Láska zalitá krví 5. Odhalení pravdy

Itachi se po cestě pojistil a o kousek dál Kyru ještě svázal. Jeho předpoklad byl správný a po chvíli se Kyro probudil.
„Jak ses prospal?“ Promluvil Itachi okamžitě jakmile ucítil Kyrovo pohyb.
„Itachi... Proč tohle všechno? Proč moji rodiče? Proč já?... Doufám, že jsi nic neudělal Asami a Hiari....“ Vyptával se rozespale a zároveň naštvaně Kyro.
„Tvé kamarádky jsou naživu o ně nemusíš mít strach. A co se týče tvých rodičů, víš vlastně co dělali?“ Kyru tato otázka trochu zmátla.
„No jistě že vím... Byli to hlavní poradci Kazekageho Gaary....“
„To není všechno.“ Řekl Itachi, čímž Kyru zmátl ještě víc. Jeho zvědavost nyní přebyla jeho vztek.
„Co se mi to snažíš namluvit Itachi?“ Vyptával se dál Kyro.
„Akatsuki... jsme největší organizace svého druhu a stále děláme špinavou práci pro vesnice za dost velký obnos.“
„Stále nechápu spojitost...“ Itachi se jen pousmál.
„Tvoji rodiče nebyli jen Gaarovo poradci. Měli dost velké slovo v celé vesnici. Chystali menší převrat, který by skončil jeho vraždou, avšak Gaara na to přišel. Nechtěl mít jejich krev na rukách přímo a tak si najal nás. Proto dal tvým rodičům volno, abychom měli šanci je zabít. A jelikož má každý o Akatsuki spoustu předsudků, počítal i s tím, že zabijeme tebe. Museli jsme podat zprávu a tak věděl, že tvý rodiče jsou mrtvý, ale ty žiješ. Proto tě prohlásil za nukenina, aby neměl tolik práce s tvým hledáním.“
„Ale stále nechápu... proč jste mě nechali žít, pro vás by to v tu chvíli bylo velmi snadné...“
„Zabít tě, je pro nás stále snadné. Ale vytušil jsem z tebe něco jiného než z ostatních lidí, každý proti komu jdeme se vrhne vždycky po mě z předsudku, že jsem menší než Kisame. Avšak ty jsi byl jedinná výjimka a nebojácně ses vrhnul po Kisamem. To mě zaujalo, pro mě jsi byl v tu chvíli velmi zajímavý a proto jsem tě nechal žít. Chtěl jsem vědět, co uděláš dál, ale netuším, co s tebou má v plánu náš šéf. Ber na vědomí, že ať tě bude chtít zabít, mučit nebo využít, tak ode mě nečekej žádnou pomoc jen protože jsi pro mě zajímavý. Od teď je tvůj život závyslí na tom, co s tebou udělá můj šéf.“ Kyro si dal všechno dohromady a jeho nenávist se nyní nezaměřovala na Akatsuki, ale na Gaaru.
„Kde máš vlastně Kisameho?“ Zeptal se již uklidněný Kyro.
„Dostal jiný úkol...“ Náhle se Itachi zahleděl k blízkému stromu: „Proč nás sleduješ Zetsu?“ Kyro jen nechápavě sledoval onen strom a náhle z něho vylezlo černobílé cosi v Akatsuki plášti a zelenými výhonky kolem hlavy.
„Itachi, kde jses tak zdržel? Pein neoplívá trpěnlivostí to snad dobře víš ne?“ Itachi jen znuděně odkýval Zetsuovo myšlenku a pokračoval v cestě. Kyro už jen zahlédl jak se opět Zetsu zabořil do stromu.
„Co to bylo za zjeva?“ Zeptal se výsměšně Kyro.
„Být tebou, dávám si pozor na pusu. Zetsu nemá v povaze něco jako pochopení či lítost. A dokáže být dost krutý, smlsnul by si i na tobě a to doslova.“ Kyro o tom chvíli přemýšlel, avšak jakmile mu to došlo pouze naprázdno polknul.
„Zeptám se tedy jinak, je i zbytek Akatsuki tak trochu jiný... Jako Zetsu nebo Kisame?“ Itachi se na chvíli zamyslel.
„Krom Zetsua a Kisameho jsou už jen dva tak trohcu jiní, aspoň vzhledem. Ale to uvidíš sám, už jsme tu.“ Dodal spokojeně Itachi.
„Skála?“ Zeptal se trochu výsměšně Kyro, ale Itachi si jen odfrkl, přistoupil blíž a náhle se skála otevřela. Uvnitř byli schody jenž vedli dolů do podzemí. Kyrovo brada klesla dolů poté, co sešli schody a otevřeli staré dřevěné dveře. Za dveřmi se skrýval vstupní sál, který vypadal jak z nějakého drahého hotelu. Itachi byl hned spokojenější, když viděl Kyrovo výraz. Poté ho vzal a položil na zem.
„Počkej tady.“ Pronesl Itachi a vyrazil do jedné z chodeb.
„Škoda zrovna jsem si tu chtěl udělat procházku...“ Křiknul ironicky na Itachiho než zmizel v chodbě.
„Ani nevím, co si o tom myslet... Jsem v přůšvihu nebo ne? Ať tak či onak, měl bych rychle vyzkoumat jak odtud pryč. Nemůžu riskovat pobyt tady. Jak se asi teď má Nari... Doufám, že je v pořádku...“ Náhle ho však z přemýšlení vytrhl jistý muž, který se u něj zastavil.
„Nečum tak na mě, co jsem divadlo?“ Řekl Kyro zvědavému návštěvníkovi, na jehož tváři se však po této větě objevil úsměv.
„Hele sr*či, dokud jsi náš zajatec tak se budeš k*rva chovat slušně k někomu, kdo je lepší než ty. Kdybych chtěl, rozsekám tě na tak malé kousíčky, že by červi ani nemuseli žvýkat. Rozuměls?“ Kromě hrozného pachu z úst si Kyro všiml bílých vlasů učesaných dozadu, divného amuletu na krku a obrovské rudé kosy na zádech, jenž měla tři čepele. Náhle však Kyru něco napadlo.
„Jen si tady vytahuješ triko, kdybych nebyl svázaný tak by ses choval jinak co?!“ Zařval drzým hlasem. Bělovlasému se objevil ve tváři pobavený úšklebek a jedním máchnutím kosy osvobodil Kyru. Ten na nic nečekal, v rychlosti složil potřebné pečetě a vpil se do země. Muž s kosou v ruce vypadal zmateně a chtěl začít hledat Kyru. Než však stačil udělat krok byl již chycen v Kyrovo technice. Bahno obtékalo celé jeho tělo, kromě hlavy. Kyro se poté vynořil ze země a postavil se před bělovlasého.
„Tak co? Promluvíme si ještě jednou?“ Muž se však místo očekávané reakce začal hlasitě smát. To Kyru překvapilo, a co víc z jeho smíchu mu nabýhala husí kůže.
„Tak do toho sr*či. Skus mě zabít!“ Kyro netušil o co mu jde, ale věděl, že stačí zabít jeho a má volnou cestu na svobodu a tak na nic nečekal. Smršťoval techniku rychleji než obvykle. Avšak místo očekávaného řevu byl slyšet stále jen ten psychopatický smích. Kyro byl v šoku.
„Nejde ti to co?!“ Pronesl bělovlasý. Kyro se snažil smršťovat techniku, ale s ním to nic nedělalo. V tu chvíli Kyro ucítil obrovskou ránu, která ho vymrštila k blízké zdi. Náraz byl tak silný, že Kyro sjel po stěně a skončil na zemi. Technika se zrušila a bělovlasý byl volný. Bez jedinného škrábance. Vedle něho nyní stál další muž v akatsuki plášti. Jeho tvář byla však zahalená kuklou. Kyro se ani nepohnul, pouze s hrůzou v očích sledoval oba členy Akatsuki.
„Kakuzu ty idiote, proč jsi to udělal? Byla to sranda.“ Pronesl uraženě bělovlasý.
„Sklapni Hidane.“ Kyrovi se jejich jména doslova vpily do paměti. Kakuzu však náhle vymrštil jednu svojí ruku na černých drátkách, chytil Kyru pod krkem a přitáhl si ho k sobě. Kyro se během chvíli ocitl v pozici, kdy Kakuzovi hleděl zblízka do jeho prázdných zelených očí.
„Kdo je to?“ Zeptal se zvědavě Kakuzu.
„Co já vím... Přitáhl ho Itachi. Kdo ví, co se mu zase honí palicí.“ Odpověděl okamžitě Hidan. Kakuzu si začal od hlavy k patě Kyru prohlížet, což mu nebylo moc příjemné.
„Nechtěj abych ti za tvé kecy musel něco udělat Hidane a ty Kakuzu polož ho.“ Pronesl trochu naštvaně přicházející Itachi. Kakuzu nijak neodporoval a hodil Kyru na zem.
„Proč tu ten kluk je Itachi?“ Pokračoval zvědavě Kakuzu.
„Pein mi to přikázal. Je to syn těch lidí, na které jsme získaly zakázku od Kazekageho. Těch co plánovali převrat v písečné.“ Odpověděl Itachi, již trochu znuděně,
„Opravdu? Zajímavé.“ Podotkl Kakuzu a poté se vydal jednou z chodeb pryč. Netrvalo dlouho a Hidan se vydal tou samou chodbou.
„Děkuju...“ Pronesl vděčným hlasem Kyro.
„Neber to jako záchranu, kdyby ti něco udělali tak mě za to Pein sjede a to mi za to nestojí. Jelikož už se někdo postaral o tvé rozvázání tak mě následuj.“ Kyro se na chvíli zahladěl na dveře, jenž byli cestou na svobodu, ale vzdal to a mlčky následoval Itachiho. Procházeli různýma chodbama a Kyro měl možnost zahlédnout několik dalších členů Akatsuki. Kvůli temným chodbám spíš jen věděl, že jsou tu další lidi, ale jak vypadají, nebo co jsou zač mu zůstalo skryté. Itachi se zastavil u dvěří, Kyro kopíroval jeho pohyby a zastavil též, zatímco je Itachi otevřel. Vypadalo to jako pokoj. Postel, stůl, skříkň , židle a místo hlíny jenž se linula po většině sídla byla podlaha vykládaná dřevem.
„Zalez dovnitř, tady si chvíli pobudeš, a být tebou nezamýšlím o útěku. Zetsu tě bedlivě hlídá a nemá rád, když mu to ona osoba stěžuje. Doufám, že mi rozumíš.“ Kyro jen přikývl a vešel do místnosti. Itachi za ním zavřel a zamknul. Kyro se chvíli rozhlížel po pokoji, ale poté se posadil na postel, jenž byla uprostřed místnosti. Jeho myšlenky měli opět volný průchod.
„Takže si to shrnem.. Nemůžu utéct. Pokud se pokusím utéct pravděpodobně zemřu. Pokud tu zůstanu pravděpodobně zemřu. Nari... přál bych si jí ještě vidět... aspoň ještě chvíli s ní strávit.... Přece nemůžu skončit tak špatně, aby mě tady zabily... Asi by mě sem Itachi nedovedl, kdyby mě tu jen měli zabít. Musí v tom být něco víc. Chce to plán, kdyby nastalo to nejhorší... plán...“ Kyru vyrušilo náhlé odemikání. Čekal dalšího ze zabijáků, které tato organizace skýtá. Proto se připravoval na nejhorší, zvedl se z postele a stoupl si do rohu. Co ho však překvapilo, byla krásná modrovlasá žena, jenž vešla do jeho pokoje s menším sáčkem v ruce. Její tvář vypadala tak laskavě. Kyrovo strach byl naprosto pryč.
„Donesla jsem ti trochu jídla, určitě jsi hladový.“ Pronesla milým hlasem a položila sáček na blízký stůl.
„Ano, mockrát děkuju.“ Dodal vděčným tónem. Modrovláska se jen usmála a odešla. Po opětovném uzamčení dvěří se Kyro rozešel ke stolu pro sáček. Nebylo to nejlepší, ale jeho hlad byl na takové úrovni, že to s chutí snědl. Nyní přemýšlel nyní i o modrovlásce. Nikoho takového v Akatsuki nečekal. Někoho, kdo má ještě srdce a není to jen zabiják.
„Zajímavé... víc takových lidí by takové organizace uvítali.“ Řekl si ještě pro sebe s úsměvem Kyro a poté si lehl na postel. Dostihla ho únava a s zažehnaným pocitem hladu usnul. Netrvalo dlouho a opět se ozvalo šramocení zámku a vrznutí dveří. To ho okamžitě probudilo a ve dveřích uviděl Itachiho.
„Tak Kyro, nastal tvůj čas. Chce si s tebou promluvit šéf Akatsuki. Než tam však vyrazíme rád bych tě upozornil na pár věcí. Nenaštvi ho, mluv jen když se tě zeptá a vždy mluv pravdu. Pokud bys mu zalhal a on by to náhodou zjistil je pro něj velmi snadné tě zabít.“ Kyro jen naprázdno polkl a poté vše odkýval. Itachiho výraz nyní zdobil úsměv, vyrazil ven z místnosti a poté chodbou pryč. Kyro ho jen duchapřítomně následoval. Neměl tušení jak šéf Akatsuki vypadá, nebo co má za schopnosti.
Nevědomost bylo to nejhorší, co ho právě děsilo. Kvůli stále zapáleným pochodním a bez jaékoliv možnosti přísunu denního světla nemohl ani určit jaká čášt dne zrovna je. Odhadl, že asi bude večer jelikož již na chodbách nikoho nepotkali. Náhle však Itachi zastavil u zdobených dřevěných dveří. Otevřel je a vešel. Kyro okamžitě zabočil do místnosti za ním. Ocitl se v pokoji, jenž obsahoval pouze dvě velké skříně, dvě menší skříně a stůl přecpaný různýma papírama. Přestal si věcí v místnosti všímat až když uviděl osobu sedící u stolu. Muž s hrozivým výrazem ve tváři. Tvář jenž probodávali piercingy a světle zrzavé vlasy. Kyro si však poté všiml jeho očí. Tak hrozivé. Poprvé pocítil opravdu velký strach, který ho téměř donutil pokleknou a sklopit hlavu. Když jí opět narovnal uviděl jen jeho samolibý výraz.
„Vítám tě Kyro, jsem vůdce Akatsuki. Mé jméno je Pein.“