Přítel z písku... (07) Před věží

Do věže dorazili jako první. Kimiko i Gaara mlčeli jako zařezaní, oba ještě trochu nesví z toho, co se v tom lese stalo. Gaara hlavu plnou výčitek svědomí, Kimiko zase neschopná zapomenout na tu změnu, co se v chlapci udála a na fakt, že i tenhle neuvěřitelně děsivý, démonický Gaara, ji neuvěřitelně přitahoval.
Zato Kankurou zjevně nehodlal mlčet. Zíral z jednoho na druhého a nebyl schopen si sám vyvodit, jak to, že ta holka bláznivá ještě žije.
"Jak se ti sakra tohle povedlo?" vytáhl si Kimiko stranou a šeptem se jí zeptal, přičemž kývl hlavou k sice trochu nesvému, ale rozhodně už klidnějšímu Jinchuurikimu.
"A víš že nemám tušení?" pokrčila dívka prostě rameny,"asi to bude ta moje pozitivní energie, nemyslíš?"
Loutkář si jen povzdechl.
"Tak to vážně pochybuju." zabručel a odešel směrem, kam před chvílí viděl jít svou sestru.
Kimiko se tak chtě nechtě ocitla s Gaarou zase o samotě.

"Gaaro," začala smířlivým tónem, "k tomu v tom lese..."
Zarazil ji mávnutím ruky.
"Nebude už se to opakovat, nedopustím to," řekl prostě.
"Ale..." chtěla namítnout, jenže ji nenechal mluvit dál.
"Už mi to ale nikdy nepřipomínej," řekl prostě a s poněkud smutným výrazem ve tváři také opustil místnost.

Dívka se tak ocitla úplně sama. Sama se svými myšlenkami, točícími se stále a pořád kolem toho, jak jen může Gaaru přimět přijmout člověka v sobě. Jak mu dokázat, že je stejně lidský jako každý jiný. Nechtělo se jí jít za těmi třemi, ale na druhou stranu tady měla o samotě zvláštní, svíravý pocit. A takové zdání tlaku na spáncích, jako by se jí vlastní mysl snažila upozornit na něco, na co by si měla vzpomenout. Jenže netušila na co.
"Holčičko," zaslechla jako by ve vlastní hlavě děsivý hlas, na který si odněkud pamatovala.
Věděla jistě, že už ho někde slyšela...jen netušila kde a kdy. Ale co věděla jistě bylo, že to mravenčení strachu po celém jejím těle pochází právě od toho hlasu.
"T-to mluvíte na mě?" zašeptala do tmy kolem sebe, otáčejíc hlavu, hledajíc, zda někoho nepřehlédla.
"Jistě, ty hloupá," odvětil hlas, "na koho jiného."
"Nezdáte se mi náhodou?" zeptala se pro jistotu.
"Zdám se ti snad jako pěkný sen?" do hlasu se vloudil i smích, "pojď ven a podívej se na mě!"
A tak uposlechla. Vydala se tam, kudy přišli do věže. Následovala to našeptávání, hnána snad zvědavostí, snad něčím jiným. Nohy se jí každým krokem třásly víc a víc, jak se blížila k východu z věže. Děs dosáhl vrcholu, když vykročila ven a ocitla se znovu v lese. Věděla moc dobře, že by se neměla vzdálit moc daleko, jelikož se svým orientačním smyslem by se mohla lehce ztratit. Věděla i, že nejmoudřejší by bylo se spíš otočit a utíkat směrem, kam odešli Gaara, Kankurou a Temari. Věděla, že by se měla skrýt za nimi a nechat Gaaru, ať původce toho hlasu zabije. Tušila, že všechno tohle by za správných okolností udělat měla... ale nedokázala se k tomu přinutit. Kráčela prostě tvrdošíjně dál, až jí věž nakonec zmizela za zády v houštině lesního porostu.

Po pár dalších krocích došla na menší mýtinku, která jako by se z ničeho zjevovala v okolním lese. Uprostřed té mýtinky byl velký, plochý kámen. A na něm seděla postava, zahalená v kápi, a hleděla jejím směrem.
Dívka ihned poznala ty oči, vzpomněla si, odkud neznámého zná. Nedokázala totiž zapomenout na ten divoký pohled nelítostného dravce, jenž se na ni tentokrát neupíral zpod hávu Kazekageho, ale z temných útrob černé kápě.
"Holčičko," zasyčela postava, "pojď blíž."
A Kimiko šla. Netušila proč, vždyť ten muž před ní byl rozhodně nebezpečnější než cokoliv, co kdy potkala. Ano, ona, které Jednoocasý Jinchuuriki nenaháněl ani za mák strachu, teď měla pocit, že se snad děsem sesune. Tohle bylo to, o čem by bez váhání prohlásila, že je bestie, démon v lidské podobě. Tohle by měl chudák Gaara vidět, aby pochopil, že je naprosto lidský.
"Kdo jste?" zastavila se přímo před ním, upírala na něj oči, které z neznámého důvodu nemohla odtrhnout.
Ten muž ji děsil, ale, ačkoliv se zdráhala to sama sobě přiznat, ji zároveň něčím fascinoval.

"Kde máš Kimiko-chan?" rýpl si Kankurou, když jeho bratr dorazil do místnosti, kde s Temari seděli na pohovce.
Sestra na něj vrhla káravý pohled. Byla ráda, že se snad pro jejího malého brášku našel konečně někdo, kdo překoná všechny strachy a předsudky a doufala, že to Kimiko jen tak nevzdá. Za téhle podmínky, pro Gaarovo dobro, se dokázala smířit i s faktem, že se jedná o Siashiho bývalou přítelkyni. Dokázala by se smířit i s tím, kdyby vyvolenou osobou jejího brášky byl chlapec. Přála mu štěstí... ať už by přišlo jakýmkoliv způsobem. A proto se jí nelíbilo, když hrozila šance, že Kankurou svými hloupými poznámkami něco tak křehkého, jako počínající vztah těch dvou, předčasně zničí.
"Ona tu ještě není?" podivil se rudovlasý na bratrovu otázku.
Sám šel oklikou a myslel, že dívka už dávno odešla za nimi.
"Ne," zavrtěl loutkář hlavou.
V Gaarově mysli se v tu chvíli začaly odehrávat různé děsivé scénáře, z nichž většina zahrnovala nepřátele, překvapující malou naivní Kimiko, a končila dívčinou smrtí. To bylo poprvé, poprvé co si pamatoval, co pocítil strach o někoho. Skutečně se bál, aby se té křehké, dobrosrdečné bytosti něco nestalo. Jejich vztah bylo sice něco nemožného, ale i tak si nedokázal připustit, že by najednou už prostě nebyla. Neexistovala. Už nikdy by neudělala nic tak pošetilého, jako obvykle dělá. A právě kvůli té její pošetilosti měl takový strach. Živě si ji dokázal představit, jak se snaží "dokazovat lidskost" spoustě dalších...
...do strachu se přimísil i jiný, nepojmenovatelný pocit. Bodání v hrudi a chuť si tu malou přitáhnout k sobě a nikdy, nikdy už ji nikam, za nikým, nepustit.
Potřásl hlavou. Na tohle nemá čas. A ostatně ani právo.
"Půjdu se po ní podívat," řekl nakonec a vyšel z místnosti.

Muž si sundal kápi z hlavy a znovu tak dívce ukázal mrtvolně bledý obličej, halený rouškou mastných černých vlasů. Hadí oči žhnuly podivným zájmem, zvědavostí a zadostiučiněním. Pokynul děvčeti směrem k volnému místu na kameni vedle sebe. Beze slova usedla.
"Bojíš se?" zeptal se s prazvláštní úsměvem na rtech.
Ano, neuvěřitelně se bojím. Bojím se tak, až se mi samým strachem svírá hrdlo, chtělo se jí prostě říci. Jenže to sama sobě nechtěla dovolit.
"Měla bych?" řekla raději, ačkoliv se bála, že poplašený pohled v jejích očích ji prozradí, "přeci jste mi tehdy pomohl, ne?"
Donutila se vyloudit na tváři vděčný úsměv, "a za to vám děkuji."
Pocítila radost, když se na mužově tváři na kratičký okamžik mihlo překvapení.
"Jsi rozhodně zajímavá," řekl zamyšleně, "a velice statečná."
Poté se k ní naklonil a vztáhl jejím směrem bílou ruku s hubenými prsty.
Instinktivně zavřela oči. Jeho prsty se dotkly jejích očních víček, chladné jako led, ale zároveň jemné, jako by se bály jí ublížit. To ale skutečně bylo jen zdání, jelikož s dotykem po chvíli přišla i palčivá bolest právě v očích.
"A jak pěkně spolupracuje," pochválil si muž a odstoupil od dívky dál.
"Co to bylo?" zeptala se poděšeně, oční víčka stále semknutá.
Bála se podívat se na svět, děsila se, že ho už možná ani neuvidí.
"Pojistka," řekl prostě, "abys nepovídala něco, co nemáš."
Poté Kimiko zaslechla jen zašustění pláště...a pak už bylo ticho.

Objevil ji po chvíli, strnule sedící na kameni na malém paloučku, s očima sevřenýma tak pevně, jako by na tom snad závisel její život.
První, co mu proběhlo hlavou, byl neuvěřitelný pocit úlevy. Tak silný, že téměř bránil jakémukoliv logickému uvažování. Proto se také bezmyšlenkovitě vrhl k ní a sevřel jí v náručí.
Trhla sebou a ze semknutých víček jí vyrazily slzy.
"Klid," zašeptal co možná nejvíc uklidňujícím hlasem, "už je to v pořádku. Jsem u tebe..."
Ta slova na ni skutečně zapůsobila jako kouzlo. Uvolnila se ze své strnulosti a ovinula mu paže kolem krku.
"Já se tak moc bála," zašeptala, "že už se mě skutečně nikdy ani nedotkneš."
Smutně se pousmál. Jak by mohl něco takového vydržet? Po téhle situaci už věděl, jak moc mu tahle naivní holčička přirostla k srdci. Bál se toho, ale zároveň, což bylo podle něj špatné, o ni nechtěl přijít.
Nic neříkali. Chvíli ještě jen tak seděli v obětí, než Gaara dívku v náručí přenesl dovnitř do věže. Tak opatrně, jako by nesl křehkou květinu.