzbudit. Tsunade k Meshiki doběhla a zvedla do náruče.
„Odnesu jí na pokoj,“ otočila se a zmizela za rohem.
„Ne... tohle bylo jiný. Zjistila, že jsem její otec a prostě... zavrhla mě,“ rozslzel se.
„Nebuď bábovka Yoru, jak by ses zachoval ty, hee? Nemůžeš vědět, jak to cítí. Odehrává se toho v ní tolik, že si to ani neumíš představit. Ona to příjme a bude moc ráda, že má otce, který by ji podržel v těžkých chvílích,“
„Jenže ona už byla v těžkých chvílých a já ji nepodržel,“
„Hoj, hooj, nebyl si s ní, teď to můžeš všechno napravit,“ usmál se na něj, ale poté hned nasadil vážnou tvář. „Ale obávám se reakce Tokime...“ pokračoval.
„Ani na to nechci pomyslet,“ opřel se o zeď.
„Byla to tvoje malá holčička a.... myslím, že to nebude hezký. Nepoznals jí, zranil a ke všemu odnesl od její rodiny neboli Akatsuki. Myslím, že díky pozměněným vzpomínkám to pro ni bude ještě horší,“
„Prosím, ani to neříkej,“ zvedl k němu hlavu a stekla mu slza po tváři.
„Vzmuž se,“ řekl Jiraiya a bouchl ho do ramene, že téměř odletěl. Zasmál se tomu a otřel slzu.
„Jo, máš pravdu. Půjdu za ní a oznámím jí podrobnosti ohledně výslechu a bydlení,“ protáhl se a zamířil k Tokime do pokoje.

Tokime : To mě chtějí zase mučit? Chtějí ze mě dostat Rinkimiriho? Zatracená Konoha, ale proč se mnou teda jednají tak klidně? Možná je to jejich taktika. A co udělali s Itachim? Chci vědět, jestli je v pořádku. Ozvalo se ťukání.
„Hmmm,“ vydala jsem otráveně. Dovnitř vešel Yoru. I když jsem byla strašně unavená, moje nenávist se dostavila okamžitě.
„Ahoj,“ pozdravil.
„Před nějakou chvílí jsme se viděli,“ odeskla jsem.
„Pravda... Přišel jsem tě informovat o tom, co se bude v brzké době odehrávat,“ na to jsem nijak nereagovala, jen jsem čekala, co z něj vypadne. Byl vcelku nervózní a tak jsem nic kloudnýho nečekala.
„Okolo třetí příjde Tsunade a s ní i já. A budeme od tebe chtít slyšet, co všechno si pamatuješ a jak se cítíš..“ chtěl pokračovat, ale já mu skočila do řeči.
„Můžu jen malej dotaz?“
„Prosím,“ vybídl mě.
„Proč se do všeho s**eš?“ usykla jsem.
„Mladá dámo kontroluj svůj slovník,“
„Tak za prvý, ty mi nemáš co domlouvat a za druhý, neodpověděls na otázku,“
„Prostě tady budu a tak to je,“
„Nic vám neřeknu,“
„Druhý den půjdeš na čtení myšlenek, takže se dozvíme, jak to všechno bylo,“ pokračoval.
„Tak proč to ode mě chcete teda slyšet?“ nechápala jsem.
„Chceme slyšet tvojí verzy,“ pousmál se.
„Tady vůbec není důvod k smíchu,“ sjela jsem ho.
„To máš pravdu,“ vzdychl. „No a až ti bude líp, tak tě přestěhujem do baráku. K ostatním lidem se budeš chovat slušně a pokud potkáš staré přátele, budeš milá a přátelská, jasné?“
„Do baráku? Přátele? Nikam nepůjdu, dostat mě do vesnice? Ani omylem. Nemám tady žádný přátele a žádný jsem taky neměla,“ vzdorovala jsem.
„Tak hele zlatíčko,“ naklonil se ke mně. „V tom baráku budeš bydlet s jedním člověkem, který tě bude hlídat uvnitř domu. Venku bude stálá hlídka, ale nebude nápadná, jen abys nic neprovedla a tak, aby to lidem nepřipadalo divný... a jestli nepůjdeš, nechám tě tady v nemocnici, pokoj bude maximálně střežený, několik ANBU s tebou tady bude a jakmile se ti bude chtít na záchod, některý z nich s tebou půjde, možná dva, tak i do sprchy. Na každym tvym krůčku bude nějaký ninja. Hmm, vlastně si myslím, že někteří z ANBU s tebou půjdou do koupelny rádi, co myslíš?“ zvedl obočí.
„Tak fajn,“ odstrčila jsem ho. „Až budu v pohodě, tak se přestěhuju z tohodle mdlýho místa do nějakýho horšího domku,“ vítězně se usmál.
„Ale mám podmínku,“ chvíli váhal, ale nakonec ukázal, ať pokračuju. „S nikým nebudu mluvit, dokuď neuvidím Itachiho, že je v pořádku.“
„Hmm, no uvidíme, co s tím půjde udělat,“ zamyslel se a zamířil ke dveřím. „Tak já už půjdu,“ otevřel je.
„Ještě maličkost,“ zastavila jsem ho.
„Ano?“ otočil se.
„Chcípni,“ řekla jsem mile, usmála se a zamávala mu. Vzdychl si.
„No.. tak to děkuju,“ zasmál se a odešel. Sakra, nějak si začal věřit. A je až neuvěřitelný, jak se moje nenávist ztrácí, to je příšerný. Jak je možný, že s někym, kdo my zničil život se cítim tak příjemně. Jako by jsme ho znala léta, jako bych s ním byla v jakémsi spojení. Proboha, začínám asi šílet, určitě mi něco dali do kapačky. Hmm, ale on je moc v klidu, jen ať počká, já mu ukážu, co se skrývá pod jménem Tokime. Má se na co těšit.